published in: Vesmír 77, 1998: 494–501

Aloalo

O pohřebních zvycích Mahafalů a věcech souvisejících

Pavel Hošek

Cestování trnitým bušem jihozápadního Madagaskaru, zemí Mahafalů, působí silným dojmem. Člověk se ocitá v místech takřka liduprázdných, ve spleti podivuhodných stromů a keřů, jejichž větve trčí jako tlusté a dlouhé housenky do všech stran. Sem tam se v porostu objevují sudovité kmeny baobabů a pachypodií, po zemi se míhají rtuťovitá tílka leguánů. A mezi tím vším trnitým a ostnitým rostlinstvem se občas objeví zvláštní nízká kamenná stavba, nahoře s plošinou pokrytou rohy obětovaných zebu.¹⁾ Často bývá po stranách pestře pomalovaná a na vrcholu ozdobená mistrovskými kousky domorodých řezbářů – sloupy aloalo.²⁾
Každé takové setkání se světem mrtvých má zvláštní atmosféru. Probíhá v končinách, kam nevede silnice (opravdu ani jedna) a kde jen zřídka potkáte domorodého muže s oštěpem v ruce, jdoucího pustou a vyprahlou krajinou zdánlivě odnikud nikam. Lidí zde žije málo. Nejsou tu žádní turisté s fotoaparáty, není tu nikdo, kdo by si chtěl z hrobu odnést suvenýr. A tak tu vše jen tak stojí a tiše chátrá pod vlivem horkého slunce, občasného deště a činorodých termitů. Ani duchové mrtvých Mahafalů neruší klid krajiny. Málo už je takových míst na světě.

Z historie Mahafalů³⁾

Jihozápadní část Madagaskaru je nejsušší a také nejřidčeji osídlenou končinou ostrova. Dnes převážnou většinu území o rozloze asi 45 000 km² obývá kmen Mahafalů. Z ústní tradice víme, že před nimi zde ale žili Ondatové, nepočetné skupinky lovců a sběračů, nebo i chovatelů dobytka. Ti však nikdy nedospěli k takovému stupni společenské organizace, který by se dal označit za státní útvar. Sdružovali se pouze do malých, často spolu bojujících skupinek vedených ondatybe, čili velkým mužem.
Zhruba v polovině 16. století přišli od východu mahafalské kmeny dynastie Maroserana. Stěhování probíhalo ve třech vlnách, a posléze se vytvořily tři relativně samostatné státní útvary – Manatoly, Befiratrenake a Befira – se správními centry Gogogogo⁴⁾ a Fotadrevo (obr. 1). Jejich historie však zůstávala i nadále velmi provázaná a nikdy se docela neosamostatnily. Také hranice se často posouvaly tu jedním, tu druhým směrem a občas docházelo k štěpení na více států.

1. Mapa jihozápadního Madagaskaru s vyznačením přibližných hranic jednotlivých mahafalských království (podle Boulfroyové, 1976)

Jak už tak bývá zvykem u nově příchozích, považovali i Mahafalové původní obyvatele za méněcenné a postupem času část z nich zotročili.⁵⁾ Ve společnosti se vytvořily tři základní třídy – příslušníci dynastie Maroserana, na společenském žebříčku níže pod nimi členové asi 35 rodinných klanů (tzv. renetane, v překladu „matky půdy“), kteří sice pocházeli z původních obyvatel, ale měli i dříve privilegované postavení, a konečně otroci. Příslušníci renetane se sice nemohli podílet na správní moci ani na vládě, měli však řadu výhod. Četných výsad užívali i při pohřebních ceremoniálech a měli oprávnění nosit některé hodnosti vyhrazené králům.
Také uvnitř každé z těchto sociálních skupin existovaly rozdíly, v pozdější době přísně ritualizované např. požíváním masa z různých částí zebu obětovaných při královských obřadech. Královské rodiny se od ostatních členů své třídy odlišovaly – např. užíváním speciálního slovníku při řeči. Poněkud obskurní důkaz určitého postavení byl spojen s rituálem obřízky. Zatímco u obyčejných dětí byla odříznutá kůže spálena, předkožku královských synků museli sníst jejich otroci.
Jaké místo ve společnosti bylo člověku vymezeno, se však asi nejzřetelněji odráželo (a dosud do jisté míry odráží) na jeho hrobce.

Hazomanga a předkové

Všechny zvyklosti, rituály a obyčeje spojené s pohřbem vycházejí z mnohem obecnější víry, jejíž základ tvoří kult hazomanga. Pochází nejspíš z dob vpádu dynastie Maroserana na jihozápad, ale možná je ještě starší. Základem pro praktikování obřadů spojených s kultem hazomanga je rodový klan (fotorane), který bývá formován z jednotlivých rodových linií. Ty mají u Mahafalů exogamní patriarchální charakter. Počet příslušníků jednoho klanu kolísá od několika set po několik tisíc a někdy se takřka stírají rozdíly mezi klanem a rodem (obr. 2).

2. Schematický přehled členění mahafalské společnosti. Označování jednotlivých hierarchických skupin není ustáleno. Zde použito schéma P. Lismora (1994).

3. Posvátné kůly hazomanga podle fotografie z vesnice Soalara. (větší obr.)
Kresba © Lenka Káchová

Každá rodová linie ve vesnici má své hazomanga⁶⁾ (obr. 3), představované kůlem dlouhým asi čtyři metry. Je vyroben ze dřeva rostliny, kterou Mahafalové nazývají katrafay.⁷⁾ Jedním koncem je upevněn v zemi, druhým, zašpičatělým koncem ční k nebi. Hazomanga jsou vztyčována východně od vesnice a slouží jako obětiště nebo místo rituálních obřadů, které řídí duchovní vůdce vesnice – kouzelník (mpisoro). V dřívějších dobách byl mpisoro jmenován králem a sám obvykle pocházel z královského klanu.
Také každý klan má své – jaksi „nadřazené“ – hazomanga, které se nazývá hazomanga lava nebo pitakazomanga. Bývá umístěno na východní straně vesnice, odkud klan pochází, v blízkosti posvátného domu (anjomba) samotného kouzelníka klanu (mpisorobe).⁸⁾ Skládá se ze dvou vedle sebe stojících kůlů a dvou kratších tyčí skloněných pod úhlem 45°. Kratší sloupky podpírají vodorovně položené prkno zvané vavra, vavy nebo lakara, které slouží k odkládání obětin. Příslušníci dynastie Maroserana a členové klanů renetane mají svá hazomanga lava také v hlavním městě království.
Hazomanga jsou ústředním bodem nejrůznějších obřadů a náboženských úkonů, např. obřízky, která se vykonává ve věku asi tří let. Tehdy musí chlapec získat své místo za hazomanga lava a je to také čas, kdy otec oficiálně uznává dítě za člena rodu. U příležitosti obřízky bývá někdy v blízkosti hazomanga vztyčován krátký špičatý kolík, tzv. hazomangamboto neboli „hazomanga penisu“.
Obřady hazomanga se však konají i při řadě dalších příležitostí, jako je usmíření předků⁹⁾ před bojem, placení pokut za nějakou netaktnost, žádost předka o pomoc, poděkování předkům za splnění prosby, usmíření po nějakém přestupku ap. Každý takový obřad má čtyři části. Nejprve je obětována ovce nebo zebu (nikdy však koza, která je fady, čili tabu). Zvíře je položeno na stranu hlavou k východu, kde je království předků, a nohama k jihu. Kouzelníkův pomocník (fahatelo) nejprve prořízne jícen zvířete obětním nožem (vay lahy nebo vy lava) a prýštící krev sbírá do misky (sakazo) nebo do poháru naplněného vodou.
Druhou částí obřadu je vzývání (toka). Tehdy šaman volá boha Ndrenanahareho nebo předky a potře sloup hazomanga krví obětovaného zvířete. Ve třetí fázi pomaže kouzelník příbuzné na čele směsí krve a vody.
V poslední části rituálu jsou kusy obětovaného zvířete umístěny na vavra. Jsou určeny předkům a živí lidé je nesmějí sníst; pro ně jsou vyhrazeny jiné části zvířete. Rituální pojídání masa slouží tedy vlastně ke stmelování rodových svazků. Mpisorobe – žijící člen rodu – získává obětováním zvířete schopnost komunikovat s předky – spirituální linií rodu. Předkové jsou obřadem vzýváni, aby přišli z hrobů, ze světa mrtvých, do vesnice, mezi živé. Kouzelník je pak schopen je požádat o radu nebo pomoc, popřípadě zprostředkovat slyšení u boha.
Kult hazomanga, slavnosti a rituály s ním spojené, znovu a znovu stmelují členy rodové linie. Sdílená víra by mohla být nazírána ve smyslu Durkheimovy ideje kostela, která říká, že praktikování víry a rituálů potvrzuje vazby mezi účastníky a stmeluje tak společnost.
Řada badatelů však přehlédla i druhou možnou důležitost kultu, totiž že obřad může mít i funkci rozdělovací. Právě tak jako přítomnost a účastenství na obřadu vede k harmonii a sjednocení skupiny, má nepřítomnost efekt právě opačný. R. Battistini zaznamenal, že se někteří příslušníci klanu Temitongoa přestali účastnit obřadů u hazomanga lava, což posléze vedlo k formování nového klanu. A může tomu být i naopak – neúčast na obřadu je signálem již proběhlé segmentace pokrevně příbuzenské skupiny.

Jak se hrobky a rituály pohřbívání vyvíjely

Do první poloviny 16. století, do příchodu dynastie Maroserana, existoval jediný typ hrobky. Šlo o podlouhlý příkop, do něhož byl ukládán nebožtík zavinutý pouze v rohožích. Pak byl zasypán zemí a překryt velkými kamennými deskami. Hroby svou velikostí nepřesahovaly tři metry a nebyly nijak nápadné.
Od konce 16. století se začaly objevovat mnohem větší hrobky, opět ve dvou základních typech (jejich popis i popis jednotlivých částí viz obr. 4). Hrobky typu havilasy byly vyhrazeny pouze členům panovnického rodu, hrobky typu valavato si mohli stavět i členové klanů renetane.¹⁰⁾

4. Dva základní typy mahafalských hrobů – havilasy a valavato. Oba typy mají mnoho společných rysů. Obvodové stěny byly vystavěny z volně naskládaných plochých kamenů, které mohly být někdy poskládány do pravidelných geometrických obrazců tvořených kameny z tmavého a světlého vápence.
Havilasy se od valavato liší prázdným čtvercovým nebo kruhovým otvorem uprostřed hrobky, nazývaným tranompanane (tj. místo odpočinku hada). Někdy mohlo být tranompanane vyhloubeno i pod úroveň země. Do tohoto prostoru byl umístěn nebožtík. Různé prameny se rozcházejí v tom, zda byl zabalen v rohoži, nebo pochován v rakvi (tamango). Pravděpodobně to záviselo na zámožnosti zemřelého. Rozměry hrobky byly velmi různé, podle vážnosti i majetnosti nebožtíka. Běžně byly okolo sedmi metrů dlouhé a čtyř široké a dosahovaly výšky okolo jednoho metru. Jsou však známy i hroby dlouhé přes 40 metrů.
Uprostřed západní a východní stěny byly umístěny kamenné desky. Kámen na západě se jmenoval vatovavy neboli ženský kámen. Větší kámen na východě se nazýval vatolahy čili mužský kámen. V pravidelných intervalech bývají na povrchu hrobky rozmísťovány rohy (někdy i s částí lebky) zebu. Pocházejí z volů, kteří byli zabiti při stavbě různých částí hrobu nebo při pohřebním rituálu. V rozích hrobu jsou zasazeny fantsiholotse, stromy rodů Didierea a Alluaudia z čeledi Didiereacea, někde symbolicky ozdobené červenou látkou. A konečně je hrobka ozdobena také holemi aloalo rozmístěnými do čtverce, který vyznačuje polohu mrtvoly v hrobě. Holí je vždy sudý počet – lichá čísla jsou pro Mahafaly nešťastná. Kresba © Lenka Káchová

Aloalo se na hrobech začínají objevovat až v 18. století. Podle N. Boulfroyové (1989) bylo první aloalo vyrobeno pro krále Tsimamandyho, který jej umístil na hrob svého otce. Zpočátku bylo privilegium vztyčení aloalo striktně vyhrazeno jen nejurozenějším členům královských klanů dynastií Maroserana a Manindriarivo. Netrvalo však dlouho a Tsimamandy začal tato privilegia prodávat klanům renetane, a dokonce i králům sousedního kmene Antandroyů. Za aloalo pro jeden hrob se platilo 30 volů.
Konec 19. a začátek 20. století patřil francouzské kolonizaci. První dohody mezi Francouzi a Mahafaly byly podepsány v letech 1859 a 1860, s konečnou platností bylo mahafalské území dobyto r. 1905. Oblast se dostala pod nadvládu francouzských autorit a bylo zakázáno nejenom otroctví, ale i králové.¹¹⁾ Po smrti posledních tří mahafalských králů mezi lety 1912 a 1920 začaly být všechny typy hrobek bez rozdílu nazývány valavato. Doposud výjimečné právo umístit na hrobě aloalo bylo zrušeno r. 1918. Od nynějška mohl na svém hrobě vztyčit aloalo každý, ale opět za to bylo třeba platit. Tentokráte však již ne králům, ale francouzské koloniální vládě.
Od poloviny 20. století se hroby valavato opět začaly vyvíjet. Mahafalové i Antandroyové je začali stavět také z cihel a z cementu a pokrývat zářivě bílými fasádami s pestrými malbami. Aloalo a vztyčené kamenné desky zůstávají, i když se mění – stále častější jsou sloupy z betonu a cihel. Kreslené fasády mohou být zdobeny úlomky zrcadel nebo dny sklenic. Někdy se objevují i nápisy se jménem mrtvého a s datem a časem jeho smrti. Bývá vyjádřena míra nebezpečí, kterou musel při smrti překonat, ale třeba také výjevy ze samotného pohřebního rituálu nebo ze stavby hrobky. Za ozdobu jsou považovány i prázdné láhve od rumu umístěné na vrcholové plošině spolu s rohy zebu. Obsah těchto láhví zkonzumovali lidé při dokončování hrobu. Spadají do kategorie předmětů ilustrujících rozsah výdajů rodiny na pohřební obřady. Podobnou funkci mají zřejmě i cukrové misky vkládané do betonových pilířů (M. Marion). Změnilo se také umístění hrobů. Zatímco dříve převládal zvyk stavět hrobky na rodinných hřbitovech, dnes jsou častěji umísťovány podél cest, aby byla nebožtíkům věnována co největší pozornost. Někteří Mahafalové konvertovali ke křesťanství. Na jejich hrobkách se proto místo aloalo nebo spolu s aloalo objevují křesťanské kříže.
Většina etnografů, ale i pouhých obdivovatelů či cestovatelů, považuje tuto zatím poslední fázi již jen za dozvuk, ne-li dokonce úpadek. Podle mého názoru se však dnes děje jen to, co se dělo kdykoliv předtím – lidé se přizpůsobují svému prostředí a vlivům, které na ně působí. Dokud zůstanou zachovány zvyky a obřady spojené s pohřbíváním mrtvých a dokud budou Mahafalové uctívat své mrtvé jako předky, potud zůstane zachována celá jejich kultura. Vidět úpadek v tom, že umísťují na posvátná místa předměty, které my, lidé z Evropy, považujeme za odpadky, je irelevantní.

Původ a vývoj aloalo

Jak již bylo uvedeno, první aloalo bylo vytvořeno patrně pro otce krále Tsimamandyho. Tato událost bývá datována 1712. Genealogie Fagerengů (rodu, z něhož Tsimamandy pocházel) však datuje smrt Tsimamandyova otce r. 1700. Ale ani tento rok zřejmě ve skutečnosti není rokem vzniku aloalo.
Vystopovat původ mahafalských pohřebních kůlů se snažilo mnoho badatelů. Jde totiž o nesmírně zajímavý problém, který je velmi úzce spjat se samotným původem Malgašů. V současné době existuje hned několik hypotéz. První skupina teorií tvrdí, že aloalo vznikla skutečně na území Mahafalů, a to buď opravdu za vlády Tsimamandyho v období 1700 a 1712, anebo – což je pravděpodobnější – podobné skulptury používali již starší obyvatelé jihozápadního Madagaskaru. To by znamenalo, že Mahafalové pouze převzali (a modifikovali) starší tradici. Jiné hypotézy odvozují původ aloalo z nejrůznějších končin snad poloviny zeměkoule. Favority v tomto směru jsou zejména Malajci, některé kmeny z Bornea, Moi z Indočíny, či Djorai z Vietnamu.¹²⁾ Vzdálenost 6 až 7 tisíc kilometrů, která dělí jihovýchodní Asii od Madagaskaru, vedla P. Oberlého k úvaze, že na zvyky budoucích Malgašů mohly mít vliv i jiné kultury v přímořských zónách Asie a Afriky. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by lidé urazili zmíněnou vzdálenost „na jediný zátah“. Spíše se lze domnívat, že postupovali na západ po malých „krůčcích“.
A tak se adepty na předchůdce aloalo stala třeba i alpona z Bengálska. Lze najít jistou podobu i s mastkovou řezbou ptáků Velkého Zimbabwe nebo s tradicí pohřebních kůlů vigango u kmene Mijikenda v Keni či s tradicí konso v Etiopii. M. a J. Faubléeovi viděli dokonce podobnost mezi mahafalskými aloalo a kůly bambara. Objevují se i úvahy o arabském vlivu.
Ať již je tomu jakkoli, je třeba zdůraznit myšlenku mimomadagaskarského původu obecně. Svědčí pro ni některé indicie. Aloalo a jeho obdoba existuje na rozlehlém území jižního až západního Madagaskaru, ale pouze v těch oblastech, kam dorazili členové dynastie Maroserana nebo její potomci. Příbuzné skulptury totiž vytvářejí i Sakalavové, Barové a Antandroyové, tedy kmeny, které byly Mahafaly více nebo méně ovlivněny.
Nejstarší aloalo, která se dochovala do dnešních dnů, pocházejí z přelomu minulého a tohoto století. Je proto velmi obtížné pokoušet se složit dohromady evoluci formy aloalo v časnějších fázích vývoje. Pohřební kůly jsou vystaveny všem povětrnostním vlivům a také termitům. Odhaduje se, že průměrná životnost aloalo je pouhých 50 let.
Vlastní vývoj prodělaly i jednotlivé části aloalo (viz obr. 5). Karyatida (dnes většinou hladká zašpičatělá nejspodnější část) měla v minulosti podobu lidské postavy. Sochy žen dominovaly na mužských hrobech a naopak, a jelikož si ženy zpravidla aloalo nevysloužily, existovala převaha ženských motivů. Sochy obvykle ukazovaly nahotu a odkrývaly genitálie. Na rozdíl od sakalavských protějšků, které jsou často vysloveně pornografické,¹³⁾ však na tyto atributy nebyl kladen žádný důraz. Zhruba ve 40. letech tohoto století se karyatidy začaly měnit. Ženské a mužské postavy začínají být stejně hojné, zmenšují se a jsou oblečené. Tento vývoj může (ale nemusí) odrážet vliv křesťanských a muslimských misií. V 60. letech přicházejí další inovace – malovaná aloalo a úpadek figurálních motivů na karyatidě (viz snímky).

5. Typická podoba pohřebního kůlu aloalo. Jde o dřevěnou skulpturu vysokou 2–3 metry, která je vyřezána z jednoho kusu kmene. K řezbě se zpravidla používá dřeva rostliny mendoravo (Albizia z čeledi Mimosaceae), katrafay (Cedrolepis z čeledi Meliaceae) a fantsiholotse (různé druhy z čeledi Didiereaceae, hlavně rody Didierea a Alluaudia). Aloalo se skládá ze tří nebo čtyř částí. Úplně dole je karyatida – zašpičatělá hladká část, kterou je aloalo zabodnuto mezi kameny na nejvyšším místě hrobu. Na vrcholu této části bývá někdy stylizovaná postava člověka (ne však na tomto obrázku; příklad je na snímku). Nad ní je geometrická část hole, jejíž nejvyšší část opět může mít náznak podoby lidské postavy. Typickým prvkem je řada otvorů prořezaných skrz dřevo. Ačkoliv není znám domorodý název pro tuto geometrickou část aloalo (ani pro karyatidu), existují jména dílčích geometrických prvků – valovalo je termín pro dva půlměsíce otočené „zády k sobě“, volamira nebo variombola pro kruhovitý útvar s dírou uprostřed (stylizovaná lidská hlava), anaka amboa fo nebo také anakamboaforetse jsou kosočtverečné tvary atd. Pojmenovány přitom nejsou jen vyřezané části, ale i otvory, které řezbou vznikají. Jednotlivé motivy mohou nabývat různých podob a mají mnoho variací. Na vrcholu geometrické části je malá plošinka, která podpírá vlastní figurální scénu. Kresba © Lenka Káchová

Střední, geometrické části kůlů jsou asi nejrozpornější. Zdá se, že integrální součástí aloalo se staly až koncem 18. století. R. Decary se domnívá, že vznikly jako repliky některých motivů známých z rakve krále Mikeha, pohřbeného v jeskyni Andoharano. Ačkoli pro to není mnoho důkazů, vysvětluje to například odlišnost mahafalského pohřebního umění od řezbářského stylu kmenů Bara a Sakalava.
Nejzajímavější, nejnápadnější a nejdekorativnější částí aloalo je vrcholová plošina s figurální řezbou. Klasickými, od pradávna používanými motivy jsou ptáci a zebu. Až do konce 18. století to byly v podstatě motivy jediné. Teprve později se začaly objevovat i figurky žen a mužů a okolo roku 1924 i sošky Evropanů v uniformách, na koních a v nosítkách.¹⁴⁾ Ještě později – v 50. a 60. letech – k nim přibyly scénky z každodenního života, výjevy z pohřebních a náboženských obřadů a stroje bělochů (autobusy, letadla, motocykly). Dekorativní umění obohatily také složité vícepatrové řezby napodobující stélu ingasy. Ty však již s „pravými“ holemi aloalo mají pramálo společného. Mimo to i nadále přetrvávají staré motivy zebu a ptáků.

Význam hrobek a jednotlivých částí hrobového komplexu (viz také vintana)

Typy hrobek i jejich výbava se různí podle stáří a podle rodu nebožtíka. Bohatí jsou při pohřbu vkládáni do rakve, chudší jsou zabaleni do rohoží nebo do lamby.¹⁵⁾ Pro výrobu rakve (tamango) je vybráno některé ze vzácných dřev.¹⁶⁾ Bratři zemřelého zabijí zebu a jeho krví potřou kmen stromu. Pak jej porazí a rozdělí do bloků, které odnesou do vesnice. Zde jsou uvítáni křikem a výstřely. Ze dřeva je pak vyrobena rakev, která se skládá ze dvou částí: základny (hazo vavy, což znamená ženské dřevo) a víka (hazo lahy čili mužské dřevo). Víko je větší a bývá zdobeno řezbou.
K vysvětlení právě této podoby rakve existují dvě domněnky. Může jít o pozůstatek dřívějšího způsobu pohřbívání na vodě, který je dodnes běžný u Betsileů, nebo je důvodem snaha zprostředkovat či usnadnit nebožtíkovi cestu do království předků. S novou myšlenkou přišel P. Lismore, který se domnívá, že může jít o mužsko-ženskou symboliku komplementarity, která se ostatně ukazuje i v jiných částech hrobu.
Nápadnou částí hrobek jsou vztyčené kameny, neznalými cizinci často mylně považované za kameny náhrobní. Tak tomu může u některých hrobů být až v posledních letech, kdy se na kamenech objevují i nápisy se jmény a daty. V minulosti byl však kámen domem nebožtíkova ducha.
Nepostradatelnou součástí hrobu jsou i rohy zebu, které zdobí jeho povrch. Jsou to pozůstatky po zvířatech obětovaných během pohřebního ceremoniálu a během obřadu posmrtného přejmenování (tahina). Zahrnují i rohy dobytka, který byl nabídnut jako odměna za stavbu různých částí hrobky a za služby, jež nebožtíkovi poskytl ombiasy a tsimahaivelo,¹⁷⁾ a také rohy volů snědených při hostině. Obvykle se tak na vrcholové plošině hrobu ocitne asi třetina nebožtíkova stáda, ve výjimečných případech to bývá až polovina. Velké množství rohů na hrobě ukazuje na bohatství mrtvého a je otázkou prestiže každého mocného muže¹⁸⁾ (o významu zebu v životě Mahafalů).
Na hrob příbuzní umísťují i některé předměty denní potřeby, které patřily mrtvému. Vše ostatní včetně jeho domu je po smrti zničeno – obvykle spáleno. V případě, že byl hlavou vesnice, je zničena celá ves.
Dosti tajemnou součásti hrobky jsou fantsiholotse, stromy (nejčastěji z čeledi Didiereaceae) zasazené v rozích hrobu. Mahafalové věří, že růst těchto stromů je odrazem života příbuzných mrtvého – dokud roste a sílí fantsiholotse, rostou a sílí i nebožtíkovi potomci. Z některých náznaků je také patrné, že tyto rostliny souvisí s rituálem afondolo neboli nabízení ohně, který je stále zahalen tajemstvím. Víme jen, že dřevo z fantsiholotse je při těchto rituálech užíváno k zažehnutí ohně.

Význam aloalo

Právo vyřezat a vztyčit aloalo měli před r. 1918 pouze členové královského klanu a klanů renetane, kteří za to králi museli zaplatit. Výjimečnost byla přísně kontrolována – král předsedal oběti rituálního vola (vasitse asorongo) u paty stromu, který byl později použit pro výrobu aloalo. Množství aloalo na hrobech souviselo s velikostí nebožtíkova stáda. E. Ribard dokonce uvádí výpočet, podle nějž je možné z počtu aloalo zjistit množství dobytka ve stádu, ale tento údaj se časem velmi měnil. Na druhou stranu jsou známy hroby významných panovníků, které nesou jen velmi malý počet aloalo. Zdá se tedy, že přítomnost aloalo na hrobě pouze znamená „zde odpočívá starý a bohatý muž z královského nebo jinak významného rodu“.
Aloalo však nezdůrazňuje jen velikost majetku a moci, ale má i svůj duchovní význam. Podle Ribarda je kořen slova aloalo zřejmě odvozen od slova ,aloka‘, to znamená ,stín‘. Dále je spojen se slovem ,lolo‘, které má význam ,duch mrtvého‘. Z toho autor usuzuje, že aloalo značí stín nebožtíka, a dále vyvozuje jeho funkci – držet putujícího ducha a bránit mu, aby se jeho zlost neobrátila proti živým.
Jinou úvahu nastínil M. Julien, který tvrdí, že slovo aloalo pochází ze staré malgaštiny, v níž mělo význam ,posel‘ nebo označovalo určitý způsob komunikace. Funkci aloalo spatřuje v zajištění hladkého průchodu ducha ze světa předků do světa živých a zpět. Aloalo je tedy mrtvému jakýmsi majákem, umožňujícím mu přesuny z domova v hrobce do vnějšího světa a nazpátek.
Časná aloalo nesla na svém vrcholu figury zebu a ptáků. Obraz zebu by mohl posilovat Julienovu teorii spojení světa předků a světa živých. Pták¹⁹⁾ by mohl být chápán jako prostředník. V pozdějších letech se však kromě zebu a ptáků objevují další náměty. I ty však mohou být chápány jako prostředníci, např. letadlo je zřejmou paralelou ptáků a v bicyklech a autech je také možné vidět motiv komunikace. Na aloalo se však objevují i scény z denního života. To ukazuje na posun důrazu od různých druhů komunikace a od pohřbívacích praktik k „památníkovým“ skulpturám.
Aloalo se prostě stávají úmrtním oznámením. Stále méně jsou předmětem sloužícím nebožtíkovi a stále více slouží jako poselství živým.

Literatura

Boulfroy N., 1989: L’art funéraire des Mahafale, Madagascar, arts de la vie et de la survie, Adeiao, Paris 1989, s. 24–29
Decary R.: La mort et les coutumes funéraires a Madagascar, Maisonneuve et Larose, Paris 1962
Grandidier G.: Ethnographie de Madagascar, Paris 1908
Lismore P.: Aloalo and The Tomb , disertační práce 1994
Mack J.: Madagascar: Island of the Ancestors, British Museum Publications Ltd., London 1986
Mack J.: Malagasy art in its context. Africa 3, 1988, s. 481–490
Marion M.: Notes sur l’art funéraire Mahafaly et Antandroy, Bulletin de Madagascar 1971, s. 463–476
Oberlé P.: Provinces Malgaches, 1976
Ribard E.: Contribution a l’etude des „aloalo“ malgaches, L’Anthropologie (XXXIII a XXXIV) 1923–1924: 545–546 a 91–102
Schomerus-Gernbőck L.: Die Mahafaly: Eine ethnische Gruppe im Süd-Westen Madagaskars, Dietrich Reimer Verlag, Berlin 1981
Urbain-Faublée M.: L’art Malgache, Presses Universitaires de France, Paris 1963
Woulkoff M.: Notes sur les aloalo Mahafaly, Taloha 7, 1976, s. 113–118

Kratší a upravená verze článku (publikovaná v Umění a řemesla 2/1999)
barevné fotografie aloalo

1) Dobytek (Bos taurus indicus) široce rozšířený a chovaný v tropech (viz také rámeček).
2) Čte se [alualu]. Aloalo nemusí být jen na hrobech. Vzácně bývají umísťována i volně v buši jako „náhrada mrtvol“.
3) Jedna z asi 20 etnických skupin Malgašů obývajících ostrov Madagaskar. Podle některých pramenů (Eggert, 1986) není výraz Mahafaly termínem, kterým by Mahafalové (alespoň původně) označovali sami sebe. Jde zřejmě o jedno z osmi různých slov, jimiž bývají odlišovány různé společenské vrstvy nebo lidé různého postavení ve společnosti. Jako označení celého etnika se vžil až s procesem kolonizace, kdy jej tak docela nepochopili právě kolonizátoři. Podle původního významu slova lze totiž jako hafaly označit právě relativně mocné koloniální úředníky.
4) Milovníky skvělé české filmové parodie „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ asi zklamu, neboť všechna „o“ v kouzelném názvu dosud stále existujícího městečka se čtou jako „u“. Slovo gogogogo v malgaštině znamená pláč či slzy anebo také bublající, zurčivý.
5) Za pozornost možná stojí jedna jazyková drobnost, která se k tomuto problému váže. Ondatové byli jednou z větví širšího etnika nazývaného Vazimba, které žilo na Madagaskaru dlouho před příchodem dnešních obyvatel z východu, z ostrovů dnešní Indonésie a Malajsie. Vztah Malgašů k Vazimbům je dokumentován v dodnes živém výrazu vazimba loha. Loha samo o sobě znamená hlava, spolu se slovem vazimba označuje člověka s malou hlavou, v přeneseném významu pak tupce.
6) V překladu modré dřevo; hazomanga lava je dlouhé modré dřevo.
7) Rod Cedrolepis, zejména druh C. grevei.
8) Be znamená malgašsky veliký. Je-li tedy mpisoro kouzelník, je mpisorobe velký kouzelník.
9) Pojem předek (razana) chápou Malgaši jinak než my. Je úzce spjat s kultem předků. Předkem není člověk automaticky; stává se jím až nějaký čas po smrti a po vykonání příslušných rituálních úkonů jeho příbuznými. S označením předek spojuje každý na Madagaskaru vážnost a úctu.
10) Pro vyjasnění – hrobky si v minulosti, ale i dnes, stavěli pouze zámožní lidé určitého společenského postavení. „Obyčejní“ lidé hrobku nemají. To je také odpověď na častou otázku laiků, kteří cestují po krajině jihozápadního Madagaskaru a udiveně se ptají, jak je možné, že země není zcela posetá hroby. Vždyť každý hrob (určený pro jediného člověka) zabere asi 50–100 m² půdy. Odpověď je zřejmá. Hrobku vlastní jen malé procento lidí.
11) Obé bylo zakázáno na celém Madagaskaru r. 1896.
12) Upřesněme, že původ malgašského obyvatelstva kdesi v jihovýchodních oblastech Asie je považován za prokázaný (což se o původu aloalo říci nedá). Je zajímavé, jak badatelé z různých vědních oborů velmi přesně vymezují místo původu obyvatel Madagaskaru. Smůla však je, že jazykovědci jej kladou jinam než etnografové, ti zase jinam než antropologové atd. Zatím se nenašel hrdina, který by se pokusil názory – ale spíše jedince za nimi stojící – sjednotit.
13) Pornografické pochopitelně pouze v našem současném euroamerickém kulturním kontextu.
14) Koloniální úředníci používali stejná otevřená nosítka (filanzana) jako dříve členové královských rodin.
15) Lamba je nejzákladnější a nejběžnější součást oděvu na Madagaskaru. Jde o pestrý pruh látky, který nosí lidé obtočený kolem těla. Lamba mena je speciální označení pro pohřební lambu. V překladu to znamená červená lamba. Ve skutečnosti však lamba mena může mít jakoukoliv barvu. Připomeňme jen, že červená je v myslích Mahafalů barvou síly, života a vitality.
16) Bývá to rotra, hazomalala nebo mendoravo (Albizia z čeledi Mimosaceae).
17) Tsimahaivelo – doprovazeč, rituální průvodce, který ukládá rozkládající se tělo do rakve.
18) Uvádí se, že nejvýznačnější králové mívali na hrobech rohy 600 až 700 býků.
19) Nejčastěji to bývá husa, kachna nebo vorompotsy (Bubulcus ibis), který vyzobává parazity z kůže dobytka.


Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA