Kdo vládne nad Ankaranou

aneb Politická ekologie jedné rezervace na severu Madagaskaru

Pavel Hošek

Vznik každého chráněného území s sebou přináší různá více či méně významná restriktivní opatření. A za takových okolností je v přirozenosti lidí usilovat o různé výhody. Někteří těží přímo ze zákazů, jiní se je snaží nějak obejít, další žijí z těch, co zákazy obcházejí atd. atd. Kolem každého území, jemuž se dostane ochrany, se spřádá pavučina lidských vztahů, kde jeden každý usiluje o vliv, moc, autoritu, peníze, zkrátka o zdroje. Podívejme se na část takové pavučiny, která vznikla kolem jedné z madagaskarských rezervací, a na to, jaké síly ji ovládají.
Důležité bude hned zpočátku objasnit dvě základní odlišnosti mezi chráněnými oblastmi na Madagaskaru a v Evropě. Předně Madagaskar je tou šťastně výjimečnou zemí, kde se dodnes dochovaly končiny zcela netknuté člověkem. Lidé totiž přišli na ostrov až velmi pozdě, asi před 2000 lety. Byli to zemědělci, kteří se usadili v místech, kde lze pěstovat rýži. Nikdy příliš nelovili (ostatně na Madagaskaru toho k lovu mnoho není) a nikdy také nepěstovali své plodiny v pralesních zahrádkách. Vždy jen vykáceli kus lesa, založili osadu a vzdělali políčka. Nikdy se z nich nestali obyvatelé lesa. Lesy, které přežily – a je jich dnes opravdu pomálu –, zůstaly divočinou. Proto většinu dnešních chráněných území na Madagaskaru tvoří místa, v nichž nežijí lidé a která zůstávají (v ideálním případě) prosta lidské aktivity.
To je zpráva spíš z těch radostnějších. Méně radostná je okolnost, že popud k vzniku parků a rezervací na Madagaskaru přišel zvenčí. V Evropě a Severní Americe založili a spravují chráněná území obvykle lidé místní, tedy… alespoň ze stejného národa či státu. V ostatních částech světa k tomu však byli většinou nějakým způsobem postrčeni, někdy bohužel i dotlačeni. Pavučina se v takovém případě stává z historických důvodů ještě složitější. Tak je tomu i v Ankaraně, jednom z nejpozoruhodnějších madagaskarských území, jemuž se dostalo ochrany.

Politické síly v Ankaraně aneb Kdo má moc?

Současná rezervace Ankarana (viz rámeček anebo podrobnější článek o Ankaraně) se rozlohou zhruba kryje se stejnojmenným vápencovým masivem. Leží doslova i obrazně v srdci národa Antankaranů1,  který obývá severní výběžek Madagaskaru. V současné době bojuje o práva užívat a spravovat lesy v Ankaraně několik autorit. Svou politickou a společenskou moc čerpají z různých zdrojů, ať již jde o lokální vůdce, malgašskou vládu a její národní struktury nebo o mezinárodní ochranářské společnosti a vědecké instituce. Podívejme se na jednotlivé úrovně podrobněji.
Království Antankaranů bylo založeno koncem 17. století jednou ze severních větví sakalavské dynastie. Merinové  z centrálního Madagaskaru se pokoušeli podmanit si Antankarany již v předkoloniálních dobách, ale podařilo se jim to jen zčásti. Evropští cestovatelé na počátku 19. století zjistili, že v zemi má stále hlavní slovo ampanjaka2.  Své postavení politického a náboženského vůdce si udržel nejen pod nadvládou Merinů, ale i v časech koloniálních a postkoloniálních. V dnešní době je ampanjaka stále nejvyšší instancí; řeší místní spory i problémy a je prostředníkem mezi lidmi a státními institucemi i úředníky.
 
Rezervace Ankarana byla založena 20. února 1956, ještě v dobách francouzské koloniální nadvlády. Leží na severu Madagaskaru (viz mapku), má 18 225 hektarů a přibližně se shoduje s rozlohou stejnojmenného vápencového masivu, který dosahuje maximálních nadmořských výšek okolo 400 metrů. Pohoří se jako obrovitá šikmá deska pozvolna zvedá od východu a končí na západě příkrým skalním srázem. Takřka po celé rozloze pokrývá území rezervace suchý tropický poloopadavý les. Zapojený porost dosahuje výšky 20–25 metrů. Jen místy je přerušován mohutnými skalními útvary. Ve vápencovém podloží je vymodelováno množství bizarních krasových jevů – závrty, ponorné říčky, jeskyně, propasti, vyvěračky ap. Rozlehlé podzemní prostory Ankarany jsou prozkoumány jen zčásti, přesto však víme, že v nich žije mnoho endemických druhů živočichů – ryby, korýši, pavoukovci a další. Vrchol potravního řetězce v podzemí tvoří krokodýli (Crocodilus niloticus).   
Nejrůznější přírodovědné výzkumy – zejména geologické, hydrologické a botanické – probíhaly v Ankaraně již v 50. a 60. letech 20. století. V podzemí byla jako první prozkoumána jeskyně Andrafiabe. Roku 1963 zmapovali J. de Saint Ours a G. Coquet 2,8 km chodeb a odhadli její celkovou délku na 5 km. Později se přidali i další jeskyňáři, z nichž vynikl zejména Jean Radofilao. Během asi dvou desítek let zmapoval a objevil mnoho jeskynních systémů, takže na počátku 90. let již bylo známo na 100 km podzemních prostor. 
Ještě počátkem 80. let byly krásy Ankarany většině lidí na světě víceméně neznámé. Roku 1986 však do Ankarany vyslali významnou přírodovědnou výpravu Britové. Výsledky zveřejněné v mnoha odborných pracích, a zejména obsáhlý článek v National Geographic, objevily Ankaranu pro veřejnost. Od té doby přijíždí stále více cizinců a Ankarana se stala jedním z hlavních lákadel severního Madagaskaru. 
Ankarana je – spolu s národním parkem Montagne d’Ambre  a rezervacemi Analamera a Montagne d’Ambre – součástí širšího komplexu chráněných území na severu Madagaskaru. Jejich správa má sídlo v přístavu Antsiranana, který je zároveň největším městem a správním střediskem severního Madagaskaru. Kromě špatně přístupné rezervace Analamera jsou všechna uvedená chráněná území cílem stále většího počtu turistů a milovníků přírody.
 
V minulosti sídlil v královské vísce Ankarabe, zhruba v polovině 20. století se však přestěhoval do nedalekého města Ambilobe. Jeho autorita vychází z podpory lidí, ale má i hlubší historické kořeny. Opírá se o dlouhou řadu královských předků, kteří v kraji žili a ovládali jej po několik staletí. Důležitá je také ampanjakova duchovní moc, uplatňovaná pomocí četných tabu a upevňovaná pravidelnými rituály.
Na počátku koloniální éry vedlo boj o zemi na severu několik ampanjaků. Toho Francouzi chytře využili; jednoho vybrali a instituci ampanjaky zabudovali do své koloniální správy. Tím ovšem zároveň do budoucna „posvětili“ jeho autoritu a postavení. Ampanjakův vliv už nebyl omezen jen na rituální a politické záležitosti jeho kraje, ale zapojil se do mechanizmů národní i mezinárodní moci.
Ve 40. letech 20. století Francouzi zase místní vládce od státního aparátu oddělili. Přesto si ampanjaka značnou část vlivu zachoval. Svědčí o tom i čilé kontakty, které s ním (a s jemu podobnými tzv. pobřežními vůdci3 v jiných částech ostrova) udržuje současný prezident Madagaskaru Didier Ratsiraka4.  Ampanjakovu autoritu uznává nejen většina venkovského obyvatelstva – jako k vůdci národa se k němu stále obrací i značná část Antankaranů z měst.
Lidé vědí a cítí, že jak rezervace, tak země kolem ní, na níž žijí a kterou obdělávají, je pod jurisdikcí ampanjaky a jeho královských předků. Dávají to najevo tím, že respektují určitá královská tabu (fady, jak sami říkají), dodržují rituály a odvádějí daně či poplatky. Při královském ceremoniálu obvykle darují královské rodině dobytek, rýži nebo přispějí svou prací.
Ampanjaka však není jedinou místní autoritou. Politické záležitosti v jednotlivých vesnicích vyřizuje rada starších (ray aman-dreny – dosl. „otec a matka“) a tradiční, státem spravovaná občina (fokonolona). Vzplane-li rodinný konflikt, zasahují starší členové rodiny. Jestliže nedosáhnou smíru nebo je do pře vtaženo více rodin, prostředníkem se stává fokonolona. Ta je složena z několika volených představitelů (prezidenta, sekretáře, členů výboru). Ve skutečnosti má však dnes mnohem větší autoritu ray aman-dreny, přestože v ní nejsou žádní volení zástupci. Autorita fokonolony spočívá na konsenzu, že slovo nejstarších mužů má největší váhu, ačkoli k ostatním názorům se také přihlíží. Provinění jsou trestána napomenutím, pokutou (peněžní či naturální) nebo požadavkem rituálního obětování zebu. Rozhodne-li fokonolona, že případ přesahuje rámec její pravomoci, nebo nedokáže-li rozhodnout, postoupí jej vyšší instanci. Případy, jako je narušení rituálů či tabu nebo obvinění z čarodějnictví, jsou předány ampanjakovi. Vyšetřování rozsáhlých krádeží, vražd ap. je postoupeno státnímu soudu. Ať tak či onak, fokonolona je vždy spíš prostředníkem nebo smírčím soudcem než policejní silou. Řeší případy, které jsou jí předloženy a nevyhledává viníky.
Lidé mají právo spravovat lesy, půdu a vodní zdroje jako své vlastnictví (pokud nejsou posvátné). Běžné zvyklosti jsou odlišné pro les, pastviny a osetou půdu. Právo na obdělanou půdu má člověk tehdy, když ji on nebo jeho předkové „vyčistili“ nebo ji koupili. To je okolím uznáváno, aniž jsou k tomu třeba oficiální dokumeny či potvrzení. Po smrti vlastníka (může jím být jak muž, tak žena) je půda obvykle rozdělena mezi jeho děti – synové i dcery jsou si v tomto případě rovni. Je-li dětí hodně a polností málo, mají příbuzní právo na nich hospodařit střídavě.
Část krajiny sloužící pro pastvu dobytka je vnímána jako obecní a každé rodině je vyhrazena oblast, kde se mohou volně potulovat její stáda. Lesní oblasti jsou tradičně vnímány jako země nikoho, kde nejsou žádná vlastnická práva specifikována. Pouhým vykácením a vyčištěním je lesní půda zabrána a stává se osobním majetkem toho, kdo ji „vyčistil“.
Rezervace Ankarana je spravována a řízena velkým heterogenním programem nazvaným Integrovaný plán na ochranu a rozvoj komplexu chráněných území Montagne d’Ambre5.  Zatímco ampanjaka a rada starších zakládá svou autoritu na všeobecném respektu mezi lidmi, ochranářský plán staví na moci mezinárodního společenství a opírá se při tom o madagaskarskou vládu a zákony Madagaskarské republiky. Stejně jako většina podobných projektů po celém světě se zřekl politiky „síly a plotu“. Je naopak založen na předpokladu, že ochrana zdrojů a udržitelný rozvoj nemohou probíhat bez aktivní podpory lidí žijících okolo rezervace. Na tomto základě se projekt snaží pomocí výchovných programů omezit využívání lesa v rezervaci a vyhledává alternativní zdroje (palivové dříví, zemědělské půdy ap.) mimo rezervaci.
Oproti jiným zemím, kde je omezené užívání zdrojů v chráněných oblastech přípustné, usilují madagaskarské projekty o striktní vymezení (a udržení) hranic, za nimiž zákaz platí absolutně. To není projev zlovůle, ale odraz historické danosti. Jak již bylo řečeno, na Madagaskaru se opravdu zachovala území člověkem nenarušená, která nikdo neobýval a neobývá. Ochranářské programy se jen snaží tento stav uchovat – nikdo nikoho odnikud nevyhání.

Jak se síly uplatňují v praxi aneb Čí je Ankarana

V posledních letech se v Ankaraně odehrály dvě události, které dobře demonstrují „rozložení sil“, složitost vztahů i vratké postavení ochranářského úsilí v rezervaci.
PRVNÍ INCIDENT proběhl r. 1991 ve vesničce Amalo nedaleko hranic rezervace. Pozorování biologů i satelitní snímky ukázaly, že v okolí Amalo byly od r. 1956 velké rozlohy lesa vykáceny a přeměněny v plantáže cukrové třtiny a pastviny. Na počátku 90. let začaly být přímo ohroženy i lesy v rezervaci. Proto se do Amalo vypravil tým biologů a ochranářů.
Předmětem sporu bylo zejména stavební dřevo. Lidé z Amalo opakovaně tvrdili, že jim správa rezervace kácení povolila již v minulosti. Když se jim opakovaně dostalo zamítnutí, vypravili delegaci starších (ray aman-dreny) k ampanjakovi. Chtěli od něj, aby jim dovolil tento zákaz obcházet. Ampanjaka je však k jejich překvapení odmítl. Prohlásil, že ochranářské aktivity podporuje, a zakázal jim do lesa vstupovat.
Situace se vyhrotila natolik, že hrozila vzpoura a otevřené porušení zákazu. K tomu ale naštěstí nikdy nedošlo, i když podle stop volských potahů v lesích bylo jasné, že lidé v lese kácejí potají. Bylo zřejmé, že by dali přednost legálnímu řešení, neboť se obávali možných sankcí ze strany státy (např. uvěznění) či nadpřirozeného postihu od předků, který by mohl zprostředkovat ampanjaka.
Ampanjakovo rozhodnutí nezní až tak překvapivě, když si uvědomíme, jakým způsobem byl v té době zapojen do ochranářských projektů. Na samém počátku (1989–1991) si ochranáři uvědomovali, že nejlépe dosáhnou spolupráce s místními lidmi, když si nakloní místní politické a náboženské vůdce. WWF tehdy jmenovala ampanjaku čestným prezidentem projektu a přizvala ho, aby se podílel na vypracování konceptu udržitelného rozvoje rezervace. Dokonce jej vyslala do Ugandy na konferenci o ochraně přírody.
DRUHÝ INCIDENT se odehrál o rok později, kdy Antankaranové uspořádali královský obřad v jeskyni. Některé jeskyně nedaleko Ankarabe Antankaranové považují za posvátné, neboť jsou v nich hroby ampanjaků. Vstup na území okolo jeskyní i do podzemí je zakázán. Výjimkou je obřad, který se koná jednou za šest let. Tehdy se lidé oblečou do zvláštních úborů, k tomu určených, a pod ampanjakovým vedením vykonají různé rituální úkony.
Roku 1992 vybral ampanjaka k ceremoniím jeskyni ležící v rezervaci. Zatímco všichni návštěvníci chráněného území za vstup platí,6 ampanjaka ani nikdo z jeho lidí o povolení nepožádal. Několik set lidí tábořilo po tři dny v rezervaci. Vyklučili kus lesa, aby mohli vařit, tancovat a spát. Pokáceli také mnoho mladých stromků, z nichž vystavěli prodejní stánky a dočasnou ampanjakovu rezidenci. Ampanjaka, aby projevil dobrou vůli, ale zároveň demonstroval svou autoritu, přizval na slavnost jako čestné hosty zaměstnance správy rezervace. Ti nadšeně souhlasili a zakázat lidem vstup do lesa se ani nepokusili. Tím ovšem porušování zákonů legitimizovali.
Obě zmíněné události odhalily, že si ampanjaka i ochranářské instituce stále přisvojují právo hospodařit s lesem. Ani jedna z obou autorit se však netěší neměnnému právu na zdroje. Správa rezervace je sice podporována státem a mezinárodním společenstvím, ale ampanjaka s podporou svého lidu při slavnosti výlučnost takových práv popřel.

Rozložení sil, autority a moci aneb Čí bude Ankarana

Incidenty ukazují spíše na zhoršování vzájemných vztahů mezi místními lidmi a ochranáři. Přispívá k tomu hned několik faktorů. Jedním je rychlý „obrat“ lidí na vedoucích pozicích ve správě parku. Odborníci přicházejí z ciziny nebo z docela jiných koutů Madagaskaru a než stačí s ampanjakou a jeho lidmi navázat užší vztahy, opět je vystřídá někdo jiný. Kupříkladu mezi lety 1989 a 1995 se v čele projektu vystřídalo pět dvojic šéfů.
Druhým důležitým faktorem je všeobecná nejasnost a nevymezenost mnoha pojmů. Třeba hranice rezervace nebyla nikdy v terénu fyzicky vymezena a nikdo ji nedokáže na konkrétním místě přesně ukázat. Vesničané ani neznají přesnou povahu zákazů. Když chce někdo jen projít přes rezervaci, neví, jeslti tím neporušuje nějaké nařízení. Taková nevyjasněnost pravidel je typická i pro mnohá jiná chráněná území na Madagaskaru. Výsledkem úsilí jejich správců je pak prázdná demonstrace autority a moci místo snahy o rozumnou a společnou ochranu lesa.
Asi nejvýznamnějším faktorem zhoršujícím vztahy mezi lidmi je však celková politika rezervace, která – navzdory rétorice o zapojení místních lidí – spolupráci vesničanů s ochranáři zcela vylučuje. Projekt zpočátku ampanjaku podporoval. Ten si však brzy uvědomil, že by měl usilovat o něco více než jen o osobní uznání, a začal se zajímat o přístup k ekonomickým zdrojům rezervace. Žádal například, aby se postavilo několik mostků na místních cestách, které by pak byly průjezdné i v době dešťů. Usiloval také o možnost příležitostně využívat terénní auto z majetku rezervace. Vzhledem k způsobu financování rezervace však nebyl žádný z jeho požadavků objektivně splnitelný. Ve vztazích se objevila hluboká trhlina, která se dále už jen rozšiřovala a téměř zabránila jakékoliv pozitivní komunikaci.
Ještě více než o finanční výhody usiloval ampanjaka o politický vliv. Již od roku 1993 si opakovaně stěžoval, že se na organizaci turistického ruchu nepodílí ani on, ani Antankaranové. Chtěl získat právo udílet povolení ke vstupu do rezervace. Když byl i tento jeho požadavek zamítnut, odpověděl tím, že cizincům, kteří ho v Ambilobe navštívili, umožnil vstoupit do rezervace zdarma. Správa rezervace jeho počínání mlčky tolerovala. Po roce 1993 se však příjmy z turistů začaly ztenčovat a Ankarana se mezi ostatními chráněnými oblastmi ostrova stávala outsiderem.
Roku 1995 proto nevládní organizace spolu s malgašskou vládou přistoupily na opatření, díky němuž se 50 % příjmů z turistického ruchu vracelo do místních komunit. Úplně však při tom obešli ampanjaku a peníze přerozděloval úřednický aparát v hlavním městě. Ampanjaka sice nakonec mohl disponovat jistým obnosem, ale dostával jej z Antananariva, tedy od Merinů, na které Antankaranové nevraží ještě více než na bývalé francouzské kolonizátory.
Postoj vedení rezervace vůči ampanjakovi měl tedy jednoznačný vývoj (alespoň z jeho pohledu). Po počáteční srdečnosti a vstřícnosti dospěl přes nejapné vymlouvání až k jasnému odmítání. Nelze se proto divit, že zatímco zpočátku byl ampanjaka ochoten se i otevřeně postavit proti vlastním lidem (nepodpořil kácení dřeva v Amalo), později správu rezervace obešel, a dokonce si k tomu vymohl i její souhlas (královský rituál).

Balancování na hraně aneb Komu vládnout

Ampanjaka, ochranáři z rezervace i vesničané jsou zapojeni do sítě vztahů. Na jejich rozhodování má vliv mnoho věcí. Ampanjaka například chce udělat dojem na své přívržence, odpůrce i na pouhé přihlížející, ať už jsou místní nebo z ciziny. Pečuje o své jméno a postavení, ale nedělá to zdaleka jen pro sebe. Spravuje tím i jméno a prestiž všech Antankaranů. Je nucen balancovat na pomezí dobrých vztahů se správou rezervace a uznání vlastními lidmi.
Správa rezervace usiluje o spolupráci s místními lidmi, avšak na druhou stranu musí „skládat účty“ zakládajícím i dohlížejícím orgánům. Mezinárodní (odborné) veřejné mínění je silně nakloněno ochráncům přírody. Jednotliví správci, pro něž je toto zaměstnání obvykle jen štací na cestě za lepší kariérou, také přihlížejí k svým osobním zájmům.
Závěr je celkem jednoznačný, i když rozhodně nijak překvapivý. Přestože existuje mnoho různých zákonů, nařízení a směrnic a přestože existuje i mnoho organizací, které na jejich dodržování dohlížejí, o tom, zda bude Ankarana (a potažmo kterákoli jiná oblast) chráněna a jak, rozhoduje jen několik málo lidí. Pozice všech – stejně jako pozice celé rezervace – je dosti vratká. I malá změna v postoji jednotlivce může mít význačný dopad na fungování celku.
Že je to špatně? Ale není. Tak to přece mezi lidmi chodí už odnepaměti. Nikdy a nikde to nechodilo jinak. Nemá smysl říkat, že je to špatně. Má smysl snažit se to pochopit, a pak se podle toho zařídit.

LITERATURA
Fowler S. A., Chapman P., Hurd S., McHale M., Ramangason M., Randriamsy J.-E., Stewart P., Walters R., Wilson J. M.: Survey and management proposals for a tropical deciduous forest reserve at Ankarana in northern Madagascar, Biological Conservation 47, 297–313, 1989
Gezon L.: Political ecology and conflict in Ankarana, Madagascar, Ethnology 36, 85–100, 1997/2
Gezon L.: Of Shrimps and Spirit Possession: Toward a Political Ecology of Resource Management in Northern Madagascar, American Anthropologist 101, 58–67, 1999/1
Lambek M., Walsh A.: The imagined community of the Antankarana: identity, history and ritual in Northern Madagascar, Journal of Religion in Africa 27, 308–333, 1997/3
Walsh A.: What Makes (the) Antankarana, Antankarana? Reckoning Group Identity in Northern Madagascar, Ethnos 66, 27–48, 2001/1
Wilson J. M.: The crocodile caves of Ankarana, Madagascar. Oryx 21, 43–47, 1987
Wilson J. M.: Lemurs of the Lost World. Impact books, London 1995, 216 s.
Wilson J. M., Stewart P. D., Fowler S. V.: Ankarana: a rediscovered nature reserve in northern Madagascar, Oryx 22, 163–171, 1988



1)  Jméno Antankarana má základ ve slově harana – skála, skály. Ankarana tedy znamená cosi jako „ve skalách“. Antankaranové jsou pak „ti ze skal“, což bývá častěji překládáno volně jako „lidé ze skal“. Ankarana je opravdovým srdcem země i lidu Antankarana.
2)  Výraz ampanjaka [ampandžaka] lze přeložit jako „vládce“ či „náčelník“.
3)  Název pobřežní vůdci označuje všechny panovníky a náčelníky mimo Imerinu. Imerina je země ve středu ostrova, v níž žijí Merinové. Ti během 17.–19. století postupně rozšiřovali svůj vliv, až ovládli všechny sousední národy. Krátce před tím, než země padla do rukou Francouzům, sjednotili pod svou nadvládu skoro celý ostrov. Protože téměř všechny země mimo Imerinu mají přístup k moři, vžilo se pro nemerinské panovníky označení „příbřežní králové“. 
4)  Psáno v době, kdy Ratsirakovo volební období končí a po nepříliš vydařených volbách probíhá čilý boj o moc. V červenci 2002 Ratsiraka tento boj prohrál a prezidentem Madagaskaru se stal Marc Ravalomanana. 
5)  Projet Intégral pour la conservation et developpment du complexe des aires protégées de Montagne d’Ambre – tento a podobné plány na Madagaskaru řídí WWF (World Wildlife Fund) ve spolupráci s malgašskou vládou (prostřednictvím Direction des eaux et forets), USAID (United States Agency for International Development), agenturou SAVEM (Sustainable Approaches for Viable Environmental Management) a polostátní malgašskou agenturou ANGAP (Agence National pour la Gestion des Aires Protegées).
6)  Cizinci zaplatí jednorázový poplatek 50 000 malgašských franků, což r. 2001 činilo necelých 10 dolarů. Za tuto částku je možné v rezervaci pobývat týden ve dne i v noci. Je také možné během onoho týdne do rezervace opakovaně vstupovat bez dalších poplatků. K ceně je však třeba připočítat i dosti vysoké mzdy pro místní průvodce – okolo 50 000 až 90 000 na den. Ve většině madagaskarských chráněných území (a tedy i v Ankaraně) je dnes průvodce již povinností. Není to kvůli bezpečnosti návštěvníků, či naopak nedůvěře v návštěvníky. Opatření spíš sleduje, aby rezervace přinášela nějaký prospěch místním lidem. Malgaští návštěvníci rezervací a národních parků platí za vstup jen 2000 malgašských franků.
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA