Dnes rozlišujeme 8 druhů baobabů (viz tabulku), které všechny řadíme do jednoho rodu Adansonia (pojmenovaného podle Michela Adansona [1727 – 1806], který jako první zveřejnil podrobný popis baobabu). Druh A. digitata roste ostrůvkovitě na rozlehlém území Afriky. Je ze všech baobabů nejdéle znám a člověk jej také rozšířil do mnoha dalších tropických končin světa. A. gibbosa obývá nevelký areál na severozápadě Austrálie. Všechny ostatní druhy rostou pouze na Madagaskaru.
Vyskytují se vždy spíše v sušších oblastech – v opadavých a poloopa-davých lesích nebo savanových formacích. Široce rozšířený a ekologicky zřejmě nejtolerantnější druh A. digitata dává přednost otevřeným savanám a přežívá místy i v extrémních podmínkách afrických pouští. Madagaskarské druhy mají raději spíše zapojené porosty suchých lesů a v otevřené krajině se dnes vyskytují hlavně díky činnosti člověka, který vše okolo baobabů vykácí. V oblastech, kde baobaby rostou, se vždy střídají suchá a deštivá údobí roku.
Kořeny baobabů jsou obvykle mohutné a velmi dlouhé, neboť musí rostlině zajistit dostatek vláhy v sypkých až písčitých půdách, kde se dešťová voda rychle ztrácí. Přesně takové typy půd mají baobaby v oblibě. Musí však být přizpůsobeny i životu v zamokřené zemi, neboť v období dešťů bývá vody nadbytek. Proto dokážou přežít třeba i v trvale zavodněném terénu rýžovišť. Nejsou však schopny se v takových podmínkách rozmnožovat.
Orgán, který udělal z baobabů tak pozoruhodné a nepřehlédnutelné stromy, je samozřejmě jejich obtloustlý kmen. Borka bývá většinou velmi hladká a jemná. Těsně pod povrchem obsahuje žlutozelenou fytosynteticky aktivní vrstvu, takže rostlina je v malé míře schopna využívat energii slunečního záření i v době sucha, kdy nemá listy. Ještě hlouběji jsou uložena silná a tuhá vlákna, která chrání dřevo před ohněm a zřejmě jsou také částečně odpovědná za zmírnění ztrát vody v době sucha. Teprve pod nimi je vlastní dřevo, které má také vláknitou a pórovitou strukturu a slouží jako zásobárna vody. V závislosti na ročním období mění kmen svou tloušťku. Je-li sucho, rostlina spotřebovává své zásoby vody a kmen se smršťuje až o několik desítek centimetrů. Jakmile vydatně zaprší, začne opět nabývat na objemu.
O tom, kolik vody dokáží baobaby vměstnat do své obrovité zásobárny, se mnoho neví. Zatím se touto otázkou nikdo exaktně nezabýval. Jsou dostupné jen kvalifikované odhady některých botaniků, kteří si myslí, že kmeny průměrných exemplářů pojmou asi 1000 až 2000 litrů vody. Je ovšem samozřejmé, že se to bude lišit druh od druhu; bude také záležet na stáří jedince, na lokalitě, na roční době ap.
I když se to možná na první pohled nezdá, ještě mnohem zajímavější než sukulentní kmen, jsou květy baobabů. Nejpřekvapivější objevy posledních let byly učiněny kolem jejich opylování. Podle květů se řídí systematika rodu. Rozeznáváme tři sekce: Brevitubae, Digitata a Longitubae.
U afrického druhu A. digitata je již od počátku tohoto století známo, že pyl přenášejí kaloni. Později, asi ve 40. letech, se zjistilo, že květy navštěvují také některé poloopice, mravenci a jiný hmyz. K opylování však přispívají jen málo nebo vůbec ne.
Na základě znalostí afrického druhu se v 50. až 80. letech obecně předpokládalo, že madagaskarské druhy opylují také kaloni. Vzhledem k chudému zastoupení těchto létavých savců na Madagaskaru se však objevily úvahy o ptácích jako možných opylovačích a světlo světa spatřily dokonce i vážně míněné úvahy o opylování větrem.
První terénní pozorování však podnikl až D. A. Baum na přelomu 80. a 90. let. Ukázal, že skutečnost je mnohem zajímavější, než se předpokládalo. Kaloni jsou na Madagaskaru opravdu jen marginálními opylovači baobabů. Významnější roli hrají pouze u druhu A. suarezensis. A. grandidieri využívá ke svému opylení některé noční lemury, zejména vzácný druh Phaner furcifer. Ten na rozdíl od svých létavých „kolegů“, kteří se chovají dosti neurvale, květy neničí. Zastrčí nos ze strany do květu a líže nektar z báze korunních lístků. Pyl se mu přitom vysype na hlavu a do obličeje.
U všech ostatních madagaskarských druhů Baum zjistil docela jiné opylovače – lišaje (motýly čeledi Sphingidae). Již odlišné uspořádání květů leccos napovídá. Všechny květní orgány jsou velmi protáhlé. Medníky (nektária) mají jen docela malý otvor, právě na sosák lišaje. Vše je uspořádáno tak, aby neměl k sladké odměně přístup nikdo jiný než tito noční krasavci. Jedině oni mají natolik dlouhý sosák, aby se jejich trup spolu s křídly dostal při sání právě pod prašníky tyčinek. Víření křídel strhává pyl, který se usazuje na lišajových „zádech“. Z toho vyplývá, že tyčinky baobabích květů musí být delší než lišajův sosák. Lišaj naopak potřebuje sosák co nejdelší, aby mohl sát nektar i z orchidejí
rodů Angraecum, Aerangis a některých dalších. Jejich
květy
mají dlouhý útvar zvaný ostruha (může mít třeba i 30 cm) a v něm
květina
shromažďuje nektar.
Jasně se tedy ukázalo, že baobaby s „krátkými“ a „středně dlouhými“ květy (sekce Brevitubae) „používají“ ke svému rozmnožování kaloně nebo lemury
,
zatímco „dlouhokvěté“ druhy opylují lišajové. Odlišná morfologie květů
je nejen dobrým vodítkem pro botanika-taxonoma, ale také jasně odráží
vývojové
tendence jednotlivých druhů.
Lidé, kteří vedle baobabů žijí, je ctí a váží si jich. Nejčastěji používané malgašské jméno pro baobaby je renala nebo reniala. Reny je malgašsky matka a slovu ala odpovídá české les. Baobaby jsou pro Madagaskařany matkami lesů. Lidé je pokládají za příbytek duchů. V odlehlých místech lesa dávají někdy k patě kmene rýži nebo jiné jídlo, někdy i peníze či láhev rumu.
Úcta možná pramení i z vědomí, že baobaby jsou zdrojem nejednoho užitku. V každém případě zajišťuje stromům jistou ochranu. I tam, kde je vykácen les, matky lesa zůstanou stát na svém místě.
Velké sametové plody některých druhů jsou oblíbenou pochoutkou a běžně se prodávají na tržištích. Vatovitá příjemně nakyslá dužnina se dá jíst syrová, ale lze z ní připravit i výbornou šťávu (obsahuje navíc vysoké procento vitaminu C, vápníku a fosforu). Místní medicinmani ji také používají jako lék. Obzvláště jsou ceněny plody s růžovou dužninou, která je velmi vzácná. Objevuje se jen zřídka a není zatím zcela jasné, co je příčinou změny barvy. Pravděpodobně ji způsobuje nějaká plíseň. K pití se ovšem hodí i míza stromů – a nejen k němu. Pokud ji necháte trochu vyschnout, získáte docela kvalitní klih.
Semena ne zcela dozrálých plodů pojídají Madagaskařané také zasyrova. Jsou-li starší a příliš tvrdá, lze z nich zase lisovat olej. O jeho kvalitě svědčí i skutečnost, že od roku 1874 se po více než 40 let semena druhu A. grandidieri dovážela k lisování kuchyňského oleje až do Marseille. Plody téhož druhu si oblíbili také Angličané, kteří z nich na přelomu století vyráběli malé čajové sušenky.
Mohutné kmeny doslova vybízejí, aby byly použity také jako stavební materiál. Vláknité útvary pod kůrou slouží domorodcům k výrobě lan a provazů užívaných k připevňování plachet na pirogách. Vytrhávají silná vlákna přímo zpod kůry živých stromů. Začnou těsně u země a uvolní asi dvoumetrový kus. Počínají si však velmi ohleduplně. Použijí pouze malou část vláken z celého obvodu kmene, takže vzniklá jizva je sice i po mnoha letech dobře patrná, ale zarůstá novou borkou a funkčnost povrchu kmene se obnovuje.
Dřevo baobabů je na řezu uspořádáno do koncentrických kruhů, které zřejmě odpovídají letorostům (zatím to nikdo nepotvrdil). V prostoru si to lze představit jako válcovité slupky navlečené jedna přes druhou. Madagaskařané tyto vrstvy samostatně odlupují, suší a používají jako šindele na střechy svých domků.
V nejsušších oblastech ostrova využívají Mahafalové baobaby jako rezervoáry vody. Nejprve vydlabou do kmene otvor a od něj pokračují směrem dolů, až vytvoří cosi jako mělkou studnu. „Vytěžené“ dřevo obvykle použijí jako krmivo pro dobytek. Ve vzniklé nádrži se voda zčásti hromadí sama, tak jak ji do svých zásobních pletiv ukládá rostlina, zčásti ji sem v době dešťů přinášejí lidé. Když nastanou sucha, jako by ji našli.
Kmeny některých obzvláště starých jedinců jsou tak rozměrné, že slouží přímo jako obydlí lidem. V baobabech si své příbytky hloubí zejména kouzelníci, šamani a medicínmani, aby mohli žít odloučeně od vesnice a lépe se soustředit, meditovat, rozmlouvat s duchy atp.
Baobaby však nejsou zdrojem užitku jen pro domorodé obyvatele. Radost a potěšení přinášejí i nám – Evropanům s láskou k sukulentním rostlinám. Pravdou zůstává, že dospělý baobab není příliš vhodnou rostlinou do našich miniskleníčků, ovšem „baobabí“ semenáček, je vcelku dekorativní a snadno rostoucí sukulent. V prvních letech života se na něm projevuje růstová strategie zafixovaná z domoviny – vytvořit štíhlý úzký kmen a co nejdříve přerůst okolní porost. Chceme-li proto docílit co nejdříve ztlustnutí kmene, je nutný dosti častý ale velmi mělký řez. Hluboce seříznuté rostliny špatně obrážejí. Rostliny sice nemají tendenci přílišného větvení, ale řezem můžeme docílit, že vytvoří košatější korunku.
Baobaby udržujeme i během zimy v mírném růstu přibližně při 20 °C. I přesto se může stát, že rostlinám opadají listy. Tento jev není na závadu, pouze přiměřeně omezíme zálivku. Listy vyraší na jaře, ovšem musíme dát velký pozor na popálení sluncem. Jak již bylo předesláno, malé baobaby vegetují v prvních etapách vývoje ve stínu okolních rostlin a tomu musíme přizpůsobit i jejich umístění ve skleníku.
V minulých letech byla nabídka semen baobabů vcelku široká a katalogy našich firem obsahovaly jak africký tak i madagaskarské druhy. Prozatím však neexistují žádné velké zkušenosti s tím, jak se chovají vzrostlejší exempláře v kultuře a tak nás možná čekají s pěstováním baobabů některá překvapení.
