published in: Vesmír 78, 1999: 377

O motýlech, velikosti a mediálních hvězdách

Pavel Hošek

Snad v každém průvodci, propagačním letáku cestovní kanceláře nebo obecně přírodopisné příručce o Madagaskaru pro laiky se neustále opakuje několik „typických“ živočichů. Na prvním místě (nebo naopak na vygradovaném posledním, to podle naturelu autora) pochopitelně trůní chlupatí a roztomilí lemuři      . Následují pestří chameleoni   a nějaká ta „tropická“ žabka  . Pak přicházívají na řadu bezobratlí, reprezentovaní ovšem jen dvěma třemi pestrými druhy velkých motýlů. Noční motýl Argema mittrei z čeledi Attacidae je v tomto směru tak trochu mediální hvězdou. Kometa – jak tohoto motýla nazývají populární příručky – nechybí nikdy. Je to taková topmodelka madagaskarského hmyzu, zástupce více než sta tisíc druhů bezobratlých žijících na ostrově .
My lidé už máme takový (docela pochopitelný) zvyk, že svým blízkým příbuzným ve zvířecí říši věnujeme nejvíce pozornosti a nejvíce místa v knihách (a kupodivu o nich také skutečně nejvíce víme). Jak se po příčkách pomyslné zvířecí hierarchie vzdalujeme od primátů, a posléze od savců, či dokonce obratlovců, informací i zájmu ubývá. Vzniká tak kuriózní situace. Zatímco v přírodě je našich blízkých příbuzných pomálu a početně dominují ti ostatní, v literatuře o zvířatech je tomu právě naopak.
Zbývá otázka, podle jakého klíče vybíráme těch pár „šťastlivců“ z řad hmyzu a jiných bezobratlých, které zařazujeme do našich příruček. Odpověď je natolik banální, že se na to obvykle nikdo neptá. Vybíráme vždy druhy velké a barevné. Svět nás lidí je založen na optickém vnímání, a proto se nám líbí barvy. A jsme sami dosti velká zvířata, proto máme pochopení i pro jiné velké tvory. Zdají se nám jaksi bližší, podobnější, ba příbuznější než ta droboť, která není skoro vidět. Není vidět... Není právě v tom jádro pudla? Rozměry našich těl předem stanovují měřítka našeho vnímání, naši rozlišovací schopnost (viz článek Davida Storcha). Náš přirozený svět má prostě hranice – nejen ty rozměrové (odněkud někam), ale i velikostní. Co je menší než, řekněme, centimetr nebo milimetr, to už nás obvykle příliš nezajímá.
Uvažte sami. Jistě vás svým podivuhodným vzhledem zaujal pavouk na pérovce. Zaujal by vás asi ještě více, kdybyste jej uviděli živého a měřil třeba 20 centimetrů – přesně tolik, kolik dorůstají v rozpětí křídel velcí samci Argema mittrei. Protože je ve skutečnosti docela maličký, zná jej jen hrstka odborníků. A přesto po stránce biologické, morfologické, fylogenetické i ontogenetické, bionomické i taxonomické zůstává nejpozoruhodnějším tvorem mezi všemi ostatními na této příloze.
Neobvyklá velikost však není tím jediným, čím je motýl Argema mittrei pozoruhodný. Zajímavá je i jeho symbolika v souvislosti se vztahy člověka k madagaskarské přírodě.
Tento obr žil ještě před pár desítkami let docela hojně ve všech vlhčích částech ostrova. Je tvorem nočním a nebýval proto spatřován až tak často. Při procházkách lesem v příhodnou hodinu však nebyl problém na něj narazit. Občas, lákán světly, přilétal i k lidským sídlům. Jak přibývalo na ostrově Evropanů, a především jak začal vzkvétat obchod s Evropou a některými dalšími částmi světa, začala argema z madagaskarských lesů mizet. Důvod byl prozaický – rostla poptávka po mrtvých exemplářích připíchnutých špendlíkem a úhledně adjustovaných v ozdobné krabici. Přesto se argema v úhrnu nestala o mnoho vzácnější, než bývala dříve. Někteří chytřejší obchodníci podnítili její umělý chov a argema se přestěhovala z přírody do chatrných domorodých stavení.
Dnes se s ní lze setkat v „divočině“ opravdu vzácně. Běžně však žije v různých odchovnách, soukromých zoologických zahrádkách (opravdu bývají tak malé, že nelze než použít zdrobnělinu), prodejních farmách ap. Obrázek to bývá vesměs dosti podobný. U stropu dřevěné nebo rákosové stavby visí na šňůrách úhledně srovnané kokony a na nich sem tam nějaký čerstvě vylíhnutý dospělec (na velkém snímku takto visí samec, na malém samice).
Osud madagaskarské (ale ostatně i jiné) přírody se osudu argemy velice podobá. Vně lidských sídel jí je stále méně a méně, uvnitř jí přibývá (viz také Rmutný osud kornautní). Tam venku to brzy úplně zlikvidujeme, doma však chceme mít něco pěkného barevného, na čem můžou spočinout naše oči a čím uklidníme svou mysl. Problém je ale v rozsahu. Jednoho velkého motýla můžeme ještě do přírody vrátit – prozatím je dokonce ještě kam. (A když jej nevrátíme, moc se nestane, doplní pragmatici. A mají tak trochu pravdu.) V případě mnoha druhů, nebo dokonce celé živé přírody je to problematičtější. Jsme omezeni měřítkem vnímání, naší rozlišovací schopností. Zapomínáme na tvory, kteří svou velikostí do „našeho“ světa nespadají, nikdy se k nám „domů“ nepřestěhovali ani nepřestěhují, a proto jejich zániku moc neželíme. A takových je drtivá většina.
 
 
samec  
Argema mittrei
samice  
Argema mittrei


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA Zpět na obsah fotoseriálu
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA Obsah fotoseriálu