published in: Vesmír 77, 1998: 362

O endemizmu a ostrovech

David Storch

Některé organizmy žijí skoro všude, jiné mají jen velmi omezenou oblast výskytu. Těm druhým říkáme endemiti. Nejvíce endemitů žije na ostrovech, což je považováno za jeden z dokladů platnosti evoluční teorie. Podle ní je totiž nezbytným předpokladem vzniku nových druhů reprodukční izolace, tedy znemožnění vzájemného křížení mezi dvěma populacemi. (Kdyby se nezamezilo vzájemnému křížení, genetický materiál by se neustále mísil a nové druhy - jakožto geneticky a evolučně izolované jednotky – by nevznikly). Přitom reprodukční izolace se nejsnáze docílí skutečnou fyzickou izolací jednotlivých populací, k níž dochází třeba právě na ostrovech. Ostrovy jsou zkrátka z definice izolované, a právě díky reprodukční izolaci na nich poměrně rychle vznikají nové druhy. Žádný z dokladů evoluční teorie pochopitelně není nezvratným důkazem – stvořitel by mohl stvořit svět dle libosti, tedy i tak, aby to vypadalo jako výsledek evoluce. V každém případě ale platí, že vznikají-li druhy díky reprodukční izolaci dané reálnou izolací populací, budeme na izolovaných plochách (ostrovech) pozorovat řadu forem organizmů odlišných od forem vyskytujících se na pevnině, což skutečně pozorujeme. Endemické druhy navíc vznikají přednostně v těch taxonomických skupinách, které se nesnadno šíří, což naši představu opět potvrzuje: jen pro ty skupiny organizmů jsou totiž ostrovy skutečně izolované.
Existuje řada příkladů vzniku nových forem na ostrovech, od slavných galapážských „pěnkav“ až po havajské drozofily (nejméně třetina, tedy asi 500 druhů těchto banánových mušek žije pouze na Havaji). Doklady prudkého evolučního rozrůznění (radiace) určitých skupin na ostrovech vedly některé biology k domněnce, že vznik druhů způsobený fyzickou izolací populací (tzv. alopatrická speciace) je převažujícím způsobem vzniku druhů. Má to ovšem háček: výskyt endemitů na ostrovech svědčí přesně řečeno o tom, že v okamžiku, kdy jsou populace reálně izolovány, vznikají rychle nové druhy, neříká to však nic o tom, jakým způsobem nové druhy vznikají na kontinentech a jiných rozsáhlých plochách bez zřejmých bariér (to, co bylo řečeno, platí třeba i pro jezera a řeky na jedné straně a širý oceán na straně druhé). Jinými slovy platí, že izolace vede ke vzniku druhů, ovšem nevíme, jak vznikají druhy, když k evidentní izolaci nedochází. Nikdy samozřejmě nelze vyloučit, že v tom také hraje roli nějaká fyzická izolace populací. O ní ovšem nic nevíme, takže na tom nelze nic stavět. Poučení tedy zní: má-li evoluce k dispozici izolované plochy, dělá nové druhy. A když nemá? Však ona si nějak poradí.

(viz také P. Hošek: Endemizmus na Madagaskaru)
 



 
Zpět na obsah fotoseriálu
Obsah fotoseriálu