Baobab, neocenitelný pomocník v domácnosti

O nejtlustších stromech světa

Představte si madagaskarskou tržnici… Ano, máte vlastně pravdu, madagaskarskou tržnici si představit nelze. Stačí připomenout, že malgašský výraz pro smlouvání – miady varotra – znamená v doslovném překladu bojovat o zboží. A když se to vysloví s patřičnou domorodou dikcí, zní to jako bojový pokřik.
Vazaha čili běloch vmetený do válečné vřavy tržiště je zprvu prudce dezorientován. Očima těká přes hromady neznámých plodin na slípky zavěšené za nohy u pasu prodavače drůbeže. Sotva se stačí dodivit hromadám černého dřevěného uhlí s ještě černějšími uhlíři (černoch černý od mouru je vskutku divotvorná bytost), spočine zrakem na pytlích rýže. Ta se tu prodává v mnoha druzích a odrůdách. Malgaši mají rýži dlouhou a krátkou, červenou a bílou, loupanou, neloupanou, broušenou a drcenou, oválnou a kulatou, sypkou, drobivou a patlavou a kdoví jakou ještě. Kupovat rýži na Madagaskaru je kumšt. Prodávající zahrne kupujícího otázkami po kvalitě, typu či použití a vůbec nechápe, jaktože to cizinec nechápe.
Tajemné jsou na tržnici stánky ombiasů, tradičních léčitelů. Na pultíku mívají vyloženy hromádky různých klacíků, listů, kousků kůry, kořínků, kamínků a mnoha dalších, někdy neidentifikovatelných věcí. Každá kupička je označena cedulkou se jménem pečlivě vypáleným nebo vyřezaným do dřeva.
Než ten tržištní zmatek dokážete alespoň letmo obhlédnout, zjistíte, že jste si koupili buráky za podezřele nepravděpodobnou částku. A počínání, které jste při tom vyvíjeli, rozhodně nelze označit jako miady varotra ale spíš výrazem maty antoka, což je něco jako prodělat kalhoty. Doslova to ovšem znamená ztratit důvěryhodnost. Jak vidno, bohatství se v různých končinách světa hodnotí různě. Zatímco ve střední Evropě ztratí důvěryhodnost ten, kdo nečestným (ba i čestným) způsobem získá větší množství peněz, na Madagaskaru neradno důvěřovat osobě, jež se nechá obrat, aniž se významně brání. A není to jen náhodná jazyková kuriozitka. Jisté malgašské přísloví praví: Pracujte, neboť chudí jsou břemenem lidstva; i když jsou krásní, přece jsou obtížní. A jiné zase: Pro chudáky lásky není; hubenou krávu její družky neolížou. Pozoruhodná filozofie v zemi, kde jsou chudí skoro všichni.
Nebudu vás dále trápit výzvami, abyste si představili madagaskarskou tržnici. Potřeboval jsem jen uvést okamžik, kdy jsem se poprvé potkal s baobabem.        Bylo to dost nečekaně právě na trhu v Toliaře, velkém městě na jihu Madagaskaru. V koutě u zdi se krčil přístřešek s horou šišatých míčků obalených tmavě hnědým sametem a opatřených silnou kratičkou stopkou. Zpoza zvláštních plodů vykukovala usměvavá Malgaška. Až později jsem se dozvěděl, že to byly plody baobabů a že se z nich prý dělá lahodný nápoj. Koupil jsem si jich několik a nakoukl do nitra jednoho z nich. Byla tam béžová, vodoodpudivá vata a semínka připomínající lískové ořechy. Přes veškerou mou snahu připomínal baobabí džus tekutinu s fekální jímky. A tak mi z kulinářského pokusu zbyla jen semena, z nichž jsou dnes nanicovaté stromečky, které v našich zeměpisných šířkách začnou připomínat své rozložité rodiče asi až dlouho po mé smrti. Vlastně ještě něco… Zbyla mi i touha dozvědět se o baobabech trochu víc – třeba jak se z nich dělá ten džus.
Začal jsem shánět a pročítat odbornou literaturu a při dalších cestách na Madagaskar se vyptával svých přátel i náhodných známých. Když jsem si to po letech shrnul v hlavě na jednu hromadu, s překvapením jsem zjistil, že stvořitel zřejmě vymyslel baobaby proto, aby měli lidé na Madagaskaru co jíst a pít, aby netrpěli nedostatkem vitamínů, aby měli kde bydlet, aby mohli nakrmit a napojit dobytek, aby měli dost lan na své lodě atd. atd. Na trhu se sice setkáte jen s baobabími (nebo že by baobabskými?) plody a sem tam i s lístkem či větvičkou ve stánku ombiasy, ale to zdaleka není vše, co může průměrný Malgaš z baobabu použít. Obvykle to ovšem použije přímo na místech, kde baobaby rostou, neboť transport patnáct metrů dlouhého a sedm metrů širokého kmene na trh neodpovídá zásadám racionálního využití pracovní síly.
Užitečnosti lesních velikánů jsou si obyvatelé Madagaskaru dobře vědomi. Jedno z malgašských jmen pro baobab zní reniala, což znamená matka lesa. I když vlastně kdo ví, jak to je. Možná, že jméno matka lesa nemá nic společného z užitečností pro lidi, ale spíš odráží mohutný a rozložitý růst stromu, který často notně převyšuje všechny okolní dřeviny, takže to vypadá, jako by svou korunou ochraňoval les. Každopádně se baobaby těší velké lidské úctě. I v místech, kde les podlehl ohni a sekerám, baobaby stále stojí. Tyčí se jako osamělá prehistorická monstra uprostřed rýžových polí a droboučkých vesnic.
Vatovitá, nakyslá dužnina plodů se dá jíst syrová. Ombiasové ji používají jako lék a moderní průzkumy prokázaly, že obsahuje poměrně vysoké procento vitaminu C, fosforu a vápníku. Angličani zhruba před sto lety vyráběli z dovážených plodů čajové sušenky. Neobyčejně ceněná je narůžovělá dužnina. Vyskytuje se velmi vzácně a nikdo zatím netuší, co je příčinou barevných změn plodu. Předpokládá se, že jakási plíseň. Také čerstvá semena jsou jedlá hned za syrova. Ze starších a tvrdších semínek se zase lisuje olej výtečné kvality – v 19. století se za tímto účelem semena vyvážela až do Marseille. K jídlu se hodí i kořeny mladých stromků; je to prý výtečná zelenina. Mízu baobabů lze pít. Ale pozor, nenechávat příliš odstát, neboť vyschlá míza slouží jako kvalitní klih.
Ani odumřelý baobab ještě neztrácí na ceně. Na tlejících kmenech mohou růst výborné jedlé houby, které místní sbírají. Musí být opravdu skvělé, neboť Madagaskařené jinak o houby nejeví zájem a vůbec je neznají. V některých končinách ostrova ani moc netuší, že se něco takového dá jíst. (Je zajímavé jak se domorodá nevědomost snoubí s neznalostí přírodozpytců. Madagaskarské houby zůstávají dodnes málo probádanou ba záhadnou skupinou organizmů.)
Baobab může posloužit i jako kravské krmivo. Podle toho, jak se dobytek při žvýkání dřeva tváří, není to žádná velká lahůdka, ale v suchých a nehostinných oblastech jihu a jihozápadu je často nutné sáhnout k nouzovým až zoufalým řešením. Protože ostrované svůj svět dobře znají, připravují se na těžké časy předem. Vydlabávají do baobabích kmenů jakési jímky, v nichž se shromažďuje voda. Zčásti tam nateče z narušených pletiv stromu a zčásti ji tam lidé nanosí. Když přijde nouze, jako by ji našli. Na hovězí dobytek, kozy a ovce zbyde i vydlabané dřevo, které je u baobabů – stejně jako u mnoha jiných sukulentních rostlin – měkké, porézní a šťavnaté.
Jak jsem se již odvážil naznačit, baobab neposkytuje lidem a domácímu zvířectvu jen obživu. Vláknité útvary pod kůrou slouží k výrobě lan a provazů, jimiž se připevňují plachty na pirogách. Lidé vytrhávají vlákna přímo z kůry živých velikánů, ale počínají si velmi ohleduplně. Poškodí jen malou část obvodu kmene, takže vzniklá jizva rychle zarůstá novou borkou a funkčnost povrchu kmene se obnovuje. Zůstává jen z dálky patrná jizva.
Také dřevo lze využít. I když je to v tropických končinách neobvyklé, dřevo baobabů má letokruhovité uspořádání, jako naše stromy. Neví se sice, jesli to jsou opravdu letorosty, ale důležité je, že lze dřevo podle vrstev loupat. Usušené dřevěné pláty se výborně hodí jako střešní krytina slaměných nebo palmových chaloupek. U extrémně starých baobabů dorostl kmen takových rozměrů, že dutiny v něm vytvořené slouží jako příbytek – někde kaloňům nebo lemurům, jinde dokonce lidem. Není to sice běžný typ obydlí, ale různí ombiasové, mpisikidyové, mpimasové a další příslušníci malgašského čarodějnického cechu využívají jeskyněk ve dřevě jako komůrek k meditaci, rozmluvám s mrtvými předky, přípravě magických léků ap. 

Někdy jde o místa velmi bizarní povahy. Vzpomínám si na jednoho šlachovitého můžíčka, který si vybral za příbytek stejný strom jako dřevokazní brouci. Odhadl jsem je na nějaké tesaříky, nejspíš kozlíčky. Broučích larev bylo v kmeni zrůdné množství a všechny usilovně hlodaly. Sbor tisíců kusadel vydával šumot připomínající vzdálený příboj a z četných otvůrků v kůře se sypala dřevitá drť tak hustě, že se mi maně vybavily nedávné zasněžené Vánoce u nás doma. Jen si představte to meditativní prostředí: Sedíte v plesnivé dřevěné díře. Tma. Vzduch je prosycen pachem kaloního trusu. Na hlavu zlehýnka dosedají piliny. Vše okolo se chroustavě chvěje. Celý kmen rezonuje žravým úsilým. Kde jinde dosáhnout dokonalého splynutí s přírodou?
Baobaby jsou však rostliny hodné úcty i v očích méně duchovně zaměřených Malgašů. Lidé věří, že v jejich mohutných tělech sídlí duše předků. V odlehlých místech lesa často položí k patě stromu rýží či maniok, občas dokonce lahev rumu nebo malý obnos peněz. Někdy své dary předkům zastrčí do ulity velkého suchozemského plže.
U národů, které mají stále ještě blíž k přírodě než my, to tak často bývá – v jediné věci se spojují významy a symboly nejbanálnější s těmi nejsvětějšími. Baobab, to je jídlo, ale také duchovní posila.
A jakže se vlastně dělá ten baobabí džus? Ještě nevím. Ale stále pátrám. Až se to dozvím, dám vám vědět.

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA