Chameleon je natolik známé, ba populární zvíře, že není třeba nijak zvlášť jej představovat. Oblibu si získal hlavně svou schopností měnit barvu, ale má i řadu dalších velmi zajímavých vlastností, o nichž již lidé vědí méně. Většinu svého života tráví ve větvích a je k tomu tedy pochopitelně dokonale vybaven. Vždy dva a tři prsty proti sobě na nohou srostly a vytvořily obdivuhodně dokonalé klíšťky. Díky nim může chameleon bravurně balancovat ve spleti větví a listů a aby to měl pojištěné dokonale, umí se přidržet i pátou končetinou – svým chápavým ocasem. V nouzi mu poslouží i jako jediné pojítko s pevným světem větvoví. Chameleon je masožravec. Živí se především hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aby se mohl tak nekonečně pomalý tvor uživit a nezemřel hlady, potřebuje i další „vynálezy“. Při hledání kořisti mu pomáhají hlavně oči. Jsou přerostlé ze všech stran pokožkou a zůstává jen malý otvor uprostřed pro zřítelnici. Každé z obou očí se pohybuje zcela nezávisle a chameleon může tedy hledět dopředu i dozadu, nahoru i dolů, do obou stran, ap. zároveň. Často jedním okem pozoruje svou kořist a druhým dává pozor na potencionálního nepřítele. Skokem nebo rychlým výpadem, by ulovil bleskově reagující mouchu jen stěží. Používá proto dalšího důmyslného aparátu - svého vymrštitelného jazyka. Dlouhý pružný orgán v klidu uložený v ústní dutině může hravě zasáhnout „dobrůtku“ i ve větší vzdálenosti než je délka těla chameleona. Platí přitom, že menší druhy mají relativně delší jazyk. Jeho konec je u některých druhů lepivý, jindy je opatřen obratnými prstíky. V každém případě jednou lapená kořist (a neúspěšných „zásahů“ je minimum) již neunikne.
Dnes řadíme do čeledi Chamaeleonidae
téměř stovku druhů, kteří obývají Afriku a menší část Asie. Jeden z
nich
okrajově zasahuje i do jižní Evropy (Španělsko, Kréta, ap.). Centrem
jejich
výskytu je však Madagaskar, kde žije téměř polovina všech dosud známých
druhů 
.
Není
však chameleon jako chameleon. Pohovořme dnes o těch nejméně známých o
miniaturních druzích z rodu Brookesia 
.
Liší se od všech ostatních v mnoha směrech. Snad nejnápadnějším znakem
je jejich nepatrná velikost. I někteří praví chameleoni (jak někdy
bývají
nazývány všechny ostatní druhy mimo brookesií) dosahují jen malých
rozměrů,
ale rozhodně se nemohou měřit s druhem B. minima, který je v
dospělosti
dlouhý i s ocasem maximálně 32 mm. A což teprve mláďata, která svými
rozměry
odpovídají nehtu u palce. Velikostí nevynikají ani ostatní příslušníci
rodu. Žádný z 22 popsaných druhů nepřesahuje délkou těla 11 cm. Nejsou
však jen pouhými zmenšeninami. Liší se i v mnoha dalších znacích. Na
první
pohled je vidět velké šupiny ve tvaru trnů umístěné ve dvou řadách na
hřbetě
živočicha. Směřují většinou do stan a mají maskovací funkci. Ocas
brookesií,
i přesto že se jím dokáží občas přidržet, není zdaleka tak chápavý jako
u pravých chameleonů a nemůže plnit funkci páté končetiny.
„Neohrabanost“
ocasu bude pravděpodobně druhotnou záležitostí, která souvisí se
způsobem
života brookesií. Dávají přednost povrchu země před životem ve větvích
stromů a keřů. Nelze samozřejmě zevšeobecňovat a některé druhy je možno
objevit i na větévkách, ale většina obývá hrabanku a spadané listí v
příšeří
lesa, kde loví drobný hmyz. Brookesie jsou tomuto prostředí neobyčejně
dobře přizpůsobeny. Jejich zbarvení – mimochodem, nedokáží jej téměř
měnit
– i členitá struktura kůže je činí mezi suchými lístky neviditelnými. V
maskování jim pomáhá i tmavé příšeří dolních pater lesa a také typická
váhavost s jakou se pohybují. Jednotlivé kroky a další pohyby provádějí
tak pomalu, že jsou jen obtížně zachytitelné a při letmém pohledu na
zem
si jich člověk většinou nevšimne. Nutno podotknout, že druhy žijící na
dřevinách mají pochopitelně barvu spíše zelenou nebo šedou., aby i oni
lépe splynuly s okolím. K oklamání zvláště pozorných nenechavců mají
některé
druhy brookesií připraven ještě jeden „chyták“. Shora na hlavovém štítě
nebo na krku mají dvě nápadné černé nebo jinak tmavé skvrny
připomínající
oči. Potencionální útočník se jich může zaleknout. (Jsou dobře patrné i
na některých našich snímcích.)
Společným znakem pravých chameleonů a brookesií jsou kupříkladu pomalé a opatrné pohyby, klíšťkovité uspořádání končetin nebo ony zvláštní nezávisle na sobě se pohybující oči. Zatímco „velcí“ chameleoni jsou častými chovanci v terariích zoologických zahrad i soukromých teraristů, brookesie se v zajetí objevují jen zcela výjimečně. Proto také jsou s jejich chovem jen malé zkušenosti a dodnes mnoho nevíme o jejich životě. Přitom některé druhy jsou relativně nenáročné a vyžadují stejnou péči jako jiní chameleoni. Je potřeba jim zajistit poměrně velké terarium s vyšší vzdušnou vlhkostí. Nesnáší prašné prostředí a naopak uvítají, jsou-li jednou za čas umístěny na sluníčko. Pak již jen zbývá obstarat dostatečné množství drobné živočišné potravy, což nebývá, zvláště v zimních měsících, nic snadného. Budete-li úspěšní dočkáte se i snůšky zhruba dvaceti vajec a opravdu miniaturního potomstva.
