published in: Vesmír 87,  2008/5: 279

Lemuří strom

Pavel Hošek

Na základě nejnovější analýzy DNA více než dvou set jedinců již víme, jak probíhal vývoj lemurů na Madagaskaru (Vesmír 72, 558, 1993/10). Většinou se potvrdily starší názory založené na morfologii a genetice. Nejstarší samostatnou linii představují ksukolové, podivné noční polo­opice, které se od ostatních lemurů oddělily již někdy před 66 miliony let. Další linií jsou sifakové, pojmenovaní podle typického hlasového projevu (Vesmír 82, 107, 2003/2), striktně noční lepilemuři, makiové, nejmenší žijící primáti a tzv. praví lemuři, skupina, která zahrnuje mnoho poměrně rozmanitých druhů, např. známého lemura katu.
Lemuři jsou mezi ostatními primáty výjimečnou skupinou. Se svými více než 90 druhy  představují zhruba 20 % všech současných primátů, žijí však pouze na Madagaskaru, tedy na méně než 1 % zemské souše. Považuje se za prokázané, že všichni madagaskarští lemuři jsou potomky jediného výsadku. Na Madagaskar se nepodařilo proniknout žádné jiné skupině primátů krom jediné, která to zvládla až někdy před 2000 lety, poté co se naučila navigovat na otevřeném moři. Pro lemury to však mělo katastrofální následky, neboť lidé během své krátké přítomnosti na ostrově vyhubili již 15 ­druhů (přesněji: 15 vyhubených druhů je doloženo ). Smutné na tom je, že to všechno byly velké formy ­vážící přes 10 kg (nejtěžší žijící lemur je indri a váží maximálně okolo 9 kg) s řadou unikátních adaptací, které me­zi současnými lemury již nenajdeme. (Genome Research, 1. 3. 2008)

Popiska obrázku
Jednotlivé vývojové linie lemurů jsou v kladogramu reprezentovány těmito druhy (shora): ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis), sifaka zlatotemenný (Propithecus tattersalii), lemur severní (Lepilemur septentrionalis), maki červený (Microcebus rufus), lemur kata (Lemur cat­ta) a lemur Scla­terův (Eulemur flavifrons). Snímek lemura Sclaterova © Petr Čolas, ostatní snímky © Pavel Hošek.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA