published in: Lidové noviny 13. 2. 1999: 24

Baobaby – tlouštíci v rostlinné říši poskytují obživu i obydlí

Pavel Hošek

Baobaby, obři rostlinné říše, vždy budili pozornost člověka. Přesto se téměř vše, co o nich víme, vztahuje k jedinému zástupci, který roste na africkém kontinentě. Centrem výskytu baobabů je však ostrov Madagaskar, kde žije hned sedm druhů. Některé z nich jsou v Evropě dodnes téměř neznámé. Obyvatelé Madagaskaru ale znají baobaby velmi dobře. Říkají jim reniala, matky lesa  , a mají je ve velké úctě.
Nejstarší zmínka o baobabech se týká afrického druhu a pochází ze 14. století od arabského cestovatele Ibn Battúty. Ve svém cestopise Rihla (Cesta) popisuje obrovité a zavalité stromy, které mají zvláštní schopnost hromadit objemné zásoby vody. Zdrojem poznání a informací pro tehdejší botaniky se však staly teprve plody baobabů přivážené obchodníky z Egypta. P. Alpino je v roce 1592 nakreslil, popsal a vylíčil i některé jejich medicínské vlastnosti. Použil pro ně jméno Bahobab, které zřejmě pochází z arabského bu hibab, což znamená něco jako plody s mnoha semeny. Podrobnější informace o madagaskarských druzích však přicházejí do Evropy až v našem století a opravdu důkladný výzkum probíhá na Madagaskaru teprve posledních deset let.
Orgán, který udělal z baobabů tak pozoruhodné a nepřehlédnutelné stromy, je samozřejmě jejich obtloustlý kmen. U nejstarších jedinců některých druhů dosahuje i přes 20 nebo dokonce přes 10 metrů v průměru. Kůra, či správněji borka, bývá většinou velmi hladká a jemná. Těsně pod povrchem obsahuje žlutozelenou fytosynteticky aktivní vrstvu, takže rostlina je v malé míře schopna využívat energii slunečního záření i v době sucha, kdy nemá listy. Ještě hlouběji jsou uložena silná a tuhá vlákna, která chrání dřevo před ohněm a zřejmě jsou také odpovědná za zmírnění ztrát vody v době sucha. Teprve pod nimi je vlastní dřevo, které má také vláknitou a pórovitou strukturu a slouží jako zásobárna vody.
V závislosti na ročním období mění kmen svou tloušťku. Je-li sucho, rostlina spotřebovává své zásoby vody a kmen se smršťuje až o několik desítek centimetrů. Jakmile vydatně zaprší, začne opět nabývat na objemu. Velmi se různí údaje o tom, kolik tekutiny dokáže kmen baobabu pojmout. Vzrostlé a staré exempláře mohou zřejmě zadržovat až 2000 litrů vody. Kůra a dřevo baobabů je nepostradatelným materiálem pro domorodé obyvatele. Vláknité útvary používají k výrobě lan a provazů pro plachtoví na pirogách. Dřevo slouží jako střešní krytina nebo krmivo pro dobytek.
Kmeny některých obzvláště starých jedinců jsou tak rozměrné, že slouží přímo jako obydlí lidem. V baobabech si své příbytky hloubí zejména ombiasové, mpisikidové ap., tedy kouzelníci, šamani a medicínmani. Obvykle takto žijí odloučeně od vesnice a mohou se tu lépe soustředit, meditovat, rozmlouvat s duchy atp.
Jako zelenina jsou využívány kořeny baobabů a oblíbenou pochoutkou jsou velké sametové plody některých druhů. Běžně se prodávají na městských a vesnických tržištích. Dozrávají do velikosti dětského míče. Jejich vatovitá příjemně nakyslá dužnina se dá jíst syrová, ale lze z ní připravit i výbornou šťávu (obsahuje vysoké procento vitaminu C, vápníku a fosforu). Místní medicinmani ji také používají jako lék. K pití se hodí i míza stromů, kterou lze ovšem využít i k výrobě kvalitního lepidla.
Semena ne zcela dozrálých plodů pojídají Madagaskařané také zasyrova. Jsou-li starší a příliš tvrdá, lze z nich zase lisovat olej. O jeho kvalitě svědčí i skutečnost, že od roku 1874 se po více než 40 let dovážela k lisování kuchyňského oleje až do Marseille. Plody baobabů si oblíbili také Angličané, kteří z nich na přelomu století vyráběli malé čajové sušenky.
K baobabům mají Malgaši zvláštní uctivý vztah. Pokládají je za příbytek duchů. V odlehlých místech lesa bývá u paty kmene občas nalézána rýže nebo jiné jídlo, někdy i peníze nebo láhev rumu. Dary bývají někdy uschovány v ulitách velkých suchozemských hlemýžďů.
Madagaskar je dnes stále ještě velmi chudou zemí. Lidé – zejména na venkově – jen s největším úsilím získavají i nejzákladnější obživu. V jejich životě proto není mnoho místa na ochranu přírody a jejích obyvatel. Les je pro ně stále ještě spíše místem, které je potřeba vytěžit, kultivovat a získat z něj, co se jen dá. Výjimkou jsou baobaby. I na místech, kde původní porost zmizel docela a širokodaleko se rozprostírají jen samá rýžová pole, baobaby stále stojí. Místní lidé však sotva tuší, že své matky lesa stejně zahubili. Tím, že je nepokáceli hned, jen oddálili jejich konec. V zamokřených rýžovištích nemohou růst semenáčky baobabů a tak tu jen dožívají staré stromy.

Podrobněji o baobabech
snímky baobabů (Adansonia)
Adansonia fony - nejmenší z obrů


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA