published in: Vesmír 82, 2003: 106–108

Ankomba malandy aneb hedvábný lemur

O poloopicích, které zahubí zlato

Pavel Hošek

V posledních dvaceti letech bylo z Madagaskaru popsáno asi třináct nových druhů lemurů   . Slůvko asi je tu záměrně, neboť právě nyní jsou v tisku molekulárněbiologické práce, které pravděpodobně „přivedou na svět“ další druhy. Není ale jasné, kolik jich bude a jak budou „dobré“. Největším z nově popsaných druhů lemurů – a vlastně největším zvířetem, jaké bylo na Madagaskaru nalezeno za posledních asi sto padesát let – je sifaka zlatotemenný1 (Propitecus tattersalli . S jeho nalezením a pozdějším vědeckým popsáním je spojen zajímavý příběh.
Než byl nový druh objeven, byl znám pouze sifaka2 malý (P. verreauxi) a sifaka velký (P. diadema). První obývá sušší opadavé a poloopadavé lesy západu a jihozápadu ostrova a žije i v nejsušším trnitém buši. Sifaka velký naopak okupuje vlhké lesy východu a severu ostrova. V centrální vrchovině a na severozápadě sifakové nežijí. Oba druhy byly rozděleny do několika poddruhů, jejichž počet dlouho nebyl ustálen; dnes se však většinou uznávají čtyři poddruhy P. verreauxi a čtyři poddruhy P. diadema. Protože nově objevený sifaka zlatotemenný je blízkým sousedem P. diadema, uveďme i jednotlivé poddruhy, tak jak obývají pás lesů od severu k jihu: P. d. perrieri, P. d. candidus, P. d. diadema a P. d. edwardsi (viz mapku).
 
Rozšíření všech druhů a poddruhů rodu Propithecus. P. tattersalli má ze všech taxonů nejmenší areál výskytu, který leží mezi areály podruhů P. diadema perrieri a P. d. candidus. Proto se také I. Tattersall v prvé polovině 70. let domníval, že nově nalezená populace náleží nejspíše k druhu P. diadema.
Roku 1974 objevil primatolog Ian Tattersall dosud neznámou populaci sifaků žijící v lesích okolo městečka Darainy na severu Madagaskaru. Lemury pouze vyfotografoval a provizorně určil jako poddruh Propithecus diadema candidus, neboť žili na severu a měli srst převážně bílou. Zároveň si však uvědomil, že jsou od jiných populací odlišní. Měli dlouhé a dobře patrné ušní boltce, oranžově až zlatě zbarvené temeno hlavy a byli poměrně drobní.
V roce 1986 iniciovalo  Centrum primátů Dukeovy univerzity v USA (nebo  http://www.duke.edu/web/primate/original.html) program odchovu P. diadema v zajetí. Hned v následujícím roce však bylo území, na němž sifakové objevení a fotografovaní I. Tattersallem žili, určeno k vykácení. Vytěžené dřevo přeměnili místní obyvatelé na dřevěné uhlí a na vyklučené ploše vznikla pastviska pro dobytek. A právě kvůli významnému narušení životního prostředí byly populace v okolí Darainy zahrnuty do nového programu Centra primátů. V listopadu 1987 se do tamních lesů vydala expedice, které se nakonec podařilo odchytit devět exemplářů. Čtyři z nich (dva samci a dvě samice) byli nakonec odvezeni, v Americe založili chov a během prvního roku se jim narodilo mládě.
Už při prvním pozorování v terénu a při odchytu zvířat bylo jasné, že jsou na první pohled velmi odlišná od P. d. candidus. Elwyn Simons, který se zmíněné expedice také účastnil, nové lemury roku 1988 popsal a dal jim jméno podle jejich objevitele – Propithecus tattersalli. Ukázalo se, že lidé, kteří v Daraině a okolí žijí, lemury dobře znají. Říkají jim ankomba malandy, což znamená něco jako „hedvábný lemur“ nebo „měkoučký lemur“. Podle mého názoru by se domorodé jméno dalo nejvýstižněji přeložit jako „plyšáček“.
Ani dnes, kdy je sifaka zlatotemenný znám již skoro patnáct let, nevíme o jeho životě mnoho podrobností. Není potravním specialistou jako někteří jiní lemuři; živí se rozmanitou, převážně rostlinou potravou – žere listy i plody většího počtu druhů rostlin. K své velké smůle se může utlouct po banánech a chutná mu i mango. Z pozorování v zajetí je známo, že na rozdíl od sifaky velkého přijímá potravu ve dne i v noci. Předpokládá se, že je to adaptace na život v sušších lesích, kde je během dne mnohem větší horko, nebo možná na to, že ho lidé loví. V terénu se pohybuje v malých tlupách o třech až šesti jedincích.
Propithecus tattersalli obývá pouze velmi malé, zhruba oválné území, které má napříč asi 25 km. Jeho početní stavy se odhadují na několik stovek jedinců, kteří ale žijí roztroušeně v několika populacích izolovaných od sebe odlesněnou krajinou. Zdá se, že jde o reliktní druh, který měl v minulosti mnohem větší areál rozšíření a který dnes vymírá – zčásti vinou přirozených ekologických pochodů, zčásti vinou člověka (viz Vesmír 77, 615, 1998/9). Zvrátit tento proces by mohla jedině urychlená a přísná ochrana území jeho současného výskytu. Zdá se však, že sifakům zlatotemenným nepomůže ani roztomilé malgašské pojmenování. Místní lidé je občas loví, buď proto, aby si v hubených údobích roku vylepšili jídelníček, nebo proto, že jim sifakové chodí plenit mangové sady. Jejich velmi extenzivní způsob lovu však velké nebezpečí nepředstavuje. Mnohem horší je ničení prostředí – kácení a vypalování lesů.
V 90. letech, kdy už se zdálo, že intenzivní snahy mezinárodních ochranářských organizací budou korunovány úspěchem a poblíž Darainy vznikne nová rezervace, přišla nečekaná rána. U Darainy se našlo zlato a malgašská vláda jednoznačně prohlásila, že o ochraně přírody tu nemůže být ani řeč. Těžba zlata v madagaskarských podmínkách je – ostatně jako skoro všechno zdejší lidské počínání – extenzivní. Do oblasti se sjíždějí malgaští zlatokopové po desítkách i stovkách a doslova překopávají zdejší pozvolné pahorky. S lidmi přicházejí jejich potřeby – musí jíst, pít, chtějí někde spát. A tak se kácí, aby byl prostor, aby bylo čím topit a na čem vařit, aby se mohly stavět nuzné chýšky a ohrady pro dobytek, aby se měly krávy kde pást… A to celé vlastně jen proto, že kdesi v hlavním městě zbohatne pár překupníků.
Zdá se, že bitva o lemury zlatotemenné je prohraná. Jedinou, i když velmi malou naději lze snad vidět v jejich odchovu v zajetí a opětovném vysazení do přírody. Na takový rozsáhlý projekt se však zatím nenašly prostředky. Nehledě na to, že celosvětový chov stojí stále na těch pár jedincích v Centru primátů.
 
Pokud člověk ví (nebo se od místních dozví), kam se za lemury zlatotemennými vypravit, nebývá těžké je spatřit. Díky stále většímu počtu lidí přicházejících za zlatem, přítomnosti olysalých dvounožců přivykli a často se zdržují i docela blízko skromných vesniček.




1) Vím, že v Českých názvech živočichů II. Savci (Mammalia) je tento druh nazýván sifaka Tattersallův a jako synonymum je uváděno ještě jméno sifaka zlatokorunkatý. Já jsem ale o tomto druhu referoval v české literatuře úplně první (1992) a přiřkl jsem mu jméno sifaka zlatotemenný. A basta… Ne, opravdu se nechci hádat. Je mi šumafuk, jak se bude lemurům říkat česky. Tahle poznámka je spíš malým dovětkem k mému příspěvku ve Vesmíru 81, 618, 2002/11, v němž jsem se pokusil sdělit, co si o tvorbě českého názvosloví myslím.
2) Mimochodem, slovo sifaka je z malgaštiny, kde je vyhrazeno pouze pro druh Propithecus verreauxi. Je odvozeno od zvuku, který P. verreauxi vydává, když se setká s predátorem nebo s jiným nebezpečím.


Dodatek k článku (Vesmír 82, 365, 2003/7)

Kolik je lemurů?
(Ad Vesmír 82, 107, 2003/2)
V článku o hedvábném lemurovi (Propithecus tattersalli) jsem uvedl, že početní stavy tohoto primáta dosahují pouhých několika stovek jedinců. Podle nových průzkumů se ukazuje, že přežívající populace čítá přibližně 6000–10 000 zvířat. Sifaka zlatotemenný má tedy stále ještě naději, avšak vzhledem k jasnému názoru malgašské vlády na ochranu území, které lemur obývá, asi jen malou.
Za upozornění na početní stavy lemurů a práce publikující nejnovější odhady děkuji panu Petrovi Čolasovi ze zoologické zahrady v Ostravě.
Pavel Hošek


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA