Angonoka — nejvzácnější želva světa

Želva angonoka (Geochelone yniphora) byla objevena r. 1884 a popsána o pět let později. Historie jejích kontaktů s člověkem je však podstatně delší a poskytuje námět k úvahám spíš neveselým. Archeologické výzkumy města Mahilaka na severu Madagaskaru dokládají, že angonoku lidé lovili již v 11. a 12. století. Arabští obchodníci s ní tehdy obchodovali nejen na Madagaskaru, ale vyváželi ji také na Komorské ostrovy (a možná ještě dále). Místní obyvatelé si ji kupovali jako vyhledávanou pochoutku.
Také exemplář, podle něhož byl druh popsán, pocházel z Komor, stejně jako několik dalších jedinců známých tehdejším přírodozpytcům. Po určitou dobu se odborná veřejnost dokonce domnívala, že angonoka obývá výhradně toto malé souostroví. Až později se objevil exemplář údajně nalezený u Toliary na jihozápadě Madagaskaru. Skutečný domov angonoky (viz mapku) však objevil až počátkem 20. století A. Voeltzkow, který sebral několik kusů na mysu Sada v severozápadním Madagaskaru. A to bylo na dlouhá desetiletí vše.

Angonoka se představuje

Geochelone yniphora je velká pozemní želva. Samci, kteří jsou o něco větší než samice, dorůstají běžně délky okolo 40 cm.¹ Největší změřený exemplář dosahoval 48,5 cm a vážil 19 kg. Největší samice měřila 40,5 cm a vážila 13 kg.
Karapax želv je mohutně klenutý, plastron (spodní část krunýře) naopak lehce vydutý. Tak je tomu zejména u samců, jimž výduť usnadňuje při kopulaci polohu na kulatých zádech samice. Nápadným znakem odlišujícím angonoku od ostatních želv je přední, silně dopředu protažená nepárová deska plastronu (obr.). Velmi dlouhá je zejména u samců, kterým slouží při soubojích o samici a ke „zkrocení“ samice před kopulací. Samci se mocným výběžkem přetlačují a snaží se vzájemně převrátit. Octne-li se jeden ze soupeřů na zádech, díky výrazně klenutému karapaxu se snadno postaví zpět na nohy. Ochranou při soubojích jsou silné destičky na předních nohách, jimiž si želva kryje hlavu zataženou v krunýři (obr.).
Angonoka žije na západě Madagaskaru, tedy v místech, kde se pravidelně střídá doba dešťů s dobou sucha. Téměř sto procent srážek spadne během pěti měsíců (od listopadu do března). V tom čase je veškerá vegetace zelená a svěží, zatímco po zbylou část roku mnohé rostliny shazují listy, zatahují se pod zem nebo jinak „odpočívají“. Přirozenou součástí ekosystému jsou i požáry, které vznikají téměř výhradně v čase dešťů, kdy blesky při častých bouřích občas zapálí savanu nebo les.

Dospělá angonoka (Geochelone yniphora; na snímku horním) má nápadně vyklenutý krunýř. Patrné jsou i velké a silné destičky na předních nohách, jež chrání zejména bojující samce před zraněním. Dospělci jsou méně pestře zbarvení a hodně staré kusy dostávají téměř jednolitou žlutohnědou až našedlou barvu. Krunýř mláďat je mnohem plošší (na snímku dole asi 4–5 let starý jedinec). Mláďata ještě nemají dlouze dopředu protaženou přední část plastronu (viz také další obrázek). Ta se vyvíjí postupně až v pozdějších letech. Snímky © Pavel Hošek

Mapa výskytu angonoky (Geochelone yniphora) v okolí zálivu Baly. Žluté plochy představují porosty bambusových křovin obývaných dnes angonokou (1 – Ambatomainty, Anjaha, Andrafiafaly, Antsahavaky, Antsahamena, Andranovola, Antsokotsoko; 2 – Betainalika; 3 – mys Sada; 4 – Ankasakabe; 5 – Beheta). Modrý čtvereček ukazuje další místo, kde se výskyt angonoky předpokládá. Červené hvězdičky označují místa historicky doloženého výskytu angonoky.

Těmto podmínkám je přizpůsobena i angonoka. Je aktivní zejména v letních měsících (od listopadu do dubna), kdy nachází dost zelené potravy a vegetace jí skýtá lepší ochranu před predátory. Ačkoli želvám větším než 23 cm hrozí přímé nebezpečí jedině od člověka, menší kusy se často stávají obětí některých dravců (Buteo brachypterus – obr., Milvus migrans ), bodlínů (Tenrec ecaudatus ; Vesmír 83, 215, 2004/4), popřípadě cibetkovitých šelem (původního druhu Cryptoprocta ferox a druhu Viverricula indica introdukovaného z Indie ). Po­dle zpráv získaných od místních vesničanů napadají angonoku i někteří hadi (Sanzinia madagascariensis ) a také krysy (Rattus rattus).
K soubojům mezi samci a k páření samců se samicemi jsou vyhrazeny listopad a prosinec. Samice poté vyhledají místa bez vegetace nebo čerstvě vypálené plochy, vyhloubí v zemi jamku a do ní snesou 2–5 kulovitých vajec.² Jedno po druhém zadníma nohama pečlivě a přesně umístí a nakonec zahrabou. Každá samice položí od ledna do června několik snůšek. Mláďata se přesto líhnou v krátkém intervalu 3–4 týdnů v listopadu nebo prosinci. Předpokládá se proto, že časně nakladená vejce nejprve procházejí jakýmsi „diapauzním“ stadiem a ve vývoji pokračují až v nejchladnějších měsících roku, červenci a srpnu. Zatím je to ale jen teorie, která si žádá ověření.

Tzv. bambusové křoviny, životní prostředí angonoky na mysu Sada. Dominantní stromek v popředí je Terminalia boivinii, která však v drsných podmínkách nikdy příliš nevyroste. Křovinaté společenstvo dorůstá výšky maximálně 2–3 metry, ale často může být i nižší. Jen občas ční z porostu solitérní palma Hyphaene coriacea. Po stranách snímku je dobře patrný Perrierbambos madagascariensis, bambus s gracilními stébly, která poléhají po okolní vegetaci nebo se sklánějí k zemi. Snímek je pořízen na konci období sucha, kdy má bambus žlutavou barvu a vyhlíží spíš jako uschlý. Snímek © Pavel Hošek

Dospělý samec s dobře vyvinutou přední protaženou deskou plastronu. Tímto hákovitým beranidlem spolu samci urputně bojují o samice. Na postranních štítcích karapaxu jsou drobné zářezy – značky, podle nichž výzkumníci, ale i průvodci a další personál rezervace identifikují konkrétního jedince. Všichni průvodci jsou vybaveni zařízením pro satelitní určení polohy (GPS), a kdykoli najdou želvu, zaznamenají její polohu. Vyspělá technika působí ve zdejším prostředí až anekdoticky, neboť v místech, kde ani ve městě není zaveden elektrický proud, většina lidí chodí bosky a dálková přeprava se odehrává pomocí volského potahu (na souši) nebo pirogy vydlabané z jednoho kmene (na moři), vyndá z kapsy každý druhý člověk, který najde želvu, přístroj pro satelitní zaměřování, stoupne si pečlivě co nejblíže k nalezenému plazovi, změří jeho polohu a údaj zapíše na druhou stranu popsaného listu ze synovy písanky. Důležité ovšem je, že to funguje, a získané údaje jsou opravdu cenné. Dnes jsou již evidovány všechny angonoky z mysu Sada (je jich tu přesně 99) a ví se o každém jejich kroku. Všechny snímky želv v článku jsou z jejich přirozeného prostředí v okolí zálivu Baly. Snímek © Pavel Hošek

Vylíhlá mláďata měří asi 44 mm a váží 20–26 g. Přirůstají poměrně pomalu – asi o 15 % ročně, dospělé želvy již jen asi o 5 % ročně. Mláďata z jednoho hnízda se líhnou obvykle najednou a cestu k zemskému povrchu si razí bez cizí pomoci. Protože žloutkový vak spotřebovala již před vylíhnutím, hned v prvních okamžicích na světě se shánějí po potravě. Pohlavní dospělosti dosahují angonoky až ve 20 letech.
V době sucha (od května do října) je Geochelone yniphora mnohem méně aktivní. Tráví dlouhý čas nehybně v skrytu rostlin, méně jí a také ovládá menší teritorium. Zatímco dospělý samec hájí v době dešťů asi 21 ha, v suché části roku mu postačí v průměru 6,6 ha. Samice „potřebují“ méně místa – v době dešťů 12 ha, v době sucha 3,6 ha. I tak je to na želvu velmi mnoho. Příbuzná želva paprsčitá (Geochelone radiata) žije na jihozápadě Madagaskaru v mnohem sušších podmínkách, při hustotě 7–15 želv na hektar. I když víme, že se teritoria jednotlivců druhu G. yniphora překrývají, byla při podrobném průzkumu zjištěna populační hustota 0,66 želvy na hektar. Není ovšem jasné, zda je tím naplněna kapacita území. Možná je populace natolik malá, že má k dispozici víc místa, než potřebuje.

Přirozené prostředí angonoky

V okolí zálivu Baly existuje pestrá směsice rostlinných společenstev – mangrove, savana, suchý opadavý les, a hlavně zvláštní nízký porost označovaný jako bambusové křoviny. Dominantními dřevinami tu jsou Terminalia boivinii (Combretaceae), Bauhinia pervillei (Fabaceae ), a zejména Perrierbambos madagasca­riensis (Poaceae). Porost je jen okolo dvou met­rů vysoký a místy je přerušován travnatými plochami nebo úplnými holinami s valouny pokrytými pouštním lakem (Vesmír 71, 398, 1992/7).
Jak již je asi zřejmé, právě bambusové křoviny jsou jediným domovem angonoky, a proto jim přírodovědci věnují pozornost již přes 30 let. Jejich charakter se za tu dobu nijak nezměnil. Přesto převládá mínění, že jde o druhotnou vegetaci vzniklou na místech bývalého opadavého lesa. Rozkládá se dnes pouze na pěti plochách (viz mapku), z nichž žádná není dále než 30 km od zálivu Baly. Tři i z nich jsou buď velmi malé, anebo silně narušené či narušované člověkem. Jen zbylé dvě umožňují angonoce poměrně nerušenou existenci. Nejnadějnější i do budoucna je největší porost bambusových křovin na západ od zálivu Baly. Má rozlohu 4000–6000 ha a je pro člověka obtížněji dostupný než východní mys Sada, kde žije druhá vitální populace želv – ovšem na ploše pouhých 150 ha.
Vinou značné vzdálenosti všech pěti míst jsou populace želv od sebe víceméně oddělené. Pokud nějaká migrace jedinců mezi jednotlivými lokalitami vůbec probíhá, pak rozhodně ne mezi západním a východním pobřežím zálivu Baly, neboť záliv a řeka Andranomavo vytvářejí pro želvy nepřekonatelnou bariéru. Všech pět lokalit je v blízkosti lidských sídel, kromě mysu Sada, kde rybáři přebývají na pobřeží pouze sezonně.

Přežily rok 2000

Historický nástin objevování angonoky jsme přerušili na počátku 20. století, kdy se podařilo najít jejich původní areál rozšíření. Dalšího prohloubení znalostí jsme se dočkali až o 70 let později, kdy do okolí zálivu Baly zavítal J. O. Juvik. Ten díky opakovanému sledování dokázal odhadnout hustotu populace na 5 želv na km². Zjistil rovněž, že rozloha vhodného životního prostředí želv nepřesahuje 100 km². Z toho odhadl celkovou velikost populace na pouhých několik set jedinců.
R. 1983 se do stejných míst vypravil D. A. Curl. Sledoval želvy v terénu a zároveň se vyptával místních obyvatel. Na základě získaných údajů odhadl počet želv na 100–400 kusů, jejich životní prostor na 40–80 km² a prohlásil angonoku za nejvzácnější želvu světa.³ V devadesátých letech se velevzácnou želvu pokoušelo spočítat několik dalších herpetologů a vždy došli k podobným číslům.
Příčiny nízkých početních stavů nejsou dosud plně objasněny. V minulosti byl významným faktorem lov pro obchod (v konečném důsledku jako potrava). Dnes však již místní lidé želvy nejedí, pouze tu a tam jednotlivý kus odchytí a snědí projíždějící rybáři. Angonoky nejsou ani předmětem odchytu pro nelegální obchod s terarijními zvířaty, neboť žijí v odlehlém kraji a v terénu se po většinu roku obtížně hledají. Nejkritičtěji ohrožuje angonoku v současné době devastace jejího přirozeného prostředí, zejména sezonní vypalování. Sakalavové, kteří oblast obývají, vypalují v době sucha savany i křovinná společenstva. Dělají to z několika důvodů: jednak usilují o zmlazení trávy, aby měl dobytek dost potravy; jednak vyhánějí ohněm zatoulané kravky z lesa a také s jeho pomocí čistí ochranný prostor kolem svých polí a zahrad. Snaží se tak udržet dál od úrody divoká prasata,⁴ jež jsou v okolí zálivu Baly hojná (obr.).
Místní obyvatelé naneštěstí zakládají požáry výhradně v době sucha, protože tehdy vše lépe a intenzivněji hoří. Angonoky jsou ale v tu dobu méně aktivní, a tak zatímco přirozený a mírnější oheň v době dešťů jim ublíží jen málo, požáry v suché části roku jsou pro ně katastrofou.

	Prase druhu štětkoun šedý (Potamochoerus larvatus) pochází z africké pevniny a na Madagaskar se dostalo až někdy v historické době. Přesnější datum jakož i způsob, jímž se tak stalo, zůstávají zatím záhadou.
	Káně madagaskarská (Buteo brachypterus) je jedním z predátorů, kteří ohrožují mladé angonoky.
	Kóje v odchovné stanici pro angonoky v národním parku Ankarafantsika. Dnes již rozlehlé zařízení leží u státní silnice spojující hlavní město Antananarivo s přístavem Mahajanga. Nyní slouží k záchraně nejen angonoky, ale i několika dalších ohrožených druhů madagaskarských želv, zejména suchozemské Pyxis planicauda a sladkovodní Erymnochelys madagascariensis.

Klíčovým okamžikem byl pro G. yniphora rok 1986, kdy Jersey Wildlife Preservation Trust inicioval záchranný program.⁵ Z praktických důvodů se základnou projektu stala lesní stanice Ampijoroa v rezervaci Ankarafantsika.⁶ Leží sice asi 150 km východně od zálivu Baly, ale má stejné klimatické podmínky a je z hlavního města přístupná po jedné z mála asfaltek v zemi. Základ budoucí odchovné stanice (obr.) tvořilo 7 samců a 3 samice, kteří byli zkonfiskováni osobám, jež je držely nelegálně v zajetí. O pět let později k nim přibylo ještě dalších 10 zabavených želv.
Prvotním cílem projektu bylo zvýšit absolutní počet zvířat, která by vytvořila stabilní a početnou populaci v zajetí pro případ, že by angonoky ve svém původním prostředí vyhynuly. Druhotně chov posloužil k získání mnoha užitečných dat z ekologie a biologie druhu, čímž zpětně přispěl k lepšímu porozumění divoce žijícím zvířatům a k jejich cílenější a promyšlenější ochraně.
Do roku 2000 se podařilo odchovat více než 200 jedinců. Roku 1996 však bohužel kdosi z chovu ukradl 73 mláďat a dvě dospělé samice. Dokazuje to, že angonoky jsou ve světě stále žádanou teraristickou raritou, ačkoli nejsou přímo odchytávány v přírodě. Osud 30 ze 75 ukradených zvířat se nikdy nepodařilo vypátrat. V současné době je G. yniphora chována ještě v zoologických zahradách v Honolulu a v Los Angeles, nejméně v jedné soukromé sbírce v USA a nejméně ve dvou soukromých sbírkách na Madagaskaru.
Součástí projektu Angonoka jsou i velmi důležité výchovné programy určené obyvatelstvu v okolí zálivu Baly. Probíhají již několik let a jejich úspěšnost dokazují např. želvy s provrtaným krunýřem nalezené v přírodě. Tyto exempláře místní lidé dříve chovali jako „domácí mazlíčky“. Na základě nových informací se je ale rozhodli pustit zpět do přírody.
Výchovné projekty se však neomezují jen na vysvětlování významu a unikátnosti angonoky. Snaží se i přímou pomocí vesničanům zlepšovat jejich životní úroveň, a tím zmírnit tlak člověka na okolní přírodu. Pomáhají jim při shánění financí a odborníků na některá technologická vylepšení, jako je stavba studní nebo hrází na rýžových polích. Zprostředkovávají také styky mezi místními zemědělci a nevládními organizacemi, které jim poskytují technickou pomoc apod.
Roku 1998 byl učiněn první pokus o návrat odchovaných želv zpět do volné přírody. Pět angonok dostalo na krk obojek s vysílačkou a byly vypuštěny na západní straně zálivu Baly. Místo bylo voleno velmi pečlivě. Ví se o něm, že tu v minulosti G. yniphora žila. Lokalita není na dosah jiných želvích populací, takže by se šíření eventuální nákazy z chovu omezilo na minimum. Při kontrole r. 2001 bylo všech pět želv stále naživu a dobře se mezitím sžily s novým prostředím.
Pokračuje i administrativní a výzkumné úsilí, které r. 1997 vyústilo v zřízení národního parku Baie de Baly. V jeho hranicích se nacházejí všechny známé populace G. yniphora. Současné odborné studie se zaměřují na zjištění genetické rozmanitosti izolovaných populací (jak v přírodě, tak v zajetí) nebo na detailní poznání životního prostředí angonoky a jeho schopnost (či možnost) obnovy po zničení.

LITERATURA
Curl D. A., Scoones I. C., Guy M. K., Rakotoarisoa G.: The Madagascan tortoise Geochelone yniphora: current status and distribution, Biological Conservation 34, 35–54, 1985
Pedrono M., Smith L. L., Sarovy A.: Reproductive ecology of the Ploughshare Tortoise (Geochelone yniphora), Journal of Herpetology 35, 151–156, 2001/1
Reid D.: Observations on hatchling and juvenile captive-bred angonoka (Geochelone yniphora) in Madagascar, Dodo, J. Jersey Wildl. Preserv. Trust 31, 112–119, 1995
Reid D., Durrell L., Rakotobearison G.: The captive breeding project for the angonoka Geochelone yniphora in Madagascar, Dodo, J. Jersey Wildl. Preserv. Trust 26, 34–48, 1989
Smith L. L., Bourou R., Mahatoly J., Sibo C.: Home range and Microhabitat Use in the Angonoka (Geochelone yniphora) in Madagascar, Chelonian Conservation and Biology 3, 393–400, 1999/3
Smith L. L., Pedrono M., Dorazio R. M., Bishko J.: Morphometrics, sexual dimorphism, and growth in the angonoka tortoise (Geochelone yniphora) of western Madagascar, African Journal of Herpetology 50, 9–18, 2001/1
Smith L. L., Reid D., Bourou R., Mahatoly J., Sibo C.: Status and distribution of the angonoka tortoise (Geochelone yniphora) of western Madagascar, Biological Conservation 91, 23–33, 1999

Poznámky:
1) Délka želvy se obvykle udává jako přímka spojující přední a zadní konec karapaxu (horní části želvího krunýře neboli hřbetního štítu).
2) Jen vzácně může snůška obsahovat až 6 vajec, nebo naopak jen vejce jediné.
3) To je možná poněkud nadnesené a zcela určitě subjektivní tvrzení, mezi několik nejvzácnějších druhů želv však angonoka patří zcela jistě.
4) Prasata druhu štětkoun šedý (Potamochoerus larvatus, Malgaši zvaná lambo) jsou poměrně pozdním imigrantem, který přišel z Afri­ky zřejmě až s člověkem. Jsou nebezpečná i pro angonoky, neboť vyhrabávají a požírají jejich vejce.
5) Dnes se Jersey Wildlife Preservation Trust jmenuje Durrell Wildlife Preservation Trust. Při iniciaci projektu úzce spolupracovala malgašská vládní organizace Direction des Eaux et Forets. Finanční a logistickou podporu poskytla WWF (World Wide Fund for Nature).
6) Později změnila rezervace statut a dnes je národním parkem .

PDF soubor s tímto článkem (cca 1,1 MB)
cestopisný článek o cestě za angonokou do zálivu Baly.

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA