published in: Iris 1, 2007: 4

Moje cesty časem

Pavel Hošek

Jako kluk jsem rád trávil čas u svých prarodičů. O mnoho let později jsem se sám sebe začal ptát, proč vlastně. Co mne tak přitahovalo k celkem všedním životům mých dědečků a babiček? Dnes si začínám uvědomovat, že to prostě byly výlety do minulosti, nebo přesněji do prostředí, které minulost obratně napodobovalo.
Lidé se mě často ptají, proč jezdím právě na Madagaskar. Co se mi tam tak líbí? Neumím na to odpovědět. Vždycky se jen vymluvím. Zamumlám cosi o bohaté přírodě, zajímavých zvířatech či přívětivých domorodcích a snažím se změnit téma hovoru. Ostatně, zkuste se někoho optat, proč má rád svůj rodný kraj. Pochybuji, že dostanete jasnou a stručnou odpověď.
Dnes se ale na tu otázku odpovědět pokusím. Jasné to stejně asi moc nebude, jen stručné možná ano.

*****
Je pět ráno. Sedím před domečkem a v projasňujícím se ránu sleduji asi sedmiletého kluka, jak mlátí rýži. Dvěma tenkými holemi usilovně buší do otýpky před sebou. Chvílemi se ožene po dotěrné drůbeži, která hbitě krade odskakují zrnka. Klučina občas mrkne na mě, jestli se dívám. Je na svou důležitou práci hrdý tak, jak umějí být jen malé děti. Vydrží usilovně pracovat asi hodinu. Pak dojde s kýbli k potoku pro vodu. Znovu zvedne jednu z tenkých holí, popíchne s ní kravku a společně odkvačí do školy. Zatímco se kluk učí moudrým býti, hovádko se spokojeně pase před školou.

*****
V hustém dešti konečně přicházíme k tábořišti. Házím do stanu poslední suchou věc, kterou celý den starostlivě chráním před deštěm – batoh s fotografickým vybavením a hlavně s nafocenými filmy. Vzápětí pádím do potoka, svléknu se do naha a ve studené vodě ze sebe strhávám desítky pijavic, které si mě našly v lese. Stejně se chová i Désire, můj průvodce po Anjanaharibe. Má to ale ztížené, protože na hnědé kůži se tmavé pijavice hůř hledají. Na mostku postává pár kolemjdoucích – někteří s deštníky – a mlčky sledují naši ozdravnou koupel.
Jsem dnes spokojen. Podařilo se nám najít rostlinu s krkolomným jménem Takhtajania perrieri. Přežívá jako posel dávných věků z dob, kdy se na zemi producírovali dinosauři. Dnes je to vzácný relikt, na Madagaskaru známý jen ze dvou míst.

*****
Celý den jsme proseděli na korbě náklaďáku, ale večer nám přichystal osvěžující zastávku. Spolu s jedním malgašským známým jsem se vykoupal, zaplaval si v kalné říční vodě a teď sedíme u kafíčka pod slaměnou stříškou u přívozu a pozorujeme čilé lidské hemžení při západu slunce. Na další cestu vyrážíme až po setmění. Na korbu se zvolna skládá asi třicet pasažérů. Přibyl i někdo nový. Dva statní chlapíci rychle dělají místo na podlaze mezi barely, pytli rýže a koši ryb. Rozprostírají tmavou houni a přinášejí bezvládného starce. S ním nastupuje i drobounká seschlá babička – celý zbytek cesty prosedí vedle muže na podlaze. Dovídáme se, že starý pán je vážně nemocen a cestuje za doktorem. Zbylých šest hodin zadumaně mlčím. Přemýšlím o životě, penězích, štěstí, domovu, o náhodě a osudu, o nevyhnutelnosti.

*****
O desáté večer skoro celá vesnice spí. Také se chystám. Na dřevěné, podomácku vyrobené posteli už mám rozhozený svůj spacák. Nadechuji se, abych sfoukl svíčku na plechovce od kondenzovaného mléka, když se ještě jednou objevuje paní domu. Velmi stará a velmi hubená žena, v jejíchž hlubokých a nesčetných vráskách čtu o neklidném a těžkém životě. Sejme ze zdi vybledlou fotografii v dřevěném rámu a natáhne ke mě ruku.
„Moje maminka,“ říká malgašsky.
Beru si od ní obrázek a pokládám ho na háčkovaný ubrus vedle svíčky. Dívám se dloho na zastřenou ale mladou a krásnou tvář a vdechuji vůni vanilky, která se suší na policích všude kolem. Mrtvé věci umí oklamat čas, a proto dívka může být matkou babičky.
„Misaotra betsaka,“ vracím snímek staré paní a nedá mi, abych se lehce neuklonil. Neděkuji za nocleh ani pohostinnost. Děkuji za vzácný dar neobyčejného prožitku.
Ještě dlouho nemohu usnout. Ani silná vůně vanilky nepomáhá.

*****
Cesty na Madagaskar jsou možná cestami za exotikou a neznámem. Jsou určitě i cestami za poznáním podivudodně krásné a zajímavé přírody. Pro mne jsou ale ze všeho nejvíc cestami časem, cestami do moudrosti dob již dávno zašlých, cestami na prázdniny k babičce a dědovi. Jsou hobbitími cestami tam a zase zpátky. Učím se skrze Madagaskar poznávat hlouběji náš svět doma ve střední Evropě (a dovídám se na něj věci spíš nelichotivé).
Tajně přeji svým kamarádům na Madagaskaru, aby se i oni měli tak, jak se máme my, ve světě takzvaně civilizovaném. Nahlas jim ale říkám, ať po tom zase tak moc netouží, že není příliš o co stát.
Moc si přeji, aby zůstal na světě alespoň kousek madagaskarské divočiny, nespoutaných lesů, kam je těžké proniknout, a pokud se to podaří, je tam člověk hostem spíš nevítaným. Bojím se, že je to nesplnitelné přání. Celý svět se mění v jeden velký lidský příbytek a ze zbytků přírody se stávají zoologické zahrádky pro turisty. Madagaskar v tom zůstal trochu pozadu. Naštěstí. A tak je zatím stále kam jezdit pro moudrost a pro odpovědi na otázky.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA