Vycházející slunce rozsvítilo štíhlé, jako jehla ostré výčnělky
šedivých
vápencových skal. Fádní černozelená střecha lesa, dosud ukrytá ve stínu
noci, se rázem rozsvětlila a proměnila svět v pestrou zelenou mozaiku.
Do suchého ticha ševelících listů vyrazilo odkudsi zdola táhlé naříkavé
volání. Odrazilo se od špičatých skalisek a znovu přelétlo nad
polštářem
lesa.
Lovci se zastavili. První v řadě ukázal kamsi nad sebe do
právě zrozené oslňující mozaiky světel a stínů. Muži strnuli a trpělivě
přivykali oči rannímu jasu. Větve a listy nad pěšinou se ani nepohnuly,
Jen vysoko nahoře se rozhrnul zelený závoj a odkryl obrovité tmavě
hnědé
tělo s hustou srstí.
Jeden z lovců udeřil kamenem do skály. Ta vydala překvapivě
hlasitý a jasný tón, jakoby v odpověď na předchozí výkřik. Zvuk se
zdvihl
do korun stromů, rozechvěl skálu a zmrazil les.
Bude snadný lov. Mezi odlesky slunce nad stezkou se prudce
mihl další záblesk
...záblesk kovu!
Dnešní lemuři (nadčel. Lemuroidea 
)
jsou nejvíce diverzifikovanou skupinou primátů na celé Zeměkouli. Mezi
asi třiceti v současnosti uznávanými druhy jsou formy extrémně malé
(maki
trpasličí, Microcebus murinus váží v dospělosti jen 60 g) ale i
dosti velké (Indri indri). Vysoká je i rozmanitost tvarová, či
jak
by řekl zoolog - morfologická. Někteří lemuři mají velmi dlouhé uši,
jiní
naopak velice malé. Ocas i čenich mohou mít krátký a mohutný ale i
dlouhý
a štíhlý. Na Madagaskaru žijí i lemuři tak podivní, že je i sami
přírodovědci
pokládali dlouhou dobu za příbuzné veverek (Daubentonia
madagascariensis,
dříve rod Chiromys).
Před několika málo tisíci lety však byla rozmanitost a rozrůzněnost
lemurů ještě podstatně větší. Zejména velikostí nemohou recentní druhy
konkurovat svým vyhynulým příbuzným. Největší z nich přesahoval svými
rozměry
Gorilu.
Vzhledem k malému staří kosterních pozůstatků vyhynulých lemurů
nevystačuje odborná literatura s pojmem fosílie a zavádí termín
subfosílie.
Jsou jím označovány dochované ostatky zvířat (obecně i rostlin) jejichž
stáří nepřesahuje několik tisíc, maximálně desítek tisíc let a které
vlastně
ještě nestihli zfosilizovat. Neproběhl u nich proces fosilizace a nelze
proto o nich dost dobře mluvit jako o fosíliích. Za fosílie bychom
mohli
docela dobře označit třeba ostatky našich středověkých panovníků.
Mnohé subfosílie pocházejí dokonce z dob, kdy se „pánem“ planety
Země pomalu začal stávat člověk. Nejinak je tomu i s lemury, ale
popořádku.
První předkové těchto archaických primátů žili v Severní Americe
odkud se rozšířili na východ do Evropy a Asie. Pronikli také do Afriky
a na Madagaskar a to je, dá se říci, zachránilo. Dnes žijí lemuři právě
jen na Madagaskaru. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak se na tuto
lemuří
Archu Noemovu vlastně dostali. Ostrov byl izolován od afrického
kontinentu
již dávno před tím, než vznikli první předkové lemurů v Americe.
Ani pokles hladiny oceánů v dobách semiglobálního (pluviál v
tropech,
glaciál v mírném pásu) zalednění nikdy spojení Madagaskaru s pevninou
neobnovil.
Nejníže ustoupila voda v pleistocénu, ale ani tehdy nebylo možné přejít
Mozambický kanál suchou nohou. Navíc v té době již lemuři na
Madagaskaru
žili řádově desítky milionů let a zřejmě právě prožívali období svého
největšího
rozmachu. (Zdalipak nebyla změny klimatu a s tím související výrazné
zvětšení
rozlohy ostrova skutečnou příčinou rozkvětu lemurů?)
Připluli snad první lemuři na Madagaskar na ostrůvku utržené
vegetace?
Jsou všichni dnešní lemuři (v celé své plejádě druhů) potomky jediného
výsadku, nebo došlo k „invazi“ opakovaně? Otázky na něž bude odpověď
nalezena
jen ztěží.
Naprostá většina subfosílií lemurů byla objevena v bažinách a
jeskyních.
Velké paleontologické (nebo snad subpaleontologické?) objevy však byly
doménou 19. století, kdy zejména francouzští přírodovědci popsali na 8
rodů s mnoha nejasnými druhy. Poslední velký nový rod byl objeven r.
1909.
Proto byla odborná veřejnost opravdu překvapena, když Elwyn Simons
koncem
80. let ohlásil nový rod lemura z pohoří Ankarana. Vedle objevů dvou
nových
žijících druhů (Hapalemur aureus a Propithecus
tattersalli )
šlo o jednu s největších biologických senzací poslední doby spojenou s
Madagaskarem.
Profesor Simons spolu se svým týmem pátral po ostatcích vyhynulých
lemurů hned v několika jeskyních vápencového, silně krasově
modelovaného
masivu. V nánosech bahna se často setkával s úlomky kostí lemura rodu Archaeolemur,
který je v Ankaraně nacházen velmi běžně. Teprve v jeskyni s domorodým
jménem Antsiroandoha (v češtině toto slovo znamená „tam, kde voda teče
dolů“) asi 200 m od vstupu v jedné z postranních chodeb našli
výzkumníci
v blátě na břehu podzemní říčky množství drobných kostí končetin a zuby
odlišné od těch, s nimiž se setkával až doposud. Později byly určeny
jako
pozůstatky dosud neznámého tvora, který byl popsán a zařazen do nového
rodu pod druhovým označením Babakotia radofilai1).
Slovo babakotia je odvozeno z malgašského jména babakoto (čti babakut),
kterým domorodci označují indriho, jednoho z nejkrásnějších žijících
lemurů.
Kuriozní je, že jeskyně Antsiroandoha byla v minulosti již dosti
důkladně prozkoumána a místo, na němž byly kosti nového rodu nalezeny,
bylo již jednou prokopáno. Předchozí badatelé však zřejmě materiál
přehlédli
nebo jej dokonce nalezli a na lokalitě zapomněli.
Jen o pár dní po prvním nálezu objevili Simons a jeho
spolupracovníci
dokonce úplnou kostru lemura rodu Babakotia. Jednalo se o
samici
s mláďetem, která zřejmě zahynula nešťastnou náhodou, neboť její
ostatky
byly objeveny na dně hluboké jámy nazvané Devil’s Pit (Ďáblova jáma)
nalevo
od jeskyně.
Dodnes nebyl žádný zástupce rodu Babakotia nalezen jinde
než ve dvou jeskyních Ankarany. Je to dáno zřejmě stářím kostí, které
bylo
radiokarbonovou metodou stanoveno na 4000 let. Jen málo nalezišť
subfosílií
na Madagaskaru je tak starých. Většina ostatních vyhynulých lemurů žila
ještě v posledních 2 000 letech.
Nalezené ostatky lemurů rodu Babakotia umožnili nahlédnout
i do způsobu života těchto podivuhodných savců. Podobně jako většina
„moderních“
poloopic měli velké, dopředu směřující oči a relativně vyvinutý čenich.
Podle zubů bylo možné usoudit na býložravce. Měli krátký ocas a
zvláštním
způsobem utvářené prsty, jejichž každá kůstka je zakřivena dolů směrem
k dlani, takže prsty jsou trvale pařátovitě zahnuté. Takové uspořádání
umožňuje zvířeti dlouhodobé zavěšení. Babakotiové měli také dlouhý krk
a přední nohy delší než zadní, což je typický rys živočichů lezoucích
ve
větvích a přitahujících si větve a listy k ústům. Dlouhé přední
končetiny
s hákovitými prsty ukazují i na možnost houpavého pohybu ve větvích
(tzv.
brachiace), který je znám např. u dnešních gibonů nebo chápanů.
Robustní
kostra však napovídá, že babakotio byl spíše tvorem pomalým, který
trávil
mnoho času zavěšen ve větvích a konzumací listí. Svým způsobem života
se
asi dosti blížil dnešním jihoamerickým lenochodům.
Vysvětlovala by se tím i velká vzácnost jeskynních nálezů.
Pohyblivější
druhy lemurů totiž v období sucha často sestupovali (a dodnes
sestupují,
např. Eulemur coronatus )
do podzemí, kde vyhledávali (a vyhledávají) vodu. Pomalý a nemotorný
babakotio
se svými pevnými zahnutými prsty mohl tuto pouť absolvovat asi jen
ztěží.
Přesto, že stáří nalezených koster je značné, lze předpokládat,
že babakotio žil ještě v dobách, kdy Madagaskar kolonializovali první
lidé.
Před zhruba patnáctisty lety byly suché opadavé lesy Ankarany osídleny
celou řadou druhů lemurů. Mnozí z nich se projevovali i hlasově. Snad
právě
babakotia „zpíval“ v časných ranních hodinách svou melodickou hlasitou
píseň, tak jak ji dne zpívají Indriové. Dávali tak na vědomí své nároky
na potravní teritorium. Jen nedaleko se krmil listím obrovitý Megaladapis
s hlavou velkou jako hlava kravská a s tělem připomínajícím gigantickou
verzi koaly. K úplnému obrázku dávného lesa chybí již jen temné postavy
prodírající se podrostem po sotva znatelné pěšině.
Lidé. Malgaši, zřejmě předkové dnešních Antankaranů. Nesou dlouhé
foukačky z bambusu a občas se zaleskne i hrot kopí vrženého za některým
z požíračů listí.
Asi nikdy nebudeme znát skutečný podíl člověka na vymření velkých
lemurů .
Zůstává však neoddiskutovatelnou skutečností, že od příchodu člověka
zmizelo
z povrchu Země (či přesněji Madagaskaru) již nejméně 15 druhů. Lemuři
žili
v prostředí bez přirozených predátorů a tedy prakticky bez obranných
instinktů.
Snad jedině ve velmi dávných dobách mohli být ohrožováni obrovitou
fosou,
vyhynulým zástupcem čeledi šelem cibetkovitých (Viverridae), které v
několika
menších druzích přežívají na ostrově dodnes. Velcí lemuři tedy mohli
být
- a s největší pravděpodobností skutečně byli - pro člověka snadnou
kořistí.
Mohli jen těžko najít způsob, jak mu uniknout. Někteří byli příliš
velcí
(Megaladapis, Archaeolemur), aby mohli skákat v korunách
stromů skrz les, jiní (Babakotia) byli zase příliš pomalí a
těžkopádní.
Velcí lemuři byli téměř jistě denními živočichy. Jejich přítomnost
navíc prozrazoval i hlasitý křik, jímž označovali svá teritoria. Jejich
lov musel být opravdu snadný.
Na druhou stranu nutno zvážit, že hustota lidského osídlení byla
v té době velmi nízká. Dokonce ani v období před 400 - 1000 lety, kdy
vymírá
nejvíce velkých lemurů, nemohl být tlak lovců nijak velký.
K vysvětlení náhlého vymření tolika druhů je zřejmě nutno vzít v
úvahu více faktorů - člověka-lovce, klimatické změny, ale kupříkladu i
velmi nízkou reprodukční schopnost těchto podivuhodných tvorů. I
recentní,
podstatně menší indri odchová jediné mládě za dva až tři roky. Není
možné
si nepovšimnout i další tendence - vymírání velkých zvířat na
Madagaskaru
v širším, obecném měřítku. Kromě lemurů opustila svět navždy i zmíněná
fosa, obrovití (výška 2 - 3 m) ptáci rodů Aepyornis a Mullerornis ,
hrošík, jeden z velkých druhů krokodýlů, obrovitá želva (cca 120 cm) ap.
Ať již tomu bylo jakkoliv, zůstává jisté, že vliv člověka stále
sílí; doslova exponenciální řadou. Pokud se dnes v seznamu vymřelých
lemurů
objeví nový řádek, bude již možné říci s naprostou jistotou, že na vině
je jen a jen člověk. Domnívám se, že rozšiřovat tento seznam by bylo i
nadále vhodné pouze takovým způsobem, kterého užívá pan profesor Simons.
1) Babakotia radofilai
byl
pojmenován podle Jeana Radofilaoa, speleologa, který věnoval více než
20
let svého života mapování 110 km dlouhého jeskynního systému (jednoho z
mnoha) v Ankaraně. J. Radofilao v současné době již trvale žije na
Madagaskaru,
přijal malgašské občanství a přijmení. Zemí, kde se narodil byla
Francie
a jeho původní jméno znělo Jean Duflos.
 |
 |
| Domovská stránka Pavla Hoška | Domovská stránka Expedice LEMURIA |