published in: Nový Orient 7 a 8, 2002: 251–253 a 273–277

Krize na Madagaskaru skončila

aneb Čekají velký ostrov velké změny?

Pavel Hošek

Svět se vždy horlivě zajímal o madagaskarskou přírodu, neboť dlouhá ostrovní izolace dala vzniknout jednomu z nejbohatších přírodních rájů světa. Svět se vždy velmi málo zajímal o madagaskarskou společnost, neboť ostrov leží doslova na „okraji světa“ a do celoplanetární politiky a ekonomiky zasahuje jen nepatrně. Poslední měsíce jsou zářným příkladem okolního nezájmu. Na Madagaskaru proběhl zuřivý boj o moc, vzkypěly nacionalistické vášně a občanská válka se zdála na spadnutí; lidé po sobě stříleli, vyhazovali do povětří mosty, páchali atentáty. Nic z toho však okolní svět příliš nevzrušilo. Televizním zpravodajstvím a velkým deníkům nestála krize na Madagaskaru ani za zmínku.

Historické kořeny

Madagaskar (základní údaje) byl vždy – v rámci afrických „zvyklostí“ – vnímán jako země klidná a stabilní. Sice velmi chudá, ale bez válek a násilností. Neznamená to ovšem, že by zde nikdy nebylo rozbrojů a nesnášenlivosti. Historický vývoj posledních několika set let dal vzniknout dvěma důležitým zdrojům dlouhodobého vnitřního napětí.
Druhý, dnes již málo důležitý, přišel zvenčí a vznikl díky okupaci a kolonizaci ostrova Francouzi koncem 19. století. Nenávist vůči Francouzům se později promítla i do jisté záště vůči všem bělochům. S odchodem Francouzů a vyhlášením samostatnosti r. 1960 se však situace podstatně vylepšila a také v desetiletích následujících – jak slábla provázanost s francouzskými politickými strukturami – se stávala stále průzračnější. Dnes jsou evropští a američtí turisté převážně zdrojem dobrých a stabilních příjmů místního obyvatelstva v leckterém koutě Madagaskaru. Vztahy mezi Malgaši a bělochy se již upravili natolik, že mezi oběma skupinami existuje jen běžné mezikulturní rivalství, jaké občas propuká mezi jakýmikoli národy – třeba Čechy a Američany nebo Čechy a Moraváky. Přesto je ani dnes nelze podceňovat.
 

Přehled postkoloniálních dějiny Madagaskaru s ohledem na krizi r. 2002

26. červen. 1960 – Madagaskar se stal nezávislou zemí v čele s prezidentem Philibertem Tsirananou. 
1972 – V průběhu lidových nepokojů rozpustil Tsiranana vládu a moc vložil do rukou vrchního velitele vojsk generála Gabriela Ramanantsoy, který se stal šéfem dočasné vlády. Ramanantsoa omezil vztahy země s Francií a navázal spolupráci se Sovětským svazem. 
červen 1975 – Po převratu byl hlavou státu jmenován korvetní kapitán Didier Ratsiraka. Země byla přejmenována na Madagaskarskou demokratickou republiku a Ratsiraka byl zvolen na sedm let jejím prezidentem. 
1976 – Ratsiraka znárodnil velkou část ekonomiky a založil stranu Arema (Antohin’ny Revolisiona Malagasy – Předvoj malgašské revoluce). V dalších letech dále posiloval státní kontrolu ekonomiky až do roku 1986, kdy zcela obrátil a začal prosazovat ekonomiku tržní. 
1992 – Pod tlakem demonstrací započal Ratsiraka demokratickou reformu. V referendu byla schválena nová ústava (ústava v angličtině). 
1993 – Albert Zafy zvolen prezidentem. 
1996 – Zafy obviněn ze zneužití postavení (impeachment). Ratsiraka znovu zvolen do úřadu prezidenta. 
březen 2000 – Madagaskar a Mozambik byly postiženy ničivým cyklónem. Tisíce lidí zůstaly bez přístřeší. 
prosinec 2000 – Komunální volby vyhrála ve většině měst (kromě Antananariva) Arema. Tímto výsledkem dali voliči najevo své přání zavést nový systém místní samosprávy, který by každé ze šesti provincií umožnil samostatnou kontrolu nad rozvojovými programy i nad školstvím a zdravotnictvím. Asi 70 % obyvatel se však k volbám nedostavilo, neboť opozice volby bojkotovala a voliče informovala, že nejsou o připravovaných reformách dostatečně zpraveni. 
únor 2001 – Po uvěznění člena parlamentu Jeana-Eugena Voninahitsyho (za urážku prezidenta a finanční podvody) byla založena opoziční parlamentní skupina – tzv. Krizová jednotka pro obranu demokracie. 
květen 2001 – Po 29 letech byl znovu zřízen senát. Od toho okamžiku již fungují všechny vládní struktury dané ústavou z r. 1992 – úřad prezidenta, národní shromáždění, senát a nejvyšší ústavní soud. 
prosinec 2001 – Proběhlo první kolo prezidentských voleb. Opoziční kandidát Marc Ravalomanana si činí nárok na jednoznačné vítězství a prohlašuje, že není potřeba kola druhého. 
leden 2002 – Ravalomanana a jeho příznivci zahájili generální stávku a masové protesty. Organizace africké jednoty zprostředkovala rozhovory mezi Ratsirakou a Ravalomananou a naléhala, aby druhé kolo voleb bylo pozdrženo. 
únor 2002 – Týden na to, co situace kolem voleb uvázla na mrtvém bodě, se M. Ravalomanana před tisícovkami svých příznivců prohlašuje prezidentem. Následuje několik dní nepokojů a násilností mezi stoupenci obou rivalů. Ratsiraka vyhlašuje v Antananarivu stanné právo. 
duben 2002 – Nejvyšší soud anuluje výsledky prvního kola voleb a volá po přepočítání hlasů. Ravalomanana i Ratsiraka na společné schůzce v Senegalu s novým sčítáním souhlasí. 
29. dubna 2002 – Po přepočítání hlasů Nejvyšší ústavní soud ustanovil M. Ravalomananu vítězem prosincových voleb. Ratsiraka však prohlásil, že verdikt ignoruje. 
14. června 2002 – Ratsiraka nečekaně odletěl do Francie. Popírá, že by odcházel do exilu a říká, že své prezidentské místo rozhodně neuvolňuje a nenabízí. 
23. června 2002 – Ratsiraka se vrací na Madagaskar přestože byl varován, že by mohl být zatčen a souzen. 
26. června 2002 – Velvyslanec Spojených států předává Ravalomananovi dopis prezidenta George W. Bushe, který potvrzuje rozhodnutí Washingtonu, v němž byl Ravalomanana uznán legitimním vůdcem Madagaskaru. 
5. července 2002 – Ratsiraka se svou rodinou odlétá přes Seychelly do Francie. Diplomatické zdroje předpokládají, že odchází do exilu.
 
Mnohem hlubší kořeny má národnostní napětí mezi „vnitrozemskými“ Meriny a ostatními národy Madagaskaru, které obývají ponejvíce příbřežní končiny ostrova. Vzniklo již v době panováni krále Andrianampoinimeriny (1787–1810) a rozvíjelo se i později, za časů jeho následníků. Merinští panovníci obratnou politikou i dobyvačnými výpravami stále zvětšovali území svého, původně docela maličkého panství v samém srdci ostrova. Postupně si podmanili většinu okolních národů a v době příchodu Francouzů spravovali nebo alespoň kontrolovali takřka celý ostrov (podrobněji). Pobřežní králové a jejich poddaní od těch dob nemají Meriny nijak v lásce.
Události jsou to více než sto let staré. Navíc je v první polovině 20. stoleté hodně otupil společný nepřítel (Francie). Přesto nacionální vášně dodnes v národech Madagaskaru latentně dřímají. Události posledních měsíců jsou toho ukázkovým příkladem. Dějiny se daly do pohybu v prosinci roku 2001, kdy proběhlo první kolo prezidentských voleb. Dva nejúspěšnější kandidáti – Didier Ratsiraka (bývalý prezident) a Marc Ravalomanana (dosud starosta Antananariva) – získali zhruba stejný počet hlasů. Ostatní kandidáti zůstali daleko vzadu. První oficiální výsledky oznámené v lednu ukázali mírnou převahu M. Ravalomanany, avšak počet hlasů nebyl nadpoloviční. Protože Madagaskar převzal francouzský volební systém, nebylo možné stanovit vítěze a mělo se přikročit k druhému kolu voleb, v němž by se utkali již jen dva nežhavější kandidáti. Až do tohoto okamžiku probíhalo vše podle zákonů a regulí. Než si však nastíníme další dramatické události, pozastavme se nejprve u obou klíčových postav.

Střet starých a nových časů

Oba prezidentští kandidáti nejsou jen tak obyčejnými politickými postavami, jež se střídají u moci v zavedených demokraciích. Každý představuje svým způsobem jakýsi koncentrát typických jevů a vlastností své vlastní doby. Jakoby se v každém z nich odrážel duch té které epochy.
Admirál Didier Ratsiraka (*1937) (homepage ) je typickým představitelem afrických vůdců „starého pořádku“, kteří se drželi u moci po dlouhá desetiletí (často za pomoci Sovětského svazu a ostatních zemí socialistického tábora) a spravovali své země – tu více, tu méně – spíše jako absolutističtí monarchové než demokratičtí vládci. Vládne již dvacátým třetím rokem a po dlouhý čas byl lidmi velikého červeného ostrova přezdíván Deba, čili „Velký muž“.
Svou kariéru Ratsiraka začal u vojska, podobně jako většina jeho politických současníků. Byl jedním z hrstky mladíků z nerozvinutých příbřežních končin ostrova, kteří od vlády získaly peníze ke studiu na námořní akademii v Brestu v západní Francii. Stal se vzorným důstojníkem, jež byl příležitostně hodnocen jako nejlepší dokonce i mezi francouzskými spolužáky pocházejícími z francouzských aristokratických rodin.
Po svém návratu na Madagaskar byl jmenován ministrem zahraničních věcí v Ramanantsoově prozatimní vládě právě v okamžiku, kdy se mocně vzedmulo malgašské národnostní hnutí. V roce 1972 úspěšně vyjednával s Francií o pozici Madagaskaru jako francouzského protektorátu. Tehdy na něj lidé začali pohlížet jako na budoucího vůdce země. Ratsirakova počáteční popularita a jeho snaha uvést na Madagaskar socializmus z něj učinily hrdinu širokých mas. Charisma a šarm doprovázené porozuměním tradiční výřečnosti mu zajistili úspěch i u početného venkovského obyvatelstva.
Jeho všeobecná přitažlivost však nedokázala skrýt politické nedostatky. Koncem 80. let přivedl Ratsirakův socializmus zemi k bezprecedentní chudobě. Režim se začal ohýbat pod vahou narůstajícího hlasu opozice. Ratsirakův odpor ke změnám stále narůstal a vyvrcholil r. 1991, kdy prezident nařídil svým bezpečnostním silám střílet do davu, který žádal před palácem jeho rezignaci. Zahynulo 130 lidí. Později téhož roku byl odvolán z úřadu a odešel do dobrovolného exilu.
O tři roky později, poté co se stávající prezident Albert Zafy úplně zdiskreditoval, byl Ratsiraka znovu zvolen díky slibu, že bude široce spolupracovat s mezinárodním společenstvím a dále zliberalizuje ekonomiku. Nyní by rád setrval u moci ještě páté volební období a pokračoval v politice, kterou sám nazývá ekologickým humanizmem. Zdá se jako by mu během let vůbec neubývalo sil. Mnozí lidé na Madagaskaru však silně pochybují, že by dokázal nastavit tváře větru nové doby, který dnes tak silně vane nad ostrovem.
Zatímco D. Ratsiraka je stárnoucím mužem odcházející epochy, v Marcu Ravalomananovi (*1949) (homepage ) jako by se soustředilo vše, co přichází nebo může přijít s časy nastávajícími. Je mladý, bohatý, příjemného vzhledu a vystupování; v Antananarivo má mnoho obdivovatelů a jeho image je něco jako obchodní známka Madagaskaru. Avšak o jeho politických názorech je známo jen velmi málo. Nikdo netuší, jaké má se svou zemí záměry.
Ravalomananův dosavadní život by byl jako vystřižený z pohádky o americkém snu, nebýt toho, že se odehrál na druhém konci světa. Ravalomanana pochází z velmi chudé rodiny. Jako chlapce jej vychovávali misionáři v rodné vesničce Imerinkasinina, asi 20 km od hlavního města. Středoškolské vzdělání dokončil na protestantské škole ve Švédsku. Krátce po dvacátých narozeninách opustil akademickou půdu a vydal se na dráhu obchodníka. Začal tím, že objížděl na kole ulicemi Antananariva a prodával domácí jogurt, který vyráběla jeho žena Lalao. Již necelé dva roky na to – za asistence Protestantské církve, jíž je dnes víceprezidentem, – získal půjčku od Světové banky na nákup své první továrny. Dnes spravuje své vlastní impérium TIKO, největší ryze madagaskarskou obchodní společnost na Madagaskaru, která má po celém ostrově monopol na mlékárenské a olejové produkty. Zaměstnává asi 5000 lidí.
Jako starosta Antananariva sám o sobě prohlásil, že má schopnost uvést věci na jejich správnou cestu. Během jeho tříletého vedení vskutku prodělala metropole nejednu dramatickou přeměnu. Antananarivané říkají, že je jejich město dnes čistší a mnohem lépe organizované. Některé Ravalomananovi zákroky však hraničily s fanatickými útoky a starosta si proto získal i četné nepřátele. Vlnu odporu vyvolalo například jeho nařízení zbourat přes 100 obydlených domů. Považoval je za příliš špinavé a kázal je proto srovnat se zemí buldozerem. Z těchto i další důvodů je dnes vnímán jako neúprosný reformátor. Netají se ani tím, že získá-li moc, přiměje lidi k práci třeba i násilím. Podle jeho vlastních slov: „Vše, co Madagaskar nyní potřebuje, je disciplína.“
Ačkoli Ravalomanana inspiruje své příznivce v madagaskarské městské populaci, jeho popularita na tradičním venkově je nejistá. Předně není příliš dobrým řečníkem. I když během volebního období nabýval na sebedůvěře, stále zůstává spíš neprůbojným rétorem s hlasem jen málo výrazným. Během předvolební kampaně navštěvoval města a vesnice s efektní letkou několika vrtulníků. Vždy však jen vystoupil, pronesl několik slov a zase zmizel. Venkované ale očekávají, že se o jejich hlasy bude kandidát ucházet tradičním dlouhým a obřadným proslovem (o významu řečnictví na Madagaskaru).
Těžko dnes předvídat, jakým bude Ravalomanana prezidentem. To ukáže jen čas. Pro většinu obyvatel Antananariva i pro mnohé lidi z dalších míst Madagaskaru, kteří žili více než 20 let pod Ratsirakovou vládou, je však i pouhá naděje na změnu dostatečným důvodem.

Situace posledních měsíců

Až do sčítání hlasů v prvním kole prezidentských voleb probíhalo tedy vše podle vymezených pravidel. V té chvíli však M. Ravalomanana obvinil D. Ratsiraku z manipulace s hlasy voličů a označil sám sebe za jednoznačného vítěze. Po týdnu masových protestů a všeobecného napětí se Ravalomanana prohlásil prezidentem a v únoru jmenoval novou vládu. Ravalomananovi příznivci převzali ministerské budovy v hlavním městě a část armády jim přísahala věrnost.
D. Ratsiraka nesl tyto události velmi těžce a zareagoval snad tím nejhorším možným způsobem. Jmenoval svou vlastní vládu a přesunul vládní struktury do přístavu Toamasina (Tamatave), který ustanovil novým hlavním městem. Vzápětí Ratsirakovy ozbrojené síly obsadily další příbřežní oblasti – sever ostrova s městem Antsiranana a přístavy Mahajanga, Toliara a další. Zdá se to tak trochu jako legračně trucovité chování malého hošíka. Nebezpečnost takového jednání však vyplyne, uvědomíme-li si několik důležitých okolností. Ratsiraka z Toamasiny pochází, má tedy v tomto kraji nejvíce svých sympatizantů. Národy na pobřeží vždy nevražily na vnitrozemské Meriny. V Ratsirakově jednání je cítit snaha rozdělit ostrovany na dvě znepřátelené skupiny, které nakonec budou ochotné vzájemně se i vyvražďovat. A třetí důležitý moment: Obsazení všech důležitých přístavů znamená de facto ekonomickou a hospodářskou blokádu hlavního města. Že i to byl záměr ratsirakovců, potvrdily četné sabotážní akce. Přístavy Madagaskaru jsou s Antananarivem spojeny vždy jen jedinou silničkou, a tak stačilo vyhodit do povětří několik klíčových mostů. Hlavní město s více než milionem obyvatel a vlastně i celá hustě osídlená náhorní plošina, kde žijí další miliony, zůstaly odříznuty od světa.
Průvodním jevem blokády a sabotáží byly i oběti na lidských životech. Při potyčkách mezi ratsirakovci a ravalomananovci přišlo o život asi 40 lidí. Do hlavního města se připlížila humanitární krize. Brzy stouply ceny potravin i služeb. Na 150 000 lidí přišlo o práci. Zásoby ropy došly úplně a cena nafty na černém trhu se vyšplhala na 4 dolary za litr. Ačkoli je centrální vrchovina obilnicí (či spíše rýžovnicí) Madagaskaru a za normálních okolností zásobuje na tři čtvrtiny ostrova rýží, v dubnu letošního roku velká část jejích obyvatel trpěla hladem. Farmáři v okolí Antananariva sice měli rýže dost, ale nebylo čím ji dopravit do města. A pokud se to přece jen podařilo, byla taková rýže pro nejchudší vrstvy nepředstavitelně drahá. V mnoha chudých rodinách místo tří jídel denně muselo stačit jediné a nutričně hodnotnou rýži nahradil maniok. Humanitární pracovníci hlásili tisíce případů podvýživy – zejména u žen a dětí.
Ušetřeni následků krize nezůstali ani lidé v ostatních krajích Madagaskaru. Ve městech obsazených Ratsirakovými přívrženci se dbalo na „etnickou čistotu“. Ač všude na Madagaskaru žijí Malgaši, krajové fyziognomické odlišnosti přeci jen existují. Třeba v západní polovině ostrova vypadají lidé poněkud více jako afričané – jsou tmavší pleti, mají kudrnaté vlasy, výraznější rty a nos. Merinové jsou zase obvykle světlejší, s rovnými vlasy. Kupříkladu v Mahajanze si lidé s „merinskými“ rysy stěžovali na neustále obtěžování. Toho, kdo vypadal jako Merina, Ratsirakova policie každou chvíli zatkla a vyslýchala. Dokonce zastřelila šest lidí. Proslechly se i – zatím neoficiální a nepotvrzené – zprávy o mučení. Přesto přese všechno ke skutečným etnickým čistkám (např. ve „stylu“ Rwandy) na Madagaskaru nedošlo. Obyvatelstvo je (zejména v přístavních městech) velmi různorodé. Kromě malgašských etnik jsou tu i Indové, Pakistánci, Číňané, Evropané, Židé a často je velmi obtížné podle vzhledu určit, kdo je kdo.
Patovou situaci se v dubnu pokusily rozřešit mezinárodní síly. Senegalský prezident Abdou Diouf pozval oba rivaly do své země. Ratsiraka a Ravalomanana na společné schůzce odsouhlasili přepočítání hlasů. Výsledek byl jednoznačný i když těsný – Ravalomanana ve volbách zvítězil, neboť získal 51,46 % hlasů, Ratsiraka pouze 35,9 % (ostatní hlasy připadly dalším kandidátům). 29. dubna proto nejvyšší ústavní soud ustanovil M. Ravalomananu vítězem prosincových voleb. Ratsiraka však rozhodnutí ignoroval. Prohlásil, že nejvyšší ústavní soud byl podujatý, neboť byl počátkem dubna na základě nařízení vrchního soudu „očištěn“ od všech členů, které do něj jmenoval Ratsiraka.
Situace na počátku května vypadala nepříznivě spíš pro Ravalomananu. Guvernéři čtyř ze šesti provincií podporovali Ratsiraku a zásobování hlavního města bylo ochromeno. Události však postupovali dále. Vojenskou pomoc nabídl Ravalomananovi lybijský vůdce Muammar Kaddáfí; Organizace africké jednoty zase nabídla, že zprostředkuje další jednání. 16. května složil Ravalomanana prezidentskou přísahu. V zápětí jej také první země světa uznaly madagaskarským prezidentem – světové veřejné mínění se pomalu přiklánělo na stranu nového prezidenta. Někdy kolem poloviny května také Ravalomanana prohlásil, že má již dostatek ozbrojených sil, aby zjednal v zemi pořádek.
Konečný výsledek sporu však zatím zdaleka nebyl jasný. Do konfliktu se vložila i příroda. Oblast mezi Antananarivem a Toamasinou postihly prudké a silné deště a poškodily dosud sjízdné úseky silnic. Strhly mnoho domů ve vesnicích a připravily o život 29 lidí. Ministr obrany Ravalamananovy vlády Jules Mamizara však sebevědomě prohlásil, že má situaci pod kontrolou. Uvedl, že pokud rebelové (ratsirakovci) nepřestanou okupovat silnici z Toamasiny do hlavního města, zmocní se důležité dopravní tepny násilím.
14. června odletěl Ratsiraka nečekaně do Francie. Oficiální místa i lidé na Madagaskaru se domnívali, že odešel dobrovolně do exilu. Mezi jeho příznivci propukla panika. O devět dní později se však Ratsiraka na ostrov opět vrátil. Účel a průběh jeho návštěvy ve Francii se ozřejmil až později – hledal politické spojence a snažil se naverbovat žoldáky. Nejmenovaný zdroj blízký Ratsirakovu velení také potvrdil, že předmětem jednání byl i nákup zbraní. Objevili se také zprávy, že cestou ze své mise Ratsiraka najal v Tanzánii komando, které mělo zabít Ravalomanano. Ratsiraka tato tvrzení ovšem ihned důrazně popřel.
V polovině června se Ravalomananovým vojákům podařilo bez boje obsadit Mahajangu a Toliaru. 13. června bylo částečně obnoveno zásobování hlavního města po silnici z Mahajangy. Koncem června vypukly v některých částech Madagaskaru regulérní vojenské operace. Ravalomananovi vojáci svedli boje v okolí Sambavy – zejména o sambavské letiště. O život přišlo několik vojáků a asi 3 civilisté. Nejrozsáhlejší ofenzívu podnikli jen o několik dnů později proti městu Antsiranana na samém severu Madagaskaru. I kdyý ratsirakovci hrozili, že použijí sedmdesáti zajatců jako živý štít, nakonec během bojů zahynulo jen asi 13 lidí. Ratsirakova policie v odvetu na útoky vyhodila do povětří několik sloupů vysokého napětí. Bez elektřiny zůstala města na východ od Antananariva a po dalším atentátu o několik dnů později i polovina hlavního města.
5. července odletěl Didier Ratsiraka i se svou rodinou na Seychelly a po dvou dnech dále do Francie. Zde ho na letišti již neočekávalo žádné oficiální uvítání. Pouze několika reportérům mohl říct, že usiluje o nové kolo voleb nebo o referendum. Jeho poslední věta: „Až se vrátí demokracie a my se připravíme na nové volby, pak se navrátím do země i já,“ snad, zdá se, již opravdu svědčí o Ratsirakově odchodu z politické scény.
V několika dalších dnech se Ravalomananovým vojákům vzdala Antsiranana a nakonec i Toamasina. Ratsirakovy ozbrojené složky z toamasinské posádky složili novou přísahu do rukou Ravalomananových důstojníků. Generál Iandro Fenomanana prohlásil, že nyní uznává M. Ravalomananu jako prezidenta republiky a jako nejvyššího velitele ozbrojených sil. Již 8. července tedy mohl Marc Ravalomanana prohlásit, že má pod kontrolou celý ostrov. K výtězství mu dopomohla i solidarita světového společenství. Spojené státy dlouho váhaly se svým rozhodnutím, ale nakonec 26. června uznaly M. Ravalomananu jako politického vůdce Madagaskaru. Připojilo se Německo, Japonsko, Austrálie a 3. července mezi posledními také Francie.

Rychlá pomoc ze zahraničí je kriticky zapotřebí

V první polovině letošního roku postihla Madagaskar jedna z nejtěžších politických krizí v celé jeho historii. Ještě nikdy nebyl velký červený ostrov tak rozdělen a ještě nikdy v novodobé historii nestál tak blízko občanské války. A nutno uznat, že jen v málokteré africké zemi se podaří natolik vyhrocený konflikt zastavit s tak malým počtem obětí – během půlroční krize zahynulo zhruba 70 osob.
Mnohem horší je to s hospodářskou situací země. Madagaskar byl vždy velmi chudý. Dnes, po šesti měsících politické nestability a po téměř čtyřměsíční blokádě ekonomicky nejaktivnějších oblastí země, však stojí na pokraji katastrofy. Veškerá spolupráce se zahraničními partnery je vážně narušena nebo přerušena; důležité silniční komunikace, kterých je na Madagaskaru tak zoufale málo, jsou zničeny; mnoho továren (např. velká textilka v Antananarivu) je mimo provoz; počet nezaměstnaných enormě vzrostl; systém zásobování potravinami je rozložen.
Důsledky ekonomické krize mají vliv i na unikátní madagaskarskou přírodu.  Projevily se např. velkoplošným kácením dřevin zejména na jihu Madagaskaru. Místní obyvatelé z něj naveliko pálí dřevěné uhlí a prodávají ho do oblastí postižených nedostatkem elektřiny a ropy. Biologové z organizace Madagascar Environment Trust hlásí, že na některých místech devastace nabývá rozměrů ekologické katastrofy.
Zdá se, že nový prezident si je vážnosti situace dobře vědom. Ještě před koncem konfliktu, 3. července, podepsal v Antananarivu s francouzským ministrem zahraničních věcí Dominiquem de Villepinem čtyři dohody o spolupráci při obnově malgašské ekonomiky. Jedna z nich se například týká obnovy a rozvoje Antananariva. Ministr zahraničních věcí Madagaskaru Marcel Ranjeva při té příležitosti uvedl: „Je (Villepin) prvním ministrem cizí vlády, který k nám přijel podepsat významnou dohodu. To je pro mne symbolické.“
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA