published in: Lidé a země  57,  2008/5: 64–69

Pevnost Manda

čili One man show

Pavel Hošek

Pevnost Manda je zajisté zajímavá stavba s pohnutou historií. Stojí jen pár kroků od asfaltové silnice v kraji přímořských letovisek a pohodlných hotelů, lze k ní dojet pravidelnou linkou taxi-brousse a hned za rohem láká k posezení příjemná restaurace s dobře zásobeným krámkem. U odbočky dokonce stojí velký poutač s nápisem „pevnost Manda“ – neslýchaná věc na Madagaskaru, kde obvykle nejsou ani silnice, natož nějaké značky. Zkrátka nic pro dobrodružtvímilovného poutníka lačného nevšedních zážitků. Alespoň tak jsem si to říkal, když jsem poledním vedrem vířil prach přístupové cesty. Ale to jsem se pěkně pletl. Pevnost má totiž svého strážce…

Vezměme to popořádku. Ráno jsem se probudil v městečku zvaném Fenoarivo, kterému ovšem všichni říkají pěkně po francouzsku Fénérive. Je to škoda, protože malgašská verze znamená v překladu „tisíc válečníků“, což připomíná slavnou minulost města, které bývalo metropolí Betsimisaraků, národa, jež obývá severovýchodní Madagaskar. Usadil jsem se v pohodlném leč globálně plastikovém křesílku na zápraží jedné místní hospůdky a ještě během snídaně si mocným máváním paží zajistil místo v taxi-brousse, který mířil na jih.
Zaplatil jsem stravu a nasedl do dopravního prostředku, jež mezitím udělal malé kolečko městem. Než jsem stihl harmonikovitě poskládat nohy do malého prostůrku pro ně vyhrazeného, stal jsem se svědkem události, o níž jsem se domníval, že na Madagaskaru vůbec nastat nemůže. Cestující hlasitě reptali, že je odjezd opožděn. Z mnohohlasého křiku jsem vyrozuměl, že veškeré spílání padá na hlavu jedné mladé ženy, která požádala řidiče, aby s ní před odjezdem z města zajel k telefonní budce, neb potřebuje zavolat rodině. Chviličku jsem koketoval s myšlenkou, že se přidám a taky si pěkně od plic zahulákám, ale nakonec jsem raději mlčel a situaci jen neúčastně sledoval. Scénka byla pěkně šťavnatá, trvala skoro půl hodiny a jeden okamžik to vypadalo i na rvačku.


Znak anglického krále Jiřího III. odlitý do dělové hlavně.



Snímky © Pavel Hošek

Prožil jsem už stovky hodin na mnoha cestách taxi-broussem a strávil neméně času čekáním na odjezd nebo při spravování píchlých pneumatik, upadlých dveří, polámaných náprav…; několikrát jsem přespal na korbě osobního náklaďáku (nádherné sousloví, že) čekajícího bůhví na co; zúčastnil se nejednoho opulentního pikniku cestujících i celodenního nakládání zavazadel; pomáhal jsem spolu s ostatními pasažéry shánět benzín po okolních vesničkách nebo tahat volům auto z bláta. Prostě zažil jsem na malgašských cestách už opravdu hodně (i když jistě zdaleka ne všechno), ale nevzpomínám si, že by se někdy někdo byť jen zmínil, že nedojede do cíle včas nebo že snad byl odjezd opožděn. Ono také těžko mluvit o zpoždění tam, kde nikdy nebyla stanovena hodina odjezdu ani příjezdu.
Z přemýšlení nad neobvyklou událostí jsem se probral až před zavřenými železnými vraty do pevnosti Manda (malgašské slovo „manda“ znamená prostě „val“, nebo „překážka“). Bylo krátce před polednem. Vzal jsem za kliku. Zamčeno. Nesměle jsem zabušil. Nic. Rozhlédl se vůkol. Také nic, nebo spíš nikdo. Pravá malgašská polední siesta. Chvíli jsem uvažoval, zda si také nemám schrupnout pod rozložitým ličiovníkem, ale nakonec jsem se přece jen odšoural k nedalekému stavení.

Vstup byl bez dveří i bez veřejí, takže nebylo nač zaklepat. Vstoupil jsem do místnosti, která částečně připomínala obývací pokoj (televize, křesla, koberec) a částečně skladiště středně velkého zahradnictví (lopaty, hrábě, kolečko, hromada písku). V diagonálně vzepjaté síti podřimoval hubený muž neobyčejně dlouhých údů. Představil se jako strážce pevnosti a pravil, že za prohlídku se platí vysoké vstupné. Tázal jsem se, kolikže to dělá. Prý 25 000 malgašských franků (asi 50 Kč), ale určitě nebudu litovat. A mohu také ještě přispět dobrovolnou částkou na údržbu pevnosti. Sáhl jsem – opravdu celkem bez lítosti – pro peněženku, ale muž mne zarazil. Prý až nakonec. To bylo na madagaskarské poměry dost neobvyklé – v chudé zemi se nikdo dvakrát nerozmýšlí, nabízí-li se mu peníze. Jak se ale ukázalo později, ten dobrý člověk dobře znal své schopnosti a věděl, co činí.

Zvolna vstal a dlouhou rukou shrábl ze stolu klíče. Přešli jsme trávník, dělící jeho domek od starobylé stavby. Odemkl železné dveře. Stále nic nenasvědčovalo tomu, že vypukne něco neobyčejného. Strážce se zeptal, jakým jazykem si přeji vyslechnout výklad.

„Za pokus nic nedáš,“ řekl jsem si a odpověděl, že nejraději v angličtině.

Strážce přikývl a jen se předem omluvil za francouzská slůvka ve své slabší angličtině. Vysvětlil mi rovněž, že je přímým potomkem muže, jemuž svěřil pevnost Manda do opatrování sám král Radama. Již po sedm generací zůstává jeho rod věrný svému poslání a střeží královský majetek.

A pak to začalo…

Spustil vodopád krátkých větiček jazyka Shakespearova s hojnými francouzskými výpůjčkami a krásně francouzskými samohláskami. Rychle se zahřál na provozní teplotu a začal hbitě gestikulovat všemi končetinami svérázné postavy. Běhal po hradbách a hned zase po trávníku nádvoří. Hlasitě předváděl střelbu z děl i pušek, boj kopím muže proti muži, plašící se stádo koní a zcela sám názorně demonstroval frontální útok početného vojska. Uhýbal před kulkami nepřátel a bídně hynul v roli nepřítele. Do běžné řeči se mu stále častěji vkrádala typická citoslovce bitevní vřavy: „prásk, fííííí, buch, uááá,“ a mnohá jiná – angličtina jimi zřejmě velmi oplývá. Nebo možná francouzština či snad malgaština; nevím, taková slova se v jazykové škole neučí (některá ostatně ani nemohou).

Krásně ovládal mimiku obličeje. Hned napodobil královskou tvář důstojně přehlížející dav zajatců, hned zase škleb odsouzence, jemuž právě oprátka zlomila vaz. Předváděl drezuru generálských hřebců a vzápětí vyléval splašky a jiný sajrajt na útočníky zdolávající vodní příkop. Stoje v pozoru vykřikoval povely a nahrbený šeptem vyprávěl o úskocích v tajných podzemních chodbách. Při tom všem chrlil letopočty, jména a čísla.

Pokusil jsem se nejprve vše zapisovat, ale vzdal jsem to. Jednak jsem to nestíhal, ale hlavně by to byla škoda. Radši jsem si naplno vychutnával představení a nechal vlastní mozek, ať si něco vybere. Pohltila mne bitva a víc než hodinu jsem s tím člověkem běhal po schodech hradeb, číhal u střílen na protivníka a vyhlížel spásné posily z moře. Po poledni (i ve stínu hodně přes 30 stupňů) jsme oba zpocení opět stanuli v tmavé, dvakrát zahnuté chodbě. Zaplatil jsem a přidal dvojnásobnou částku „na údržbu pevnosti“. Rozloučil jsem se, zašel za zatáčku cesty a zhroutil se do stínu ličiovníku nahrbeného stářím. Nutně jsem si potřeboval odpočinout a celé to trochu vstřebat.

Pevnost Manda nechal zbudovat merinský král Radama I. Jeho poddaní započali s prací r. 1826 a zvládli ji dokončit během pěti let. Během Radamova panování (1809–1828) vzniklo celkem šest podobných staveb na obranu madagaskarského pobřeží – střídavě před Francouzi a Angličany. Do dnešních dnů se zachovaly pouze dvě. Jedna stojí v přístavu Mahajanga, ale její zdi jsou součástí nemocnice. Druhá je právě pevnost Manda na východním pobřeží nedaleko města Mahavelona, jemuž ovšem opět všichni říkají francouzským jménem Foulpointe.


pevnost Manda



Průvodce pevností Manda, potomek muže, kterému úlohu strážce pevnosti svěřil král Radama I.

Starý plánek pevnosti.
Snímky © Pavel Hošek

Pevnost je kruhového půdorysu o průměru 70 m a její hradby jsou asi 6 m vysoké a 2–4 m široké. Před nimi bývaly ještě dva vodní příkopy. Na ochozu jsou střílny vybavené dodnes přítomnými děly. Ta jsou památeční – Malgašům je věnoval anglický král Jiří III. na obranu před francouzskými uchvatiteli. Nelze v tom spatřovat ani tak čirou šlechetnost, jako spíš velmi bizarní projev odvěké britskofrancouzské rivality a hlavně velkou dávku pragmatismu, neboť obě evropské mocnosti tehdy o Madagaskar soupeřily. Zdobný monogram jeho veličenstva je na dělových hlavních dodnes jasně patrný. Vývoz zbraní a násilí, to nám, civilizovaným národům, vždycky šlo výborně. Ale ani jinde na světě nejsou svatouškové. Protože dělových koulí bylo málo, obránci Mandy vymysleli, že z děla lze vystřelit i hrst ostrých kamínků namočených do jedu. (Lechtivá poznámka na okraj: Manda – komu z mužů by se nechtělo hájit pevnost tak pikantního jména?)
Opevnění stojí asi 2 kilometry od pobřeží a modré vlny Indického oceánu odtud skoro nevidět. To se zdá velmi podivné vzhledem k tomu, že pevnost byla určena k ochraně pobřeží a mělo se z ní dohlížet na každou proplouvající loď. V době stavby, před zhruba 200 lety, tomu však bylo jinak. Místo bylo vybráno pečlivě, ba možno říct geniálně přímo na břehu lemovaném rozlehlými mělčinami. Lodě, které chtěly zakotvit v některém z východomadagaskarských přístavů, musely chtě nechtě proplout přímo před pevnostními děly, aby se vyhnuly zrádnému dnu o něco dál na moři. Časté cyklony a bahno z nedaleké řeky Onibe však mění terén dost rychle a tak dnes námořní pevnost stojí hluboko ve vnitrozemí.

Na uzavřeném prostranství uvnitř hradeb jsou malebně rozhozeny tři domy, dva přízemní, v nichž byla kuchyně a vězení, a jeden patrový, určený pro velitele posádky a případně i pro krále a jeho hosty. Jeden malý domek je i vně hradeb. Sloužil k ukládání popravených. Pevnost má jedinou bránu, dnes opatřenou železnými vraty. V minulosti se zavírala obrovitým čtvercovým kamenem, který se před ni nasunul. Krom toho údajně vede z pevnosti tajná chodba, která ústí na povrch asi ve dvoukilometrové vzdálenosti.

I tráva tu má, zdá se, tajemné vlastnosti. Dívá-li se člověk od brány, vpravo je světlejší, vlevo tmavší a uprostřed je dokonalý kruh s tmavším odstínem zelené. Napadlo mě, že tu snad roste nějaký jiný druh, který se rovnoměrně v kruhu rozrůstá podobně, jako to dělají podhoubí některých hub. Jejich plodnice potom vyrostou v kruzích, o nichž si naši předkové (a kupodivu i někteří současníci) mysleli, že jsou magické. Strážce mě ale vyvedl z omylu. Bývalo tu cvičiště pro koně. V pevnosti bylo při obléhání málo místa, a tak se koně museli dlouhé hodiny vodit do kruhu. A jak tak chodili a chodili, tak také hnojili a hnojili a půda v těch místech má dodnes vyšší obsah živin.

Vše v pevnosti drží pohromadě díky cementu připraveného z rozdrcených korálů a mušlí. A abyste napříště nebyli tolik pyšní na náš Karlův most, vězte, že i Malgaši přidávali do cementu vejce. A měli to pěkně zorganizované – po sedm let museli všichni poddaní v širokém okolí denně odevzdávat 20 vajec. Však také za to na šlechtu povážlivě hudrovali. Jako novostavba musela být pevnost úžasná, protože dodaleka svítila zářivě bílou barvou. Během pár let ji však pokryla černá plíseň, jako všechny zděné stavby v tropech, pozbyla panenského lesku a nabyla dnešního ponurého vzezření. Díky korálům, slepicím a měkkýšům nevznikla však jen krásná barva, ale hlavně solidní pevný materiál, jak dokazují dělové koule „zabořené“ do zdí. V areálu dosud neproběhl žádný podrobný archeologický průzkum, proto i běžní návštěvníci občas odhalí něco zajímavého. Strážce pevnosti pravil, že jen pár dnů přede mnou tu byli jacísi Francouzi, kteří někde ve zdi našli starý talíř a několik mincí.

Vždycky, když si v běžném životě nad nějakou událostí říkám, že všechno je „o lidech“, vzpomenu si na strážce pevnosti Manda. Bez něj by tu byla jen hromada mrtvého kamení a cementu. Jeho schopnosti znovu oživují staré časy a slavné bitvy, znovu lidé prožívají napjaté chvíle, znovu a znovu se zamýšlejí nad hrdinstvím i zradou. Onen výjimečný muž jistě dělá čest všem strážcům a průvodcům po starobylých památkách celého světa, ale hlavně dělá čest svým předkům, jimž slavný král kdysi svěřil odpovědný úkol – a to je na Madagaskaru veliká věc.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA