published in: http://baobab.zivly.cz/

předchozí část  |   MADAGASKARSKÝ DENÍK   | následující část

2. Cesta do hlavního města

aneb Jak řehtá úřední šiml na Madagaskaru

Růžena Beandapa–Kytlová

Minulý týden jsem se po delší dobe vydala do Tany (tak se všeobecně říká hlavnímu městu Antananarivu). I když je od Tamatave vzdálená 360 km, cesta trvá 8 hodin a převýšení je okolo 1000 metrů. Malgaši používají výraz vyjet do Tany a sjet z Tany. Mezi Brickavillem a Moramangou se silnice tak klikatí, že nejméně jeden cestující vždycky zvrací. Ostatní s postiženým soucítí a snaží se mu pomoci, ať už novým igelitovým sáčkem nebo utešujícím slovem. Asi po 150 km je v Moramanze přestávka na oběd. Myslím si, že kdyby byl oběd dříve, asi by v žaludku nevydržel nikomu. Řidič si tady také musí odpočinout. Celou náročnou cestu absolvuje sám bez druhého řidiče.
Silnice spojuje největší přístav Madagaskaru a hlavní celnici. Takže (v rámci decentralizace!!!) vetšina zboží musí do hlavního města. Proto na ní potkáte desítky kamionů různých značek a různého věku. Jak se pomalu vzalujeme od oceánu, mění se ráz krajiny. Z Tamatave do Brickavillu lemují silnici kokosové palmy, ovocné stromy a domky ze všudypřítomné ravinaly. Dále se cesta stáčí do vnitrozemí a nabírá na výšce, ravinal a kokosových palem ubývá a přibývá jehličnanů a eukalyptů. Také domky se mění. Mizí dřevěné nebo hliněné a objevují se solidní stavbičky z pálených cihel. Na posledním úseku z Moramangy do Tany je vidět spousty malých rýžových a zeleninových políček.
Konečně jsme dorazili do Tany. Tentokrát nám cesta trvala 11 hodin. První taxi-brousse1 měl rozbité chlazení. Cestou z Brickavillu jsme staveli každou půlhodinu. Nakonac to řidič v Moramanze vzdal a šel hledat jiné auto. Po chvíli ho našel a my jsme mohli pokračovat. V Taně každý taxi-brousse obklopí desítka taxikářů. Ani nevystoupíte a už máte zajištěný odvoz. Ještě se počká na zavazadla, která zaměstnanci dopravních společností umí velice zručně poskládat na střechu taxi-broussu.
V Taně na me čekalo spousta « comissions » neboli zařizování. Chtěla bych si otevřít cestovní kancelář. Nevím, jak rychle pracují úřady v Čechách, ale tady je to nekonečný vír, ze kterého se podaří dostat jenom několika šťastlivcům, kteří mají buď hodně peněz (a používají je na „urychlení záležitostí“) anebo mají známé, kteří mají známé, kteří mají známé… Jinak se musíte ozbrojit velkou dávkou trpělivosti. Po obržení živnostenského listu mi všichni přátelé říkali, že už mohu pracovat, že nějaká licence není vůbec důležitá. Myslela jsem si však, že jako „vazaha“ (cizinka) musím mít všechny listiny v pořádku. A to byla chyba. Svou licenci jsem začala obstarávat v říjnu 2005. Teď v dubnu 2006 jsem konečně tady v Taně s připravenou žádostí a se všemi listinami. Žádost bych mohla podat v Tamatave, ale po předchozí zkušenosti se zástupcem regionálního ředitele turistiky, který si zřejme nechtel kazit vánoční a novoroční pohodu papírováním, jsem se rozhodla podat žádost osobně. Mezitím většina listin ztratila platnost, protože dlouho ležely v Tamatave na kancelářském stole.
Na Madagaskaru stejně jako v ČR mají jisté listiny jistou platnost. U výpisu z trestního rejstříku mě to neudivuje, ale překvapilo mě, že i rodný a úmrtní list mají platnost 3 měsíce. Jako bychom se mohli narodit a zemřít v jiný den, než jsme se už narodili anebo zemřeli. Připomělo mi to, že jsem se jednou obrátila na matriku se žádostí o nový rodný list mé dcerky. Uvedla jsem datum narození a ona začala listovat registrační knihou. Většina stran byla bílá jako padlý sníh. Mezi těmi prázdnými stranami mi ukázala na jedno číslo a s úměvem mi řekla: „Přesně tady je místo na rodný list vaší dcery.“ Byla jsem v šoku. Klárce už bylo 14 měsíců a přitom ještě nebyla zapsaná v registrační knize!
To byl jeden z příkladů práce malgašských úřadů. Další na mě čekal v kanceláři úřednice, která se zabývá žádostmi o otevření cestovních kanceláří. Byla jsem u ní v půl deváté. I když je pracovní doba od osmi, nikdo v kanceláři nebyl. V půl desáté přišla zástupkyně, která mě ujistila, že úřednice určitě přijde v deset. Já jsem to ve čtvrt na jedenáct vzdala. Domluvila jsem si schůzku na druhý den a pokračovala ve svých « commissions ». Měla jsem navštívit indické kořenářství patřící rodině mé znamé. Bohužel, oni se nedávno přestěhovali. Kam, to nikdo nevěděl. Myslela jsem na české přísloví, které říká, že když je štěstí nebo smůla třikrát po sobě, karta se obrátí. Také jsem si pomyslela, že příště před odjezdem do Tany navštívím nějakého šamana, aby mi vybral ten nejvhodnější den na cestování.
Přísloví mělo pravdu, druhý den se na mě usmálo štestí a úřednice byla v kanceláři. Vše bylo v pořádku, žadná listina nechyběla. Požádala jsem o podací číslo a teď už bude záležet na mých známých, kteří mají známé… Po tak úspěšném začátku jsem zkusila štěstí v kořenářství. Bylo otevřené, zaměstnanci nakládali poslední krabice. Karta se skutecně obrátila. Další den jsem se vracela do Tamatave. Cesta proběhla v pořádku. V Brickavillu řidič zastavil – momentálně je sezona citrusů a chlupatého liči, jak se tady říká rambutanu. Všichni cestující si mohli nakoupit ovoce, kolik se ho do auta vešlo. Ale hlavně…, z Brickavillu už je vidět moře, známka, že budeme brzy v Tamatave. Dojela jsem bez problémů. Vím ale, že mi bude trvat nějakou dobu, než se zase vydám do Tany.

1 Taxi-brousse není taxík, ale označení pro dálkovou hromadnou přepravu cestujících (zejména ten přídomek „hromadná“ je pro Madagaskar typický). Na kvalitnějších silnicích obvykle vozí lidi osobní auta, malé osobní dodávky, minibusy a autobusy; v odlehlejších krajích s méně kvalitními cestami jezdí spíš různé náklaďáky s korbou upravenou pro pasažéry – od malých osobních pick-upů po robusní kamiony.

předchozí část deníku  |  obsah deníku  |  následující část deníku

Růžena Beandapa–Kytlová
pochází z malé vesničky v kraji pod Doupovskými horami. Vystudovala farmacii na Karlově univerzitě v Hradci Králové, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, Gilbertem Beandapa. Žijí spolu již 8 let v přístavu Toamasina (Tamatave) na východním pobřeží Madagaskaru. Oba zůstali věrni svému oboru a provozují lékárnu. Krom toho vlastni i cestovni kancelar Lemuria Travel, která se specializuje na pobyty a poznavaci okruhy na Madagaskaru. Mají 3 děti, velkou zahradu a sad, sedm psů (včetně dvou „bavlníčků“ – coton de Tulear, což je původní madagaskarská rasa), včely, papouška, asi 50 krůt a 10 kachen, slepice, krávu, býka, králíka, pár želv (které slouží dětem jako židličky a stupátka) a nejnověji maličkého makiho. (pH)


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Expedice LEMURIA