Published in: VTM 7, 1995: 14–15

Past v krokodýlí jeskyni

Proč vyhynuly obří poloopice na Madagaskaru

Pavel Hošek
 
 

Vycházející slunce rozsvítilo štíhlé, jako jehla ostré výčnělky šedivých vápencových skal. Fádní černozelená střecha lesa, dosud ukrytá ve stínu noci, se rázem rozsvětlila a proměnila svět v pestrou zelenou mozaiku. Do suchého ticha ševelících listů vyrazilo odkudsi zdola táhlé naříkavé volání. Odrazilo se od špičatých skalisek a znovu přelétlo nad polštářem lesa.
 Lovci se zastavili. První v řadě ukázal kamsi nad sebe do právě zrozené oslňující mozaiky světel a stínů. Muži strnuli a trpělivě přivykali oči rannímu jasu. Větve a listy nad pěšinou se ani nepohnuly, Jen vysoko nahoře se rozhrnul zelený závoj a odkryl obrovité tmavě hnědé tělo s hustou srstí.
 Jeden z lovců udeřil kamenem do skály. Ta vydala překvapivě hlasitý a jasný tón, jakoby v odpověď na předchozí výkřik. Zvuk se zdvihl do korun stromů, rozechvěl skálu a zmrazil les.
 Bude snadný lov. Mezi odlesky slunce nad stezkou se prudce mihl další záblesk
 ...záblesk kovu!

Dnešní lemuři (nadčel. Lemuroidea     ) jsou nejvíce diverzifikovanou skupinou primátů na celé Zeměkouli. Mezi asi třiceti v současnosti uznávanými druhy jsou formy extrémně malé (maki trpasličí, Microcebus murinus váží v dospělosti jen 60 g) ale i dosti velké (Indri indri). Vysoká je i rozmanitost tvarová, či jak by řekl zoolog - morfologická. Někteří lemuři mají velmi dlouhé uši, jiní naopak velice malé. Ocas i čenich mohou mít krátký a mohutný ale i dlouhý a štíhlý. Na Madagaskaru žijí i lemuři tak podivní, že je i sami přírodovědci pokládali dlouhou dobu za příbuzné veverek (Daubentonia madagascariensis, dříve rod Chiromys).
Před několika málo tisíci lety však byla rozmanitost a rozrůzněnost lemurů ještě podstatně větší. Zejména velikostí nemohou recentní druhy konkurovat svým vyhynulým příbuzným. Největší z nich přesahoval svými rozměry Gorilu.
Vzhledem k malému staří kosterních pozůstatků vyhynulých lemurů nevystačuje odborná literatura s pojmem fosílie a zavádí termín subfosílie. Jsou jím označovány dochované ostatky zvířat (obecně i rostlin) jejichž stáří nepřesahuje několik tisíc, maximálně desítek tisíc let a které vlastně ještě nestihli zfosilizovat. Neproběhl u nich proces fosilizace a nelze proto o nich dost dobře mluvit jako o fosíliích. Za fosílie bychom mohli docela dobře označit třeba ostatky našich středověkých panovníků.
Mnohé subfosílie pocházejí dokonce z dob, kdy se „pánem“ planety Země pomalu začal stávat člověk. Nejinak je tomu i s lemury, ale popořádku.
První předkové těchto archaických primátů žili v Severní Americe odkud se rozšířili na východ do Evropy a Asie. Pronikli také do Afriky a na Madagaskar a to je, dá se říci, zachránilo. Dnes žijí lemuři právě jen na Madagaskaru. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak se na tuto lemuří Archu Noemovu vlastně dostali. Ostrov byl izolován od afrického kontinentu již dávno před tím, než vznikli první předkové lemurů v Americe.
Ani pokles hladiny oceánů v dobách semiglobálního (pluviál v tropech, glaciál v mírném pásu) zalednění nikdy spojení Madagaskaru s pevninou neobnovil. Nejníže ustoupila voda v pleistocénu, ale ani tehdy nebylo možné přejít Mozambický kanál suchou nohou. Navíc v té době již lemuři na Madagaskaru žili řádově desítky milionů let a zřejmě právě prožívali období svého největšího rozmachu. (Zdalipak nebyla změny klimatu a s tím související výrazné zvětšení rozlohy ostrova skutečnou příčinou rozkvětu lemurů?)
Připluli snad první lemuři na Madagaskar na ostrůvku utržené vegetace? Jsou všichni dnešní lemuři (v celé své plejádě druhů) potomky jediného výsadku, nebo došlo k „invazi“ opakovaně? Otázky na něž bude odpověď nalezena jen ztěží.
Naprostá většina subfosílií lemurů byla objevena v bažinách a jeskyních. Velké paleontologické (nebo snad subpaleontologické?) objevy však byly doménou 19. století, kdy zejména francouzští přírodovědci popsali na 8 rodů s mnoha nejasnými druhy. Poslední velký nový rod byl objeven r. 1909. Proto byla odborná veřejnost opravdu překvapena, když Elwyn Simons koncem 80. let ohlásil nový rod lemura z pohoří Ankarana. Vedle objevů dvou nových žijících druhů (Hapalemur aureus a Propithecus tattersalli ) šlo o jednu s největších biologických senzací poslední doby spojenou s Madagaskarem.
Profesor Simons spolu se svým týmem pátral po ostatcích vyhynulých lemurů hned v několika jeskyních vápencového, silně krasově modelovaného masivu. V nánosech bahna se často setkával s úlomky kostí lemura rodu Archaeolemur, který je v Ankaraně nacházen velmi běžně. Teprve v jeskyni s domorodým jménem Antsiroandoha (v češtině toto slovo znamená „tam, kde voda teče dolů“) asi 200 m od vstupu v jedné z postranních chodeb našli výzkumníci v blátě na břehu podzemní říčky množství drobných kostí končetin a zuby odlišné od těch, s nimiž se setkával až doposud. Později byly určeny jako pozůstatky dosud neznámého tvora, který byl popsán a zařazen do nového rodu pod druhovým označením Babakotia radofilai1). Slovo babakotia je odvozeno z malgašského jména babakoto (čti babakut), kterým domorodci označují indriho, jednoho z nejkrásnějších žijících lemurů.
Kuriozní je, že jeskyně Antsiroandoha byla v minulosti již dosti důkladně prozkoumána a místo, na němž byly kosti nového rodu nalezeny, bylo již jednou prokopáno. Předchozí badatelé však zřejmě materiál přehlédli nebo jej dokonce nalezli a na lokalitě zapomněli.
Jen o pár dní po prvním nálezu objevili Simons a jeho spolupracovníci dokonce úplnou kostru lemura rodu Babakotia. Jednalo se o samici s mláďetem, která zřejmě zahynula nešťastnou náhodou, neboť její ostatky byly objeveny na dně hluboké jámy nazvané Devil’s Pit (Ďáblova jáma) nalevo od jeskyně.
Dodnes nebyl žádný zástupce rodu Babakotia nalezen jinde než ve dvou jeskyních Ankarany. Je to dáno zřejmě stářím kostí, které bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na 4000 let. Jen málo nalezišť subfosílií na Madagaskaru je tak starých. Většina ostatních vyhynulých lemurů žila ještě v posledních 2 000 letech.
Nalezené ostatky lemurů rodu Babakotia umožnili nahlédnout i do způsobu života těchto podivuhodných savců. Podobně jako většina „moderních“ poloopic měli velké, dopředu směřující oči a relativně vyvinutý čenich. Podle zubů bylo možné usoudit na býložravce. Měli krátký ocas a zvláštním způsobem utvářené prsty, jejichž každá kůstka je zakřivena dolů směrem k dlani, takže prsty jsou trvale pařátovitě zahnuté. Takové uspořádání umožňuje zvířeti dlouhodobé zavěšení. Babakotiové měli také dlouhý krk a přední nohy delší než zadní, což je typický rys živočichů lezoucích ve větvích a přitahujících si větve a listy k ústům. Dlouhé přední končetiny s hákovitými prsty ukazují i na možnost houpavého pohybu ve větvích (tzv. brachiace), který je znám např. u dnešních gibonů nebo chápanů. Robustní kostra však napovídá, že babakotio byl spíše tvorem pomalým, který trávil mnoho času zavěšen ve větvích a konzumací listí. Svým způsobem života se asi dosti blížil dnešním jihoamerickým lenochodům.
Vysvětlovala by se tím i velká vzácnost jeskynních nálezů. Pohyblivější druhy lemurů totiž v období sucha často sestupovali (a dodnes sestupují, např. Eulemur coronatus ) do podzemí, kde vyhledávali (a vyhledávají) vodu. Pomalý a nemotorný babakotio se svými pevnými zahnutými prsty mohl tuto pouť absolvovat asi jen ztěží.
Přesto, že stáří nalezených koster je značné, lze předpokládat, že babakotio žil ještě v dobách, kdy Madagaskar kolonializovali první lidé. Před zhruba patnáctisty lety byly suché opadavé lesy Ankarany osídleny celou řadou druhů lemurů. Mnozí z nich se projevovali i hlasově. Snad právě babakotia „zpíval“ v časných ranních hodinách svou melodickou hlasitou píseň, tak jak ji dne zpívají Indriové. Dávali tak na vědomí své nároky na potravní teritorium. Jen nedaleko se krmil listím obrovitý Megaladapis  s hlavou velkou jako hlava kravská a s tělem připomínajícím gigantickou verzi koaly. K úplnému obrázku dávného lesa chybí již jen temné postavy prodírající se podrostem po sotva znatelné pěšině.
Lidé. Malgaši, zřejmě předkové dnešních Antankaranů. Nesou dlouhé foukačky z bambusu a občas se zaleskne i hrot kopí vrženého za některým z požíračů listí.
Asi nikdy nebudeme znát skutečný podíl člověka na vymření velkých lemurů . Zůstává však neoddiskutovatelnou skutečností, že od příchodu člověka zmizelo z povrchu Země (či přesněji Madagaskaru) již nejméně 15 druhů. Lemuři žili v prostředí bez přirozených predátorů a tedy prakticky bez obranných instinktů. Snad jedině ve velmi dávných dobách mohli být ohrožováni obrovitou fosou, vyhynulým zástupcem čeledi šelem cibetkovitých (Viverridae), které v několika menších druzích přežívají na ostrově dodnes. Velcí lemuři tedy mohli být - a s největší pravděpodobností skutečně byli - pro člověka snadnou kořistí. Mohli jen těžko najít způsob, jak mu uniknout. Někteří byli příliš velcí (Megaladapis, Archaeolemur), aby mohli skákat v korunách stromů skrz les, jiní (Babakotia) byli zase příliš pomalí a těžkopádní.
Velcí lemuři byli téměř jistě denními živočichy. Jejich přítomnost navíc prozrazoval i hlasitý křik, jímž označovali svá teritoria. Jejich lov musel být opravdu snadný.
Na druhou stranu nutno zvážit, že hustota lidského osídlení byla v té době velmi nízká. Dokonce ani v období před 400 - 1000 lety, kdy vymírá nejvíce velkých lemurů, nemohl být tlak lovců nijak velký.
K vysvětlení náhlého vymření tolika druhů je zřejmě nutno vzít v úvahu více faktorů - člověka-lovce, klimatické změny, ale kupříkladu i velmi nízkou reprodukční schopnost těchto podivuhodných tvorů. I recentní, podstatně menší indri odchová jediné mládě za dva až tři roky. Není možné si nepovšimnout i další tendence - vymírání velkých zvířat na Madagaskaru v širším, obecném měřítku. Kromě lemurů opustila svět navždy i zmíněná fosa, obrovití (výška 2 - 3 m) ptáci rodů Aepyornis a Mullerornis , hrošík, jeden z velkých druhů krokodýlů, obrovitá želva (cca 120 cm) ap.
Ať již tomu bylo jakkoliv, zůstává jisté, že vliv člověka stále sílí; doslova exponenciální řadou. Pokud se dnes v seznamu vymřelých lemurů objeví nový řádek, bude již možné říci s naprostou jistotou, že na vině je jen a jen člověk. Domnívám se, že rozšiřovat tento seznam by bylo i nadále vhodné pouze takovým způsobem, kterého užívá pan profesor Simons.

1) Babakotia radofilai byl pojmenován podle Jeana Radofilaoa, speleologa, který věnoval více než 20 let svého života mapování 110 km dlouhého jeskynního systému (jednoho z mnoha) v Ankaraně. J. Radofilao v současné době již trvale žije na Madagaskaru, přijal malgašské občanství a přijmení. Zemí, kde se narodil byla Francie a jeho původní jméno znělo Jean Duflos.
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA