Byl velmi robustní, zavalitý a pomalý. Pohyboval se jak po zemi, tak v korunách stromů, kterým zřejmě dával přednost. Nebyl však rozhodně svižným skokanem – na rozdíl od svých menších, dosud žijících příbuzných. Způsobem života se dost blížil dnešnímu koalovi – pomaloučku se sunul větvovím nebo přecházel mezi stromy a stále žmoulal nějaké listí. Mohl být snadnou kořistí predátorů, kdyby na Madagaskaru někdy tak velká šelma žila. Jeho jídelníček musel zahrnovat opravdu jen ty nejkřehčí části rostlinných těl. I na lebkách velmi starých jedinců jsou zuby jen velmi mírně obroušeny. U menších lemurů postupuje abraze mnohem rychleji. Lze proto usuzovat, že k rozrývání země a k drásání větví a kořenů používal drápy na tlapách a čenich.
Kromě druhu Megaladapis edwardsi byly na Madagaskaru nalezeny ještě pozůstatky dalších dvou druhů téhož rodu
.
Vzhledově i velikostí byl velmi podobný M. grandidieri. Naopak M.
madagascariensis byl výrazně menší a také stavba jeho kostry je
mnohem
subtilnější.
Teprve na sklonku existence druhu Megaladapis edwardsi se na ostrově objevil člověk, který jej možná i lovil. S určitostí to však nevíme. Přímé důkazy chybějí a ze způsobu života tehdejších lidí se jen můžeme domnívat, že to s lovem asi nebylo tak hrozné. Pokud se někdy megaladapis stával součástí jejich jídelníčku, bylo to nejspíše jen v dobách nouze. Ostatně tak je tomu v případě jiných lemurů dodnes. Lidé lemury zabíjejí (a jedí), jen když je postihne neúroda. Na mnoha místech jsou lemuři (ale i jiná zvířata) fady čili tabu. Jsou nedotknutelní, dokonce i když škodí na plantážích či zásobách. Teprve v nejkrajnější nouzi se Malgaši uchylují k jejich zabíjení. V některých případech musí navíc proběhnout dočasné rituální odtabuizování vedené kouzelníkem.
Pro zdravou, početnou a silnou populaci lemurů představuje občasný lov jen malou hrozbu. Jsou-li však z jiných příčin početní stavy nízké a populace čelí i dalším tlakům z okolí (ničení prostředí, odchyt za účelem prodeje, turistický ruch ap.), může být lov vážnou hrozbou. Podle posledních úvah to bylo podobné i u některých již vyhynulých druhů, zvláště pak těch velkých, které jsou „na maso“ nejvhodnější. Zdá se, že klimatické změny probíhající v posledních tisíciletích na Madagaskaru podlomily „zdravotní stav“ mnohých druhů a lidé byli již jen posledním kamínkem, který přispěl k jejich zániku.
