.
První a nejvýraznější mezi nimi byl botanik Václav Bojer, který je
světové
odborné veřejnosti dodnes dobře znám. Ve své rodné zemi je však již
docela
zapomenut.
Důkazem mohou být třeba velké encyklopedické slovníky. V Riegrově Slovníku naučných prací (1860–1874) je uvedeno, že se Bojer narodil 25. září 1800 v Praze. Ottův Slovník naučný (1888–1908) ovšem stanovuje datum narození na 25. září 1797. Jakmile začaly v nedávné době vycházet příslušné díly nových velkých encyklopedií Diderot (díl 2., 2000) a Universum (díl 1., 2000), vrhl jsem se na písmeno „B“ netrpělivě očekávaje rozřešení. Zklamal jsem se. Václava Bojera jsem v moudrých knihách hledal marně. Český botanik světového významu byl zapomenut.
Nezbylo mi než si všechno vypátrat sám v archivech a starých knihách a časopisech. Nakonec mi pomohl výpis z farní matriky, příspěvek slavného Josefa Kořenského v časopise Vesmír (č. 6–7, str. 132, r. 1923) a jeden zahraniční článek.
Podle záznamu v matrice v Kotouni se Václav Pojer (tedy nikoliv Bojer) narodil 23. září 1795 v Řasenicích na panství voseleckém v kraji Prácheňském jako manželský syn Šimona Pojera, mistra polního z Řasenic čp. 25., a Barbory Pojerové rozené Staub.
Starší bratr Bojerův byl zahradníkem u hraběte Wurmbrandta na panství Liblínském. Tam se zahradnickým dovednostem vyučil i Václav Bojer. Ve svých zhruba osmnácti letech pak odjel do Vídně a s cestovatelem Siebrem dále do ciziny. Další zprávy o Bojerovi máme z roku 1822, kdy byl zásluhou císaře Františka I. blahovolně přidělen k Hilsenbergrově africké expedici. Jako vyučený a nadaný zahradník měl za úkol sbírat přírodniny. Procestoval s tímto posláním nejen Madagaskar, ale také východní pobřeží africké a mnohé ostrovy Indického oceánu – Mauricius, Reunion, Seychely či Amiranty. Po šesti letech putování si za své trvalé působiště zvolil osadu Port Louis na vulkanickém ostrově nazvaném podle holandského guvernéra Mauricius.
Bojer přivezl na Mauricius četné cizokrajné rostliny, což je z dnešního pohledu čin přinejmenším problematický. Jednoznačně záslužné však bylo jeho významné přičinění ke vzniku přírodozpytné společnosti a muzea přírodních věd, jehož byl po dlouhý čas kustodem. Všestranné přírodovědné vzdělání dopomohlo Bojerovi r. 1855 k učitelské stolici na tamní střední škole. Vyučoval nejen „vědám přírodnickým“, ale též „zemězpytu, lučbě a polnímu hospodářství“. Nestihl však v novém úřadě již mnoho. Byl raněn mrtvicí a 4. června 1856 skonal.
Po jeho smrti byl z Mauricia do Vídně zaslán přípis tohoto obsahu:
„Jeho Excelenci ministru zahraničních záležitostí v Rakousku. Podepsaný podává Vaší Excelenci zprávu o svém zesnulém příteli Václavu Bojerovi, jenž mne ustanovil vykonavatelem svého testamentu. Sumu zůstaveného jmění páčím na 30 000 franků. V opise poslední vůle Václava Bojera jsou připomenuta zřejmě jména jeho rodičů a jeho rodiště. Prosím Vaši Excelenci, abyste ráčil upozorniti Bojerovy dědice na práva, která jim v St. Mauritiu příslušejí. Prosím za prominutí, že se k Vám v té záležitosti obracím. Vaší Excelenci oddaný služebník J. E. Romano, soudce vrchního soudu. V Port–Louisu St. Maurice 26. června 1856.“
Obsah zmíněné Bojerovy poslední vůle zněl:
„Nížepsaný Václav Bojer, narozený v Březnici na panství voseleckém v kraji Prácheňském v Čechách, syn Šimona Bojera a jeho ženy Barbory, činí pro případ své smrti poslední vůli v záležitosti dědické. Mé jmění, které mám v Evropě, připadne mým pokrevným příbuzným zároveň s výtěžkem, jenž vyplyne z prodeje zdejšího mého nábytku a knih. Utržené peníze buďtež zaslány mým rodičům. Ostatní majetek, sbírky přírodovědecké, kresby, rukopisy a zvláště můj herbář zašle se Museu Jeho Veličenstva císaře a krále rakouského, mého pána, kterého činím jediným svým dědicem. Vykonavatelem svého posledního pořízení jmenuji pana Romana, vicepresidenta vrchního soudu této osady, a pana Jacquesa Dellisa, lékárníka, kterého žádám, aby odkazy došly žádoucího místa a příslušných rukou. Václav Bojer, přírodozpytec a profesor přírodních nauk na Královské koleji ostrova Mauritia. V Port Louisu dne 24. března 1829.“
Zmíněný herbář byl prý podle Romanova svědectví „neobyčejně skvělý“. Bojerovu vděčnost císaři lze vysvětlit jednak mocnářovým podílem na Bojerově vyslání do Afriky (r. 1822) a jednak zřejmě i tím, že Bojer požíval od císaře doživotní rentu. Tu mu panovník přisoudil za botanické sbírky poslané do Vídně hned v prvních letech Bojerových výzkumů.
Vraťme se však do země, v níž Bojer proslul nejvíce. Madagaskar prozkoumal v letech 1822 a 1823, v dobách kdy si na něj ještě dělali nárok Britové; v dobách, kdy Angličan James Hastie sestavoval vojsko pro tamního krále Radamu I. Spolu se svým přítelem pobýval Bojer zejména v Imerině, čili v centrální části ostrova, která byla okolnímu ostrovu známa méně než krajiny příbřežní. Její neznalost byla dána geografickou izolací. Rozhodně to však nebyl nějaký zapadlý kout. Bylo to naopak kulturní i společenské středisko země s hlavním městem Antananarivem, kde sídlil král. Imerina byla i v tehdejší době již dosti hustě osídlená (dějiny Imeriny).
Bojer na Madagaskaru objevil a popsal několik set nových rostlinných druhů. (rostliny na Madagaskaru) I po jeho smrti byla jeho práce vysoce ceněna a mnozí botanici dávali nově nacházeným rostlinám Bojerovo jméno. Tak známe dnes druhy Stylosanthes bojeri, Mimusops bojeri, Elaeocarpus bojeri, Agathisanthemum bojeri, Gladiolus bojeri, Euprorbia bojeri (později přejmenován), Grewia bojeri, Schefflera bojeri, Tournefortia bojeri, Weinmannia bojeriana, Crassocephalum bojeri a mnoho a mnoho dalších. Asi nejvýznamnější rostlinou nesoucí epiteton význačného českého botanika je středně velký strom rodu Uapaca. Roste na jihu Madagaskaru v okolí pískovcového masivu Isalo. Spolu s několika dalšími rostlinami tvoří základ jedinečného společenstva, které je mezi botaniky známo jako uapakové lesy. Název je trochu zavádějící neboť jde spíš o savanu, kde stromy rostou jen řídcě. Asi deset metrů vysoká Uapaca bojeri je dominantou těchto „lesů“, které nerostou nikde jinde mimo Isalo. Proto také bylo pohoří a jeho bezprostřední okolí vyhlášeno již 16. července 1962 za národní park.
Bojer ale nebyl jen botanik a zahradník, byl rovněž zvědavým cestovatelem, a tak se na Madagaskaru zapojil do mnoha různých aktivit. Doba Radamova panování bývá někdy nazývána malgašskou renesancí. Král pozval do země mnoho význačných Evropanů a živě se zajímal o mnohé cizokrajné zvyky a vynálezy. Bojer se stýkal nejen s Angličany a Francouzi, kterí na ostrově žili, ale i se samotným Radamou. Padl panovníkovi do oka hned krátce po svém příjezdu na první audienci. Zahrál tehdy večer se svými druhy na evropské hudební nástroje. Hudba se ostrovanům velice zalíbila a nejvíce samotnému králi. Museli mu proto od té doby hrát každý večer.
Své zkušenosti s Madagaskarem sepsali Hilsenbergr a Bojer také v cestopise, který vyšel nejprve anglicky a francouzsky a teprve poté jej paradoxně v českém překladu přetiskl r. 1836 i časopis Krok řízený Janem Svatoplukem Preslem. Přestože toto dílko má – alespoň v české verzi – jen 25 stran, zůstává dodnes jednoznačně nejlepším původním českým cestopisem o Madagaskaru. Kromě Bojerova vyprávění existují již jen dva další pokusy.
Nejnovější kniha J. Ptáčka a J. Trávníčka (Madagaskar – umírající ráj, 1997) je bezesporu nejhorší ze všech. Přestože autoři jsou přírodovědci, obsahuje kniha nebývalé množství biologických omylů. Jedním slovem ji lze charakterizovat jako nepochopení, obrovité neporozumění vzálené zemi, kde věci fungují jinak, než jsme zvyklí. Mnohem lepší knihou je Afrika, rok jedna (1963) od Věry Šťovíčkové, která je ovšem také postižena přírodovědnými omyly. Je jich ale málo, protože autorka píše spíše o kultuře a lidech Madagaskaru, o nichž přináší mnoho zajímavých informací. Smutnější je, že jinak čtivé a svižně napsané povídání je poněkud prodchnuto socialistickým duchem doby.
Bojerův cestopis je mnohem vyváženější. Poskytuje obrovské množství kvalitních údajů z historie, etnografie, kultury, zemědělství, meteorologie a samozřejmě z jeho oblíbeného přírodozpytu. Z textu je znát, že autor pobýval v zemi delší čas, o hodně se zajímal a hodně poznal. Ostatně posuďte sami – Hilsenbergrův a Bojerův cestopis.
