published in: Vesmír 78, 1999: 280

Stěhovavá sarančata

Pavel Hošek

Snímky sarančat na této a předchozí straně pocházejí z roku 1998 a jsou to tedy jen docela nepatrné dozvuky katastrofy, která postihla Madagaskar roku 1997. Počátky této historie je ale třeba hledat ještě o několik let dříve.
Nápadné zvýšení počtu sarančat stěhovavých (Locusta migratoria capito) zaznamenaly místní úřady na kontrolu sarančat již v letech 1994 a 1995. O rok později (1996) přišly první zprávy o tom, že dosud usedlá forma se začíná místy měnit na formu stěhovavou a do pohybu se dávají zatím jen malá hejna. Během období dešťů – od října 1996 do března 1997 – prodělaly vývoj 4 další generace sarančat. Na některých lokalitách stihla vyrůst do dospělosti i generace pátá. Důležitější však je, že v únoru se prakticky všichni jedinci zformovali do obřích migrujících hejn. Odhaduje se, že pokrývala asi 1–2 miliony hektarů madagaskarského jihu a jihozápadu (viz mapku)   . Dvě největší hejna přelétávala krajinu asi 220 km jižně od města Ihosy. Pracovníci FAO odhadli, že jsou asi 20 km dlouhá a 5 km široká, s průměrnou hustotou asi 300 sarančat na m2 (to představuje řádově 100 000 000 000 jedinců v jednom takovém hejnu). Ve stejné oblasti bylo pozorováno i množství dalších hejn, která byla sice menší, ale v některých případech hustší. Situace se ještě zkomplikovala zvýšeným výskytem dalšího druhu sarančete – Nomadacris septemfasciata. Sarančata způsobila katastrofální škody na rýži (L. migratoria je jeden z nemnoha druhů, který žere i rýži), kukuřici, čiroku a na pastvinách pro dobytek. V krizových oblastech se potraviny vyvažovaly stříbrem (doslova, ne v přeneseném smyslu) a během následného hladomoru přišlo o život několik tisíc lidí. Podobně vážná byla situace na Madagaskaru naposledy před 40 lety (1960–1962).
O rok později byla situace nesrovnatelně příznivější. Obrovitá hejna sarančat sice stále křižují krajinou. Hodiny a hodiny tiše prolétají nad lesy, plantážemi i vesničkami a na Středoevropana stále ještě působí mocným dojmem. Již jsou ale méně početná a nedokáží likvidovat vegetaci s takovou silou. Ze snímků je ostatně vidět, že vše okolo je stále zelené a svěží. Z chování lidí, kteří tu žijí, už není cítit strach. Naopak pobíhají mezi svými domky s obrovitými plátěnými pytli, nápadně připomínajícími entomologické smýkačky, a strhávají stovky a stovky sarančat, která skončí osmažená nebo opečená na domorodé tabuli. Ze zkázy se může stát požehnání. Alespoň někdy a někde.
 
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Zpět na obsah fotoseriálu
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA Obsah fotoseriálu