published in: Vesmír 85(3), 2006: 148–154

Co dál chránit na Madagaskaru

Ptačí fosílie pomáhají nasměrovat budoucí ochranářské aktivity

Pavel Hošek

Je velmi pozoruhodné, jak dlouho ­trvalo, než byla madagaskarské přírodě přisou­zena minulost. Ještě v šedesátých a sedm­desátých letech minulého století byla i mezi biology stále běžná představa, že Madagaskar vždy pokrýval souvislý lesní porost, který nedoznal žádných zásadních změn po celé desítky, ba stovky tisíc let, a něco se začalo dít až s příchodem člověka. Je neuvěřitelné, jak s takovou představou mohli pracovat lidé, kteří byli jinak velmi dobře informováni o proměnlivosti klimatu a vegetace kdekoli jinde na světě. A právě na základě takových znalostí byla v minulosti vybírána místa zasluhující lidskou péči či ochranu a zřizována chráněná území.


1. Didierea trollii je jednou z dominantních rostlin trni­tého buše, nejunikátnějšího ekosystému na Madagaskaru. Celá čeleď Didiereaceae je pro Madagaskar endemická. Také trnitý buš je místem, kterému je nutné věnovat zvýšenou pozornost. Na rozdíl od mokřadů a jezer mu však v současnosti bezprostřední zánik zdaleka nehrozí. Přirozené klimatické tendence nahrávají spíš jeho rozšiřování. Lidí tu žije poměrně málo, a tak kácení a vypalování postupuje pomalu. Nejvýraznějším činitelem, který proměňuje ekosystém trnitého buše, jsou invazní rostliny (Vesmír 80, 640, 2001/11). Snímek © Pavel Hošek.

Teprve v posledních zhruba třech desetiletích konečně získáváme přibližnou představu o vývoji klimatu a přírody Madagaskaru v uplynulých několika tisíciletích. Zejména průzkum speleotém a pylové analýzy sedimentů z různých míst ostrova ukázaly, že vegetační pokryv (hlavně v centru a na západě ostrova) byl vždy mozaikou lesa a savany. Hodně přitom zřejmě záviselo na konkrétních půdních poměrech jednotlivých míst. Během posledních tisíciletí se několikrát změnilo klima, a tedy i poměr rozlohy savan a lesů. Posledních 3–5 tisíc let je ve znamení stále suššího klimatu, a tedy i ústupu lesů. Zhruba před 2000 lety začal do dalšího vývoje zasahovat člověk a v posledních několika staletích se stal zásadní ekologickou silou. Zdá se, že současný úbytek madagaskarských lesů je primárně přirozeným jevem, který lidská činnost jen katalyzovala do nebývalého rozsahu a nebývalé rychlosti. Ostatně podobně je to na Madagaskaru i s vymíráním obratlovců v posledních tisíciletích (Vesmír 77, 615, 1998/11).

Madagaskarští ptáci

Madagaskarští ptáci    jako celek jsou pozoruhodní nejméně ze tří důvodů:
1. Předně žije na ostrově poměrně málo druhů. To je jistě velmi překvapivé u země, která patří k centrům světové diverzity. Vynikne to při srovnání s jinými ostrovy podobné velikosti, jak ukazuje tab. I. Tuto skutečnost lze vysvětlit velmi dlouhou izolací Madagaskaru od okolních pevninských bloků. Ta ­trvá nejméně 130 milionů let, tedy od časů, pro něž neexistuje žádný paleontologický doklad většiny současných ptačích řádů. Ostatní ostrovy uvedené v zmíněné tabulce měly v pleistocénu spojení s pevninou. Větší množství ptačích druhů na těchto ostrovech je proto téměř jistě dáno větší schopností ptáků šířit se nad pevninou než přes oceán.



2. Vanga hákozobá (Vanga curvirostris) a vanga bělohlavá (Artamella viridis), dva zástupci madagaskarské endemické čeledi Vangidae. Snímek © Pavel Hošek.

3. Jezero Tsimanampetsotsa je unikátním místem v unikátním společenstvu trnitého buše. Kromě vzácných vodních nebo na vodu vázaných živočichů (na snímku plameňák růžový, Phoenicopterus ruber) se v jeho okolí nalézají také jeskyně s pozoruhodnou faunou. Žije tu rovněž cibetkovitá šelma Galidictis grandidieri, která je známa právě jen z okolí tohoto jezera . Subfosilní nálezy však podobně jako u ptáků potvrzují její mnohem větší rozšíření v minulosti. Snímek © Jiří Bálek.

4. Rákosník madagaskarský (Acrocephalus newtoni). Snímek © Alena Pazderová.

2.
Další charakteristikou malgašské avifauny je vysoký stupeň endemizmu jak na rodové (24,6 %), tak na druhové (53 %) úrovni. Nutno ještě dodat, že dalších 25 (12,5 %) druhů je endemických pro tzv. malgašskou geografickou oblast, kam spadají ještě Aldabra, Komory a Maskarény (obr. 2a a 2b).
3. Posledním typickým jevem pro madagaskarské ptactvo je vysoký počet lesních druhů (57 %). A vezmeme-li v úvahu jen endemické druhy, je procento ptáků vázaných na les ještě mnohem vyšší (80 %). Z biogeografického hlediska lze madagaskarské ptáky rozdělit do dvou hlavních skupin: východní a západní. Mnohem vyšší stupeň diverzity je na východě – 167 hnízdících druhů, z nichž 43 (26 %) nelze najít nikde jinde na Madagaskaru.
A ještě jedna ptačí „podivnost“, která se ovšem netýká ani tak ptáků samotných jako spíš biologů, kteří ptáky studují. S výjimkou několika druhů vymřelé čeledi Aepyornithidae (Vesmír 77, 615, 1998/11 – rámeček na s. 618) totiž ornitologové jaksi automaticky předpokládají, že se počet druhů madagaskarských ptáků za posledních několik tisíc let nijak podstatně nesnížil. Nepřipomíná to poněkud tristní úroveň názorů na vývoj madagaskarské přírody popsanou v předchozích odstavcích


Tab. I. Počet ptačích druhů hnízdících na Madagaskaru a na jiných ostrovech srovnatelné velikosti ležících ve stejném klimatickém pásu.

Madagaskarští ptáci v minulosti

Jak souvisí ptáci s vývojem klimatu a změnami vegetačního pokryvu? A jak s navrhováním nových chráněných území? Dost ­úzce, ale nepředbíhejme. Podívejme se ještě na nedávný srovnávací výzkum všech dosud nalezených madagaskarských subfosilních ptačích pozůstatků, který uskutečnili S. M. Goodman  a L. M. A. Rakotozafy v první polovině devadesátých let 20. století.
Celosvětová sbírka ptačích ostatků ze západního a jihozápadního Madagaskaru1 je bohatá (viz mapku na obr. 6). Po celou dobu jejího shromažďování se však nikdo nepokusil o souborné zhodnocení nálezů. Až nyní. Z nalezišť na západě a jihozápadě jsou známy ostatky více než 50 druhů ptáků. Z nich je dnes nejméně 13 považováno za vyhynulé a asi 10 je stále známo ze současných lokalit Madagaskaru, jejich areál rozšíření je však v porovnání s minulostí mnohem menší. Ostatní druhy jsou i dnes hojné nebo alespoň nejsou ohrožené.
Na všech lokalitách uvedených na obr. 6 se našly pozůstatky vodních ptáků. V mnoha případech činili vodní ptáci značnou část nebo většinu nalezených subfosilií. Z toho lze vyvodit, že na nalezištích byla v minulosti jezera nebo mokřady.2 Podrobnější srovnání avifauny z naleziště Lamboharana3 s ptačí faunou několika současných jezer ukázalo, že Lamboharana byla v minulosti zcela jistě vodním ekosystémem, kde přinejmenším malou část plochy muselo zaujímat sladkovodní jezero. Dost podobný je stav i na ostatních zkoumaných místech.


5. Jezero Ravelobe v národním parku Ankarafantsika je jediné sladkovodní jezero, které se v současnosti nalézá v chráněném území. Přímo na něm nebo v jeho okolí žije přes 120 druhů ptáků a patří k nejznámějším ornitologickým lokalitám Madagaskaru. Jezero Amboromalandy, ležící jen o 30 km severněji, je na ptáky zhruba stejně bohaté (napovídá tomu i jeho jméno, které znamená něco jako „u hedvábných ptáků“). Přesto se žádné ochraně dosud netěší. Snímek © Pavel Hošek.

6. Přehled nalezišť subfosilních ptačích pozůstatků na Madagaskaru.

7. Vycpaný polák madagaskarský (Aythya innotata) má v antananarivském muzeu výsadní postavení. Na malgašsky psané cedulce v pozadí (je tam i francouzská) se píše něco v tom smyslu, že kdyby lidé neničili přírodu, mohli bychom tohoto ptáka spatřit živého na jezeře Alaotra. Prozatím není zcela jasné, zda polák madagaskarský vyhynul, ale pokud ne, daleko do toho nemá. V poslední době byl spatřen pouze dvakrát – jeden párek viděli biologové r. 1970 a dalšího jedince našli rybáři ve svých sítích r. 1991. Žije (nebo žil) v příbřežních porostech jezera Alaotra, kde byl běžný až do třicátých let minulého století. Později jeho stavy silně poklesly vinou lovu, úbytku rozlohy přirozeného prostředí a kvůli introdukovaným rybám, které vypásly vodní flóru.
Nadpis „Ny fotsy maso“ je polákovo malgašské jméno, které dokládá neobvyklé zbarvení očí i všímavost Malgašů. V překladu znamená „bílé oko“. (Kromobyčejnost českého pojmenování ponechme raději bez komentáře.) Snímek © Pavel Hošek.

Dochované subfosilie také jasně dokazují, že se ptačí fauna západního a jihozápadního Madagaskaru výrazně změnila. Vyhynula celá čeleď velkých nelétavých ptáků (Aepyornithidae) a dalších 5 druhů vodních a 3 druhy terestrických ptáků.4 Další 4 druhy5 jsou sice dodnes rozšířeny na jiných místech ostro­va, ale jejich rozšíření je mnohem menší než kdysi.
Je zřejmé, že se v minulosti na jihozápadě Madagaskaru muselo rozkládat několik mokřadů a jezer s bohatou sladkovodní vegetací. Potvrzují to i palynologické studie (např. v Ambolisatře), podle nichž proces vysychání začal někdy před zhruba 3000 lety. Některá místa si „vodní“ charakter dochovala až do časů před 1200–1400 lety.


Tab. II. Přehled velkých jezer na západě a jihozápadě Madagaskaru. Jejich uvedené základní charakteristiky celkem dobře vypovídají o tom, že i tato jezera jsou zanikajícími vodními plochami.

Na žádném z ptačích kosterních pozůstatků nebyly nalezeny stopy lidské činnosti.6 Nejstaší přímé známky lidského osídlení madagaskarského západu pocházejí z 6. až 11. sto­letí.7 Podle analýz vrtů v Ambolisatře však vše nasvědčuje tomu, že zde lidé žili již před 1800–1900 lety, kdy se významnou měrou zvyšuje množství popela v sedimentech, což dosvědčuje náhlý nárůst požárů.
Shrneme-li všechna známá fakta, ptačí subfosilie potvrzují, že primární příčinou změn vegetace, drastického ubývání sladkovodních ekosystémů i vymření mnoha ptačích druhů je aridifikace krajiny způsobená nižším množstvím dešťových srážek.

Jaké si vzít poučení?

Na celé velké rozloze západního a jihozápadního Madagaskaru zbyla do dnešních dnů jen 4 větší jezera (tab. II). I Madagaskar jako celek má dost málo vodních ploch. Při inventarizaci roku 1963 bylo sice napočítáno 530 vodních ploch (jezer, lagun, rybníčků ap.) s rozlohou přes 20 ha, jen 18 z nich však svou rozlohou přesahuje 1000 ha. Ze všech 46 současných chráněných území na Madagaskaru pouze 2 zahrnují jezera – národní park Tsimanampetsotsa (obr. 3) se stejnojmenným jezerem a národní park Ankarafantsika, v jehož hranicích leží asi desetihektarové jezero Ravelobe se sladkou vodou (obr. 5).
Mezi vodními ptáky je vysoké procento bezprostředně ohroženo vyhubením. Dvěma druhům (Tachybaptus rufolavatus a Aythya innotataobr. 7) schází k úplnému zániku jen krůček nebo možná už opravdu vymřely. Jen málokterý z ohrožených druhů se přitom těší uspokojivé ochraně v některé z rezervací nebo v některém z národních parků.
Současné studie ukazují, že mnoho sladkovodních nebo na sladkou vodu vázaných orga­nizmů vymírá. A některé již vymřely. Týká se to jak vodních ptáků, tak třeba sladkovodních ryb, u nichž bylo zjištěno drastické snížení početních stavů zejména ve společenstvech endemických druhů.


8. V malých tůňkách a jejich okolí také často žije pozoruhodná fauna (např. obojživelníků, hmyzu ap.), avšak pro mnohé vodní druhy ptáků je tak malá vodní plocha nedostatečná. Snímek © Pavel Hošek.

9. Čírka černoskvrnná (Anas bernieri) žije dnes na několika málo místech – např. na jezeře Amboromalandy nebo v deltě řeky Betsiboky (obojí nedaleko přístavu Mahajanga na severozápadě Madagaskaru). Je velmi vzácná a víme jen velice málo o jejím životě. Podle subfosilních nálezů byla v minulosti dosti hojná a rozšířená na mnohem větším území. Snímek z chovu v zoologické zahradě © Alena Pazderová.

10. Alaotra představuje největší jezero Madagaskaru a zároveň největší „sladkovodní katastrofu“. Jeho vodopis je velmi zajímavý. V době sucha má rozlohu asi 22 000 ha a maximální hloubku jen okolo 2 metrů. V čase dešťů přibudou další dva metry vody a rozloha jezera se zvětší asi na 57 000 ha. Břehy na mnoha místech lemují rozlehlé porosty rákosin. Protože v okolí Alaotry jsou největší rýžoviště Madagaskaru a celá oblast představuje potravinovou základnu pro miliony lidí, devastace mokřadních společenstev dostoupila kritických rozměrů. Přispívá k tomu i odlesnění okolních kopců a následná mocná eroze půdy (Vesmír 84, 202, 2005/4), která rychle zanáší mělké jezero. Alaotra je prostě místo, které si vyžaduje rychlý a radikální zásah. Zároveň je to ovšem místo, kde je takový zásah velmi obtížně proveditelný. Snímek © Alena Pazderová.

Shrneme-li, sladkovodní ekosystémy na Ma­dagaskaru posledních několik tisíc let postup­ně zanikají. Dnes známe z celého ostrova 18 endemických druhů vodních ptáků. To znamená, že 5 již vymřelých druhů představuje 22 % z holocenní sladkovodní avifauny ostrova. Rozšíření několika dnes ohrožených druhů bylo v minulosti mnohem větší. Proto by v současnosti měla být věnována zvýšená pozornost právě nenarušeným nebo málo narušeným jezerním a mokřadním společenstvům. Jejich ochraně by mělo být věnováno zvýšené úsilí. Ze seznamu území navrhovaných na ochranu (viz přehled a mapu chráněných území) vyplývá, že přírodovědci, kteří tento seznam pro malgašskou vládu připravovali, si to velmi dobře uvědomují.

Poznámky:
1) V deštných lesích na východě Madagaskaru se dosud žádné fosilie ani subfosilie ptáků nenašly, takže nálezy ze západu a jihozápadu vlastně představují všechny madagaskarské nálezy.
2) A naopak: lze si představit, že bohatá naleziště fosilií budou tam, kde se přednostně tvoří sedimenty, tedy na místě bývalých jezer a mokřadů. A proto také lze ve fosilním záznamu očekávat větší procento vodních ptáků, než by odpovídalo skutečnosti.
3) Název Lamboharana znamená v překladu „prasečí skála“, přičemž je míněno divoké prase (lambo), a nikoliv domácí (kisoa).
4) Phalacrocorax sp., Centrornis majori, Alopochen sirabensis, Hovacrex roberti, Vanellus madagascariensis a Aquilla sp., Stephanoaetus maheri a Coua primavea.
5) Čírka černoskvrnná (Anas bernieri), nesyt africký (Mycteria ibis), zejozob africký (Anastomus lamelligerus) a ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus).
6) Stopy kovových nástrojů jsou známé z kostí vymřelého hrocha (Hippopotamus lemerlei) nalezených v Ambolisatře a Lamboharaně. Stáří kostí bylo stanoveno na 1970±50 let, respektive 1740±50 let.
7) Stáří pozůstatků nejstarší objevené vesnice u Sarodrana bylo stanoveno na 1460±90 let.


PDF soubor s tímto článkem (cca 1,1 MB)


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA