Společenstvo rostlin v rezervaci na vápencovém podkladě má charakter suchého opadavého lesa. Většinou se jedná o hustý zapojený porost, kde nejvyšší stromy dorůstají přes 20 metrů. Ze sukulentních druhů se na otevřených a často vypásaných plochách vyskytuje i jeden zástupce pachypodií - Pachypodium rutenbergianum Vatke.
Pachypodium rutenbergianum má ze všech zástupců rodu největší areál rozšíření. Mimo oblast rezervace Ankarana, která je zároveň nejsevernějším místem výskytu, roste tento druh na několika od sebe izolovaných stanovištích v západních oblastech centrálního Madagaskaru. Nejjižnější populaci lze objevit severně od města Toliara (Tuleár) v oblastech, kde se ekosystém trnitého buše
mění v ekosystém suchého opadavého lesa.
V přírodě dorůstá P. rutenbergianum 6 – 8 metrů a řadíme ho do skupiny tzv. „stromovitých“ pachypodií. Dospělé exempláře mají průměr kmene u báze až 0,6 metru. Spodní části rostliny jsou bez „trnů“. Ty zůstavají pouze na mladších větvích a jak rostlina odrůstá, opadávají. Domnívám se, že u tohoto druhu nelze srovnávat základ „trnů“ s klasickými trny či brachyblasty, které vznikají přeměnou rostlinných orgánů - větví, listů, stonků. Původ „trnů“ u pachypodií je málou prozkoumanou otázkou. Údaje ve starší literatuře často nerozlišují pojem trn a osten, poznatky z novějších pramenů jsou značně rozporuplné. Nesouměrné květy vyrůstají na jednoletých přírůstcích a jsou bílé. Průměr květu dosahuje 70–80 milimetrů. Lesklý, tmavě zelený, úzce eliptický list je 30–50 mm široký a 160–180 mm dlouhů, má výraznou žilnatinu. Pachypodium rutenbergianum je charakteristické množstvím žilek na listu (na jednom jich bývá více než 30 párů).
Literatura se v souvislosti s P. rutenbergianum zmiňuje o velmi blízce příbuzném taxonu - Pachypodium rutenbergianum var. meridionale (M. Pichon) Perr. Jak už z vědeckého názvu meridionale vyplývá, bude tento taxon obývat jižnější areál výskytu. V suchých lesích mezi Manja a Andranopasy rostou pachypodia lišící se od nominální variety pouze hustější květní trubkou a menším květem se slabě červeným žilkováním, který dosahuje při otevření průměru okolo 40 mm.
Vzhledem k výskytu obou variet v těsné blízkosti vedle sebe a řadou přechodových forem i na relativně nejizolovanější lokalitě Ankarana lze usuzovat, že P. rutenbergianum var. meridionale je pouze nalezištní formou. Jasno v této otázce by přinesl terénní průzkum nalezišť severně od města Toliara až k povodí řeky Tsiribihina, který by sledoval jednotlivé populace v kritických znacích (žilnatina na listech, velikost a barva květů, délka květní trubka, popř. velikost rostlin).
Dalším sporným druhem je Pachypodium sofiense (J. Poiss.) Perr. uváděný v literatuře také jako P. rutenbergianum var. sofiense H. Poiss. Jelikož jsem nenavštívil žádnou lokalitu tohoto taxonu, nedovoluji si dle literárních pramenů usuzovat na opodstatněnost zařazení jako druhu či variety. Faktem zůstává, že se liší opakvejčitými listy (2-3 krát tak dlouhé jako široké), s málo výraznou žilnatinou a tupějšími, nezkadeřenými korunními lístky.
Příbuzné druhy Pachypodium rutenbergianum budou nadále nedořešeným problémem (možná se výsledku dočkáme až v monumentálním díle prof. W. Rauha – The succulents of Madagascar, které vyjde letos). Z pěstitelského hlediska patří ke středně obtížně pěstovatelným druhům. I když roste vcelku dobře, potřebuje v prvních dvou letech dostatek tepla i přes zimu. Ani zálivka by neměla být během zimního období výrazně omezena, protože dlouhodobé přeschnutí vede k opadu listů a ztrátě kořenů.
