Ani to by ještě nemuselo být hodno pozoru. Nové druhy drobných obratlovců jsou z různých končin tropů popisovány po desítkách a Madagaskar není výjimkou. Příběh rodu Matoatoa však upozorňuje na dva obecnější problémy. Jednak existuje množství dalších madagaskarských plazů
,
kteří sdílejí podobný osud. Byly objeveni a popsáni kdysi na přelomu
století.
Jsou známi jen z několika málo exemplářů a od těch časů se s nimi již
nikdo
nesetkal. Znovu začínají být nalézáni v přírodě až v posledních deseti
či patnácti letech. Jako příklad uveďme druhy Phelsuma breviceps,
Paragehyra petiti ad. A netýká se to jen plazů. Podobné osudy
mají
někteří obojživelníci 
,
ale třeba i lemuři 
(Hapalemur simus, Allocebus trichotis, Microcebus
myoxinus ).
Příčinou je asi prachobyčejný zájem člověka – do počátků našeho století
totiž spadá intenzivní přírodozpytné úsilí Francouzů v nově nabyté
kolonii.
V období 2. světové války a krátce po ní ambice upadaly a začaly se
opět
vynořovat až koncem století. Mají tentokrát méně nacionální charakter a
vyplývají spíše z obecnějšího povědomí o narůstající devastaci celé
planety;
ze snahy rychle vše poznat ještě teď, protože za pár let bude možná už
pozdě.
Druhý problém je rázu spíše evolučně geografického. K většině výše zmíněných dlouho hledaných a konečně znovu nalezených druhů (ale nejen k nim) bývají v posledních letech objevovány druhy blízce příbuzné, které ovšem žijí v jiných částech ostrova, obvykle v docela jiných klimatických a přírodních podmínkách. Matoatoa spannringi je domovem v deštných lesích na východě, M. brevipes v suchých formacích trnitého buše; Paragehyra petiti obývá polopuštní oblasti, Paragehyra gabriellae pro změnu miluje deštné lesy; Phelsuma breviceps je známa z nejvyprahlejších míst jihozápadu, většina ostatních druhů rodu dává přednost deštným nebo horským mlžným lesům na východě. Svádí to k domněnce, že právě tyto podmínky mohly být příčinou adaptivní radiace a speciace (vzniku a rozrůznění více druhů ze společného předka), ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Pokud je mi známo, nikdo se tím nezabýval. Většina badatelů se prozatím věnuje pouhému hledání a popisování nových druhů. Vždyť koho by nelákalo napsat – a uveřejnit (!) – vědecký popis ducha?
(Misc. publ. 186, Ann Arbor, 23. 2., 1998)
