published in: Lidé a země  57,  2008/5: 34–42

Posvátné pahorky merinské

aneb Výlet na hrad

Pavel Hošek

Občas se stane, že i výlet zprvu značně banální zvrtne se v divotvorné dobrodružství. Na Madagaskaru, kde i cesta autobusem zhusta vyžaduje heroického ducha, očekávám neočekávané téměř vždy. Ne však před cestou do Tsinjoariva. Předpokládal jsem, že to bude jen půldenní výlet za historickými pamětihodnostmi – něco jako návštěva Křivoklátu. Inu…, nebyl.
Merinové jsou obyvatelé samotného srdce Madagaskaru. Žijí v hlavním městě a jeho okolí, v náhorní pahorkatině dnes zcela přeměněné k obrazu lidskému. Dávno před koloniální okupací, v časech, kdy jim vládli jejich vlastní králové , vzniklo postupně několik uctívaných míst – dvanáct posvátných pahorků merinských. Obvykle to jsou výrazná, zdaleka viditelná návrší. Buď jsou na nich postaveny paláce, pevnosti či výletní sídla oněch dávných králů a královen, nebo – a to nejčastěji – skrývají ve svém nitru ostatky oněch panovníků a panovnic.
Tsinjoarivo je jedním z nich. Je nejdále od hlavního města, v krajině dodnes špatně přístupné. Vysoko nad řekou s divokými vodopády a peřejemi obepíná zděná hradba pět malých domků a prostranné nádvoří. Takovým pevnůstkám na kopci se tu říká rova. S výjimkou Ambohimangy je Tsinjoarivo největší, nejvýstavnější a nejzachovalejší rova na Madagaskaru. Zatímco do Ambohimangy dnes proudí davy turistů, Tsinjoarivo nikdo nezná. A to je dobře, protože jinak bych vám nemohl vyprávět následující příběh.

Cesta hromadným dopravním prostředkem

Z hlavního města Antananariva jsem vyrazil brzo ráno. Na shromaždišti taxi-brousse (to je název pro místní dálkovou osobní přepravu; doslovně to znamená „taxík z buše“) jsem se nechal pokorně ulovit prvním z hordy agresivních nadháněčů a tvářil se, že jsem si vůbec nevšiml jízdenky předražené o nějakých 1000 ariary (cca 10 korun) oproti jízdenkám všech mých malgašských spolucestujících. I madagaskarský dopravce má v hlavě onu podivuhodnou zpětnou vazbu, jíž říkáme černé svědomí, a tak mi malý „příplatek“ vynesl nejpohodlnější místo hned vedle řidiče.
Cesta na jih do 150 km vzdáleného Ambatolampy vede po nejhlavnější trase země. Silnice je asfaltová, což spolu s hustou sítí konkurujících si dopravních společností zajišťuje cestujícím nezvyklé pohodlí. V mikrobusku pro dvanáct lidí nás sedělo jen osmnáct. Za tři hodinky jsem vystupoval na okraji Ambatolampy stále ještě v pevné víře v hladký průběh akce. Odtud do Tsinjoariva je to již jen 45 km a navazující spoj se právě chystal vyrazit. Nemusel jsem tedy dlouho čekat, ale zase na mě v trošku starším a opotřebovanějším autobusku nezbylo právě nejlepší místo. To je na Madagaskaru eufemistický obrat pro skutečnost, že následující cestu nebudu ani sedět ani stát, ale viset. V otevřených zadních dveřích už stáli tři lidé, ale na podlaze ještě zbývalo místo asi pro jedno chodidlo. Krom toho ocelová konstrukce na střeše skýtala řadu možností k pevnému úchopu.


Vodopády pod rovou v Tsinjoarivu.

Vodopády pod rovou v Tsinjoarivu.

Královská rova v Tsinjoarivo tak jak se jeví přicházejícímu poutníkovi.

Hlavní budovy v tsinjoarivské rově obklopují centrální „náměstí“
Snímky © Pavel Hošek

Vyjeli jsme. Cesta přišla ještě v hranicích města o svůj zpevněný povrch a s rostoucí vzdáleností od civilizace rostla i hloubka kaluží a výmolů. Už po pár minutách mi začaly naskakovat pěkně pestrobarevné podlitiny na otloukaných ramenou a předloktích. Občas jsem schytal pár facek od volně plandajících dveří. Řidič si byl dobře vědom krušného údělu některých pasažérů a snažil se jet ohleduplně. Občas ale neodhadl hlubinu děr zalitých vodou a já se pak v letu horečně snažil trefit zpět na ten malý kousek podlahy, který byl vyhrazen mým sandálům.
Zpočátku jsem se snažil odhadnout, na kolikátém kilometru konečně spadnu, ale později jsem se rozptyloval méně deprimujícími úvahami. Chvíli třeba trvalo, než jsem spočítal cestující. Na patnácti sedadlech vzadu sedělo 45 lidí, za nimi pět stálo a ještě za nimi vlál jeden běloch. Prostor s dvěma sedadly vedle řidiče vyplňovalo sedm osob, z nichž tři seděly na palubní desce zády ke směru jízdy.
Po hodině, během níž jsme ukodrcali asi deset kilometrů, přišla první zastávka. Na rozlehlých rýžovištích se opravoval můstek přes kanál a mikrobus musel přebrodit, což bylo snazší bez cestujících. Ještě nikdy jsem si tolik nepřál, aby všechny ostatní mosty byly také rozbité. Sotva jsem ale na pevné zemi připažil a do rukou mi zase natekla krev, uvědomil jsem si jiný velký problém. Celou tu dobu mě obklopoval mrak prachu zvedající se za vozem. Pronikl už i do fotobrašny přes dvouvrstvý zip vyvinutý právě za účelem obrany proti prachu.
Následujících 10 km si pamatuji jen mlhavě. Přestal mě těšit i veselý zájem spolucestujících u okýnek, kteří se stále nahýbali ven, chtěli si se mnou povídat a řehnili se na celé kolo. Celých 45 km bych asi opravdu nepřežil. Zachránilo mě, že v půli cesty pár lidí vystoupilo. Se vší razancí, které jsem byl ještě schopen, jsem se nahrnul do nitra autobusu a své místečko byl ochoten bránit s urputností ramlice bojující za život svých malých králíčků.
Po poledni jsme zastavili v Tsinjoarivo. Ani teď se stále ještě nejednalo o nijak výjimečný výlet. Způsob dopravy to byl sice krkolomný, ale jen z pohledu zhýčkaného Evropana. Na Madagaskaru se tak jezdí běžně. První příznak skutečných potíží se objevil v okamžiku, kdy jsem se řidiče optal, kdyže pojede zpět. Bezelstně pravil, že ráno.
Začínalo vydatně pršet a ochladilo se na nějakých 16 stupňů. Kolemjdoucí v péřových bundách a kulíšcích (zároveň však bosí) začínali víc než po mé neobvyklé barvě pleti pokukovat po kraťasech a krátkých rukávech. Řidič zacouval s prázdným autobuskem k jednomu z hliněných domečků a odešel domů na oběd. Mávl jsem v duchu rukou, pěkně po malgašsku odložil řešení existenčních problémů na později a vydal se k pevnosti vzdálené ještě asi 2 km.

Jeho veličenstvo genius loci už není přítomen

Bloumám prázdnými místnostmi dřevěných, místy povříslem zpevněných domů. V dešti špičkou boty pošťuchuju dlažební kameny vyskládané na nádvoří do národních symbolů. Chvíli se dívám, jak se ve větru pohupuje přetržené lanko na stožáru bez vlajky. Notně prořídlé došky pomalounku sjíždějí ze střech. Na malinkatých záhoncích kvete barvínek.
Postávám pod loubím, čekám, až déšť poleví a představuji si to místo v dobách jeho slávy. V časech, kdy tu dlela královna s početným dvořanstvem, vojskem, úředníky, vyslanci evropských mocností, kuchaři, nosiči, otroky. V místnostech nyní prázdných byly truhlice plné šatů, stoly s důležitými listinami, květiny a těžké ostřapcované závěsy. Na nádvoří zněly vojenské povely i křik služek a pradlen. Za hradbami pochrochtávali čuníci…
Rova vznikla za panování Ranavalony I. Podle tradice navrhl její výstavbu královně Ramanjaka, místní vládce ve vesnici Andramasina. S vytýčením hradeb se začalo roku 1832. V letech 1834–1836 byla postavena zeď a na ní palisáda, jakož i pět budov pro královnu a dvůr.


Vstupní brány do rovy v Tsinjoarivo.

Jeden z domečnů v rove.

Vztyčování mohutných kamenů v terénu je oblíbenou kratochvílí obyvatel starého Madagaskaru. Neříká se jim tu však menhiry, jako v Evropě, ale tsangambato (doslova stojící kámen).

Posvátná hrobka na hoře Ambohimanambola, jednoho z dalších merinských posvátných pahorků, na němž ovšem nenajdete žádné pevnosti či paláce, pouze významné pohřebiště.
Snímky © Pavel Hošek

Ze sídelního města merinských panovníků je to do Tsinjoariva asi 150 km. Královská družina překonávala tuto vzdálenost pěšky a trvalo jí to tři a půl dne. Vladař a šlechtici se pochopitelně nesli v nosítkách, jimž se říkalo filanjana. Ranavalona I. pobývala v Tsinjoarivu celkem třikrát – v letech 1840, 1842 a 1856. Její nástupkyně Ranavalona II. využila pevnost k ozdravným pobytům v letech 1880 a 1882 a Ranavalona III. tu strávila dvoje prázdniny (1889 a 1890). Pobýval tu i slavný premiér Rainilaiarivony, z Evropanů např. generál Duchesne nebo generál Joseph Gallieni.
Roku 1900, krátce po obsazení Madagaskaru Francouzi, byl celý areál zrekonstruován; palisádu nahradila vyšší zeď a střechy se dočkaly nových došek. 8. února 1939 byla rova zařazena mezi místa se statutem historického dědictví národa. Koncem 70. let prodělala druhou rekonstrukci a o dalších 18 let později se stává muzeem.
Ještě jednou se rozhlížím přes upršené pusté nádvoří. Oprýskané stavby jsou stále v dobrém stavu, ale duch místa dávno vyvanul. Bez lidí to tu nedává smysl.

Pohostinnost po tsinjoarivsku a nevděčný cizinec

Smutně si povzdechnu a vydávám se zpátky k vesnici. Dohonil mě hlídač z pevnosti a svou žádost o bakšiš začal typickou oklikou všech zkušených smlouvačů – zeptal se, zda se mi pevnost líbila. Nechápal jsem (inu, cizinec). Zmínil se tedy o těžké službě daleko od vymožeností civilizace. Stále jsem nechápal (inu, natvrdlý cizinec). Otázal se tedy, zda jsem byl s jeho výkladem a poskytnutými službami spokojen. Začínal jsem chápat, ale nedal to na sobě znát (mimořádně zabedněný cizinec). Šel tedy k věci a vyslovil magické slůvko kado (pomalgaštěná verze francouzského cadeau – dárek) . Pochopil jsem definitivně, dal to výrazně najevo a vytáhl obnos v hodnotě asi 30 korun. To je na tamní poměry kulaťoučká sumička, ale sledoval jsem ještě důležitější cíl, než uspokojit špatně placeného vrátného.
Doufal jsem, že mi mužík na chrastivém velocipedu pomůže vyřešit mé dopravněubytovací potíže. Začalo mi docházet, že budu muset v Tsinjoarivo přespat a že na to vůbec nejsem vybaven. Ve svém novém známém jsem se nespletl. Jako každý správný Malgaš (vyjma těch, kteří pracují v turistickém ruchu), ani on mne nenechal na holičkách a zavedl mne do jediného místního krámku. Rozhlédl jsem se po zčernalých prázdných regálech a než jsem stačil zaznamenat všechny prodávané komodity (rýže, fazole, svíčky, jedlý olej, petrolej, mačety a coca cola), v obchůdku potemnělo. Okenní a dveřní otvory vyplnily tvářičky zvědavých dětí. Můj ochránce s krámským krátce pohovořil a oznámil mi, že dnes mohu přespat u tohoto pohostinného muže.
Abych ukázal dobrou vůli, koupil jsem lahev (měli jen jednu) americké provenience a začal usrkávat sladkou hnědou tekutinu. Chvíli jsem hokynáře trápil a protahoval trapné mlčení. Když jsem pronesl první holou větu v jeho mateřštině, očividně se mu ulevilo, přestal vzpomínat na francouzská slovíčka a rozpovídal se. Pravil, že nemá ženu ale jen hodně dětí (partenogeneze?). Zřejmě všechny ty tvářičky kolem patřily k němu. Pak si povzdechl, že tu v noci bývá pěkná zima, ale nemusím se prý bát, bude nás spát hodně pohromadě a budeme mít i deku. Z malgaštiny, která u podstatných jmen nerozlišuje jednotné a množné číslo, jsem nemohl vyrozumět, zda bude dek více nebo jen jedna pro všech asi dvanáct lidí, kteří se na noc sejdou v komůrce o patro výš. Otázal jsem se proto po počtu spáčů na jednu přikrývku. Rozesmál se a několikrát roztáhl prsty obou rukou. Aby vysvětlil, tak vysoké číslo, dodal, že je tu hodně blech. Úkosem jsem pohlédl na osvětový plakátek na zdi hokynářství. Byla na něm myš v životní velikosti a blecha ve velikosti značně nadživotní. Od ní vedly šipičky ke stylizované lidské postavičce. Nebylo třeba ani umět číst, aby se člověk dovtípil, že je to letáček vysvětlující koloběh morového bacilu mezi různými hostiteli. Z jiných zdrojů jsem dobře věděl, že mor se v kraji opravdu vyskytuje.
„Tak jsi asi našel hranici pro svá dobrodružství,“ sdělil jsem si v duchu, nesouvisle se omluvil muži za pultem a prchl z jeho království.

Putování předvolebním venkovem

Byly čtyři odpoledne, stále jemně mžilo a teplota polehoučku klesala. Zprudka jsem vykročil krajem a vypočítával, zda do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného Ambatolampy dorazím ráno ještě za tmy nebo už za bílého dne. Sestoupil jsem do údolí, vyšplhal na protější hřeben a tu mě dohnal človíček na kole. Nevím, zda všichni znáte skvělý film Bohové musí být šílení. Pokud ano, jistě si vybavíte scénu z druhého dílu, kdy si hlavní hrdinka ve slušivém kostýmku a s kabelkou na předloktí stopne ztepilého černocha na kole. Za huhlavého zpěvu pak spolu plují savanou. Ženu na rámu kola rytmicky nadzvedává černochovo koleno a na nosiči vzadu se tiše veze skřípnutý kohout. Tandem, který jsem vytvořil s malgašským bicyklistou, se tomu neobyčejně podobal. Jen jsem neměl tak elegantní kostým, seděl jsem na kohoutově místě vzadu na nosiči, nohy vytrčeny do stran a kohout mlčky visel na rámu hlavou dolů. Malgaš nezpíval. Zato měl na sobě teplé oblečení vhodné k zimnímu výletu na Matterhorn, takže báječně kontrastoval s lehounce namodralým, skoro nahým bělochem vzadu.
Sjeli jsme táhlé, asi 4 kilometry dlouhé klesání do sousední vesnice. Tam se muž začal se svým nejnovějším zážitkem rozvláčně svěřovat všem známým a já vykročil na další cestu opět po svých.
Pěší putování madagaskarským venkovem má své neopakovatelné kouzlo, jež v ten den umocňovalo i podmračené počasí. Oblaka nalitá vodou zlepšují akustiku krajiny. Podvečerní ticho neruší žádné zvuky civilizace; nikde žádné auto, vlak ani motorová kosa. Údolí tonou v kouzelném tichu a míru. Z hliněných domečků stoupá kouř a o něco výš se rozprostírá do tenké vrstvy kryjící vesničku pod sebou jako nebesa dětskou postýlku. Manželská hádka nebo zamečení kozy se nese na míle daleko. Je slyšet, jak si spolu lidé povídají.
Ostrá zeleň rýže, křiklavá oranž lateritových půd i další agresivní barvy dne zpastelovatěly, pak zešedly a nakonec splynuly v jedno. Náhle zdálky zvuk motoru. V tomto kraji tak nečekaný, že lidé vycházejí před domy a cloní rukou zrak před zapadajícím sluncem. Hluk se blíží. Motorka. Na terénním stroji se sedačkou pro jednoho sedí dva kluci. Zklamaně jim mávám na pozdrav, ale oni zastavují.
„Aiza no mandeha ve ianao?“ (Kam jdeš?), ptá se spolujezdec vzadu.
„Any Ambatolampy,“ snažím se být nenucený.
„Do Ambatolampy? Takovou dálku? A teď večer? Pojeď s náma!“
A tak dnes už podruhé sedám na nosič. Prvních asi deset kilometrů jde vše skvěle. Cesta ubíhá rychle a já si libuji, že se dnes nakonec přeci jen vyspím a nejspíš dokonce v teple. Pak jsme ale přijeli do Antsampandrana. Pánové Rodin a Martin se mi mezitím představili. Jeden je právě vysvěcený farář a druhý pracuje pro nějakou organizaci usilující o zlepšení výživy obyvatelstva. A že prý mají ještě v Antsampandranu nějaké jednání. Prý se moc nezdrží, hned pojedeme dál.
A opravdu jsme jeli. Jenže úplně jiným směrem než do Ambatolampy.
„Jistě, odbočili jsme. Musíme ještě do Antanamalazy. Máme tam nějaké vyřizování.“
A tak začalo mé noční putování po rozlehlém kraji okolo Ambatolampy. Seznámil jsem se s několika starosty několika obcí. Při shánění benzínu do motorky jsem poznal několik hospůdek, krámků i domácností (mimochodem, výsledkem snahy bylo asi 20 ml oleje). Hodinku jsme poseděli a porozprávěli s tatínkem novopečeného faráře (opět mimochodem, nejsou mi moc jasné poměry rodiny, kde otec farář má syna faráře žijícího v celibátu). V jedné z vísek jsem pomáhal při vyvěšování několika olbřímých transparentů, které ve výšce prvního patra a na šíř celé ulice ráno uvítají voliče (druhý den se konaly prezidentské volby). V další vesnici jsem musel podnapilého venkovana ujišťovat o svých sympatiích k merinskému kandidátovi a současnému prezidentovi Marcu Ravalomananovi. V Antsifarihy jsem okouněl při vztyčování nových sloupů elektrického vedení.
No a pak už zbývalo jen přebrodit ono místo, kde se opravuje most a v Ambatolampy jsme byli ještě před půlnocí. Nasoukali jsme do sebe pěkně po malgašsku kopec rýže a jeden z mých zachránců mě pozval k sobě domů a uložil ve své vlastní posteli. Pod teplou dekou jsem roztál asi za půl hodiny, konečně natáhl nohy (do té doby zformované podle tvaru motorky) a okamžitě usnul. Nejbáječnější okamžik celého výletu nastal okolo čtvrté ráno, kdy do pokoje vtrhl bratr mého nového kamaráda, rozsvítil a zíral na postel před sebou – takový výraz určitě musí mít člověk, který umře a právě zjistí, že peklo skutečně existuje.
Poněkud zlomyslná odměna mě čekala druhý den při cestě zpět do hlavního města. Kvůli volbám jsem se svezl v taxi-brousse, který měl 15 sedadel a jen 5 pasažérů. To je skutečný nefalšovaný madagaskarský div divoucí.
 
Další články o cestování po Madagaskaru


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA