Pachypodium brevicaule Bak. – skála mezi rostlinami

Náhorní plošina, nebo-li také centrální plató, je na ostrově Madagaskar nejobývanější oblast. Lidé stihli během několika posledních století toto území kompletně přeměnit  , a proto není z biologického hlediska tak zajímavé jako například tropické deštné lesy na východě či trnitý buš na jihozápadě ostrova. I přesto tu však existuje řada zajímavých míst, která jsou unikátní výskytem mnoha endemických živočichů a rostlin. Jednou z nich je i pohoří Ibity a Itremo, kde se dodnes vyskytuje Pachypodium brevicaule Bak.

Pohoří Ibity, kde jsem lokalitu tohoto pachypodia pozoroval, leží jižně, nedaleko od velkého města Antsirabe. Samotné místo výskytu těchto vzácných rostlin se nalézá jen pár kilometrů od jediné slušné silnice spojující hlavní město ostrova s jihozápadem (Antananarivo - Toliara). V těsné blízkosti vesnice je postavena cementárna, kde se zpracovává vytěžený vápenec z okolí, a tak je zřejmě pouze otázkou času, kdy destrukce dojde i na kopce porostlé pachypodii. Na drsné realitě bohužel asi nic nezmění ani fakt, že rostlina je přísně chráněna a je také na seznamu CITES.
Při stoupání do okolních kopců nejdříve musíme překonat velmi vlhké travnaté louky, které jsou nyní, v období dešťů plné vody, přičemž mnohde dochází k výrazným průsakům. Naráz se ve svahu začínají objevovat menší skalní výchozy šedobílé barvy a okolní vegetace dostává mnohem xerofytnější charakter. Ve štěrbině nacházím i první malý exemplář Pachypodium brevicaule. Rostliny znám sice od nás z kultury, ale s tím co vidím na nalezišti se prakticky nedají srovnat! Obzvlášť potom každý velký dospělý jedinec vypadá přímo jako umělecké dílo vytesané do kamene.
Stonky těchto bizarních rostlin jsou v přírodě velmi ploché a průměr u největších jedinců se pohybuje okolo šedesáti centimetrů. Epidermis má šedobílou barvu, ale těsně pod povrchem jsou uloženy pletiva s chloroplasty zajišťující minimální fotosyntézu i během periody, kdy jsou rostliny v bezlistém stavu. Dlouze eliptické listy se objevují na vegetačních vrcholech jednotlivých redukovaných větví právě většinou v nejvlhčí periodě roku, která začíná obvykle na přelomu ledna a února. Asi o dva či tři měsíce později se objevují i květy.  Ty jsou výrazné, žluté barvy a stejně jako všichni zástupci čeledi Apocynaceae, mají i klasické uspořádání, které lze perfektně pozorovat také např. u našeho brčálu barvínku (Vinca minor). Tento často pěstovaný, stálezelený polokeř s dlouze plazivou lodyhou je totiž „blízkým příbuzným“ pachypodií a kvete krásným modrofialovým květem. Mylně se totiž v některé literatuře uvádí, že pachypodia mají nerozlišené okvětí. Při podrobnějším pohledu je však možné snadno zjistit, že u rodu Pachypodium, stejně jako u celé čeledi toješťovitých rozlišujeme kalich a korunu.
Zajímavé však bylo zjištění, že se na lokalitě nacházejí jedinci ve stádiu intenzivního růstu (plně olistěné), rostliny s poupaty, dále kvetoucí exempláře, ale také velké množství Pachypodium brevicaule, ještě ve vegetačním klidu. Stanoviště jsem navštívil spolu se svými kolegy z expedice Lemuria 12. března 1998. Dá se předpokládat, že v této době ještě nespadlo tolik srážek a vláhu zřejmě proto lépe využili jedinci ve spárách, popřípadě na dobrých mikrolokalitách (třeba v mírném stínu skalnatého výchozu aj.). Zde rostoucí exempláře proto započaly svůj růst o něco dříve než rostliny z exponovaných, osluněných míst.
Spolu s tímto pachypodiem se vyskytuje na lokalitě i řada krásných rostlin sukulentního charakteru jako např. Aloe ibityensis či Folotsia sp., dále terestrické druhy orchidejí   a také keříky rodu Xerophyta (Velloziaceae) a Catharanthus (Apocynaceae).
Pachypodium brevicaule  je v rámci rodu výrazně vyhraněný druh. V literatuře se sice objevila informace o přírodním hybridu s Pachypodium densiflorum, ale vzhledem k autorské dílně, není potřeba brát tyto informace jakkoli vážně.
V současné době patří P. brevicaule ke snadno dostupným rostlinám. Bývá často nabízeno v katalozích a na burzách, přičemž jeho stále častější rozšíření v našich sbírkách je způsobeno především tím, že pár let staré semenáče kvetou a produkují klíčivá semena. V minulosti se jako rarity především roubovaly - a to na Pachypodium lamerei  nebo Pachypodium geayi  . Dnes se stále častěji setkáváme s pravokořenými sbírkovými exempláři, které si  přeci jen zachovávají určitou podobnost s jejich příbuznými z přírody.

Další články o madagaskarských pachypodiích z pera Libora Kunteho:
Pachypodium rosulatum var. gracilius Perr. – endemit pohoří Isalo
Pachypodium rutenbergianum Vatke.
Madagaskarská „palma“? (o Pachypodium geayi a P. lamerei)

Domovská stránka Expedice LEMURIA