published in: Koktejl 3, 2000: 86–92

Baobaby - obři s duší

Libor Kunte
 

Pouze málo stromů v tropech vzbuzovalo pozornost cestovatelů tolik jako baobaby -  jejich tlusté kmeny a deštníkovité koruny. Svérázný vzhled celého stromu a „běžným normám“ neodpovídající míry byly, a doposud jsou, základem různých pověr a předsudků. Narozdíl od Saint - Exuperyho Malého prince, který  byl přesvědčen o škodlivosti těchto obrů, mají domorodci, v zemích, kde baobaby dodnes rostou, tlustokmenné stromy většinou ve veliké úctě. Je to jakási zvláštní, možná mystická pokora před velikány, jejichž opravdový význam bude asi navěky zahalen rouškou tajemství, stejně jako jejich fungování, ale i důvod bizarnosti, která je v rostlinné říši planety Země zcela ojedinělá.
Baobaby nerostou zdaleka na všech kontinentech a těch států, které se mohou pochlubit jejich původním výskytem je také jen pár. Když moudrá Příroda rozšafně tvořila a vymýšlela veškerou květenu naší planety na baobaby byla mírně skoupá a tak dnešní vědci rozškatulkovali celou „baobabí“ rodinu pouze do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a za jakousi kolébku baobabů můžeme směle označit Madagaskar. Tady totiž roste rekordní počet šesti druhů.  

Baobabí rodokmen

Africký druh Adansonia digitata  , česky také někdy označován jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v savanových oblastech ve východní části černého kontinentu. Východoafrické savany jsou po dlouhé milióny let prakticky stejné a archeologové zde mají svůj ráj a stavební pilíře moderních teorií o vzniku člověka. Olduvaiský prapředek, který zde žil, asi viděl podobný ráz krajiny jako vidíme my dnes, přičemž už v té době museli tamní přírodě, tehdy však více zarostlé, kralovat baobaby. Ovšem první zmínka o těchto stromech pochází až ze čtrnáctého století našeho letopočtu, kdy arabský cestovatel Ibn Battúta popisuje zvláštní zavalité stromy se schopností hromadit velké zásoby vody. Zásadní a vědecky podložené informace však přivezl do Evropy francouzský přírodozpytec Michel Adanson, který působil na africkém kontinentu několik let. Carl Linné, otec systému organizmů, zařadil baobaby do své klasifikace rostlin s tím, že použil podrobného popisu afrického druhu. Na počest Francouze Adansona, který vlastně baobaby zpřístupnil botanické vědě, nazval celý rod jeho jménem – Adansonia.
S přibývajícími cestovatelskými aktivitami botaniků se začaly objevovat také zmínky o baobabu australském a o madagaskarských druzích. Zajímavé však zůstává to, že ač natolik zvláštní a nepřehlédnutelné stromy, byly neustále opomíjeny a jejich výzkumem se začal intenzívně zabývat až v devadesátých letech našeho století doktor Baum z Missoury Botanical Garden v USA.

Baobabí „tělověda“

Baobaby většinou najdeme v sušších oblastech a to jak v Africe, na Madagaskaru tak i v Austrálii. Příroda je vybavila schopností udržet ve svém stonku vodu, kterou si načerpají v době, kdy je této životadárné tekutiny relativní dostatek. Samozřejmě, že rezervoárem, jakousi zásobárnou, je jejich obrovský kmen. Ten je na svém obvodu vyztužen pevnými tuhými vlákny, které dokáží strom ochránit před požáry a také zřejmě před nadbytečnou ztrátou vody. Teprve uvnitř kmenu se nachází zvláštní, velmi pórovité dřevo schopné nasát vodu. Jelikož klima je v částech světa, kde tito „tlouštíci“ rostou, rozděleno na období sucha a dešťů, musí baobaby, a nejen oni, s vodou zacházet velmi šetrně a hospodárně. Snad proto upadají v době největších veder a sucha do jakéhosi „spánku“, kdy ztratí listy, přičemž  fotosyntézu a základní metabolismus zajišťuje chlorofyl uložený těsně pod povrchem hladké borky. O tom kolik jsou baobaby do svého obrovitého kmene schopny vlastně nasát vody existují učené spory i laické dohady. Nejčastěji se však v této souvislosti hovoří o tom, že největší exempláře baobabu prstnatého mohou načerpat do své zásobárny až 2000 litrů vody.
Zvláštně utvářená koruna s několika velmi silnými kosterními větvemi se zřejmě stala důvodem vzniku jedné legendy, která tvrdí, že rozhněvaný bůh zasadil baobaby kořeny vzhůru a větvovím pod zem. Faktem zůstává, že na mnohých lokalitách je koruna baobabu široko daleko jediným „deštníkem“ vytvářející milosrdný stín před všespalujícím sluncem.
U baobabů není zajímavý jen kmen a koruna, ale také květy. Ty jsou ke všemu také neobyčejně krásné. Jejich stavba prozradí příbuznost všech baobabů ke skupině rostlin bombakovitých (čeleď Bombacaceae). Botanici se zprvu domnívali, na základě pozorování afrického druhu, že květy baobabů opylují kaloni, ale studie provedené v posledních letech jasně prokázali, že u většiny madagaskarských druhů jsou hlavními opylovači lišajové. Největší madagaskarský druh dokonce opylují drobní lemuři Phaner furcifer, kteří navštěvují květ převážně v noci. Lemur sladký nektar olizuje z báze korunních lístků, přičemž se mu sypou na hlavu tisíce pylových zrn, které později přenese na jiný květ. Po opylení a oplození se začne vyvíjet plod, kterým je u baobabů hnědá nepukavá tobolka s přibližně stovkou semen uložených ve vatovité dužnině.

Baobabí užitek

Domorodci jak v Africe tak i v Austrálii, ale především na Madagaskaru, využívají nejrůznější části baobabů. Osobně jsem se na Madagaskaru několikrát setkal s trhovci, kteří nabízeli zralé, sametové tobolky. Hospodyně z nich vyberou dužninu, kterou je možné konzumovat za syrova „v rostlém stavu“, nebo ji nechají krátce nakvasit a pak je z ní osvěžující nápoj příjemně navinulé chuti. Lidoví léčitelé ji dokonce používají jako lék a obzvláště plody s růžovou dužninou jsou velmi ceněné (zřejmě se jedná o dužninu napadenou zvláštní kulturou plísně). Na zmar však nepřijdou ani semena. Ta slouží, ale především sloužila, jako užitečná surovina pro výrobu vysoce kvalitního oleje. Semena druhu Adansonia grandidieri   , velká přibližně jako jádro lískového oříšku, se asi až do roku 1920 dovážela do francouzského přístavu Marseille, právě za účelem lisování oleje. Jediná patálie nastává se sklizní, protože vylézt po hladkém kmenu do koruny prakticky nelze. Proto je většina baobabů v okolí vesnic opatřena poschoďovitě zatlučenými dřevenými kolíky, které slouží jako schůdky do koruny. Pohyb po těchto jednoduchých stupíncích však vyžaduje trénink a pro nezkušeného česáče plodů může být výstup do koruny poměrně riskantním kouskem, uvážíme-li, že výška kmene u Adansonia grandidieri může u vzrostlých exemplářů dosahovat až 25 metrů!
Užitek ovšem neposkytují pouze a jen plody. Pevná vlákna lýka pod kůrou slouží k výrobě provazů a lan běžně užívaných v každodenním životě domorodců, dále se z nich vyrábí i balící papír. Z kořenů mladých rostlin se prý připravuje lahodný salát. Zřejmě nepravdivá je informace o tom, že z kmenů některých menších baobabů (např. Adansonia rubrostipa   ) se vyrábějí jednoduchá plavidla, protože měkké, pórovité dřevo snadno nasákne vodu. Zcela jistě však Malgaši sbírají na kmenech padlých baobabů zvláštní druh jedlé houby, která roste pouze na trouchnivějícím dřevě těchto velikánů.
Neustále se diskutovalo o tom, zda kmeny baobabů složí jako opravdové zásobárny vody pro domorodce. Jediná zmínka z roku 1912 hovoří o tom, že domorodci na jihozápadě Madagaskaru hloubí v kmenech baobabů Adansonia za otvory a měkký střed kmene vydlabou. Tím vznikne uprostřed stromu dutina, do které shromažďují vodu v období dešťů lidé, ale také částečně i rostlina. Tuto vodu pak domorodci používají především k napájení dobytka. Expedici Lemuria 98 se po mnoha letech podařilo prokázat existenci tohoto způsobu využití baobabů. Důkazem jsou například záběry na kazetě MADAGASKAR , která vyšla jako příloha KOKTEJU 11/1998, či fotografie v časopise Vesmír 2/1999 nebo přímo zde na našem webu .
Baobaby jsou pro lidi zvláštním oduševnělým stromem. Proto také v jejich nitru mají mnohdy příbytek kouzelníci a šamani, kteří vyhledávají daleko od vesnice meditační klid. V Súdánu některé vesnice používaly kmeny baobabu prstnatého jako hroby pro jejich blízké zemřelé. Na druhou stranu existují zprávy, které potvrzují určité „zneužití“ baobabů. V severní Botswaně prý stál baobab v jehož nitru byl zřízen splachovací záchod, v Austrálii zase posloužil kmen Adansonia gibosa (=A. gregorii) jako městské vězení. Naštěstí jsou tyto případy spíše kuriozitou nikoliv pravidlem.

Baobabí duše

Všichni lidé, kteří se narodili v krajích baobabů, mají k těmto stromům zvláštní úctu a je úplně jedno, v které části světa to je. Obzvláště pak Malgaši mají svůj život těsně spjat s životem a s osudy těchto velikánů. Nejčastěji je nazývají renala nebo reniala, což v překladu znamená „matka lesa“. Chovají k baobabům zvláštní úctu a nikdy je úmyslně nepoškozují. K baobabům vzhlížejí jako ke stromům s duší a často jim přinášejí i oběti ve formě rýže, nebo jiného jídla. V suchých oblastech jihozápadního Madagaskaru, kde bývá původní porost často vykácen, baobaby stojí a rostou dál. Vesničané si, bohužel, neuvědomují, že nejvíce škodí baobabům právě tím, že jim ničí jejich přirozené prostředí. Tento problém je natolik zásadní, že v místech s vykáceným lesem nedochází již k přirozené obnově společenstva a baobaby, které jsou jakousi páteři zdejších rostlinných formací, mají šanci stejně malou jako ostatní druhy. Domorodci proto mají doposud své matky lesa „v pořádku“, stejně tak, jako své vlastní představy a pohledy na tento svět. Do života i těch nejprostších domorodců se totiž čím dál více začínají promítat neblahé prvky euro-americké kultury, a tak je možná otázkou krátké doby, kdy hodnoty přetrvávající stovky generací, padnou během několika málo dalších let. To co bylo dříve zapovězené, zakázané nebo-li fady se může nebezpečně brzy stát uznávanou, ale nepsanou společenskou normou.
I v těch nejodlehlejších místech třeba jihozápadního Madagaskaru      či východní Afriky se totiž domorodci dostávají do přímého kontaktu s pokřivenými hodnotami našeho světa. Je velká škoda, že před ním není nikdo z nás schopen uchránit Masaje, Vezy , Mahafaly, Antandroie, Sakalavy a další domorodé kmeny, a tím nepřímo i baobaby. Byť to jsou obři proti člověku jsou stejně tak bezbranní jako plejtváci, velryby, sekvoje či sloni. Je totiž nad slunce jasné, že baobaby tady budou tak dlouho, jak dlouho jim člověk ponechá šanci. Záleží však na tom, jak dlouho dostane při současném způsobu života od Přírody šanci právě člověk…

Další texty, obrázky a informace o baobabech:
Hošek Pavel, 1999: V zemi baobabů. Vesmír 2, 79–86
Hošek Pavel, 1999: Baobaby – tlouštíci v rostlinné říši poskytují obživu i obydlí. Lidové Noviny 13. 2. 1999, 24


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA