published in: Imperial Life 2, 2006: 18–23

Madagaskar – laboratoř bohů

Pavel Hošek

Ostrov Madagaskar je stále pro většinu lidí jakousi tajuplnou zemí. Pokud se zeptáte svých přátel, co se jim vybaví při vyslovení slova Madagaskar, pravděpodobně uslyšíte „lemuři“, „baobaby“ nebo „chameleoni“. O životě na tomto africkém ostrově ležícím v Indickém oceánu asi 400 kilometrů východně od Mozambiku toho ale většina z nás ví minimum. Pro přírodovědce, fotografa a cestovatele Pavla Hoška (* 1968) jsou tajemství a zvláštnosti Madagaskaru životním osudem. Je redaktorem časopisu Vesmír, ale poznatky ze svých cest publikuje i v magazínech Koktejl, Lidé a země a dalších.

Pár slov o historii

Ostrov Madagaskar je jednou z posledních končin světa, kterou lidé osídlili. Nejnovější archeologické nálezy ukazují, že obydlení Madagaskaru můžeme datovat zhruba od začátku našeho letopočtu. Dokonce i na většině drobných ostrůvků v tichomoří se člověk zabydlel mnohem dříve. Domorodí obyvatelé, Malgaši, jsou asijského původu, což dokazuje především jejich jazyk. Zajímavé je, že k Asii má blízko celá madagaskarská příroda. Mnoho druhů rostlin a živočichů má totiž své nejbližší příbuzné právě v Asii – příčiny tohoto jevu jsou ale jiné, než u lidí.
Historický vývoj Madagaskaru byl hodně bouřlivý a vlivy okolního světa se dost střídaly. V některých dobách působili na Madagaskar nejvíce Afričané, jindy Arabové a poslední velké změny jdou na vrub Evropanů. Obyvatelé Madagaskaru spolu v minulosti vedli časté kmenové války, vznikala a zase zanikala různá království, poručenská území, státy a státečky. Nakonec převládla síla národa Merinů, který dnes obývá centrální části ostrova včetně hlavního města Antananarivo. Merinové sjednotili zemi a jejich králové vládli téměř celému ostrovu až do francouzské okupace, která započala na sklonku 19. století.

První obyvatelé se usazovali především na pobřeží. Centrální pahorkatina zůstala neobydlená ještě asi tisíc let po příchodu prvních osadníků. Byli to hlavně rybáři a zemědělci, kteří pěstovali především rýži. Ta je nejdůležitější potravinou Madagaskaru dodnes, takže ostrov se může „pochlubit“ její nejvyšší světovou spotřebou na jednoho obyvatele.
Přestože Malgaši mluví jedním jazykem a necvičené oko v žádném případě nepozná Antanosye od Tsimihetů, Betsileů ani od příslušníků ostatních kmenů, zvyky a kultura národů Madagaskaru jsou velmi rozmanité. Mnohé napoví třeba pohřbívání mrtvých. Zatímco někteří staví nebožtíkům mohyly, jiní je pohřbívají do zemních hrobů, další pouštějí své zesnulé na loďkách po vodě.

Duchové pralesa

První Evropany na Madagaskaru děsily zvuky připomínající lidský nářek, které se v noci ozývaly z lesů. Staří Římané označovaly duchy zemřelých, kteří svým nočním křikem děsí živé, slovem „lemures“. Na jejich usmíření dokonce pořádali slavnosti nazývané „lemurie“. Proto když vědci zjistili, že původci oněch strašidelných zvuků jsou zatím neznámé druhy primátů, dali jim jméno podle starořímských duchů – lemuři.

Ve volné přírodě dnes lemuři žijí výhradně na Madagaskaru. Zoologové rozeznají 55 různých druhů a další stále přibývají. Jen roku 2005 bylo popsáno pět nových druhů. Přestože jsou lemuři největšími savci na Madagaskaru, neprobádanost a nepřístupnost některých jeho oblastí nám i dnes dokážou připravovat nová překvapení.
Lemuři jsou velmi přizpůsobiví různým klimatickým podmínkám. Někteří žijí v deštných lesích, jiní v horách, další obývají keřovité suché porosty v západní části ostrova. Přivykli si dokonce i drsnému klimatu pouště na jihozápadě s typickými porosty trnitých rostlin připomínajících kaktusy. Někteří lemuři jsou aktivní přes den, jiní shánějí potravu v noci. Třicet pět druhů lemurů je dnes velmi vzácných a hrozí jim vyhubení. Mezinárodní organizace na ochranu divoké přírody (WWF) proto zřídila na Madagaskaru řadu chráněných území a usiluje o vybudování dalších. Záchraně madagaskarské přírody hodně pomáhá i tamní vláda. Zakázala například vývoz veškerých přírodnin, tedy i lemurů.

Tlouštíci rostlinné říše

Obrovité baobaby vždy přitahovaly pozornost člověka. Na Madagaskaru najdeme celkem sedm druhů a obyvatelé ostrova stromy velmi uctívají. Říkají jim „reniala“, matky lesa, a považují je za příbytek duchů. Nejstarší zmínka o baobabech pochází ze 14. století. Arabský cestovatel Ibn Battúta popsal obrovité a zavalité stromy se zvláštní schopností hromadit obrovské zásoby vody. Název baobab (původně bahobab) zřejmě pochází z arabského bu hibab, což znamená něco jako plody s mnoha semeny.
Dominantní částí baobabů je jejich obtloustlý kmen. U nejstarších jedinců některých druhů dosahuje i více než 10 metrů v průměru. Kůra (nebo správněji borka) baobabů je většinou velmi hladká a jemná. Těsně pod povrchem obsahuje fotosynteticky aktivní vrstvu, díky které mohou baobaby využívat sluneční záření i v době sucha, kdy nemají listy. Ještě hlouběji najdeme silná a tuhá vlákna chránící dřevo před ohněm a zmírňující ztrátu vody v době sucha. Teprve pod nimi je vlastní dřevo, velmi pórovité a vláknité, které slouží jako zásobárna vody. Údaje o tom, kolik vody dokáže baobab zadržet, se velmi různí. Vzrostlé a staré exempláře ale zřejmě pojmou až 2000 litrů vody. Kmen baobabu mění v závislosti na ročním období svou tloušťku. V suchých měsících spotřebovává své zásoby vody a kmen se smršťuje, po vydatných deštích opět nabývá na objemu.

Kůra a dřevo baobabů jsou pro domorodce nepostradatelnou surovinou. Používají je k výrobě lan a provazů, dřevo slouží jako střešní krytina nebo krmivo pro dobytek jako zelenina jsou využívány kořeny baobabů a kmeny starých a hodně rozložitých stromů využívají lidé jako své příbytky. Velké sametové plody některých druhů dozrávají do velikosti dětského míče a jejich vatovitá příjemně nakyslá dužnina obsahuje vysoké procento vitaminu C, vápníku a fosforu. K pití se hodí i míza stromů, kterou lze ovšem využít i k výrobě kvalitního lepidla. Semena ne zcela dozrálých plodů jedí Madagaskařané syrová, ze starších a tvrdých lisují vynikající olej. Také o osudu baobabů rozhodne ochrana madagaskarské přírody, zejména původního prostředí, v němž se baobaby mohou rozmnožovat.

Barevný svět chameleonů

V dnešní době jsou chameleoni v mnoha druzích a rodech rozšířeni téměř po celé Africe, jižních částech Evropy a Blízkého východu. Madagaskar je ale jakýmsi centrem jejich výskytu, protože tu žije zhruba 70 procent všech známých druhů. Chameleoni velmi hluboce zasahují do každodenního života Malgašů, domorodých obyvatel ostrova. Jen málokterý jiný živočich se tak často objevuje v jejich příslovích, pořekadlech, legendách a pověrách.
Venkované chameleony ani nepojídají, ani nijak přímo neohrožují. Přesto nejsou setkání lidí a chameleonů žádnou idylkou. Malgaši totiž cítí k chameleonům odpor spojený především s jejich tradicemi a kulturou, protože podle pověstí přinášejí některé druhy chameleonů lidem neštěstí a jiné zase používají šamani a kouzelníci k léčebným rituálům. Etika života domorodých obyvatel ale lidem brání v ubližování zvířatům bez vážnější příčiny a chameleoni mají mezi všemi živočichy Madagaskaru u lidí největší respekt.

Specifikem chameleonů jsou především jejich oči, které se mohou pohybovat nezávisle na sobě v pro nás nepředstavitelném úhlu, chytání kořisti vymrštitelným jazykem na značnou vzdálenost a schopnost měnit barvu kůže v závislosti na náladě. To chameleonům umožňují pokožkové buňky zvané chromatocyty, které z větší části řídí samostatný nervový systém a zřejmě vlastní smyslový aparát.

Mistři světa v povídání

Domorodí obyvatelé jsou velmi upovídaní. Mluvení dokonce povýšili mezi múzy, takže se stalo národním uměním. Rozvinulo se především na přelomu 18. a 19. století a původně sloužilo králi k oznamování jeho úmyslů a plánů a komunikaci s veřejností. Dnešní Madagaskar si uchoval především ochotu řečnit kdykoli, s kýmkoli a o čemkoli nekonečně dlouho. Zeptáte-li se například na cestu, očekáváte jako Evropan krátkou a jasnou odpověď v jedné, dvou větách. Na Madagaskaru se začne dotázaný vyptávat kam, proč, odkud, kdy, zvažuje správnost vašich rozhodnutí a nabízí jiné varianty. Ptá se, kde už jste byli, co jste zažili, jak se vám vede a to vše proplétá spoustou zdvořilostních frází a vzletných obratů.
V praxi vypadá běžný dotaz třeba takto: „Dobrý den, pane. Nejsem z těch jejichž slova plynou líně jako voda řeky u mořských břehů, ale život je jako vůně vařícího hrnce; když je odkrytý, vůně uniká. Vaše cesta i vaše záležitosti jsou jistě důležité. Avšak když už je výprava na cestě, nemůžeme ji zastavit a člověk je sám sobě vůdcem. Nechť tedy vaše myšlenky plynou chvíli po boku našich. Jen na malou chvilku, vždyť přeci jeden strom ještě nedělá les. A díky této vaší přízni se jistě dozvíme, kde tu koupíme buráky.“ A odpověď se nese v podobném duchu. Většině Evropanů trvá několik týdnů, než pomalému tempu domorodců přivyknou. Ve skutečnosti je obdivuhodné a krásné, kolik času si vzájemně věnují.
Trochu extrémním příkladem řečnických dovedností jsou každodenní večerní zprávy v televizi. Doma jste zvyklí na krátká vyjádření, jedna událost, dvě tři vysvětlující věty a rychle k dalšímu tématu. Na Madagaskaru nejprve hlasatelka nadnese problém – to ještě bývá zhruba podle našich zvyklostí. Pak ale dostane slovo odpovědná nebo zainteresovaná osoba, například ministr, a zahájí neuvěřitelně vzletný monolog trvající třeba dvacet minut. A protože Madagaskar vyznává dva úřední jazyky, co bylo vyřčeno malgašsky opakuje se po reklamě ještě francouzsky.

Doporučení na konec

Na závěr mám pro návštěvníky Madagaskaru dobrou radu. Pokuste se co nejvíc zapomenout na porovnávání s vlastní kulturou a vlastními zvyklostmi. Každý z nás má jinak vyvinutý cit pro to, co vnímáme jako krásné a většinou si jen neradi uvědomujeme, že je to jen náš osobní pohled. Že jiní lidé, třeba domorodí obyvatelé, mohou svět vidět a posuzovat úplně jinak. Být uvnitř je prostě něco jiného než dívat se zvenčí.


Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA