published in: Vesmír 78, 1999: 40

Existuje konečná podoba přírodních společenstev – klimax?

David Storch

Ekologové, zvláště ti rostlinní, dlouho věřili, že přirozená společenstva jsou buď stabilní, anebo aspoň ke stabilnímu společenstvu postupně spějí. Stabilnímu, „vyzrálému“ společenstvu se říká klimax. Původně se předpokládalo, že pro každou klimatickou oblast existuje jediný typ klimaxového společenstva a že bez vnějších zásahů by v určité klimatické oblasti převládl jeden konkrétní typ porostu. Později se ukázalo, že konečné stadium vývoje společenstev v ekologickém čase (ekologické sukcese) závisí na řadě dalších faktorů, jako jsou třeba půdní podmínky. Ale nejen to – celá koncepce klimaxu se začla
jevit jako problematická z různých důvodů. Jedním z nich je fakt, že ve skutečnosti se ekologická společenstva nikdy nepřestanou měnit, změny se pouze postupně zpomalují. Zpomalování může mít docela prozaickou příčinu – v konečných stadiích sukcese postupně začnou převládat druhy dlouhověké, protože ty jsou schopny lépe konkurovat ostatním. I v těchto stadiích se však druhy postupně vyměňují, druhové složení se nikdy úplně neustálí. Vnější podmínky se totiž mění neustále, stejně jako „zásobárna druhů“, které jsou vůbec v dané oblasti k dispozici. Lze samozřejmě spekulovat o tom, že kdyby se vnější prostředí úplně ustálilo, ustálilo by se i druhové složení společenstva, jenže takové spekulace jsou trochu jalové a moc nám v porozumění reálným přírodním dějům nepomohou. Na druhou stranu, pokud nebudeme klimax chápat fundamentalisticky jako cosi absolutně neměnného, zjistíme, že přinejmenším některá společenstva mají alespoň v určitém smyslu charakter klimaxu: v relativně dlouhodobém časovém měřítku se moc nemění. Příkladem je prales.
Ve stabilizovaném společenstvu z definice nemohou probíhat změny, které by působily další nevratné změny společenstva, poněvadž potom už by společenstvo nebylo stabilní. Jednotlivé procesy tedy musí být v rovnováze. Stabilita sama o sobě ovšem není nic divného nebo zázračného (viz Vesmír 77, 385, 1998/7 ) – změny zkrátka produkují jiné změny, což může sice trvat věčně, spíš se to ale někde zastaví, alespoň na čas a z určitého hlediska. Někdy to může skončit oscilováním mezi několika málo stavy. To se stává v případě, kdy společenstvo samovolně spěje k jinému stavu, který ovšem zase vede ke stavu původnímu. Takovým trochu zvláštním případem by byla požárová společenstva (viz Vesmír 77, 136, 1998/3 ), tedy společenstva, v nichž postupně přibývá hořlavá hmota, až se dostanou do stavu, kdy mají velkou pravděpodobnost, že snadno chytnou. Shoří a jejich vývoj začíná nanovo. Z krátkodobého hlediska jde o sukcesi přerušenou tvrdým vnějším zásahem, z dlouhodobého o stabilní, byť oscilující společenstvo, kterému bychom klidně mohli říkat i klimax.
Se společenstvy, která jsou neměnná, ale jejichž stabilitu zajišťuje nějaký vnější činitel, je největší potíž z hlediska koncepce klimaxu. Pastviny třeba nezarostou křovím (natož lesem) díky velkým býložravcům, blokujícím sukcesi. Můžeme je tedy označit za blokované sukcesní stadium. Pokud ale i činnost zvířat začleníme do úvah o dynamice společenstev, není důvod, proč bychom i tato společenstva nemohli označovat jako klimaxová – vždyť jsou stabilní a jednotlivé procesy jsou v rovnováze. Pak bychom tak ovšem mohli označovat třeba i pole, která se považují naopak za příklad extrémně nestabilního společenstva, vlastně za uměle udržovaná raná sukcesní stadia. Potíž je v onom slovu „uměle“ – když začneme považovat člověka za legitimní součást společenstva, bude se nám soustava pole–sedlák jevit jako stabilní společenstvo. Kulturní krajina je v určitém slova smyslu klimaxové společenstvo – moc se nemění, a hlavně v ní neprobíhají takové změny, které by vedly k nevratným řetězcům dalších změn.

Snímky © Pavel Hošek
Krajina centrálního Madagaskaru obývaná národem Merinů je dnes zcela v režii člověka. Již po několik staletí má stejnou podobu oblých travnatých kopců, sevřených údolíček s rýžovišti a řídce roztroušenými oranžovými domky.
Okraj právě káceného primárního deštného lesa, v místech, kde dalekosáhlá přeměna krajiny člověkem  zrovna začíná. Za pár let to tu bude vypadat nejspíše jako na předchozím snímku.
 


Zpět na obsah fotoseriálu
Obsah fotoseriálu