published in: ABC 3, 1995: 16–17

Nejmenší draci světa

Pavel Hošek

Sedíme všichni čtyři namačkáni v malinkém „renaultku 4“, který by se svými rozměry dal přirovnat k populárnímu trabantu. Pátým členem posádky je taxíkář, který, ač mu vůbec nerozumíme, stále něco brebentí a který je také zodpovědný za „sardinkovité“ umístění nás i našich objemných zavazadel. Ta vykukují z téměř dokořán otevřeného kufru auta, který po celou cestu z letiště svévolně neopouštějí snad jen díky našim tichým modlitbám. Vůz rovnoměrně střídá pravou a levou polovinu silnice a v ostrých serpentinách drtí kola štěrk vedle vozovky hned nad příkrým srázem. I přes akrobatickou jízdu stíháme sledovat okolí. A bujné tropické rostlinstvo si to vskutku zaslouží. Mohutné rozvětvené kořeny pralesních obrů se ztrácejí v záplavách křiklavé zelené vegetace a proplétají se s liánami do divokých tvarů. Náhle ostrý pískot brzd a naše hlavy se ocitají u předního skla. Udiveně hledíme ze stojícího auta na asfalt před sebou. Silnici přechází drak. Zářivě zelenou barvu jeho šupinaté pokožky ještě zvýrazňují červené skvrny. Hlava je pokryta nápadným štítem, dlouhý ocas se stáčí do spirály. Překvapený tvor po nás zuřivě koulí očima. Jen pomalounku, nesmírně pomalounku, důkladně rozmýšleje každý následující krok, opouští téměř půl metru velký chameleon silnici a mizí v houštině.
Chameleon je natolik známé, ba populární zvíře, že není třeba nijak zvlášť jej představovat. Oblibu si získal hlavně svou schopností měnit barvu, ale má i řadu dalších velmi zajímavých vlastností, o nichž již lidé vědí méně. Většinu svého života tráví ve větvích a je k tomu tedy pochopitelně dokonale vybaven. Vždy dva a tři prsty proti sobě na nohou srostly a vytvořily obdivuhodně dokonalé klíšťky. Díky nim může chameleon bravurně balancovat ve spleti větví a listů a aby to měl pojištěné dokonale, umí se přidržet i pátou končetinou – svým chápavým ocasem. V nouzi mu poslouží i jako jediné pojítko s pevným světem větvoví. Chameleon je masožravec. Živí se především hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aby se mohl tak nekonečně pomalý tvor uživit a nezemřel hlady, potřebuje i další „vynálezy“. Při hledání kořisti mu pomáhají hlavně oči. Jsou přerostlé ze všech stran pokožkou a zůstává jen malý otvor uprostřed pro zřítelnici. Každé z obou očí se pohybuje zcela nezávisle a chameleon může tedy hledět dopředu i dozadu, nahoru i dolů, do obou stran, ap. zároveň. Často jedním okem pozoruje svou kořist a druhým dává pozor na potencionálního nepřítele. Skokem nebo rychlým výpadem, by ulovil bleskově reagující mouchu jen stěží. Používá proto dalšího důmyslného aparátu - svého vymrštitelného jazyka. Dlouhý pružný orgán v klidu uložený v ústní dutině může hravě zasáhnout „dobrůtku“ i ve větší vzdálenosti než je délka těla chameleona. Platí přitom, že menší druhy mají relativně delší jazyk. Jeho konec je u některých druhů lepivý, jindy je opatřen obratnými prstíky. V každém případě jednou lapená kořist (a neúspěšných „zásahů“ je minimum) již neunikne.
Dnes řadíme do čeledi Chamaeleonidae   téměř stovku druhů, kteří obývají Afriku a menší část Asie. Jeden z nich okrajově zasahuje i do jižní Evropy (Španělsko, Kréta, ap.). Centrem jejich výskytu je však Madagaskar, kde žije téměř polovina všech dosud známých druhů . Není však chameleon jako chameleon. Pohovořme dnes o těch nejméně známých o miniaturních druzích z rodu Brookesia . Liší se od všech ostatních v mnoha směrech. Snad nejnápadnějším znakem je jejich nepatrná velikost. I někteří praví chameleoni (jak někdy bývají nazývány všechny ostatní druhy mimo brookesií) dosahují jen malých rozměrů, ale rozhodně se nemohou měřit s druhem B. minima, který je v dospělosti dlouhý i s ocasem maximálně 32 mm. A což teprve mláďata, která svými rozměry odpovídají nehtu u palce. Velikostí nevynikají ani ostatní příslušníci rodu. Žádný z 22 popsaných druhů nepřesahuje délkou těla 11 cm. Nejsou však jen pouhými zmenšeninami. Liší se i v mnoha dalších znacích. Na první pohled je vidět velké šupiny ve tvaru trnů umístěné ve dvou řadách na hřbetě živočicha. Směřují většinou do stan a mají maskovací funkci. Ocas brookesií, i přesto že se jím dokáží občas přidržet, není zdaleka tak chápavý jako u pravých chameleonů a nemůže plnit funkci páté končetiny. „Neohrabanost“ ocasu bude pravděpodobně druhotnou záležitostí, která souvisí se způsobem života brookesií. Dávají přednost povrchu země před životem ve větvích stromů a keřů. Nelze samozřejmě zevšeobecňovat a některé druhy je možno objevit i na větévkách, ale většina obývá hrabanku a spadané listí v příšeří lesa, kde loví drobný hmyz. Brookesie jsou tomuto prostředí neobyčejně dobře přizpůsobeny. Jejich zbarvení – mimochodem, nedokáží jej téměř měnit – i členitá struktura kůže je činí mezi suchými lístky neviditelnými. V maskování jim pomáhá i tmavé příšeří dolních pater lesa a také typická váhavost s jakou se pohybují. Jednotlivé kroky a další pohyby provádějí tak pomalu, že jsou jen obtížně zachytitelné a při letmém pohledu na zem si jich člověk většinou nevšimne. Nutno podotknout, že druhy žijící na dřevinách mají pochopitelně barvu spíše zelenou nebo šedou., aby i oni lépe splynuly s okolím. K oklamání zvláště pozorných nenechavců mají některé druhy brookesií připraven ještě jeden „chyták“. Shora na hlavovém štítě nebo na krku mají dvě nápadné černé nebo jinak tmavé skvrny připomínající oči. Potencionální útočník se jich může zaleknout. (Jsou dobře patrné i na některých našich snímcích.)
Společným znakem pravých chameleonů a brookesií jsou kupříkladu pomalé a opatrné pohyby, klíšťkovité uspořádání končetin nebo ony zvláštní nezávisle na sobě se pohybující oči. Zatímco „velcí“ chameleoni jsou častými chovanci v terariích zoologických zahrad i soukromých teraristů, brookesie se v zajetí objevují jen zcela výjimečně. Proto také jsou s jejich chovem jen malé zkušenosti a dodnes mnoho nevíme o jejich životě. Přitom některé druhy jsou relativně nenáročné a vyžadují stejnou péči jako jiní chameleoni. Je potřeba jim zajistit poměrně velké terarium s vyšší vzdušnou vlhkostí. Nesnáší prašné prostředí a naopak uvítají, jsou-li jednou za čas umístěny na sluníčko. Pak již jen zbývá obstarat dostatečné množství drobné živočišné potravy, což nebývá, zvláště v zimních měsících, nic snadného. Budete-li úspěšní dočkáte se i snůšky zhruba dvaceti vajec a opravdu miniaturního potomstva.

další čtení o chameleonech


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA