published in: Lidé a Země 2, 2006: 58–61

Mezi Vezy

aneb O kolonizaci Madagaskaru

Pavel Hošek

Do země Vezů by měl člověk jet lodí. My Češi jsme ale ryzí suchozemci a tak nás něco takového ani nenapadne. Máme moře rádi, ale obvykle jen jako příjemnou kulisu plážové dovolené. Nepřijde nám, že by se nespoutaný živel dal snadno využít. Ano, do země Vezů by měl člověk jet lodí. Cesta po souši mu přinese potíže. Tak jako nám.
Sehnat slušné auto v Toliaře, hlavním městě madagaskarského jihozápadu, není snadná věc. Každý, kdo se tu alespoň jednou vydal na cesty jinak než pěšky nebo volským potahem, ví moc dobře, že státní silnice se nehodí ani pro náročnou terénní rallye. Výlet delší než pár kilometrů představuje pro motorové vozidlo vážné až smrtelné nebezpečí. A my jsme chtěli auto na dva týdny…! To si každý v Toliaře spočítá, že mu ho buď nevrátíme vůbec (to byl opravdu nakonec náš případ) nebo ve stavu těsně před rozsáhlou generální opravou.
Poutník lačný moderní dálkové přepravy proto stojí před dilematem. Buď zaplatí fúru peněz za nový špičkový vůz, nebo se musí spokojit s otřískanou kraksnou se šikovným řidičem-mechanikem. Vzhledem k našemu skromnému finančnímu zázemí to pro nás až tak velké dilema nebylo. Dostalo se nám ještě pojízdného Range Roveru s usměvavým malgašským mladíkem jménem Erik a ponaučením, jak se máme starat o Erika, který se bude starat o automobil.
Zpočátku šlo vše dobře – však je také ještě kousek za městem asfalt. Ba i na první nezpevněné cestě nic nenasvědčovalo blížící se pohromě. Jen nám připadalo divné, že skvělý řidič Erik – jak nám jej představil majitel vozu – neumí řadit. Ale možná jsme o Erika nepečovali tak starostlivě, jak nás jeho zaměstnavatel nabádal. Malgaš potřebuje každý den děsivou hromadu rýže a my mu stále vařili jen nudle nebo ho dokonce nutili do postarších francouzských baget.
Během dvou dnů jsme širokým obloukem přes vnitrozemí a řeku Onilahy překonaly asi 250 kilometrů a stanuli opět na doslech mořského příboje před vesničkou Anakao (vzdušnou čarou je to do Toliary jen nějakých 50 kilometrů). Zbývalo přejet poslední dunu k místu, jež nám vesničané vyhradili pro dočasné tábořiště. Zabralo to nečekané tři hodiny a začalo být zřejmé, že chyba nebude v řidiči ale ve spojce. Blížil se večer a tak jsme zapoměli na auto. V růžovém slunce západu jsme rychle vypjali stany, uvařili polívku a zalehli ještě před malgašskými slepicemi, abychom šetřili energií v drahocenných bateriích.
Jak se ukázalo, malgaští ochránci poutníků nás jen nechtěli předčasně zatěžovat problémy. Ráno je ovšem nechali vyplout na světlo se zlomyslností (vše)mocných. Auto s naší pečlivě sbalenou bagáží se sice podařilo nastartovat, ale nikoli rozjet. Erik se začal vrtat v jeho vnitřnostech. Pak přišlo pár mladíků od nedalekých palmových chýší a také se trochu povrtali. Pak přišli další mužové a krčili rameny. A pak přišla lekce. Nejen o tom, že nejlepší cesta k Vezům vede po moři, ale hlavně o tom, že civilizace by se neměla cpát do míst civilizací nezasažených a že tam, kde se žije postaru, by se měli dodržovat jisté tradiční a osvědčené postupy. Ne že by to ponovu nešlo, ale působí to komicky a těžkopádně.
Erik byl mladík činu a začal organizovat záchranu technické vymoženosti jménem automobil. Naskočil do pirogy a odplul zpět do Toliary. Vrátil se za pár hodin i se zručnými automechaniky, kteří se stejně jako všichni před nimi trochu povrtali v autě nyní již značně rozvrtaném. Na krčení rameny už nikoho nepotřebovali – zvládli to sami. K večeru naskočili do pirogy a odjeli k městu. O dalším programu naší cesty se už nedalo pochybovat a tak jsme znovu postavili stany.
S ránem připluli mechanici znovu a ukázalo se, že jejich včerejší krčení rameny nevyjadřovalo bezradnost, ale jen potřebu dalšího nářadí a materiálu. Postupně jej z pirogy vyložili tolik, že pláž před našimi stany začala připomínat slušně zaběhnutou servisní dílnu. Usoudili jsme, že v autosprávkárně se jen těžko můžeme věnovat pozorování plachých gekonů a odebrali se na vzdálenější přesypy na přírodovědnou exkurzi. Již za okamžik vyrostlo nad autem solidní dřevěné lešení a na něm se v závěsu houpal motor. Ztratili jsme nervy, přestali z povzdálí po očku sledovat pokračující destrukci dopravního prostředku a odkráčeli do vsi pozorovat život prostých Vezů. Tak trochu nás tam zahnalo i ostré madagaskarské slunce, pro jehož nabroušené paprsky jsme zatím měli stále málo hnědou pleť.
Vezové jsou pozoruhodný malgašský národ, který významnou měrou zasáhl do historie země na samém úsvitu jejích dějin. S trochou nadsázky lze říci, že právě oni přivezli všechny Madagaskařany na Madagaskar. Ale nepředbíhejme…
Madagaskar je opravdu velký a starý ostrov. Je čtvrtý největší mezi dnešními ostrovy světa. Od Afriky je plně izolován nejméně 120 milionů let a od Indie nejméně 88 milionů let. Díky tomu probíhal vývoj zdejší přírody nezávisle a jen s malým vlivem okolí. Vznikl přírodní unikát, který nemá obdoby. Měl navíc to štěstí, že se k němu lidé propracovali až velmi pozdě. Madagaskar byl posledním větším kusem zeměkoule, kam lidé pronikli. Není přesně známo, kdy se jim to podařilo. Archeologické průzkumy přinesly zatím velmi málo údajů.
Nejstarší zbytky souvislejšího osídlení nalezené na severu Madagaskaru pocházejí z 5. století. A úplně nejstarší důkaz lidské přítomnosti poskytla jedna hroší kost. Dnes sice hroši na Madagaskaru nežijí, ale před pár stovkami let se tu ještě popásali a koupali maličcí hroši hned několika druhů. Podle datování kosterních pozůstatků vyhynuly před 1700–1800 lety, avšak bohatá lidová slovesnost týkající se oněch obojživelných tlusťochů nasvědčuje, že mohli přežít ještě déle. Ona kost je pozoruhodná tím, že nese prokazatelné stopy použití kovového nástroje. Je stará 2000 let, to znamená, že již tehdy byli na Madagaskaru lidé. Těžko ovšem posoudit, zda tu měli svá obydlí a pole, nebo jestli jen bouře nezahnala dál od afrických břehů pár rybářů, kteří si na Madagaskaru ulovili hrocha, upekli ho, snědli a až se živel utišil, zase se vrátili ke svým ženám a dětem do Afriky.
Tolik přímé indicie. Přesvědčivé nepřímé důkazy přináší antropologie a zejména lingvistika. Malgaší mluví malgaštinou – jedním z asi 700 jazyků austronézské jazykové rodiny. Díky analýzám norského misionáře a jazykovědce Otto Christiana Dahla dnes víme, že malgaština je příbuzná některým jazykům z Bornea a nejpříbuznější maanjanštině z téhož ostrova. Oba jazyky – malgaština a maanjanština – se od sebe oddělily před 2000 lety nebo možná o trochu dříve. To by celkem souhlasilo s archeologickými nálezy. Ostatně, nepředpokládá se žádný velký průlom v tomto směru. Přes intenzivní archeologickou prospekci nebyl dosud na Madagaskaru nalezen kamenný nástroj. Železné předměty převládly nad kamennými v přilehlých částech Afriky a Asie někdy okolo roku 200 před Kristem. Zdá se, že Madagaskar nikdy nezažil dobu kamennou a první osadníci již byli moderními taviči železné rudy. Jejich výrobní nástroje mimochodem přinášejí další důkaz o původu svých majitelů. K rozdmýchávání ohně používají madagaskarští kováři stejné spodní písty jako jejich profesní kolegové v jihovýchodní Asii.
A proč se vlastně Maanjanci vydali na dlouhou pouť přes Indický oceán? O. Ch. Dahl to vysvětluje takto: Část Maanjanců byla ze své domoviny na Kalimantanu vypuzena příslušníky etnika Banjar Malay, kteří přišli z impéria Šrívidžaja. Tito Maanjanci, o nichž je zmínka i v nápisech z Kota Kapur, se usadili na ostrově Bangka (východně od Sumatry). Dnes tam žijí lidé etnika Orang Lom, u nichž je patrná výrazná jazyková i kulturní příbuznost jak s Malgaši tak s Maanjanci. Na Bangce přišli Maanjanci do kontaktu s kmenem Bajau. Byli to skvělí mořeplavci, kteří nakonec Maanjancům pomohli při plavbě na Madagaskar. Vezové z jihozápadního Madagaskaru jsou jejich přímými potomky.
A jací jsou Vezové dnes? Zřejmě stejní jako před sto lety a dost možná stejní jako v časech, kdy připluli na Madagaskar. Jejich osudem je moře. Žijí v úzkém příbřežním pásu na jihozápadě Madagaskaru. Nemyslím si, že by měl některý Vezo svůj domek tak daleko, aby ráno od dveří neviděl kvapící vlny. Ledaže by vstával ještě za tmy, což mnozí dělají, neboť jsou rybáři a na ryby se vyráží v nesmyslný čas. Kolem domů se povalují pirogy, základní a jediný dopravní prostředek po zemi Vezů a také základní prostředek k získávání obživy. Přestože je agresivní slaná voda rychle opotřebovává, je na nich vidět láskyplná péče majitelů. Boky mají pestře pomalované a malé kormidlo je nahoře protaženo ve vyřezávanou ozdobnou hlavici. Také plachta na sklopném stěžni bývá uměleckým dílkem, i když spíš neúmyslným, neboť musí být sešita z dostupných materiálů. Strakatí se proto obvykle barvou pytlů od rýže, celt kryjících původně nákladní prostor tiráků, trenýrek, prostěradel a potahů z deštníků.
Vezská víska je svou jednoduchostí podmanivá. Zatímco Erik s mechaniky ještě i k večeru statečně roztahoval různé části auta po okolních bílých plážích, posedávali jsme pod rákosovou stříškou a pozorovali ruch. Nebýt dětí, muselo by se tomu říkat spíš neruch. Horda děceka našla někde prohnuté prkno. Přivázala k němu provázek a surfařské náčiní bylo hotovo. Jeden šťastlivec se vždy vezl a ostatní zapřaženi do lana jej táhli příbojem nahrazujíce sílu vln nebo větru. Při odlivu se před návsí vytvořila mělká laguna, v níž droboť dováděla celé hodiny. Zuřivě pálící slunce, které tu nepromazaného vazahu (bělocha) spálí během hodiny na škvarek, jim pranic nevadilo.
K večeru se hladina laguny začala zvedat. S přílivem připlouvali muži na svých pirogách a vynášeli v sítích skromný úlovek. Ženy hned odnášely nejlepší kousky k ohňům, děti přestaly surfovat a věnovaly se obskurnější části úlovku, která zřejmě nebyla prvotně určena k jídlu, ale právě pro jejich pobavení. Vypouštěly a hned u břehu znovu chytaly zblblé ježdíky, krevety, ježovky a hvězdici. Koulování rosolovitou medůzou je bavilo jen chvilku. Zřejmě je to každodenní ohraná zábava. A než se oranžový koutouč začal koupat za obzorem, od prťavých domečků se linula vůně pečených ryb a krabů. Smutně jsme na sebe pohlédli a odplížili se na každovečerní hrachovku z pytlíku.
Překvapilo nás, že Range Rover zabírá podstatně méně místa než před pár hodinami. Dokonce se zdálo, že na písku nezůstala ležet žádná z důležitých součástek. Umounění chlapíci se spokojeně zubili. Rozebrali spojku, zjistili, že kotouče uvnitř jsou úplně ubroušené a protože neměli náhradní, vyrobili si je sami z jiných dílů. Potřásli jsme si rukama, oni naskákali do pirogy a odsunuli se večerním bezvětřím k městu.
Ještě dnes budou doma u rodin. A my se sem kodrcali dva dny. Do země Vezů má jet člověk lodí.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA