published in: ABC 10, 1995: 14–15

Zelená světýlka pralesa

Pavel Hošek 

Prales, to je tma. Vlastně ne tak docela. Slunce se prodírá mezi listy vysoko  v korunách a sem tam nějaká ta skulinka dovolí některému z paprsků  problesknout až úplně dolů do podrostu. Vzniká oslňující a naprosto  nepřehledná mozaika černých flíčků stínu a zářivých zelených  „prasátek“ na místech, kam dopadá slunce. Jste-li náhodou na Madagaskaru, může se vám občas stát, že  některé z tisíců oněch „prasátek“ náhle popoběhne. Od kůry se odlepí  pronikavě zelené tělíčko, hbitě se zavlní a vzápětí opět ztuhne ve  strnulé póze, jako by se nikdy ani nepohnulo. Takto vypadá většina  náhodných setkání s felsumou v přírodě. Jen trpělivější pozorovatel  může být odměněn pomalými pohyby, kdy zviřátko neprchá před  nebezpečím, ale shání potravu, svého druha, nebo si prostě jen tak  někam leze. Že stále netušíte o kom nebo o čem je řeč? Felsumy (v odborné  terminologii rod Phelsuma) jsou drobní gekoni obývající ostrov Madagaskar , několik přilehlých malých souostroví v Indickém oceánu  a část východní Afriky. Dnes známě téměř 30 druhů. Naprostá většina z nich je krásně zářivě zelených s modrou, červenou nebo i jinak  zbarvenou kresbou. Uspořádání nápadně zrníčkovitých šupin spolu  s lomem světelných paprsků vytváří z dálky dojem jemného sametového  nádechu. Ač se to bude zdát podivné, právě toto nápadné zbarvení má  felsumy ochránit před nepřáteli. V přirozeném prostředí se totiž  z nápadného stává nenápadné a ve spleti větví a listů místy ostře  nasvícených a jinde zcela zastíněných, se tito gekoni prakticky  ztrácí. Prozradí je nejčastěji právě onen popsaný, rychlý a trhavý  pohyb, cítí-li se být ohroženi. Podobně jako jiní gekoni mají i felsumy na polštářcích prstů  přísavná zařízení a mohou se proto pohybovat i po hladkých svislých  plochách nebo dokonce i hřbetem dolů. Pochopitelně této vlastnosti  hojně využívají. Žijí nejčastěji ve spleti velkých listů palem, fikusů či ravenal (rostlina stromovitého vzrůstu vzdáleně příbuzná  s banánovníkem), ale často pobíhají i přímo po kmenech stromů. Hlavní náplní jejich dne je shánění potravy. Živí se  nejrozmanitějším hmyzem. Větší druhy si troufnou i na tak velkou  kořist, jakou jsou někteří švábi. Oproti většině ostatních gekonů  mají však ve velké oblibě i nektar květů a šťávu z některých druhů  ovoce. Nejlépe je-li již přezralé nebo maličko nahnilé. Sladkosti  jsou vůbec velkou neřestí felsum. Mohou to potvrdit i teraristé,  kteří se chovem těchto roztomilých ještěrů zabývají. Nejoblíbenější  pochoutkou je prý smetanový krém (Pacholík, Pribináček ap.) smíchaný  s trochou medu. Po něm se mohou felsumy doslova utlouct. Podobné  pamlsky jsou však jen oblíbeným zpestřením jídelníčku. Jeho základní  složkou musí i v zajetí zůstat hmyz. Do připravované „kašičky“ lze však vhodně přimísit vitamínové  přípravky. Velkým problémem při chovu některých druhů felsum je  ztráta jejich nádherných barev. Vinu na tom nese jednak nedostatek  slunečního záření a jednak právě nedostatek vitamínů. Rozmnožování felsum je velmi zajímavé. Samička klade obvykle dvě, vyjímečně jedno vajíčko. Ta jsou vždy zpočátku velmi měkká a prvních  několik desítek minut musí být opatrována s nevšední péčí. Kladení  proto probíhá tak, že samice leží na zádech a vytlačí vejce do prstů  zadních nohou. V nich je drží 10 – 30 minut, dokud měkká a lepkavá  blanka neztuhne. V některých případech je později na vejci vidět  otisky prstů samice, které jsou doslova vytlačeny do kožovité  skořápky. Malá početnost vajíček ve snůžce je nahrazována nezvykle častou graviditou. Prakticky každý měsíc může samice snést svá dvě vajíčka.  Po 60 – 90 dnech se z nich líhnou maličké felsumky. Ztvrdlá vejce bývají většinou uložena u nějakého většího předmětu  nebo často v prasklinách kůry stromů, aby byla alespoň trochu chráněna. Zřídka je některé felsumy i zahrabávají. Příslušníci druhů, které umisťují vejce volně, je hlídají. Později drží dozor i nad mláďaty, kterým (ani v zajetí) neubližují. Druhy, které  vajíčka zahrabávají, mohou někdy v terariu mláďata ohrozit, v přírodě se to však stává jen zcela vyjímečně. Mláďata jsou nejčastěji zbarvena stejně nebo obdobně jako  dospělí, jsou však nápadná velkou hlavou. Dospívající samec postupně získává výraznější zbarvení a dorůstá i větší velikosti než samice. U mnoha druhů je silně vyvinuto teritoriální chování. Samci  a dokonce i samice brání své pomyslné území proti vetřelcům z řad  příslušníků stejného druhu. V zajetí v malém prostoru se takové  chování mění v agresivitu a dospělé jedince je nutno chovat  odděleně. Je všeobecně známo, že ještěrky (alespoň ty naše „české“) v nouzi  nejvyšší umí obětovat svůj ocas, aby si zachránily život. Stejnou  schopnost mají i felsumy. Dokonce je u nich známa i autotomie (jak tento jev nazýváme) velkých ploch kůže na bocích a krku. Chytí-li  někdo felsumu – ať již člověk do ruky, nebo jiný živočich mezi zuby – jako by se úplně vysvlékla z vlastní kůže. Proto je také zapotřebí  zvýšené opatrnosti při manipulaci s felsumami chovanými v terariu. Oproti jiným gekonům, kteří vydávají často velmi hlasité zvuky, připomínající vzdáleně štěkot, jsou felsumy tiché. Zvuky vydávají  jen vyjímečně a komunikují mezi sebou spíše opticky – vlněním těla,  natáčením výrazně zbarvených míst, jazykem ap. Prales, to je tma. Září v něm však mnoho krásných světýlek.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA