published in: Umění a řemesla 2, 1999: 54-57

Madagaskar

Např. Mahafalové a jejich hroby

Pavel Hošek

Historické přehlédnutí

Ostrov Madagaskar je jednou z posledních končin světa, kterou lidé osídlili. Dokonce i na většině drobných ostrůvků v tichomoří se člověk zabydlel mnohem dříve. Těžko říci, proč tomu tak bylo. Tak velký ostrov lidé „přehlédli“ asi jen náhodou.
Ještě před několika lety se všeobecně soudilo, že první madagaskařané žili asi před 1500 lety. Nové archeologické nálezy zvířecích kostí s vrypy po železných nástrojích posouvají historii osídlení ještě asi o 500 let do minulosti. Člověk tedy stanul na Madagaskaru teprve na počátku našeho letopočtu.

Z Afriky nebo z Asie?

Z hlediska dalšího vývoje společnosti i přírody Madagaskaru je však důležitější, odkud lidé přišli a jací byly. Vzdálenost Afriky je nevelká, přesto jsou Malgaši asijského původu. Připluli po vodách Indického oceánu odkudsi ze severu, ale jejich skutečný původ je nutné hledat kdesi v sundském souostroví, s největší pravděpodobností na Kalimantanu. Ještě více než na vzezření lidí se to pozná z jejich jazyka , který jednoznačně patří do austronézské jazykové rodiny a nemá vůbec nic společného ani s africkými ani s koisanskými či semitohamitskými jazyky, jimiž se mluví na africké pevnině.¹⁾

„Kvalifikace“ imigrantů

První osadníci Madagaskaru byli úzce sjatí s mořem a proto osídlili hlavně přímořské oblasti ostrova. Rozsáhlé prostory centrální pahorkatiny zůstaly bez lidí ještě asi o tisíc let déle. Z dnešního pohledu se to jeví spíše naopak, neboť právě střed ostrova je nejsilněji poznamenán lidskou činností a velká část krajiny byla rolníky a pastevci přeměněna k nepoznání.
Už přicestovalí asijští „robinsoni“ byli zemědělci a rybáři. Pěstovali hlavně rýži. To jejich potomkům zůstalo dodnes a mohou se „pochlubit“ její nejvyšší světovou spotřebou na hlavu. I rybolov je stále ještě častým zdrojem obživy. Věnují se mu však převážně národy žijící u moře, protože fauna sladkovodních ryb je na Madagaskaru dosti chudá a sestává většinou jen z drobnějších druhů.

Něco z dějin

Během staletí prošli Madagaskařané bouřlivým vývojem. V některých dobách na ně měli vliv Afričané, v jiných epochách lze zaznamenat silný příliv arabů. Poslední velké změny jdou na vrub Evropanů. Jejich vliv je však stále ještě v plném proudu a jeho konečný dopad lze dnes jen ztěží odhadovat. Vývoj v minulosti vedl k tomu, že se lidé na Madagaskaru rozrůznili do většího počtu etnik. Dlouhou dobu spolu vedli kmenové války. Vznikala a zase zanikala různá království, poručenská území, státy a státečky. Nakonec převládla síla národa Merinů, kteří dnes obývají centrální části ostrova včetně hlavního města. Merinové sjednotili zemi a jejich králové vládli celému ostrovu. Avšak jen po krátký čas, neboť počátkem 16. století připluli na Madagaskar Evropané a věci se začaly ubírat docela jiným směrem.

Mahafalové

Přestože Malgaši mluví jedním jazykem a necvičené oko v žádném případě nepozná Antanosye od Tsimihetů, Betsileů ani od příslušníků ostatních kmenů, jsou zvyky a kultura národů Madagaskaru velmi rozmanité. Již způsob pohřbívání mrtvých napoví mnohé. Zatímco někteří staví nebožtíkům mohyly, jiní je pohřbívají do zemních hrobů, ještě jiní pouštějí své zesnulé na loďkách po vodě atd.
Jedním z pozoruhodných a vyhraněných národů jsou Mahafalové. Žijí na samém jihu ostrova, kde po většinu roku vládne kruté sucho. Krajina je porostlá podivuhodnou vegetací trnitých a ostnitých rostlin přizpůsobených životu v prostředí s nedostatkem vody . Nemilosrdné klima a ostře řezané rysy převážně vápencem tvořené země se odrážejí i v povaze samotných Mahafalů. Jsou to lidé drobní a šlachovití s houževnatou a spíše uzavřenou povahou.
Od 16. století byla jejich země rozdělena do několika království, která spolu občas válčila a občas přátelsky spolupracovala, dokud je nepohltil mocnější soupeř – nejprve západomadagaskarští Sakalavové a později Merinové. Celé dějiny Mahafalů jsou velmi krátké a mají značně provinciální chrakter. Přesto jsou jedním z nejobdivovanějších malgašských kmenů. Celý svět je zná díky jejich řezbářskému umění.

Hrobky

Země Mahafalů je zvláštní již svou exotickou suchomilnou přírodou, ale ještě více ji ozvláštňují lidské hrobky. Jsou to rozměrné mohyly volně roztroušené v krajině. Bývají většinou postaveny z volně kladených kamenů. Mají tvar čtverce nebo obdélníku dlouhého asi 5 až 10 metrů a vysokého něco málo přes metr, ale mohou být i větší. Ve středu stavby je dutina nazývaná tranompanane (tj. místo odpočinku hada) v níž je uložena rakev s nebožtíkem. Uprostřed západní stěny hrobu bývá vztyčen velký plochý kámen zvaný ženský – vatovavy. Na východě pak je o něco větší mužský kámen čili vatolahy. V rozích hrobů rostou fantsiholotse, stromy rodů Didierea a Alluaudia , které jsou v kraji velmi běžné²⁾. Na vrcholové plošině hrobu jsou v pravidelných odstupech rozmístěny rohy zebu³⁾ a vyřezávané sloupy aloalo.

Volské rohy

Pocházejí ze zvířat zabitých při pohřebních rituálech nebo jako odměna stavitelům hrobu. Obvykle to bývá tak asi třetina stáda zemřelého, někdy i trochu více. Množství rohů (ještě více než ostatní hrobová výbava) je vlastně okázalým vychloubáním. Má zdůraznit množství nebožtíkova majetku a poukázat na jeho moc a postavení. Mahafalští králové mívají na svých hrobech rohy mnoha set kusů dobytka.

Aloalo

Nejkrásnější ozdobou hrobek jsou však aloalo, asi dva až tři metry vysoké dřevěné sloupy s mistrně vyřezanými vzory a figurami.
Nejstarší aloalo, o němž se nám dochovala nějaká zpráva, nechal vyrobit král Tsimamandy z rodu Fagerengů pro svého otce někdy okolo roku 1712. S největší pravděpodobností to však není zdaleka první aloalo. Většina badatelů se v současnosti přiklání k hypotéze, že původ aloalo je třeba hledat mnohem hlouběji v minulosti a pravděpodobně i u jiného národa. Favoritů je celá řada. Jistou podobnost lze vidět v umění Malajců, Djoraů z Vietnamu či u některých kmenů na Borneu. Podobné jako aloalo jsou i kůly vigango kmene Mijikenda v Keni či konso v Etiopii. Jistou podobnost má i alpona v Bengálsku nebo řezby ptáků ve Velkém Zimbabwe.

Geneze

I během posledních čtyř set let, z nichž se nám o aloalo dochovaly věrohodné zprávy, prodělaly stély pozoruhodný vývoj. V 18. století vzniklo relativně málo kůlů aloalo neboť právo jejich umístění na hrobě bylo vyhrazeno pouze urozeným rodům. Na samém počátku se jimi mohli honosit pouze příslušníci královské rodiny, ale již velmi záhy začal král toto privilegium prodávat i jiným váženým rodinám. Za právo umístit aloalo na jeden hrob si nechal zaplatit obvykle 30 volů. Obejít platbu bylo vyloučeno. Dřevo na aloalo muselo být vysvěceno při rituálu, kterému král předsedal.
Na přelomu 19. a 20. století probíhá francouzská kolonizace Madagaskaru. Je zakázáno otroctví a zrušena instituce krále. Vyjímečné právo vztyčit na hrobě aloalo bylo zrušeno r. 1918 a vyřezávané kůly si může pořídit každý. Opět ale za to musí zaplatit – tentokráte ovšem koloniální vládě. Po získání samostatnosti se tento„zvyk“ přesunul na současné malgašské správní orgány.

Ikonografie

Základní schéma aloalo zůstává po celá staletí stejné. Docela vespod je hladká nebo zdobená kariatida, kterou je kůl „zabodnut“ do hrobu. Nad ní je nejdelší střední část s pravidelně geometrickými motivy a docela nahoře je plošina s figurální řezbou. Zatímco spodní dvě části prodělali jen malé obsahové změny, sošky na vrcholové plošině se během staletí velmi mění. Klasickými motivy jsou ptáci⁴⁾ a zebu. Až do konce 18. století jsou to motivy jediné. Později se začínají objevovat i figurky žen a mužů a zhruba okolo roku 1924 i sošky Evropanů v uniformách, na koních a v nosítkách⁵⁾. Většina dnes častých a moderních výjevů se poprvé objevuje asi v 50. a 60. letech. Jsou to obrázky z každodenního života, z pohřebních rituálů a náboženských obřadů, ale třeba také stroje bělochů (auta, motocykly, letadla, autobusy ap.) či armádní motivy (velitelé, šiky vojáků ap.).

Forma a styl

Mění se pochopitelně nejen obsah, ale i forma a styl. Původně byly kůly aloalo vyřezávány z jediného kusu dřeva, což je řezbářský výkon hodný skutečného obdivu. Dnes již je takových opravdu málo. Později začali řezbáři využívat připravených „polotovarů“ – spodní část a vrcholovou plošinu vyřezali z prkna a na vrchol přichytili jednotlivé sošky. Zřetelně lze také pozorovat tendenci k zjednodušování řezby. Místo masivních hluboce řezaných tvarů se stále více prosazují pouhá náznaky obrasů zdůrazněné častospíše barvou než plasticitou řezby.

O prestiži a okázalosti

Stále používanějším materiálem jsou barvy. Účelem hrobové výzdoby je, mimo jiné, přilákat pozornost kolemjdoucích. Na rozdíl od našich zvyklostí, kdy usilujeme pro své zemřelé o klidné místo k poslednímu odpočinku, Mahafalové se snaží na své předky⁶⁾ co nejvíce upozornit; poukázat na jejich společenské postavení, moc a materiální bohatství. (To je také důvod, proč vzniká tolik hrobů kolem nejrušnějších cest.)
S aloalo se mění i celé hrobové komplexy. I hrobky jsou stále častěji opatřeny omítkami pestrých barev. Stěny hrobu bývají vyzdobeny úlomky skel a zrcadel. Kromě kamenů používají dnešní Mahafalové také cihly a beton. Objevují se i nápisy a z mužského a ženského kamene se stále více stávají náhrobky v našem křesťanském slova smyslu. Mezi rohy zebu se objevují láhve od rumu, plechové hrnce a nádobí jako další přídatná výzdoba. Tu a tam se součástí hrobu stane i křesťanský symbol kříže. Kulturní změny, které prodělává celý Madagaskar se prostě odráží i na mahafalských hrobech.

O úsudku cizinců

Toho, kdo do země Mahafalů zavítá zvenčí, většinou změny posledních desetiletí pořádně rozladí. Ať již jde o etnografa nebo jen o náhodného obdivovatele či cestovatele považuje všechny nejnovější modifikace za pouhý dozvuk a úpadek. Domnívám se, že tomu tak není.
Za pozornost stojí dva aspekty tohoto pohledu. Je dobré si uvědomit, že skoro všichni máme jaksi podvědomě zakódovánu lásku k starým věcem a nedůvěru k novotám. Často dnes pokládáme určitou věc za krásnou ba uměleckou, ale lidé v době jejího vzniku by ji po použití bez zaváhání vyhodily. Kromě toho máme každý dost vyvinutý cit pro svou vlastní kulturu a pro to, co vnímáme jako krásné. A jen neradi si uvědomujeme, že u jiných lidí tomu může být jinak. Být uvnitř je prostě něco jiného než dívat se zvenčí. Vzpomeňte si jen, jaký byl náš pohled na kulturu zemí západní Evropy a Ameriky před rokem 1989 (bože, co všechno jsme si od toho slibovali), a jak se nyní díváme na to, co k nám z těchto zemí během posledních let vtrhlo.⁷⁾
Podle mého názoru se dnes s mahafalskými hroby děje jen to, co se dělo kdykoliv předtím – lidé se přizpůsobují svému prostředí a vlivům, které na ně působí. Dokud zůstanou zachovány zvyky a obřady spojené s pohřbíváním mrtvých a dokud budou Mahafalové uctívat své mrtvé jako předky, potud zůstane zachována celá jejich kultura. Vidět úpadek v tom, že používají latexové barvy, které do jejich kultury nepatří, nebo že umisťují na posvátná místa předměty, které my lidé z Evropy považujeme za odpadky, je irelevantní.
Pokud kultura ovlivňující zcela nepřeválcuje kulturu ovlivňovanou, ale jen do ni vnese nové motivy, nové nápady a popudy a podnítí ji k dalšímu intenzivnějšímu hledání, je to v pořádku.

1) Za pozornost jistě stojí, že k Asii nemají těsné vztahy jen lidé a jejich jazyk, ale celá madagaskarská příroda. Mnoho druhů rostlin a živočichů má své nejbližší příbuzné právě v Asii. Vazby živočichů a rostlin však nemají nic společného s vazbami lidí a vznikly z docela jiných příčin.
2) Z celosvětového pohledu jde o unikátní rostliny, které nežijí nikde jinde mimo mahafalskou zem a dokonce ani žádný z jejich blízkých příbuzných se nevydal mimo Madagaskar.
3) Dobytek (Bos taurus indicus) široce rozšířený a běžne chovaný v tropech.
4) Nejčastěji to bývá husa, kachna nebo vorompotsy (Bubulcus ibis) – volavkovitý pták, který vyzobává parazity z kůže dobytka.
5) Nosítka (filanzana) byla dříve častým dopravním prostředkem urozených osob. Zvyk převzali později i koloniální úředníci.
6) Pojem předek (razana) má pro Malgaše velký význam. Aby se někdo stal předkem, nestačí mít potomky. Je třeba absolvovat řadu rituálů a být řádně a se všemi poctami pohřben. Razana není jen označení pro předchozí pokolení, je to titul vyjadřující důstojnost a vážnost. Stát se předkem je pro každého Mlagaše ctí.
7) To není snaha odmítnout šmahem vše, co ze západu přichází. Ale již z principu světa je perel málo.

Summary

Funeral Sculptures in Madagascar

Madagascar has a population of Asia descent who settled on the island only 2000 years ago. Although the inhabitants still use a single common language, the Malagasy, a number of ethnic groups have gradually come into being. The Mahafalys, who live in the southernmost part of the island, won fame for their carved wooden grave columns called aloalo. Aloalos boast a tradition of over 300 years. Over the past century, however, a number of distinctive changes have been affected under the influence of European culture. Although foreigners may view many of these modifications as a decline, a marked change to the worse was only registered in several insignificant cases.


Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA