published in: Vesmír 77, 1998: 615–621

Největší z lemurů

Pavel Hošek

Megaladapis edwardsi  musel být zvláštním zvířetem. Jeho největší lebka, která se prozatím našla, měří 30 cm. Příliš se nepodobá lebce žádného jiného lemura, ba ani žádného primáta. Měla velmi silně vyvinutou obličejovou část, zato mozkovna byla menší – ostatně tak již to u býložravců bývá „zvykem“. Laik by pravděpodobně hádal spíše na ostatky nějakého prasete, osla či podobného kopytníka. Svou celkovou velikostí se jim podivný pralemur opravdu blížil.
Byl velmi robustní, zavalitý a pomalý. Pohyboval se jak po zemi, tak v korunách stromů, kterým zřejmě dával přednost. Nebyl však rozhodně svižným skokanem – na rozdíl od svých menších, dosud žijících příbuzných. Způsobem života se dost blížil dnešnímu koalovi – pomaloučku se sunul větvovím nebo přecházel mezi stromy a stále žmoulal nějaké listí. Mohl být snadnou kořistí predátorů, kdyby na Madagaskaru někdy tak velká šelma žila. Jeho jídelníček musel zahrnovat opravdu jen ty nejkřehčí části rostlinných těl. I na lebkách velmi starých jedinců jsou zuby jen velmi mírně obroušeny. U menších lemurů postupuje abraze mnohem rychleji. Lze proto usuzovat, že k rozrývání země a k drásání větví a kořenů používal drápy na tlapách a čenich.
Kromě druhu Megaladapis edwardsi byly na Madagaskaru nalezeny ještě pozůstatky dalších dvou druhů téhož rodu . Vzhledově i velikostí byl velmi podobný M. grandidieri. Naopak M. madagascariensis byl výrazně menší a také stavba jeho kostry je mnohem subtilnější.
Teprve na sklonku existence druhu Megaladapis edwardsi se na ostrově objevil člověk, který jej možná i lovil. S určitostí to však nevíme. Přímé důkazy chybějí a ze způsobu života tehdejších lidí se jen můžeme domnívat, že to s lovem asi nebylo tak hrozné. Pokud se někdy megaladapis stával součástí jejich jídelníčku, bylo to nejspíše jen v dobách nouze. Ostatně tak je tomu v případě jiných lemurů dodnes. Lidé lemury zabíjejí (a jedí), jen když je postihne neúroda. Na mnoha místech jsou lemuři (ale i jiná zvířata) fady čili tabu. Jsou nedotknutelní, dokonce i když škodí na plantážích či zásobách. Teprve v nejkrajnější nouzi se Malgaši uchylují k jejich zabíjení. V některých případech musí navíc proběhnout dočasné rituální odtabuizování vedené kouzelníkem.
Pro zdravou, početnou a silnou populaci lemurů představuje občasný lov jen malou hrozbu. Jsou-li však z jiných příčin početní stavy nízké a populace čelí i dalším tlakům z okolí (ničení prostředí, odchyt za účelem prodeje, turistický ruch ap.), může být lov vážnou hrozbou. Podle posledních úvah to bylo podobné i u některých již vyhynulých druhů, zvláště pak těch velkých, které jsou „na maso“ nejvhodnější. Zdá se, že klimatické změny probíhající v posledních tisíciletích na Madagaskaru podlomily „zdravotní stav“ mnohých druhů a lidé byli již jen posledním kamínkem, který přispěl k jejich zániku.
 
Megaladapis edwardsi - rekonstrukce Rekonstrukce lemura druhu Megaladapis edwardsi 
Kresba © Vladimír Zadražil 

Perokresba druhu Megaladapis edwardsi 
perokresba kostry lemura Megaladapis edwardsi


Kostra a lebka lemura druhu Megaladapis edwardsi. Již na pohled je zřejmá netypická anatomie druhu, která připomíná primáta jen velmi vzdáleně. Snímky kosterních pozůstatků byly pořízeny v muzeu Tsimbazaza v Antananarivo, hlavním městě Madagaskaru.


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Zpět na obsah fotoseriálu
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA Obsah fotoseriálu