published in: Lidé a země  57,  2008/5: 44–52

Jak jsem si nechal věštit budoucnost

aneb Madagaskarští šamani pracují v binárním kódu

Pavel Hošek
 
Madagaskar je zemí čarodějů. Podobně jako v jiných tradičních společnostech i na Madagaskaru se neoddělitelně snoubí uvažovaní fiškusní s metafiškusním. Praktiky exaktní a čarodějné nikdo nerozlišuje. Vlastně nikoho ani nenapadne je rozlišovat. Vždyť bylinky působí lépe s amuletem a sílu amuletu je vždy dobré podpořit mocí bylin. A proč, konec konců, k tomu nepřizvat i duše mrtvých předků, když i ony mohou ozdravný účinek vylepšit.
Dvě věci neoddělitelně prostupují Madagaskarem, jeho krajinou i obyvateli: tradice a magično. Minulost se zrcadlí v přítomnosti a nadpřirozeno je samozřejmou součástí životů. Země je plná symbolů, náznaků a znamení.
V savaně se každou chvíli objevují uzlíky na stéblech trávy; na polích a ve městech strmí k nebi kamenné stély; cesty a hroby chrání vztyčené klacíky s malými snůpky v rozsošce; dveře či pultíky krámků lemují nenápadné značky nebo písmena; sošky a kůly na hrobech nesou symboly slunce, měsíce i hvězd; hazomanga neboli dřevěné sloupky s plošinkou na vrcholu střeží posvátná místa za vesnicí; totemy s lebkami zebu označují obřadní shromaždiště; lahev od rumu anebo drobná mince prozrazují obětiště. Je přemnoho magických předmětů a ještě více jejich významů. A pak je tu symbolika nevyřčená. Místa, lidé i situace jsou opředeny složitou pavučinou fady (tabu) – někde se nesmí vařit před západem slunce, jinde se zásadně neukazuje ukazováčkem, na některé pláži je zakázáno se koupat, jinde zase nelze pozřít rybu. Jsou stráně vhodné pro hrobky, jinde nebožtík spočinout nesmí. Důležitá je poloha domu vůči slunci a velký význam má umístění věcí v domě. Pro každou činnost se hodí jen určitý den v týdnu, který je nutné vybírat podle složité spleti znamení. Jsou ostrůvky, háje či údolí, kam nikdo nesmí vstoupit anebo tam smí vejít jen po předchozím odkouzlení místa. Vždy je dobré optat se místních, kde lze postavit stan, jinak hrozí, že se člověk dostane na neznámou a tajemnou půdu magie a lidé z vesnice pak ještě po mnoho měsíců ponesou břímě jeho rituální chyby. Třeba bude špatná úroda a oni budou kvůli cizinci hladovět.
Návštěvník z Evropy, který se přiletěl pokochat lemury, baobaby a chameleony, obvykle nic z toho nevnímá. Ani nemůže. Musel by nejprve pochopit významy jednotlivostí a porozumět myšlenkovému světu v pozadí. To málo, jež je mu dáno nahlédnout, připadne mu jako poněkud zastaralý a pitoreskní folklór, nezbytná dávka bezpečné exotiky pro turisty. To je ovšem ten největší omyl. Lidé na madagaskarském venkově žijí v jiném světě než my, ve světě bez elektřiny a aut, bez doktora a moderních léků, bez telefonů, knih a mnoha dalších vymožeností. Některé lze jistě postrádat, ale mnohé je potřeba něčím nahradit. A žijí také ve světě, v němž dávno mrtví předkové aktivně ovlivňují životy živých, ve světě, kde neštěstí nepřichází náhodou, ale kam se vkrádá na přání jiných lidí, ve světě, kde člověku mohou škodit zlé síly, před nimiž ho ochrání jedině šaman se schopností ovládat nadpřirozeno.
Madagaskar ještě má svá kouzla – je zemí kouzelně krásnou, ale i plnou kouzel.

Atlas malgašských kouzelníků

Asi nejběžnější termín pro muže či ženu, kteří obcují s duchy, předky, bohy a jiným metafyzičnem je ombiasy nebo ombiasa (koncovka nerozlišuje pohlaví, to malgaština u podstatných jmen neumí; naznačuje jen kolísavost jazyka v dialektech). Ombiasy je duchovním vůdcem vesnice, trochu něco jako svatý muž (pak se mu ovšem říká spíš mpimasy nebo masilahy). Lidé se s ním radí o důležitých předělech života i o rozhodnutích prudce banálních. Určuje termíny svateb, pohřbů, obřízky, založení nového rýžoviště, obřadního přestěhovaní hrobky nebo třeba, ke které zdi domu přistavit kurník. Řídí rituály, jež uvedené akce provázejí. Bez jeho vedení se neobejde obětování býčků a krav ani slavnostní proslovy řečníků. Pomáhá hledat ztracené předměty. Odhaluje zloděje či původce nemocí, sterility a jiných neštěstí. Západní medicína kupříkladu říká, že tu a tu chorobu působí takový a takový virus. To však na Madagaskaru není dostatečná odpověď. Je třeba ještě zjistit, proč nemoc postihla určitou osobu v určitém čase a na určitém místě. Zda jde o záměr předků nebo čaroděje; a kdo si onoho čaroděje najal.
Ombiasym se nemůže stát každý. Předpokládá to velmi dlouhé studium zakončené formální iniciací. Ombiasové se obvykle také na něco specializují. Většina z nich se věnuje léčitelství a věštění, neboť toho je mezi lidmi nejvíce zapotřebí. Mnozí jsou skvělými bylináři a kořenáři. Znají stovky rostlinných druhů a každý z nich umí využít na desítky způsobů. Nechť si to přelaskavý čtenář vynásobí. Zjistí kolik jen receptur – byť jednoduchých – musí takový člověk nosit v hlavě. Napsané je rozhodně nemá; tolik papíru neviděl za celý svůj život.
Tu a tam se ovšem najdou ombiasové, kteří provozují černou magii. Těm se říká mpamorika nebo mpamosavy a lidé se jich opravdu obávají. Mezi jejich pracovní postupy patří uřknutí, očarování, vzývání zlých sil či duchů a podobné něžnůstky. Na první pohled se to možná bude zdát podivné, ale jejich služby jsou také žádány. Přiznejme si upřímně, kdo z nás by občas nechtěl trochu „osladit život“ třeba sousedovi nebo kolegovy v práci.
Jinou kouzelnickou specializací je věštění, jemuž se věnují lidé řečení mpaminany. Také mezi nimi je několik specializovaných profesí. Mpanandro je znalec hvězd a podobně jako naši astrologové sestavuje podle jejich nebeského kolotání horoskopy. Rize malgašským věšteckým uměním je sikidy, jemuž se věnují mpisikidyové. Původ této jedinečné metody je do značné míry zahalen tajemstvím, s vysokou pravděpodobností však umění sikidy přišlo z arabských zemí a na Madagaskar jej přivezli Antaimorové, malý národ žijící na jihovýchodě Madagaskaru.


Renin-tsikidy neboli mateřské sikidy, jeden z 65 536 možných obrazů, který se vyjeví na mpisikidyově rohoži poté, co dokončí rozmisťování semen podle náhodného klíče. Na základě renin-tsikidy a rozhovoru s klientem věštec sestavuje svou věštbu. Na schématu je modelový případ, který zároveň ukazuje a pojmenovává všech šestnáct možných čtyřřádkových obrazců.

Sikidy je velmi stará technika. Podávají o ní zprávu již první Evropané, kteří připlouvali na Madagaskar v 16. století. Praktikovala se a praktikuje po celém Madagaskaru a základní postup je u různých kmenů až obdivuhodně shodný. Existuje mnoho různých forem sikidy. Některé mají souvislost s astrologií, věštěním z karet nebo zrcadel, ale nejčistší forma, tzv. sikidy adabaray nebo sikidy alanana, spočívá ve věštění z rostlinných semen uspořádaných do obrazců. Ombiasové nejčastěji používají hnědá a černá semínka liány zvané malgašsky fano nebo také fany či fana. Botanicky se jmenuje Entada chrysostachys a patří do stejné čeledi jako třeba hrách, čočka nebo akát. V průběhu sikidy věštec sestavuje semena do obrazců. Každý obrazec má čtyři řady. Náhoda určí, zda bude v řadě jedno semeno nebo dvě semena. Existuje celkem šestnáct možných variant a každá má své zvláštní jméno (viz schéma). Čtyřřadých obrazců vyskládá mpisikidy během jednoho sezení šestnáct a srovná je do čtverce tvořeného čtyřmi řadami a čtyřmi sloupci. Vznikne renin-tsikidy neboli mateřské sikidy, které je základem pro věštbu. Existuje 65 536 možností, jak jsou v něm semínka uspořádána.
Každá řada v obrazci i každý čtyřřadý obrazec mají svůj význam. Důležitá je i vzájemná poloha různých obrazců ve čtverci či jejich pořadí. Mpisikidyové postupují při výkladu podle jistých klíčových bodů. Každý z nich má trochu odlišnou metodu, ale nikdo z nich nedokáže vysvětlit, proč právě tuto. Věštba při tom není jednou daný obraz, jakýsi náhlý záblesk budoucnosti v mpisikidyově vnitřním zraku. K výsledkům sezení se věštec dopracovává postupně. Na základě dotazu klienta vysloví jisté obecnější předpoklady a pomocí rozhovoru s mnoha otázkami pak své závěry zpřesňuje a rozebírá.
Velká část umění mpisikidyů tedy jistě spočívá v psychologii a umění ptát se. Mpisikidiové však také využívají některé matematické postupy, dokonce takové, které vyžadují hlubší znalosti moderní matematiky – např. algebraických algoritmů nebo symbolické logiky (např. ověřování parity), nástrojů, s nimiž dnes běžně pracují počítačoví programátoři. Ono je to svým způsobem nasnadě. Za jedno semínko si dosaďte nulu, za dvě semínka jedničku a octnete se v dvojkové soustavě, jinými slovy ve strojovém kódu počítačů.
Dost ale bylo teorie. Pojďme se teď za jedním mpisikidym podívat.

Na návštěvě ve věštírně

Konec dvacátého století se postaral o mou střídavou výchovu socialistickým realismem a pragmatickým kapitalismem. V tak drsné míchanici ideologií už nezbylo mnoho místa pro nadpřirozeno, a tak jsem zůstal k věcem magickým dost skeptický. Na druhou stranu jsem se ale vždycky snažil o poctivý přístup. Různí věštci, léčitelé a kouzelníci krom svého „řemesla“ představují také část kultury. Profánní mění v posvátné, a to je v časech, kdy převládá opačný postup, důležitá věc. Hodně nám rovněž říkají o tom, jací byli naši předkové a jací stále ještě jsme my kdesi v skrytu našich duší.
Protože jsem se chtěl dovědět něco o sobě a hlavně něco o Malgaších, požádal jsem své přátele v Tamatave, aby mě zprostředkovali seanci u mpisikidyho. Gilbert je Malgaš a jeho žena Růžena typická běloška. A já jsem – jak snad čtenář tuší – taky běloch. To nepíšu proto, abych ukojil nějaké své zvrhle rasistické choutky, ale protože to je pro další děj důležité.
Jednoho podmračeného dopoledne jsme vyjeli kousek za město, odbočili z hlavní silnice mezi políčka a zahrádky a zastavili před malou chýškou. Byli jsme již očekáváni. Před rohoží na podlaze klečel mpisikidy, dosti starý muž prošedlých vlasů. Vedle něj seděla žena, jeho pomocnice a možná i příbuzná. Okolo posedávalo a polehávalo ještě několik dalších lidí, většinou spíš mladších, a hodně dětí. Mpisikidy mluvil jen s velkými obtížemi. Svěřil se, že nedávno prodělal hned několikrát chikungunyu, horečnatého onemocnění, které řádilo v okolí Tamatave jen pár měsíců před mým příjezdem. Chrčivý hlas a neobvykle pomalé pohyby muže, způsobené nejspíš bolestmi kloubů, které chikungunyu provázejí, však dodávaly jeho počínání jistou obřadnost.





Z plátěného pytlíku vysypal na rohož velkou hromádku ohmataných semínek černé a hnědé barvy. Odkudsi vytáhl ještě několik kamínků a dvě staré mince, které vyložil do řady na rohoži. Pravil, že to je odkaz jeho velkých předků a zeptal se, za jakým účelem jsme ho poctili svou návštěvou.
V tomto okamžiku se musím přiznat ke své zbabělosti. Dlouho předem jsem přemýšlel, na co se mpisikidyho zeptám. Nejistota z výsledku mě nakonec přiměla ponechat stranou zásadní životní otázky typu: budu šťastný?, zbohatnu?, dožiji se stáří?, jaký život čeká mou malou dceru? ap. A tak jsem se zeptal, který den bude ten nejvýhodnější pro návrat do Evropy. Že už mám letenku tři měsíce zabukovanou na zcela určitý den, to jsem ovšem věštci neprozradil. Dotaz na správný okamžik pro tu či onu akci je jeden z neběžnějších, jaké mpisikidy dostává. Lidé se s ním radí před každou delší cestou, což ovšem obvykle bývá návštěva příbuzných v padesát kilometrů vzdálené vesnici. Na druhou stranu takový výlet zhusta bývá dobrodružnější než přelet přes dva kontinenty.
Stařec neřekl nic a začal velice pomalu z hromady semen oddělovat malé hromádky. Vytvořil čtyři kupičky. Každou si pak přitáhl k sobě a začal z ní semínka odebírat po dvojicích. Nakonec mu vždy – logicky ale náhodně – zbyla semínka dvě nebo jen jediné a ta skládal na rohoži do příslušných obrazců sikidy. Když byl hotov, vytvořil další čtyři malé hromádky a opět z nich odebíral semínka. Proceduru opakoval celkem čtyřikrát. Zdlouhavý postup doprovázel zaklínáním, jež obsahuje jména dnů v týdnu a hlavně původní mýtus sikidy. Podle něj přišli kdysi dávno arabští předkové suchou nohou přes moře, ženili a vdávali se s malgašským obyvatelstvem, ale nakonec opět odešli.
Ještě ani neměl vše vyskládáno a už začal s odpovědí na mou otázku. Moc jsem mu nerozuměl, ale měl jsem s sebou zdatné tlumočníky. Brzy jsem se dozvěděl, že mluví nejen o mě, ale i o mé ženě. Chvilku trvalo, než jsme si to vyjasnili. Mpisikidy prostě viděl před sebou bělošský pár, a tak z nás automaticky udělal rodinu a veškerý další výklad tomu pěkně přizpůsobil. Když jsme mu nesměle prozradili jeho drobný omyl, dost znejistěl a začal v dalším výkladu pozvolna a opatrně posouvat významy vět již řečených tak, aby vyhovovaly novým vstupním parametrům.
Už si nepamatuji, jaký den mého odletu mpisikidy určil. Stejně nezbývalo než se spolehnout na zakoupenou letenku a na statistiku, která praví, že letecká doprava je bezpečnější než automobilová. Jsem rovněž rád, že jsem se věštce nezeptal na něco závažnějšího. Mohl bych se dozvědět třeba o neštěstí někoho ze svých blízkých a trápil bych se tím léta nevěda, že to byl jen omyl ve výkladu.
Přesto nebyla návštěva mpisikidyho ztracený čas. Podle jednoho sezení nelze soudit metodu. Třeba byl mpisikidy nervózní z návštěvy cizince, možná ho oslabila těžká nemoc anebo se prostě spletl. Dověděl jsem se také leccos o metodě sikidy a viděl na vlastní oči, jak to probíhá. Měl jsem ještě tu možnost. Možná že mí vnuci už ji mít nebudou. Malgašská společnost se rychle mění. Zvyky, běžné před sto lety, už neexistují. Mí malgaští přátele z měst dnes žijí moderním způsobem života a nad obyčeji svých předků mávají rukou. Někteří se za ně možná i trošku stydí. To je přirozený vývoj, s nímž nelze nic dělat. V Evropě jsme v tom ještě dál. Snad nikdy v historii se lidská společnost neproměnila tak jako ve dvacátém století. Ze života našich babiček zbyl jenom folklór – zábava a poučení na víkend.
Na Madagaskaru mnoho tradic zatím ještě žije v původním prostředí a kontextu. Ale mizí rychle. Je jen s podivem, že to nikoho moc nezajímá. Hodně se mluví o ohrožených živočiších a rostlinách, zřizují se přírodní rezervace a vynakládají se nemalé prostředky na ochranu konkrétních druhů. Společnost se ale mění mnohem rychleji než příroda. Za sto let tu stále ještě bude drtivá většina lemurů, baobabů i chameleonů, ale půjdou-li věci stejným tempem jako dosud, mnohé z tradičního světa Malgašů bude nenávratně ztraceno.
S tím se asi nedá nic dělat. Nelze zavřít lidi do rezervace pro potěchu turistů. Lze jen využít času, který zbývá.

Poděkováni:
Za zprostředkování návštěvy u mpisikidyho děkuji svým přátelům, Gilbertovi a Růženě Beandapovým. Vím, že to pro ně byl úkol nesnadný, neboť jsou oba lékárníci a svůj profesní život tedy založili na vědách fiškusních. Do jakého postavení jsem je asi dostal, mi objasnila teprve představa, že bych měl nějakého svého malgašského kamaráda odvést k české kartářce nebo českému hvězdopravci. Myslím, že bych s tím také měl vážný mentální problém.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA