published in: http://baobab.zivly.cz/

předchozí část  |   MADAGASKARSKÝ DENÍK   | následující část

7. Smrt a pohřeb

aneb Historie poněkud duchařská

Růžena Beandapa–Kytlová

Za dobu, po níž žiji na Madagaskaru, jsem měla nespočtukrát příležitost přesvědčit se, jak velké jsou rozdíly mezi českou a malgašskou kulturou. Snad největší je rozdíl ve vztahu ke smrti a zemřelým. Život na zemi není pro Malgaše tak podstatný. Až smrt znamená přechod do jiného, opravdového světa. Jak takový přechod probíhá? Zatímco se zpráva o úmrtí šíří rychlostí blesku po celém městě, tělo (ve vetšině případů) zůstává doma a je připravováno na příchod smutečních hostů. Lidé přijdou, pronesou velmi potichu krátký proslov (z úcty k zemřelému a k bolesti jeho pozůstalých), předají malý peněžní obnos a pak už nastává „volná zábava“. Lidé si vyprávějí o nejnovějších událostech; večer a zvláště v noci hrají karty, domino a zpívají si. Pije se velmi silný čaj a káva, protože je třeba několik dnů bdít se zemřelým a jeho rodinou. Čeká se totiž na příbuzné, kteří přijíždějí ze vzdálenějších míst země. Lidé některých kmenů dokonce tancují. Někdy je bdění tak hlučné, až se zdá divné, že se zemřelý neprobudí.1
Na Madagaskaru je fady (tabu) pohřbívat ve čtvrtek. Malgašské slovo pro čtvrtek je alakamisy. Misy znamená být, existovat a proto se říká: „Pohřeb ve čtvrtek znamená, že bude další pohřeb, že ještě někdo další zemře.“.2
Nezúčastnit se bdění je velký společenský prohřešek. Když později zemře někdo z blízkého okolí provinilce, nezdvořák zůstane při bdění sám a na jeho vlastní pohřeb nikdo nepřijde. Extrémní podoby nabyl tento zvyk v Brickaville, což je město na východním pobřeží Madagaskaru. V den pohřbu nevychovance k němu prý lidé přijdou, ale poručí mu, aby se postavil a sám odešel ke hrobu. Nebožtík je poslechne, klátivou chůzí se vydá na svoji poslední cestu a na konci s sebou praští do připravené rakve. Věc pro nás neuvěřitelná, ale v sedmdesátých letech 20. století se údajně takové případy ještě stávaly.
S duchy zemřelých je to ovšem jinak. Malgaši je uctívají a zbožňují, zároveň se jich ale velmi bojí. Žádná činnost nemůže začít ani skončit, aniž by se mluvilo o předcích a nežádalo se jejich požehnání. Dokonce mluvíme-li o někom zemřelém, musíme dát speciální předložku před jeho jméno, musíme ho předem upozornit, že o něm budeme mluvit, a na konci mu poděkovat. Vždyť je to právě předek, kdo může přivolat různé nemoci a neštěstí na svou rodinu, pokud se mu nedostane potřebné úcty. Jako příklad uvedu vyprávění manželova švagra (podle malgašských zvyklostí „mého bratra“). Jeho otec byl provinčním úředníkem a měl k dispozici krásnou vilu. Vila byla ovšem postavena na hrobech tří malgašských vojáků. Už při stavbě měla francouzská koloniální moc mnoho potíží. Přístroje byly věčně rozbité, dělníci stále zranění a několik z nich prý dokonce zemřelo. Vila však byla přes všechny nesnáze dostavěna. Jednou „bratrův“ otec pořádal oslavu, při níž se z ničeho nic otevřely vchodové dveře. Nikdo za nimi ale nebyl. Sloužící dveře zavřeli, ale ty se znovu otevřely. Sloužící je tedy zamkli, ale ani to nepomohlo a dveře se opět otevřely. Nakonec promluvil „bratrův“ otec. Vysvětlil duchům, že pořádají oslavu, a požádal je, aby nechali živé v klidu. Slíbil, že jim druhý den přinese jejich díl hostiny a otvírání dveří skutečně přestalo. Druhý den duchové opravdu dostali něco na zub z oslavy. Také se povídá, že tito duchové neměli rádi „bratrova“ staršího sourozence – prý od nich několikrát z ničeho nic dostal pořádnou facku…
Nevím jestli je to pravidlo, ale už několik let se duchové objevují pravidelně o vánočních a novoročních svátcích. Jeden známý jménem Thomas ze setkání s duchy dokonce onemocněl. Jednoho krásného dne vozil na stavbu písek až do pozdního večera. Projížděl večerním Tamatave, když ho zastavila jakási žena a poprosila o svezení. Thomas ochotně souhlasil, závozník naložil její zavazadla na korbu a rozjeli se. Závozník začal s ženou žertovat a snažil se jí položit ruku na stehno. K velkému užasu ale sáhl do prázdna. Žerty ho přešly a od toho okamžiku seděl jako zařezaný. Konečně přijeli na místo, kde žena chtěla vystoupit. Bylo to v blízkosti jednoho z tamatavských hřbitovů a tak Thomase překvapilo, že tu navzdory pozdní hodině bylo velice rušno a nezvykle mnoho lidí – mužů, žen i dětí různého věku. Thomas na ně zavolal, že jim přivezl „sestru“ (malgašský způsob vyjadřování). Lidé pozdravili a poděkovali mu. Závozník chtěl sundat zavazadla, ale místo nich našel jen hromádku listí. Jako mávnutím proutku žena zmizela a s ní všichni ostatní. V Thomasovi by se krve nedořezal. Nechal písek pískem, sešlápl pedál a ujížděl domů. Tam se po třicetileté řidičské praxi nemohl trefit do garáže a urazil oba blinkry. Může se alespoň utěsovat tím, že není sám. Podivná „stopařka“ nezastavila jen jeho. Podobných případů bylo několik.
Letos se tolik duchů neobjevilo. Že by už také patřili na listinu vymírajících druhů Madagaskaru?

1 Ačkoli jsou obě kultury – Malgašská a křesťanská – opravdu velmi odlišné, nelze se ubránit údivu nad překvapivou shodou některých prvků. Jak v tradici křesťanské tak i malgašské odcházíme po smrti do jiného lepšího světa, kde nás čeká život ve věčné blaženosti (nebo zatracení; to podle toho, jak jsme se na světě chovali). Také společenské veselí a družnost, které provázejí hostinu po tradičním křesťanském pohřbu či bdění u malgašského nebožtíka, jsou si nápadně podobné. Ukazují snad takové shody ve zvycích vzdálených kultur na cosi hlubšího v naší lidské podstatě?

2 Lidová etymologie slova alakamisy je ovšem chybná. Slovo je arabského původu (al kamis) a není proto opodstatnění hledat v něm čistě malgašský výraz misy. To ovšem nijak nebrání, aby uvedená pověra nemohla být široce akceptovaná.

předchozí část deníku  |  obsah deníku  |  následující část deníku

Růžena Beandapa–Kytlová
pochází z malé vesničky v kraji pod Doupovskými horami. Vystudovala farmacii na Karlově univerzitě v Hradci Králové, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, Gilbertem Beandapa. Žijí spolu již 8 let v přístavu Toamasina (Tamatave) na východním pobřeží Madagaskaru. Oba zůstali věrni svému oboru a provozují lékárnu. Krom toho vlastni i cestovni kancelar Lemuria Travel, která se specializuje na pobyty a poznavaci okruhy na Madagaskaru. Mají 3 děti, velkou zahradu a sad, sedm psů (včetně dvou „bavlníčků“ – coton de Tulear, což je původní madagaskarská rasa), včely, papouška, asi 50 krůt a 10 kachen, slepice, krávu, býka, králíka, pár želv (které slouží dětem jako židličky a stupátka) a nejnověji maličkého makiho. (pH)


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Expedice LEMURIA