published in: VTM 8, 1994: 32–35

Národní park Montagne d’Ambre*

aneb tropy v horách

Pavel Hošek
 
 

Probouzíme se po šesté hodině ranní. Před malou chvílí vyšlo slunce, ale k nám pod několik hustých pater větví deštného lesa ještě neproniklo. A jen tak nepronikne. Mokrý, jako houba nacucaný prales si chrání své příšeří. Důvod naší nespavosti je docela jiný. Nepříjemná vlezlá zima vklouzla až hluboko do spacáků a prodírá se i pod svetr.
Tohle že jsou tropy? Jsme opravdu jen 13 stupňů pod rovníkem?
 

Trocha historie

Národní park Montagne d’Ambre leží v nejsevernějším výběžku ostrova Madagaskar, a jak již napovídá jeho jméno, ukrývá za svými hranicemi pohoří. Ambrové hory se z okolní mírně zvlněné nížiny zvedají náhle a osamoceně. Nejbližší vrcholky v okolí patří až 150 kilometrů vzdálenému masívu Tsaratanana s nejvyšší horou Madagaskaru nazvanou domorodci Moromokotro, která dosahuje nadmořské výšky necelých 3 000 m. Vrcholky Montagne d’Ambre jsou podstatně nižší. Nejvyšší z nich ční asi do stejné výšky, jako naše Sněžka. Přesto jsou v okolní rovinnaté krajině dominantou významnou nejen jako panoramatický prvek, ale i při tvorbě klimatu rozsahlejší oblasti.
Převažující severovýchodní větry přinášející vláhu z Indického oceánu se o hory zarazí a svůj „náklad“ tu upustí. Následkem toho se v Ambrových horách i jejich okolí vytvořil v minulosti tropický deštný les.
Dnes je kraj pod horami dosti hustě osídlen lidmi. Lesy v nížině jsou až na nepatrné zbytky vykáceny nebo vypáleny. Jejich místo nahradily pastviny, v menší míře plantáže a porosty blahovičníků (Eucalyptus spp.) vysázené člověkem.
Jediné původní porosty deštných lesů se zachovaly v národním parku Montagne d’Ambre a v přilehající rezervaci Fôret d’Ambre. Národní park byl založen 28. října 1958. Patří tedy k mladším chráněným územím Madagaskaru.

Zřizování rezervací a národních parků má totiž na Madagaskaru neobvykle dlouhou tradici. Již r. 1923 přišel P. Coudreau s myšlenkou územní ochrany biologicky zajímavých míst. O dva roky později navrhla pařížská Národní komise pro ochranu koloniální fauny celkem 30 území, která by si zasloužila pozornost přírodozpytců, a která by se měla stát národními parky. Již r. 1927, dlouho před vznikem většiny dnes proslulých afrických rezervací, bylo nakonec v užším výběru zvoleno 10 z 30 navržených míst a byl jim přiznán statut rezervace.
Prvním skutečným národním parkem, který na Madagaskaru vznikl byl právě Montagne d’Ambre. Rozkládá se na ploše více než 18 000 ha, což ovšem představuje jen asi 7 % celkové rozlohy Ambrových hor. Celé území parku spravuje malgašská vláda, dnes ovšem již pod bedlivým dohledem některých mezinárodních ochranářských organizací, zejména WWF  (World Wild Fond for Nature), která má svou pobočku přímo v nejbližším větším městě, v přístavu Antsiranana. V národním parku zřídil WWF  terénní stanici a stará se i o údržbu cest a sleduje pohyb návštěvníků.
 

Ambrové hory a okolí

Ambrové pohoří je pozůstatkem intenzívní vulkanické činnosti ve čtvrtohorách. Některé vrcholy si podnes zachovávají podobu sopek s kráterovými jezírky na vrcholu. Každičké místo je porostlé bujnou tropickou vegetací deštného lesa, který místy připomíná svým charakterem až lesy horské, mlžné.
Zdejší mikroklima se, jak bylo zmíněno v úvodu, vyznačuje hlavně výrazně nižší teplotou vzduchu. Příčinu je nutno hledat jednak ve vyšší nadmořské výšce, ale také ve významně vyšší srážkové bilanci. Zatímco v Antsirananě naprší ročně v průměru 980 mm srážek (dvojnásobek Českého celoročního průměru), v národním parku spadne za stejnou dobu 2 370 mm. Značnou část vody zadrží rostliny, zejména mechy a lišejníky, ale např. i některé dřeviny. Asi 5 - 10 cm silná kůra jednoho z mnoha druhů blahovičníků připomínající poněkud borku velmi starých borovic je nasákavá snad ještě více než mořské houby. Při zmáčknutí kusu, který se vešel do dlaně, vytekl snad šálek vody. Pozvolný výpar vody zadržované lesem je druhým výzmamným faktorem ochlazujícím ovzduší.
Dá-li se v těchto místech vůbec hovořit o období dešťů, pak připadá na první dva měsíce v roce. Tehdy dosahují teploty pouze v poledních hodinách výše snesitelné v krátkém rukávu.
 

Flora

Avšak i přes chladné klima je tu příroda vpravdě tropická. Deštný les je zachován v původním, klimaxovém stadiu a vyjma nepatrné plochy v okolí terénní stanice je zcela neporušen. Nejvyšší stromové patro tzv. „pralesních velikánů“ dosahuje do výšky 40 m a je tvořeno celou řadou dřevin z nichž jmenujme alespoň druhy Gambeya boviniana (Sapotaceae), Canarium madagascariensis (Burseraceae), Hedycaryopsis madagascariensis, H. capuroni (Monimiaceae  ), Sideroxylon faucherei (Sapotaceae), Ocotea madagascariensis, O. louvelli (Lauraceae). Nechybí dokonce ani jehličnany zastoupené kupříkladu druhem Araucaria angustifolia. Nižší, zapojené stromové patro je doménou palem   (např. rody Neodypsis, Chrysalidocarpus ap.) a stromových kapradin. Kapradiny jsou silně zastoupeny i v další významné složce zdejší vegetace - mezi epifyty. Jednou z nejnápadnějších epifytních kapradin vůbec je Asplenium nidus, dobře známé i nám středoevropanům jako pokojová rostlina. Roste zde i opět dobře známé Platycerium (parožnatka), některé plavuně z rodu Lycopodium a kaktusy druhu Rhipsalis madagascariensis .
Přítomnost kaktusů na Madagaskaru je neobyčejně pozoruhodná z fytogeografického hlediska. Celá čeleď Cactaceae  je striktně omezena na americký kontinent, vyjma dvou nebo tří druhů rodu Rhipsalis, které rostou právě na Madagaskaru. Existuje celá řada dalších podobných příkladů jak z říše rostlin tak i živočichů (leguáni, hroznýšovití hadi, pestrokrovečníci a mnoho dalších). Ukazují na jisté vazby přírody Madagaskaru a Ameriky, zejména Jižní. Většinu z nich lze vysvětlit tzv. gondwanským rozšířením. Takový taxony měly společného předka nebo předky široce rozšířené po prapevnině Gondwana. Ta se však před 200 až 230 miliony lety začala rozpadat na několik samostatných bloků, které daly vznik nám dnes známým kontinentům - Jižní Americe, Africe, Antarktidě, Austrálii a dále Indii a Madagaskaru. Daná skupina organizmů byla náhle rozdělena a jednotlivé populace se nemohly dále mísit mezi sebou. Na každém z nově vzniklých pevninských bloků se vyvíjely samostatně. Na některých mohly i vyhynout.
Kaktusy rodu Rhipsalis jsou si však habituelně velmi blízké a nejsou zřejmě ani příliš fylogeneticky staré. Je proto jen málo pravděpodobné, že rod existoval již v druhohorách a lze proto spíše předpokládat, že rhipsalis „přicestoval“ na Madagaskar až o něco později. Spojení Jižní Ameriky, Antarktidy a Afriky se v minulosti ještě několikrát obnovilo a řada organismů mohla pronikat tím i oním směrem. Madagaskar však zůstal i v době nejvýraznějšího poklesu hladiny (v pleistocénu) izolován a o migraci celé řady organizmů existují jen dohady.
Hovoříme-li o epifytech nelze opomenout orchideje . Z nich v národním parku Montagne d´Ambre převažují rody Bulbophylum, Angraecum, Aeranthes s nepřeberným množstvím druhů. Orchideje však nerostou jenom v korunách stromů, ale podílejí se i na skladbě bylinného patra lesa. Snad nejkrásnější terestrické orchideje parku jsou z rodu Gastrorchis.
 

Obyvatelé lesů

Snad ještě pozoruhodnější než rostlinstvo je fauna národního parku. Vysokým stupněm endemismu je proslulý celý Madagaskar a Montagne d´Ambre nezůstává v pozadí. Více než 85 % zdejšího zvířectva je svým výskytem omezeno na ostrov Madagaskar nebo jen na jeho malou část. Běžný návštěvník se nejdříve setkává s těmi největšími zvířaty. Biologové zde k současnému datu zaznamenaly 73 druhů ptáků a 17 druhů savců. Nejvíce pozornosti na sebe obrací nám vývojově nejbližší savci - lemuři   , kteří se zde vyskytují v 7 druzích (Microcebus rufus, Phaner furcifer, Cheirogaleus major, Lepilemur septentrionalis, Daubentonia madagascariensis, Eulemur coronatus  a E. fulvus sanfordi). Poslední dva jmenovaní jsou nejhojnější či lépe řečeno nejčastěji pozorovaní, neboť jejich „hojnost“ je dána i tím, že vedou denní způsob života a jsou proto snáze k zahlédnutí.
E. fulvus sanfordi rozhodně stojí za pozornost. Chcete-li jej spatřit v přirozeném prostředí, nezbude vám nic jiného než navštívit Ambrové hory. Jinde nežije. Po ekologické a bionomické stránce jde o velmi málo známý poddruh. V minulosti jej blíže studoval pouze Petter (1972). Zjistil, že k pohlavní aktivitě dospělých jedinců dochází v dubnu až v červnu. Mláďata se rodí mezi srpnem a listopadem a samice je nosí po celou dobu laktace (5,5 měsíce) nebo i déle. Lemuři se po celý rok pohybují ve skupinách čítajících obvykle okolo 10 jedinců. Většinu času tráví vysoko v korunách stromů, na zem sestupují jen vyjímečně.
Madagascar neobývají žádná velká zvířata a chybí zde i větší šelmy. Predátorem lemurů se tedy může stát jedině Cryptoprocta ferox, největší ze sedmi druhů cibetkovitých šelem obývajících ostrov. Výborně šplhá po stromech a je velice plachá nebo spíše obezřetná a dobře maskovaná v korunách stromů. Necvičené oko ji objeví jen stěží.
V Montagne d´Ambre žijí ještě další dva druhy cibetek - Viverricula indica a Galidia elegans. Galidia elegans je drobná rezavě hnědá šelmička, která se velice obratně pohybuje ve větvích stromů. Na zem sestupuje jen zřídka. Její potravu tvoří převážně hmyz a občas si přilepší některým drobným hlodavcem nebo hmyzožravcem. Neváhá ani vyplenit ptačí hnízdo nebo očistit les od nějaké mrtvolky. Poddruh G. elegans dambrensis k němuž je populace Ambrových hor řazena je endemitem národního parku.
Přes pozoruhodnost savců a ptáků je národní park - ostatně tak jako celý Madagaskar - doménou plazů a obojživelníků  . Jsou zde zastoupeni celou řadou zajímavých skupin. Kde začít? Volba je celkem jednoduchá. Kdo jednou spatřil živé chameleony v jejich přirozeném prostředí, neodolá a stane se jejich náruživým obdivovatelem. Z velkých druhů žije v parku Calumma parsoni . Patří spíše k vzácnějším druhům. Vyniká svou pomalostí dokonce i nad jiné druhy chameleonů. S větvičkou na níž jsme ho fotografovali si vystačil téměř celé odpoledne.
Barvoměnu, tolik typický mechanizmus pro chameleony však tento druh ovládá jen omezeně. V jeho zbarvení vždy převládá zelená, která mu zaručuje určitý stupeň neviditelnosti v prostředí, kde žije. Naopak žáby, které obývají park také v hojném množství (ocasatí obojživelníci na Madagaskaru chybí), barvami doslova hýří. Za svými „záležitostmi“ se totiž většinou vydávají v noci, kdy jim pestré zbarvení není na překážku. Setkáte-li se s pestrou žábou ve dne, kdekoli jinde na světě, můžete si být jisti, že jde o tvora jedovatého nebo takového, který se za jedovatého vydává. Na Madagaskaru si však nemůžete být jisti ničím. O jedovatosti či nejedovatosti místních obojživelníků není známo vůbec nic a nelze tedy usuzovat ani na příčinu barevnosti některých druhů. Opravdu nejhojnějšími obyvateli chráněného území (nejinak než celé zeměkoule) jsou však oni drobní a nenápadní tvorové, které označujeme souhrnným, ve své podstatě nic nevyjadřujícím slovem bezobratlí. Svou přítomnost signalizují neustále a s neobyčejnou vytrvalostí. Až po několika hodinách pobytu v parku jsem si uvědomil, že jsem vlastně neustále obklopen hrozným kraválem. Teprve jedna z cikád rodu Yanga, kterou jsem v lese vyrušil, a která to dala najevo intenzivní stridulací mne upozornila, že zvuk připomínající nepříliš vzdálenou motorovou pilu v plné práci, není v přírodě až tak běžným jevem.
Drobní tvorové však na sebe dokáží upozornit i mnohem nepříjemnějším způsobem. Se suchozemskými pijavicemi (jejich přítomnost na Madagaskaru signalizuje pro změnu vazby zdejší přírody na faunu a floru jižní Asie či přesněji orientální biogeografické oblasti) jsem se poprvé ve svém životě setkal až právě v Ambrových horách. Bylo to setkání nadmíru úzké a těsné a přesto, že jsem se pijavicím jistě neobyčejně zamlouval, nedá se říci, že přátelské. Zdejší terestrické příbuzné naší pijavice lékařské jsou spíše drobné a štíhlé. Sotva dosahují délky jednoho centimetru. Svou velikost však kompenzují neobyčejným množstvím jedinců na jednotku plochy. Příležitostné návštěvníky zvláště varuji před procházkou po pěšině nazvané správci parku „Botanická zahrada“ (jen tak na okraj; název je spíše nejapným žertem, neboť jako v botanické zahradě to vypadá úplně v celém parku). Pijavice tu trpělivě vyčkávají na stéblech a listech při zemi rostoucích rostlin a objeví-li se v blízkosti nějaký teplokrevný živočich - a mezi ně člověk nesporně patří - ani chvilku nezaváhají a přesednou. Pak jim jen stačí vyhledat vhodné místečko a chutě se zakousnout.
Pijavice mají sice ve slinách látky bránící srážení krve, takže ranka po jejich kousnutí dlouho a úporně krvácí, chybí jim však k jejich vlastní škodě jakékoli anestetikum běžné ve slinách celé řady druhů krevsajícího hmyzu. Okamžik, kdy se pijavice zakousne (opravdu zakousne - má uvnitř své přísavky tři zuby) tak poznáte až příliš dobře a můžete se účinně bránit. Stačí ale parazita lehce ožehnout zapalovačem a on rychle „vyklízí pole“.
Dalším neobyčejně nepříjemným tvorem žijícím v národním parku a, bohužel, i v jiných oblastech ostrova je Hypobosca variegata, dvoukřídlý hmyz z čeledi Hypoboscidae. Jeho blízci příbuzní žijí i v našich krajích, ale svou činnost zde omezují na dobytek, vysokou a některé další savce. Druh H. variegata však dává přednost člověku. Kromě celé řady „dovedností“ jež jsou běžné u většiny krevsajícího hmyzu, ovládl ještě jeden „úskok“. Jeho ploché a velmi pevné tělo je odolné proti jakýmkoli ranám lidskou rukou a podobnými „předměty“. Nepomohlo po připlácnutí ani silné zamnutí. Parazit křepce vzlétl a než jsem se mohl vzpamatovat, bodl mne na jiném místě.
 

Jak „vyrobit“ les?

Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že vše, co je menších rozměrů a nemá zrovna čtyři nohy, nechová k člověku právě přátelské úmysly. Pravý opak je pravdou. Naprosté většině z tisícovek druhů brouků, motýlů a dalšího hmyzu je člověk lhostejný. Žijí si svým, nám často neznámým nebo nepochopitelným způsobem života a od člověka „žádají“ vlastně jen to, aby jim příliš nešťoural do jejich životního prostředí.
To je však přesně to, co člověk s nepochopitelnou oblibou činí. Nebýt národního parku Montagne d´Ambre, nezůstal by na severu Madagaskaru již ani jediný kousíček původní divoké přírody. Průjezd branou je doslova přízračný, zvláště podnikáte-li jej směrem zevnitř ven. Tropický deštný les v němž vše bují s takovou silou, až se tají dech, se jako mávnutím kouzelného proutku mění v nedohledné vyprahlé pastviny, kde v krátké době hyne každý stromek, který se tu náhodou usadil.
Odlesnění této části ostrova dospělo již do takového stadia, v kterém dochází k mikroklimatickým změnám celého území. Veškerá vláha je zadržována jen v národním parku. Srážky, které spadnou za jeho hranicemi, okamžitě stékají po obnaženém povrchu země zpět do moře. Travní společenstva na vyprahlé půdě neudrží příliš mnoho vody a nedokáží ani bezpečně zpevnit zeminu. Silnější déšť přinášející tolik potřebné větší množství vody způsobuje silné eroze půdy při nichž jsou zplavovány celé svahy země i s horninou a tam, kde dříve rostla alespoň tráva, nežije nyní vůbec nic.
V přístavu Antsiranana sídlí jedna z několika madagaskarských poboček WWF. Jedním z projektů, ne němž v současné době tato mezinárodní ochranářská organizace pracuje, se zaměřuje i na zalesňování devastovaných lokalit. Přímo v centru národního parku byla vytvořena školka, kde v příhodném vlhkém klimatu klíčí a rostou semenáčky několika druhů stromů. Jakmile dosáhnou výšky 30 - 50 cm jsou přesazeny na definitivní stanoviště na pastvinách za hranicemi parku. Zde je čekají velmi drsné podmínky - trvalý nedostatek vody, prudké oslunění a konkurence rychle rostoucích travin. Není proto divu, že přežívá jen malé procento stromků a zalesňování probíhá opravdu velmi pomalu.
Z dlouhodobého hlediska je, podle mého názoru, důležitější výchovná část projektu. Pracovníci WWF (jsou mezi nimi jak cizinci tak malgašové) pracují s místním obyvatelstvem. Významná je spolupráce se školou v Joffrevillu, kde se děti učí vysazovat stromky a součástí jejich vyuky je jednak práce v lesních školkách a jednak poznávání základních ekologických pojmů ale i nutnosti a důležitosti ochrany původní přírody.
„Je důležité,“ říká Claudine Be, garant výchovné části projektu, „aby byly děti schopny školku v budoucnu sami obhospodařovat. Je nutné, aby zdejší lidé získali k přírodě kladný vztah, aby věděli, že ji je třeba ochraňovat a proč je to nezbytné.“
„Myslím si,“ podotýká Pierre Rakotoseheno, ředitel pobočky WWF v Antsirananě, „že sami místní obyvatelé musí hrát důležitou roli a musí se vlastnoručně podílet na ochraně životního prostředí. Nemohli bychom uspět, kdyby se nám nepodařilo sladit ochranu životního prostředí se způsobem každodenního života zdejších lidí.“ Nutno však podotknout, že snaha pracovníků WWF nepadá vždy na úrodnou půdu. Místní lidé stále ještě tajně zakládají plantáže uvnitř narodního parku. Pěstují na nich hlavně banány, kávu a rostlinu zvanou Catha edulis, jejíž listy se žvýkají a mají lehké omamné účinky jako např. lístky asijského betelu. Neuvědomují si však, že vykácení posledního zbytku lesa chráněného za hranicemi parku by zřejmě znamenalo přeměnu celého severního výběžku Madagaskaru v poušť. Strážců parku je velmi málo a nestačí ani jen pravidelně procházet celé území a kontrolovat pobyt a pohyb domorodců.
Další nepříznivou okolností, která začíná být při ochraně původní přírody národního parku významná, je tzv. ekoturistika. Stále více cizinců se začíná zajímat o pozoruhodnou madagaskarskou přírodu a přijíždějí hlavně do národních parků a rezervací, aby na vlastní oči shlédli alespoň některé z jejích divů. Příliv turistů si však vynucuje stále kvalitnější cesty, místo na táboření, sociální zařízení... Masová ekoturistika na Madagaskaru zatím ještě nehrozí, ale již dnes vznikají v Atsirananě cestovní kanceláře, které nabízejí zájezdy do národního parku.
Život mnoha tisíc lidí v severním výběžku Madagaskaru je spjat s existencí národního parku Montagne d´Ambre úžeji, než sami asi tuší. Je proto nejen užitečné ale doslova nutné, aby zůstal zachován a aby současné lesní porosty byly ještě rozšířeny.

* Autor by chtěl poděkovat zejména svému spoluexpedičníkovi Ing. Ivo Dobšíčkovi, který zajišťoval styk a komunikaci s místními obyvateli i s pracovníky WWF  a bez nějž by proto některé části tohoto článku vůbec nemohly spatřit světlo světa.
 

Obrázky:


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA