Za nejvzácnější želvou světa

aneb Jeden den v životě madagaskarského správce rezervace

Do Soalaly jsem dorazil hodně pozdě večer. Potmě a rozřesený z dlouhé cesty jsem vyklopýtal z rozhrkaného mikrobusku a s pomocí řidiče vyhledal jediný místní hotel. Nu, hotel… Uzoučkými dveřmi vysokými asi metr padesát jsem protlačil nejprve batoh a pak i svou průměrnou postavu vyhublou několikatýdenním pobytem na Madagaskaru. Ani jsem nehledal svítilnu a potmě přijal jedinou dřevěnou postel v místnůstce. Než jsem domyslel, kdo to asi ukusuje z rákosové zdi vedle mne, propadl jsem se do bezedného spánku znaveného poutníka.
Ráno se ohlásilo neobyčejně pronikavě. Místní kouhout zřejmě kdysi dostal vyhubováno za liknavost a tak příchod úsvitu hlásil raději dvě hodiny předem. Vyčkal jsem do rozednění a před šestou v řídnoucím šeru rozeznal dírou ve stěně nočního strávníka. Statný přežvýkavec nyní ležel na dvorečku a zažíval. Poslušen místních, nijak ukvapených zvyklostí jsem zvolna vstal a šel se ohlásit majiteli noclehárny, který si v noci při svíčkách zapoměl poznamenat mé ctěné nacionále pro zdejší bdělý berní úřad. Během vyplňování květnatého dotazníku jsem ledabyle poznamenal něco jako: „Hanin’ ny omby ny tranonao, tompoko.“ (Kráva vám žere dům, pane.) Muž se ani nepodivil mým chabým znalostem malgaštiny a čile pádil na dvorek. Neopoměl se cestou vyzbrojit dlouhou násadou od lopaty (nebo možná od kopí, na Madagaskaru to člověk hned nerozezná).
Soalala je sice o trochu menší než třeba Děčín, ale svým významem je s ním plně srovnatelná podobně jako s kterýmkoli jiným okresním městem. Je tu škola, pošta, několik hospod a obchodů, zmíněný hotel, přívoz, úřady, letiště a na druhé straně široké řeky Andranomavo velká odchovna krevet a továrna na jejich zpracování. Na druhou stranu nelze ovšem říci, že by to bylo centrum světového obchodu nebo čehokoli jiného. Dosud sem nebyl zaveden elektrický proud a s okolním světem město spojuje jediná nezpevněná cesta, po níž se dá dojet do přístavu Mahajanga, vzdáleného asi 250 km. Cesta ovšem trvá dobrých 16 hodin.
Proč jsem se vypravil právě sem? Když si odmyslím, že mne prostě přitahují zapadlé kouty světa, měl jsem k tomu hned dva další důvody – národní park Namoroka a národní park Baie de Baly. Hlavně druhý byl pro mne silnou motivací, neboť představuje poslední místo, kde dosud volně žije suchozemská želva, které místní říkají angonoka. Latinsky se jmenuje Geochelone yniphora, v dospělosti váží až 19 kg a zbývající populace čítá dohromady už jen asi 400 jedinců. Proto bývá angonoka v odborné literatuře často označována jako nejvzácnější želva světa.
Má první cesta časně zrána vedla k místní pobočce ANGAP (l’Association Nationale pour la Gestion des Aires Protégées). To je organizace, která na Madagaskaru spravuje národní parky a rezervace. Dostalo se mi sice vřelého přivítání ale zároveň i ujištění, že šéf přijde až v osm, a že jedině on se mnou bude schopen vše vyřídit. Jako znalec místních poměrů vyrazil jsem na průzkum mangrovových porostů za městem a do kanceláře se vrátil až notně po deváté. Pak jsem čekal už jen chvilku.
Monsieur Barson Dieu Donné Rakotomanga mě přijal kromobyčejně srdečně. Ukázalo se, že vládne nejen svou mateřštinou, ale nejméně dvěma světovými jazyky. Díky tomu jsem brzy pochopil i příčinu jeho nadšení z mé přítomnosti. Ačkoli listopad se už přechýlil do své druhé poloviny, byl jsem tu letos přesně sedmým návštěvníkem. Jeho entuziasmus poněkud ochladl v okamžiku, kdy se dozvěděl, že nemám vlastní dopravní prostředek. Ale rozhodně mne nenechal na holičkách. Řekl, ať si v jeho kanceláři udělám pohodlí, že to nějak zařídí. Ukázal mi na dvorku ohniště, kde si mohu uvařit, a dřevěnou budku s barelem vody označil jako koupelnu, která je mi rovněž k dispozici. Požádal jsem ještě o rohož, abych se mohl natáhnout na verandě a připravil jsem se na několikadenní čekání, tak obvyklé v této zemi. 

Ovšem malgašský bůh Andriamanitra mi byl nakloněn. Ještě před polednem přišlo do kanceláře hlášení, že do národního parku Namoroka vniklo terénní auto s cizinci, kteří nemají k vstupu oprávnění. Toyota ANGAPu sice nesmí být používána k přepravě návštěvníků, ale pokud při stíhání pachatelů pojede mým směrem, mohu se prý přidat.
Snědl jsem rychle horu rýže v jednom místním krámečku a dostavil se ve sjednaný čas na sjednané místo. Auto nikde. Záhy se ukázalo, že černí návštěvníci už Namoroku opustili a vracejí se do Mahajangy. Byla upozorněna tamní policie a místní úřady nadále vše pouští ze zřetele. Vrátil jsem se do úřednického království pana Bohem Darovaného. Oficiální úřední hodiny zřejmě skončily, neboť seděl na dvorečku a místo košile a obleku byl do půl těla nahý. Pot mu v odpolením žáru stékal po zádech i po břiše a vsakoval se do lamby – tradičního malgašského oděvu sestávajícího z jediného kusu látky, který nosí muži i ženy ovázán buď kolem pasu (spíš muži) nebo v úrovni podpaží (hlavně ženy) anebo si jej také přehazují přes rameno jako Římani tógu.
Chvíli jsme zasvěceně debatovali o problémech cestování na Madagaskaru. Neprojevoval jsem netrpělivost, která tu bývá vnímána jako známka slaboduchosti, i když u bělochů se trochu toleruje, neboť ti jsou mdlejšího ducha jaksi explicitně. Snad díky tomu mi malgašských bůh Ndrenanahary toho dne přál ještě jednou. V zátoce Baly nedaleko mysu Sada, kde žije jedna z populací angonok, zakotvila jachtička a její osádka začala vařit. Nějak při tom přehlédli, že jsou v chráněném území, kam je nutno zaplatit vstupné. K jachtě musí být vypravena loď a zjednat nápravu. Je to sice loď ANGAPu, která nesmí vozit turisty, ale pluje-li mým směrem za jiným účelem, mohu se přidat.
Už jsem kvapil k pobřeží, když mne kdosi volá zpět. Mám se vrátit a ještě vyčkat. U Ambarindranahary, na druhé straně zálivu, se zatoulalo stádečko zebu na území parku. Všichni zaměstnanci ANGAPu byli nadelegováni k nahánění dobytčat a honit piknikující jachtaře pojedou až k večeru. Všude jsou holt nějaké priority… Mrzelo mne to dvojnásob. Jednak proto, že jsem nebyl přizván k odchytu nebohých hovádek, ale hlavně proto, že krásné odpolední slunce se mezitím nachýlí k západu a pozlatí krajinu natolik, že z fotografování dnes už nebude nic.
A tak jsem si udělal obrázek o každodenní náplni správce hned dvou národních parků. Ráno musí brzo vstát a spěchat do práce, protože tam už stepuje nějaký netrpělivý Čech. Sotva se ho zbaví, přijede auto pytláků, které je třeba přimět k zaplacení vstupného. Než se je podaří chytit, ujíždějí zpět do civilizace a je nutné informovat policii. Hned nato se objeví další nezvaní návštěvníci, pro změnu na plachetnici a bez mrknutí oka si rozdělají oheň koncem období sucha uprostřed národního parku. Než se to stačí vyřešit, nějaký nezodpovědný vesničan pustí své stádo ze řetězu a klidně ho nechá potulovat po unikátním západomadagaskarském suchém poloopadavém bambusovém lese. Docela fofr na sedm návštěvníků ročně, co říkáte. Však si mi také pan Rakotomanga postěžoval, jakou má náročnou a odpovědnou funkci. A ještě všichni ti zaměstnanci, za něž je rovněž odpovědný…
Ale vážně. Starosti onoho pána v zapadlém koutku Madagaskaru možná vypadají komicky. Když jsem si ale uvědomil, že nemá k dispozici silnice, telefon, vysílačku, natož počítač a jinou vyspělou techniku, došlo mi, jak bravurně s pomocí svých podřízených situaci zvládá. Území, o něž pečuje má dobře sto kilometrů na dél i na šíř a přesto ani na hodinu neztratil přehled o tom, co se na něm děje. Jak toho dosahuje v prostředí, kde je hlavním dopravním prostředkem kárka tažená voly, to mi dodnes není jasné. Jeho poslání je opravdu důležité. Vždyť on je zde onou hrází, která chrání překrásnou a přebohatou ale také tuze křehkou a zranitelnou přírodu Madagaskaru, kterou přijíždějí obdivovat lidé z celého světa. Měl jsem při čekání na dopravu dost času si jeho postavení promyslet a musel jsem mu před odjezdem vzdát hold a ocenit jeho práci.
Nakonec slova přešla v činy. Usadili mne do velkého laminátového člunu – daru od WWF,  Světového fondu na ochranu přírody. Než jsem si našel pohodlné místo v kocábce bez sedadel, loď poháněná silným motorem začala bušit do vln a odstřikující voda hojně zkrápěla pasažéry i zavazadla. A činila tak celou cestu přes široký záliv Baly. Na břehu jsem jen vylil vodu z fotobrašny, vyždímal triko a podoben pohádkovému Česílkovi vykročil do suchých bambusových křovin hledat bájné želvy. Trošku mne utěšovala jen skutečnost, že vedle mne kráčí ještě jeden odkapávající vodníček, tentokrát s tmavou pletí – můj průvodce.
Listopad je k pozorování angonoky nejlepším obdobím roku. Je to čas páření, líhnutí mláďat a soubojů mezi samci. Zatímco v jiných částech roku žijí angonoky skrytě v hustých bambusových křovinách, koncem období sucha a počátkem doby dešťů jsou méně ostražité, přijímají mnohem více potravy a urputněji brání své teritorium, které má několik hektarů. Angonoka se odlišuje od všech ostatních želv tím, že dospělci mají silně dopředu protaženou desku dolní části krunýře (plastronu). Je to hrozivý útvar, který slouží samcům k přetlačování při soubojích. Jeden druhého se snaží nadzvednout a převrátit na záda. Takový nebožák se však díky klenutému krunýři snadno znovu postaví na nohy. Vítěz používá výběžek také ke „krocení“ samice před kopulací.
Obtěžkaná želví dáma vyhledá místo bez vegetace, vyhloubí v zemi jamku a do ní snese 2–5 kulovitých vajec. Jedno po druhém pečlivě zadníma nohama přesně umístí a nakonec zahrabe. Každá samice položí od ledna do června několik snůšek. Mláďata se líhnou v krátkém intervalu 3–4 týdnů v listopadu nebo prosinci. Měří asi 44 mm a váží 20–26 g. Přirůstají poměrně pomalu – asi o 15 % ročně. Mláďata z jednoho hnízda se líhnou obvykle najednou a cestu k zemskému povrchu si razí bez cizí pomoci.
Ještě onoho prvního večera jsme našli dospělé i mladé angonoky. Úsilí třídenního putování se zkoncentrovalo do oněch dvou podvečerních hodin, kdy mi bylo dáno kochat se vytouženým plazem v jeho přirozeném životním prostředí. V dalších dnech se to celé opakovalo ještě několikrát, jen v suchu a poněkud větším klidu. Zabydlel jsem se u místních rybářů hned na pláži a po večerech si užíval vln a sluníčka. Po setmění jsem s ostatními sedával nebo lehával kolem obrovitého vrchního krunýře mořské želvy otočeného vzhůru nohama, který sloužil jako miskovitý stůl. Vdechoval jsem všudypřítomný pach ryb, odpočíval po horkém dni a poslouchal jejich klábosení. Moc jsem sice nerozuměl sakalavskému dialektu malgaštiny, ale dělala mi dobře ta povídavá sešlost černých tváří ztrácejících se ve tmě. Právě těm nejchudším máme co závidět.

Zpáteční cesta do Soalaly patřila k nejromantičtějším, jaké jsem kdy na Madagaskaru zažil. Průvodce sjednal u místních rybářů pirogu. Jakmile příliv zvedl trochu hladinu u příbřežních korálových útesů, vyrazili jsme. Nejprve dlouhý pochod mělčinou, pak chvilka pádlování a nakonec jsme napjali plachtu sešitou z nespočetných hadříků a pod svižným větrem vyrazili k západu. Panovalo podivuhodné ticho. Dokonale otesaný dlabaný kmen nehlučně svištěl po hladině stejně jako menší špičatý plovák po pravé straně. Vzadu seděl rybář a podřimoval. Jednou rukou držel provázky od kormidla a druhou měl položenou na lanku, které drželo plachtu. Každé jemné zachvění lana jej probouzelo a on kontroloval směr větru a vypnutí plachty.
Vzpoměl jsem si na dávné předchůdce Malgašů, kteří před patnácti sty nebo možná dvěma tisíci let připluli z Asie na úplně stejných plavidlech. Na kocábkách z jediné klády, kde trup, stěžeň, plovák i všechny vzpěry jsou sesazené bez jediného hřebíku – dokonalá tesařská práce. A vzpoměl jsem si i na dnešní malgašské rybáře, kteří na pirogách putují stovky kilometrů podél pobřeží své domoviny, vydávají se na několikadenní rybolov a někdy prý dokonce zavítají i na africký kontinent.
Prolétli jsme zátokou Baly a mě bylo v ten okamžik jasné, jak bude vypadat jedna z mých příštích cest po Madagaskaru. Můžete hádat.

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA