Published in: Živa 3/1992: 138-139

Objev dvou nových druhů lemurů na Madagaskaru

Pavel Hošek
 

Nadčeleď Lemuroidea je, pomineme-li sporné tany, nejstarší recentní skupinou primátů. Přesto však jde o taxon druhově velmi bohatý a u některých rodů a druhů se setkáváme až s překvapivě malou diverzitou. Počtem 30 druhů (v době, kdy byl tento text napsán, tomu tak bylo - viz        ) jsou lemuři nejpočetnější načeledí poloopic (Prosiminae). Některé druhy jsou si velice podobné a jejich charakterizaci ještě více znesnadňuje množství popsaných poddruhů. Za pozornost stojí i značná variabilita ve zbarvení jedinců některých forem. Všechna tato fakta nasvědčují mohutnému rozvoji lemurů v současnosti. Co je však příčinou takové úspěšnosti více než 45 miliónů let starých živočichů?
Odpověď je nutno hledat v prehistorii a zejména v geografickém rozšíření recentních druhů. Hlavním důvodem je dlouhodobá, přísná ostrovní izolace. Nejprve si však přibližme, jak se předkové dnešních lemurů ocitli právě na Madagaskaru.
Nejstarší nálezy jejich kosterních pozůstatků jsou známy ze středního paleocénu Severní Ameriky. Ze severoamerických tropických pralesů lemuři pronikli do Evropy. Koncem eocénu americké formy vymírají a evropské naopak dosahují mohutného rozvoje a pronikají dále do Afriky. Z kontinentu se dostávají, pravděpodobně jen náhodou, také na ostrov Madagaskar, který byl již tehdy značně dlouho izolován a poměrně dosti vzdálen od pevniny. V budoucnu se pak ukázal jako jediný vhodný pro život lemurů. Dodnes není jednoznačně prokázáno, zda je malgašská populace výsledkem migrace více druhů, či jednoho prapůvodního, obrazně řečeno, jakéhosi lemuřího Adama s Evou.
Na všech původně obývaných kontinentech nedokázali lemuři odolat tlaku okolního prostředí - zejména vlivu predátorů. O tom svědči jejich vyhynutí v Severní Americe, Evropě i Africe. Pouze na Madagaskaru umožnila nepřítomnost velkých šelem spolu s velkou pestrostí ekosystémů a biotopů s řadou volných nik bouřlivý rozvoj mnoha často bizarních forem (např. ksukol Daubentonia madagascariensis (Gmelin, 1788)). Dodnes probíhající speciace řady poddruhů je příčinou nejednotnosti v názorech odborníků na systematiku nadčeledi. A je také důvodem proč druh sifaky - Propithecus tattersalli Simons, 1988  ušel až donedávna pozornosti.
Populaci P. tattersalli poprvé objevil v pralesích severního Madagaskaru v roce 1982 profesor I. Tattersall z antropologického oddělení tropického muzea přírodních věd v New Yorku. Ten jej provizorně určil jako poddruh sifaky velkého P. diadema candidus A. Grandidier, 1871. Teprve v roce 1988 po důkladné determinaci dr. E, Simonsem z Duke Primate Center v Severní Karolině byl rozpoznán a popsán jako nový druh. Holotyp byl uložen v Americkém muzeu přírodních věd ve Washingtonu.
Do jisté míry podobná je historie lemura zlatého (Hapalemur aureus Meier, Albignac, Peyrieras, Rumpler, Wright, 1987) objeveného jen o rok dříve ve východomadagaskarských bambusových pralesích. Výzkum v okolí Ranomafany (nachází se asi 50 km severovýchodně od Fianarantsoy , pozor na záměnu s Ranomafanou, která leží asi 200 km východně od Antananariva), kde se H. aureus vyskytuje, byl původně zaměřen na blízce příbuzný druh H. simus Gray, 1870, o němž se soudilo, že je již vyhuben. Na potvrzení či vyvrácení tohoto názoru byla zorganizována záchraná výprava pod vedením německého přírodovědce dr. B. Meiera, který se po usilovném pátrání v deštných pralesích východní části ostrova skutečně podařilo skupinu lemurů objevit. Detailní pozorování však ukázalo, že jde o druh nový, i když velmi podobný hledanému.
Pro úplnost nutno dodat, že později byl nedaleko nalezen i H. simus a v současnosti se jeho stavy odhadují na 200-400 jedinců. Budoucnost však nemá růžovou - odhaduje se, že během 20 let definitivně vyhyne.
Propithecus tattersalli, o němž se česká odborná literatura dosud nezmiňuje, by mohl nést označení sifaka zlatohlavý, které jednak vychází z anglického pojmenování Goldencrowned Sifaka (doslovný překlad sifaka zlatotemenný), ale hlavně dobře odpovídá přirozenému zbarvení druhu. P. tattersalli je většinou zbarven bíle, tmavější je pouze obličejová kresba. Na temeni hlavy a na prsou přechází bílá v zlatožlutou až oranžovou. Husté osrstění, obvyklé pro příslušníky rodu Propithecus, není u sifaky zlatohlavého tak výrazné. Zvláště nápadné je neobvykle krátké ochlupení ocasu. Naopak uši jsou poněkud výraznější než u jeho nejbližších příbuzných. Hmotností 3,3-5,8 kg se řadí k velkým lemurům. Hovoříme samozřejmě o recentních druzích, které nelze srovnávat se subfosilními (např. rod Megaladapis), jež dosahovali velikosti osla a hmotnosti několika desítek kilogramů.
Početní stav sifaky zlatohlavého není přesně znám. Odhaduje se na někilik desítek až stovek kusů. Několik izolovaných skupin bylo opakovaně pozorováno v okolí vesnice Daraina na severovýchodě Madagaskaru v pásu lesa o rozloze asi 17 × 7 km. Vzácně se s ním lze setkat i mimo toto území, ne však více než 15 km od Darainy. Dává přednost okrajům lesa před zapojeným prostorem a s oblibou vyhledává galeriové lesy.
O potravě P. tattersalli není mnoho známo. Jsou hlášeny případy plenění mangových plantáží. Lze se však oprávněně domnívat, že jeho potravu tvoří ovoce, výhonky a listí nejrozmanitějších rostlin a v menší míře zřejmě i hmyz. Rozhodně nejde o tak přísného potravního specialistu, jakým je například Hapalemur aureu, který se živý výhradně listím a výhonky bambusu. Potravu přijímá sifaka zlatohlavý přes den i v noci. Tím se odlišuje od blízce příbuzného sifaky malého Propithecus verreauxi A. Grandidier, 1867  , který potravu přijímá pouze během dne.
Do zajetí byli pro výzkemné účely odchyceni dva jedinci P. tattersalli. Šlo o pár, kterému se za necelý měsíc narodil potomek - samička. Do měsíce dorostla téměř velikosti dospělých lemurů. Všichni tři jsou od roku 1988 chováni v Duke Primate Centre ve Spojených státech. H. aureus je chován pouze v zoologické zahradě Tsimbazaza v Antananarivu od roku 1987, - jde o rodiče a jejich dva potomky. Bližší údaje o způsobu života a rozmnožování ve volné přírodě nejsou ani u jednoho z obou nově popsaných druhů dosud známy.
Objev nových druhů byl učiněn v období, kdy jim hrozí bezprostřední vyhubení. IUCN a WWF proto intenzivně usilují o zřízení rezervací v oblastech jejich výskatu. Díky malgašské vládě, která vznik chráněných území podporuje, a intenzívnímu přípravnému výzkumu lokalit, naní doba jejich vyhlášení daleko. 
Zdá se nepravděpodobné, že by živočichové velikosti větších savců mohli uniknout pozornosti do dnešních dnů. Šimpanz bonobo (Pan paniscus), okapi (Okapia johnstoni) a další svědčí o opaku a nedávný objev dvou nových druhů lemurů ukazuje, že nejsou vyloučena ani skutečná překvapení.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA