Život je jako chameleon

Už asi patnáct let čtu o Madagaskaru všechno, co mi přijde pod ruku. Třeba popis 289 druhu madagaskarského chvostoskoka či analýzu funkce a umístění kovaných petlic na zafimanirských vyřezávaných dveřích. Jsou to studie kromobyčejně zajímavé a napínavé a jen těžko se mi smiřuje se skutečností, že pro většinu obyvatel naší planety nejsou asi úplně nutnou součástí života. Čtu ale také méně originální texty – cestopisy, historické črty, průvodce turistů nebo obrazové knížky o lemurech. Mají jednu pozoruhodnou vlastnost. Ať jsou psány anglicky, česky, francouzsky či jinak, vždy začínají úplně stejnou větou: „Madagaskar je čtvrtý největší ostrov světa.“ Jakoby všichni ti spisovatelé a sepisovatelé založili nějakou tajnou sektu a strukturu svých textů kanonizovali. A každého, kdo pomine předepsanou úvodní formuli, označí za heretika a vyobcují ze svých řad.
Další zkamenělou součástí všech pojednání o Madagaskaru je jistý citát o chameleonech. Vychází z jednoho přísloví , které je mezi lidem malgašským dosud živé, a proto má několik různých podob. Do evropského písemnictví pronikla jediná: „Ataovy toy ny dian-tana: jereo ny aloha, todiho ny aoriana“, která bývá striktně překládána takto: Buď jako chameleon: jedním okem se dívej do minulosti, druhým do budoucnosti. Je to překlad poetický, vzletný, romantický a taky špatný. Ve skutečnosti je význam malgašských slov mnohem obyčejnější: Dělej to jako chameleon: dívej se dopředu a ohlížej se zpět. Jak už to bývá, méně odhalená krása je o to krásnější.
Osobně mám radši jiné přísloví o chameleonech. Praví: „Tanalahy ambonin-kazo ny vintana miova volo matoa misy zaza misioka,“ čili osud je jako chameleon na vrcholku stromu, dítě jen hvízdne a on změní barvu. Krásné, že? Mám ale podezření, že se mi líbí hlavně proto, že jeho obsah dost odpovídá evropským představám o chameleonech. My, lidé z krajin chameleonůprostých, víme tak akorát, že chameleoni umí změnit barvu a nanejvýš ještě, že chytají mouchy divným jazykem. Chameleoni jsou však stvoření bizarní v mnoha dalších směrech. Na jedné jejich zvláštní schopnosti je postaveno i ono přísloví o chameleonech pátrajících v časech minulých i budoucích. Naráží na jejich zrak. Každé chameleonní oko se může pohybovat nezávisle na druhém, takže hladový ještěr klidně jedním očkem sleduje neopatrného cvrčka před sebou a druhým stihne dávat pozor, jestli se zezadu neplíží mlsný hroznýš. To je ovšem jen jeden projev unikátního uspořádání oka doslova napěchovaného vynálezy.

• Chameleonní oko v centru zorného pole viděný obraz zvětšuje, na jeho okrajích zmenšuje. Chudák cvrček před chameleonem je pěkně velký a vyvedený do všech detailů, aby bylo snadné ho ulovit (nebo snad aby se na něj chameleonovi lépe sbíhaly sliny?); ostatní cvrčci okolo jsou momentálně nezajímaví a proto mohou být maličcí.
• Protože se jejich oči pohybují nezávisle, nemohou chameleoni v mozku skládat dvě podobné informace do prostorového obrazu, jako to děláme třeba my lidé. Proto „měří vzdálenost“ při zaostřování, tedy podle napětí čočky. Využívají vlastně stejného principu jako některé fotoaparáty, u nichž přes hledáček zaostříte a pak si z kroužku na objektivu přečtete vzdálenost.
• Na zaostřování se kromě čočky ovšem podílí i rohovka, což je mezi obratlovci unikátní záležitost. Stejně jedinečné jsou i optické vlastnosti chameleonní čočky (úplně přesně čočkorohovky), neboť je to rozptylka a nikoli spojka – opět vlastnost neviděná jinde v živočišné říši.
• A zvláštnost nejzvláštnější – chameleon vidí za roh. Opravdu. Uspořádání optické soustavy jeho zraku je takové, že pohyb oka způsobuje zdánlivou změnu polohy pozorovaných předmětů. Stačí aby chameleon zakoulel okem a věci v zákrytu jsou najednou vedle sebe. Posun se děje jen o nepatrný úhel, ale přece. Před chameleonem se prostě za strom neschováte.

A teď si zkuste všechny vyjmenované věci dát dohromady a představit si, jak se asi chameleonovi jeví vnější svět. Nejde vám to? Ani se nedivím.

	Mladý samec druhu Furcifer lateralis v typické spánkové poloze.		Samice druhu Furcifer labordi jsou nápadněji a pestřeji zbarvené než samci; mezi chameleony je to výjimečná věc.
	Barevně velmi variabilní druh Furcifer pardalis.		Furcifer verrucosus je široce rozšířen po celém Madagaskaru. Jako jeden z mále chameleonů obývá jak deštné lesy tak polopouštní podmínky trnitého buše.
	Furcifer campani obývá střed ostrova hustě osídlený lidmi. Také proto mu hrozí vyhubení.		Brookesia stumpfi.
	Damec druhu Calumma parsoni.		Drobný chameleonek Calumma nasuta z deštných lesů východního Madagaskaru.

Již dávní Madagaskařané si všimli podivného uspořádání chameleonního oka, kdy velkou oční kouli kryjí srostlá víčka a obraz může dovnitř proklouznout jen malým otvůrkem. Proto se na Madagaskaru občas říká: „Mason-tana: be hamontirana, fa kely am-pahiratana,“ Chameleonovy oči tvoří velké výstupky, ale sami jsou malé.
Neobvyklý je i chameleonův ocas. Ve spánku bývá stočený do nádherné spirály a přes den slouží svému majiteli jako pátá končetina – je chápavý jako u některých primátů. I tahle vlastnost pestrobarevných ještěrů našla své místo v lidové slovesnosti. Konkrétně v přísloví Betsileů z centrálního Madagaskaru, které tvrdí: „Tanalahy miankazo ny tanana mamikotra ny rambo misafelika,“ což může být přeloženo jako šplhá-li chameleon po větvi, nohy jej vedou kupředu, ale ocas ho táhne zpátky. Na první pohled podobný význam jako u pořekadla o dvou očích hledících do dvou rozdílných časů, že? Ale nenechte se mýlit. I z českého překladu věty o chameleonním ocase je cítit, že poukazuje na poněkud přízemnější lidské vlastnosti. Nebo ne?
Také v chování chameleonů je mnoho bizarního. Třeba ta zvláštní kombinace pomalé a jakoby váhavé letory s bleskovým a přesným útokem na kořist. Z pohledu chameleona se to ovšem dá dobře vysvětlit. Za prvé – jsem kořist. Musím se proto učinit neviditelným. K tomu se hodí maskáče (pardon, krycí zbarvení) a nenápadné chování. A tak se pohybuju jen co noha nohu mine, a když fouká vítr, tak se při chůzi také trochu klátím, abych vypadal jako ovívaná větev. Za druhé – jsem lovec. Využiju proto svého maskování a nechám ňamičku dojít „na dostřel“. Mé čelistní svaly, uspořádané podobně jako tětiva luku pak vymrští dlouhý jazyk tak prudce, že zvídaví přírodovědci nedokážou pohyb kloudně zachytit ani na kameru pracující standartní záznamovou rychlostí.
Malgaši ovšem o chameleonech nevymýšlejí jen přísloví. Žijí s nimi v jedné zemi a vždy je udivovala jejich ekologická monstrozita. A protože neobvyklé a neznámé věci budí instinktivně odpor, většina Malagašů má při setkání s chameleonem pocity spíš nepříjemné. Ještě koncem koloniálních dob byla živá pověra žen z východního pobřeží, které se obávaly chameleonů, protože jim „mohou vyjmout oči a ony pak nenajdou svého manžela“. No…, mám pocit, že ztráta manžela mívá prozaičtější příčiny, ale nechci se vysmívat příslušníkům jiného národa, když můj vlastní kmen má pověry ještě mnohem nepochopitelnější (třeba, že skupováním velkého množství nepříliš kvalitních věcí lze dosáhnout trvalého osobního štěstí).
O neobvyklých tvorech se také často soudívá, že dokážou neobyčejné věci. Snad proto se chameleoni stali i medicínským prostředkem lidových léčitelů. Jistý ombiasa jménem Retrama používá živé jedince zejména druhu Furcifer verrucosus  k léčbě některých duševních chorob. Pacienta nejprve připraví uklidňujícím výtažkem z bylin. Pak jdou spolu do řeky a šaman nemocnému třikrát dlouze ponoří hlavu pod hladinu. Pustí jej, až když se nebožák začne topit a strčí mu před nos chameleona. Reaguje-li pacient útěkem, je považován za vyléčeného.
Obyvatelé Madagaskaru zabíjejí chameleony jen výjimečně. Kupříkladu tehdy, chtějí-li z popela samic připravit lék proti dětské obrně. Nebo když chameleonům odebírají krev k výrobě amuletů, jež dodávají sílu zápasníkům, kteří se snaží pevně sevřít protivníka tak jako chameleon pečlivě a precizně svírá větev svými klíšťkovitými končetinami. Ejhle, další pečlivý postřeh z chameleonní anatomie. Prsty na nohou chameleonů jsou vždy po dvou nebo po třech srostlé, vypadají jako kleště s drápky.
Jiné amulety slouží k ochraně obžalovaného při soudu. Myšlenka vychází z chameleonní váhavosti. Amulet, který se jmenuje chameleon (malgašsky tana; odtud je odvozeno i sloveso mitana – držet se stranou, váhat) má uhranout soudce, který pak váhá s jasným a jednoznačným rozhodnutím.
Zkrátka a dobře, i když jsem zmínil jen malou trošku z bohaté pokladnice malgašských příběhů, pořekadel, pověr a zvyklostí, musí být jasné, že chameleoni jsou vskutku tvorové inspirativní. Mocně a po mnoha stránkách obohatili malgašskou lidovou slovesnost, v níž ovšem sídlí i mnozí další tvorové – různá lesní i domácí zvířata, lidožravý Itrimobe a další nadpřizorená čeládka, králové i hlupáci, divotvorné rostliny a četné další bytosti. Proč potom proboha všichni cizinci, kteří o Madagaskaru píší, znají jen jedno jediné přísloví?

Další články o chameleonech

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA