texty © Pavel Hošek, kresby © Vladimír Zadražil

Viz také text „K atlasu ABC v tomto čísle“
Maki chvostouchý (Allocebus trichotis) 
je jedním z nejméně známých lemůrů, přestože byl objeven a popsán již v roce 1875. Do nedávné doby se dokonce mělo za to, že byl vyhuben. Teprve v roce 1991 přinesla odborná literatura zprávu o jeho opětném pozorování ve volné přírodě. Maki chvostouchý je dnes znám z jediné lokality v severovýchodním Madagaskaru u obce Mananarana na březích zálivu Antongil. Jedná se o velmi malý druh. I s ocasem měří jen 15–19 cm a váží pouze 80 až 100 gramů. Žije výhradně v primárním deštném lese a dává přednost nížinám s velmi vyrovnaným klimatem. Je jen velmi těžko zpozorovatelný. Žije převážně vysoko ve stromovém patře lesa (ve výši 15 až 50 m), na zem sestupuje zcela výjimečně a preferuje ta místa, kde síla větví nepřesahuje dva, tři či čtyři centimetry. Je všežravec - chytá nejrůznější druhy hmyzu, ale občas si přilepší i banány, ananasy a dalším ovocem. Vždy však spořádá jen malé množství a nelze jej proto považovat za škůdce. Největší aktivitu projevuje přes den. O sociálním chování makiů chvostouchých není známo prakticky nic. Ve volné přírodě byl vždy spatřen maximálně na několik minut a chov v zajetí podává dosti zkreslené informace.
Maki hnědý (Microcebus rufus) 
je jedním z nejmenších, ne-li nejmenší žijící lemur vůbec. Váží pouze 50 gramů. Obývá úzký ale dlouhý pás deštného lesa, který se táhne od severu na jih podél celého východního pobřeží ostrova Madagaskar. Dává přednost primárnímu lesu, ale nalézán je častěji v sekundárních porostech. To je dáno tím, že husté keřové patro při zemi v primárním lese chybí a makiové se tedy uchylují vysoko do korun stromů. Spolu s blízce příbuzným makim trpasličím (Microcebus murinus) je jedním z mála lemurů, kterým nehrozí přímé nebezpečí vyhynutí. Unikají díky své malé velikosti pozornosti člověka. V poslední době je však stále více zatlačován do hor díky rozsáhlému ničení původních porostů. O životě makiho hnědého je známo dosti málo. Dosud nebyl podrobněji studován. Je typický noční aktivitou; přes den spí ve starých opuštěných ptačích hnízdech. Můžeme jej bez rozpaků označit za všežravce. Přednost dává hmyzu a ovoci. Sdružuje se do početných skupin o 20–30 jedincích. Je zajímavé, že často výrazně převažují samci. Chován je jen v zoo v Antananarivo a v zajetí jej nelze rozmnožovat. Domorodci ho nazývají tsidy, tsitsihy nebo tsitsidy.
Lemur zlatý (Hapalemur aureus) 
byl objeven teprve nedávno, v roce 1987 v deštných lesích jihovýchodního Madagaskaru blízko vesničky Ranomafana. Obývá jen velmi malé území a dnes je jedním z nejohroženějších lemurů - jeho početní stav se odhaduje jen na 200 až 400 jedinců. Důvodem je mimo jiné i jeho vysoká potravní specializace. Živý se výhradně výhonky bambusovitých rostlin, zejména druhem Cephalostachium viguieri, ale v menší míře požírá i jiné rostliny z čeledi Graminaceae (Poaceae), které však nemohou rozhodně tvořit hlavní složku jeho jídelníčku. Chemická analýza těchto rostlin ukázala kromě vysokého obsahu proteinů i příměs toxických látek pro mnoho jiných savců smrtelných. Lemur zlatý se pohybuje po pralese nejčastěji ve dvou až šestičlenných skupinách tvořených dospělými samci a samicemi, ale také mláďaty. Tlupa obývá teritorium o rozloze přibližně 80 ha a je aktivní zejména v časných ranních hodinách a večer. Hapalemur aureus patří mezi středně velké lemury. Dospělé exempláře váží okolo 1,5 kg. V zajetí je chován jediný pár v zoologické zahradě v Tsimbazaze v hlavním městě Madagaskaru Antananarivu. Před dvěma lety tu byla úspěšně odchovány dvě mláďata.
Lemur Edwardsův (Lepilemur edwardsi) 
patří spolu s dalšími sedmi druhy do společného rodu Lepilemur. Ještě do nedávné doby se jednalo pouze o poddruhy jediného druhu L. mustelinus, pro nějž byla ustanovena samostatná čeleď Lepilemuridae. Jde vskutku o druhy velmi si podobné, vzájemně si blízké i svým způsobem života, který se odehrává výhradně ve večerních a hlavně nočních hodinách. Během dne jsou „lepilemuři“ ukryti v dutinách či korunách stromů a lze je nalézt jen velmi obtížně. Zato v noci se často nad tropickými lesy ozývají až neuvěřitelně pronikavé zvuky, které patří právě některému druhu „lepilemurů“. Pokud se do hlasitých skřeků zaposloucháte právě na severozápadě Madagaskaru, můžete si být jisti, že jde o druh L. edwardsi. Kromě hlasových projevů tráví svůj noční život sháněním potravy, kterou tvoří výhradně listy různých druhů stromů a zcela v ní chybí hmyz, běžně pojídaný příbuznými druhy. V zoologických zahradách se příslušníci rodu Lepilemur chovají poměrně vzácně. Jednou z příčin bude i noční aktivita poloopic a s ní spojená nezajímavost pro návštěvníky; ne každá zoo má noctuarium, kde mohou lidé nerušeně sledovat život nočních tvorů. Domorodci říkají „lepilemurům“ mnoha různými jmény, která mají spíše místní charakter. Z nejdůležitějších jmenujme např. repahaka nebo boenga.
Lemur (Eulemur coronatus) 
je jedním ze vzácnějších druhů. Přesný počet kusů žijících ve volné přírodě není znám. Hustota populace je sice velmi vysoká (až 200 jedinců na čtvereční kilometr), ovšem rozloha území, na němž lemuři žijí, je pouhých 200 km2. Jejich výskyt je vázán na národní prak v pohoří d’Ambre a na rezervaci v přilehlém stejnojmenném pralese. Obě území leží jižně od přístavu Antsiranana. Lemur coronatus je silně ohrožen kácením lesů, přemnoženými zdivočelými domácími kočkami, ale také přímým lovem ze strany člověka. Žije v suchých poloopadavých lesích a živí se výhradně rostlinnou potravou, převážně plody a listy. Nejde však o vyslovené potravní specialisty. Aktivní jsou zejména přes den, ale zastihnout je lze i ve velmi časných ranních hodinách. Pohybují se převážně v malých skupinách o 4-7 jedincích. Výjimečně byly pozorovány i početnější skupinky. Velikostí se řadí mezi středně velké lemury - váží asi 2 kg. 
Lemur coronatus bývá chován v zajetí poměrně často - v Evropě například v Paříži, Kolíně nad Rýnem nebo ve Štrasburku. Od madagaskarských domorodců dostal celou řadu jmen, nejužívanější jsou ankomba, varika, gidro. 
Snímek 1     Snímek 2 
Snímek 3     Snímek 4
Sifaka malý (Propithecus verreauxi) 
je prozatím poměrně hojným druhem. Je však velmi silně ohrožen ničením lesních porostů a na mnohých místech je i intenzivně loven. Obývá jeko jeden z mála druhů lemurů jihozápadní a jižní oblasti Madagaskaru. Jsou charakteristické extrémně suchým podnebím a výskytem opadavých lesů nebo rostlinných společenstev zvaných trnitá poušť či trnitý buš. Sifaka malý žije ve skupinách čítajících okolo 12 jedinců s velmi variabilním věkovým a pohlavním složením. Teritorium skupiny má rozlohu 3-11 ha. Živí se výhradně rostlinnou potravou, převařují listy, plody a květy. Složení potravy podobně jako období rozmnožování je závislé na střídání suchých a deštivých období během roku. I přes svůj název patří sifaka maly mezi největší žijící lemury - váží okolo 2-5 kg. Je chován v několika velkých zoologických zahradách světa (např. USA, Paříž) a daří se jej i množit. Bývá podle velikosti a zbarvení rozdělován do 3 - 5 poddruhů. V poslední době se ukazuje, že správné bude zřejmě pojetí, které uvažuje o třech poddruzích. Jedná se o P. v. verreauxi, P. v. coquereli a P. v. deckeni.
Sifaka zlatohlavý (Propithecus tattersalli) 
je nejkratší dobu známý lemur a spolu s druhem Hapalemur aureus se stal zoologickou senzací 80. let. Populace P. tattersalli byla poprve objevena v pralesích severního Madagaskaru  již v roce 1982 profesorem I. Tattersallem, který ji provizorně určil jako populaci druhu Propithecus diadema candidus. Teprve v roce 1988 byl po důkladné determinaci Simonsem rozpoznán a popsán nový druh. Početní stav sifaky zlatohlavého není přesně znám. Odhaduje se na několik desítek až stovek kusů. Několik izolovaných skupin bylo opakovaně pozorováno v okolí vesnice Daraina. O potravě P. tattersalli není mnoho známo. Jsou hlášeny případy plenění mangových plantáží a lze se proto domnívat, že jeho menu tvoří ovoce, výhonky a listí nejrozmanitějších rostlin. Malou část potravy tvoří zřejmě i hmyz. Do zajetí byly odchyceny dva exempláře pro výzkumné účely. Šlo o pár, kterému se za necelý měsíc narodil potomek - samička. Do měsíce dorostla téměř velikosti dospělých lemurů. Sifaka zlatohlavý je aktivní nepravidelně ve dne i v noci. (další podrobnosti)
Indri (Indri indri) 
je největší z žijících lemurů. Váží 7-10 ale i více kilogramů. Od dalších příslušníků čeledi Indiidae se liší krátkým zakrnělým ocáskem. Obývá deštné lesy východního Madagaskaru, jižní hranici rozšíření přitom tvoří řeka Mangoro. Početnost populace není přesně známa, ale druh není přímo ohrožen vyhubením. Jeho stavy však stále klesají. Hustota populace byla odhadnuta na 9-16 kusů na čtvereční kilometr a za pozornost stojí fakt, že zůstává stejné v původním i v druhotném deštném lese. Indriové jsou aktivní ve dne (převážně dopoledne) a sdružují se do menších rodinných skupin čítajících jen 2-5 jedinců. Většinou jde o dospělý pár se svými potomky. Živí se mladými výhonky listů, květy a plody. Není známo, že by požírali hmyz či jiné živočichy. Při jídle dávají samci přednost samicím a mláďatům. Samice rodí většinou jen jednoho potomka za dva až tři roky. Malí indriové přicházejí na svět pravidelně v květnu. Nezávislí na své matce se stávají ve věku devíti měsíců. V zajetí nebyl tento druh nikdy odchován. Malgašové mu dali jméno babakota neboli „otec syna“ či předek. Místy jsou používána i jiná jména, jako amboanala nebo endrina.
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA