Published in: Živa 6, 1991: 281–282

Maki trpasličí – nejmenší primát Madagaskaru*)

Pavel Hošek

Poloopice nadšeledi Lemuroidea jsou jediní primáti, kteří žijí na Madagaskaru a všechny druhy bez výjimky jsou zde endemické (pouze dva druhy byly introdukovány na nedaleké Komorské ostrovy). V současnosti jsou řazeni do pěti čeledí asi s 31 druhy    . Rod Microcebus patří spolu s rody Cheirogaleus a Phaner do podčeledi Cheirogaleinae - makiové. Jejich společným znakem je velmi dlouhý ocas, poměrně velké oči a drobný vzrůst.
Maki trpasličí (Microcebus murinus), nazývaný někdy také jako šedý, je malý noční lemur žijící v opadavých lesích západního a jižního Madagaskaru. Je jedním z nejmenších primátů. Váží pouze okolo 60 g – jeho hmotnost však v průběhu roku značně kolísá. Makiové trpasličí přečkávají období sucha, kdy zejména rostlinná potrava chybí nebo ztrácí na kvalitě, díky tuhým polštářům u kořene ocasu, které si vytvářejí v období hojnosti. Na rozdíl od zástupců příbuzného rodu Cheirogaleus se však v nepříznivé roční době nikdy neukládají ke spánku.
Makiové jsou všežravci a složení jejich potravy je vskutku pestré. Kromě hmyzu a ovoce, které tvoří její hlavní složku, jsou součástí jejich jídelníčku i různé květy, nektar, listí, rostlinné šťávy, sekrety larev některých druhů homopter a dokonce i přírodní latexová tekutina rostlin z rodů Euphorbia a Terminalia. Dokáží zdolat i drobné obratlovce, žáby, gekony a některé chameleony.
Obývají nejraději hustá křoví či les s bohatým podrostem. Je zajímavé, že bývají častěji nalézáni v sekundárních lesních formacích, nebo dokonce i v silně degradovaném biotopu v okolí silnic a lesních cest, kde žijí do 10 m nad zemí. Naproti tomu v původních nenarušených porostech se zdržují méně často a ve výškách okolo 15–30 m. Vyskytují se také v polopouštních oblastech jihozápadního Madagaskaru, které bývají nazývány trnitá poušť (spiny desert), neboť dominantními rostlinami jsou zde sukulenty z rodů Pachypodium, Didierea  , Alluaudia  a dalších.
Maki trpasličí je nočním spíše samotářským živočichem. Pouze samice se v období mimo páření sdružují do skupin, které čítají až 15 jedinců. Přes den se maki sdržuje v hnízdě, které si staví z listí a drobnějších větví v korunách stromů. Častěji však vyhledává přirozené dutiny ve stromech a vystýlá si je listím.
Pomocí obojků vysílajících radiové signály byly prozkoumány vnitrodruhové vztahy makiho trpasličího. Samci obývají okrsky o velikosti 3,2 ±0,22 ha, samice se spokojí s územím značně menším: 1,8 ±0,24 ha. Jednotlivé okrsky se více či méně překrývají. Studium rozmístění jedinců v populaci ukázalo, že makiové mají tendenci se združovat a vytvářejí tzv. populační jádra. To značně komplikuje odhad početnosti populace. Zvláště extrapolace výsledků na velkoplošná území jsou zatíženy velkou chybou. To je také jedna z příčin, proč dodnes nejsou známa konkrétní čísla o celkovém množství makiů trpasličích na Madagaskaru.
Období páření připadá většinou na konec léta. Po 59–62 dnech březosti porodí samice nejčastěji jedno nebo dvě mláďata. Malí makiové, kteří jsou nejmenšími opičími mláďaty, se poměrně rychle osamostatňují. Během dvou měsíců již přecházejí na potravu dospělých. Pohlavní dospělosti však dosahují až druhým rokem života.
Ačkoli makiové nejsou nároční chovanci, nalezneme je pouze v nemnoha zoologických zahradách světa. Celkem bylo v roce 1987 ve 25 různých institucích  chováno 287 jedinců. 95 % z tohoto množství se v zajetí již narodilo, což je i dokladem nenáročnosti tohoto malého živočicha. Nezájem zoologických zahrad je způsoben zřejmě  nevýrazným šedým až šedohnědým zbarvením makiů a nočním způsobem života, který nemůže přilákat návštěvníky. Nejpočetnější skupina – 76 zvířat – je chována v Durhamu (USA), moskevská zoo opatruje přes 70 jedinců.
Přesnější početní stav makiho trpasličího v přírodě není znám. Jde však o poměrně hojný a dosti adaptabilní druh, kterému vyhubení v nejbližší době nehrozí. Objevily se však již zprávy o snižování početnosti jeho populací jako následek extenzivní pastvy dobytka, která způsobuje destrukci a zánik podrostu, na nějž jsou makiové vázáni. Také nedostatek stromů vhodné velikosti a s vhodnými dutinami je do značné míry limitující.

Mapka: Rozšíření všech zástupců rodu Microcebus (známých roku 1991) a Mirza.

*) K článku je třeba přidat dvě vysvětlující poznámky:
1. V době, kdy byl text psán a kdy vyšel tiskem, ještě nebylo nic známo o druhu Microcebus myoxinus, který je ještě menší než M. murinus, ani o dalších druzích rodu Microcebus, např. druhu M. ravelobensis. Také bylo zjištěno mnoho nového o rozšíření a způsobu života makiů.
2. Článek si ode mne vyžádala redakce časopisu Živa k fotografii, kterou kdesi sehnala redakce. Na zmíněném snímku, který pak také s článkem vyšel, byl však zástupce některého druhu rodu Lepilemur. Vina však rozhodně nepadá pouze na redakci Živy, ale i na mne. Roku 1991 jsem podle diapozitivu nedokázal chybu odhalit. Čtenářům se za sebe i za redakci Živy (mohu-li za ni mluvit) touto cestou dodatečně omlouvám.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA