Madagaskarské hory

Pavel Hošek

Nedaleko východních břehů Afriky leží v Indickém oceánu čtvrtý největší ostrov světa – Madagaskar (587 000 km2). Ačkoli je to jen velký ostrov, je rozmanitý jako celý kontinent; ačkoli leží nedaleko Afriky, v mnohém se podobá spíš Asii. Nemá žádné opravdu vyskoké hory. Přesto se nedá říct, že by byl z horopisného hlediska nezajímavý.

Všechna madagaskarská pohoří se při pohledu z dálky slévají v jediný pás hor, který se táhne od nejzazšího severu až na samý jih. Rozdělují ostrov na dvě nestejně velké poloviny – úzký východní pás nížin a rozlehlý kopcovitý západ. Při bližším pohledu se hornatá severojižní osa Madagaskaru rozpadá na řadu menších pohoří. Nejvyšší jsou tři – na severu Tsaratanana s nejvyšší horou ostrova Moromokotra (2876 m n. m.), uprostřed legendami opředené hory Ankaratra (2644 m) a daleko na jihu skalnaté pohoří Andringitra s nejvyšším vrcholem Pic Boby (2666 m).
Vlastní rozlehlá centrální pahorkatina dosahuje výšek 800–1500 m a je neobyčejně členitá. Spletitou změť malých oblých kopečků jen místy přerušují skalnaté útvary, obvykle ohlazené deštěm do obrovských monolitických bloků. Stéká-li po nich voda, již zdaleka se třpytí a Malgaši říkají, že hory pláčou.


Většina rozlohy pohoří Isalo spadá do hranic stejnojmenného národního parku, a tak je i zde nutno před vstupem uhradit poplatek přibližně 5 dolarů.

Ranní opar nad masivem Marojejy, který je východním protipólem pohoří Tsaratanany. Nejvyšší hory severního Madagaskaru jsou dodnes těžko přístupné, takže se tu často zachovala příroda v původní, nenarušené podobě. Marojejy je jednou z takových nedotčených oáz.

Pohoří Montagne d’Ambre se impozantně zvedá z rovinatého severního Madagaskaru až do výšek 1475 m. Jelikož není tvořeno vápencem jako všechny ostatní horské hřebeny v okolí a jelikož stojí první v cestě severovýchodním monzunům, pokrývá jej deštný les. O bohatosti vláhy Ambrových hor svědčí i četné potoky s vodopády a hojná kráterová jezírka na vrcholcích bývalých sopek.

Montagne de France je nevysoké pohoří na severu Madagaskaru nedaleko města Antsiranana. Je tvořeno vápencem, který je mnohde deštěm erodován do bizarních tvarů připomínajících tsingy mnohem známějších horských hřebenů, jakými jsou Ankarana, Bemaraha či třeba Namoroka. Podobných malých pohoří je v severojižním pásu hor Madagaskaru několik stovek.

Mimo hlavní severojižní pás hor vystupují z nížin a náhorních rovin další zajímavá pohoří. Na jihu např. pískovcový masiv Isalo (1143 m n. m.), vymodelovaný vodní a zejména větrnou erozí do pitoreskního skalního města. Bizarní útvary vznikají i ve vápencových tabulích na severozápadě země. Rozlohou největší je Bemaraha (934 m n. m.) ležící severně od města Morondava. Menší Ankarana se rozkládá na nejzazším severu, Namoroka a další v okolí Mahajangy. Nejcharakterističtějším rysem všech madagaskarských vápencových pohoří jsou však tzv. tsingy, lamelovité a hrotovité škrapy, které dodávají skalám divoký a nebezpečný ráz.

Geologie

Prazáklad Madagaskaru tvoří prekambrické, dnes již z větší části metamorfované vyvřeliny. Vystupují k povrchu na východě, zhruba na dvou třetinách rozlohy ostrova (cca 400 000 km2). Západní část Madagaskaru je sedimentárního původu a vznikala od permu až do současné doby. Ostrůvkovité vulkanické výlevy (kupříkladu Montagne d’Ambre, 1475 m n. m.) pocházejí hlavně ze svrchní křídy a z přelomu terciéru a kvartéru.
Většina prekambrického podloží je překryta vrstvou lateritu. Přísně vzato jde sice o půdu a nikoli horninu, ale lateritická vrstva je mocná 10–15 m a místy i 80 m. Proto má svůj geologický význam třeba v režimu spodní vody. Vlastnosti lateritu mají svůj podíl na extrémní vodní erozi, při níž vznikají erozní rýhy hluboké a široké desítky a dlouhé stovky metrů. Oranžové kaňony v zelených kopcích připomínají krvácející rány, jimiž odtékají miliony tun země do oceánu. Místní jim říkají lavaka. Pojem pronikl i do geologické literatury – hlavně proto, že lavaka představují objemově zřejmě vůbec největší vodní erozi na světě.
Od Afriky se Madagaskar osamostatnil již v době, kdy se začínal rozpadat prakontinent Gondwana (cca před 165 miliony let), zřejmě ještě dříve, než se oddělila Afrika od Jižní Ameriky. Madagaskar pak ještě dlouho putoval oceánem jako součást indického subkontinentu, od něhož se odtrhl zhruba před 88 miliony let.

Klima

Madagaskar leží v tropickém pásmu. Klima výrazně ovlivňují monzuny od severovýchodu. Severojižní pás hor je účinně zachycuje a proto srážek ubývá od severu k jihu a od východu k západu. Zatímco poloostrov Masoala je místem, jemuž se přezdívá „nočník Madagaskaru“ (až 9000 mm srážek ročně), jihozápad ostrova je pokryt polopouštěmi a pouštěmi (350 mm srážek ročně). Doba dešťů připadá nejčastěji na říjen až březen. Průměrná roční teplota se pohybuje podle nadmořské výšky od 16–19 °C v centrální pahorkatině po 23–27 °C na jihozápadě či na severu. Život na Madagaskaru významně ovlivňují ničivé cyklóny, které přicházejí v průměru více než jednou do roka.

Vodstvo

Z hor na východ není do Indického oceánu daleko, takže všechny řeky tekoucí tímto směrem nejsou nijak dlouhé, i když bohaté na vodu. Cesta na západ do Mozambického průlivu je mnohem delší a proto všechny velké a dlouhé řeky tečou právě tímto směrem. Nejdelší je Mangoky (821 km), největší povodí má říční systém Betsiboka – Mahajamba (63 450 km2). Vodnatost řek je opět velmi rozmanitá podle lokality a roční doby. Extrém představují řeky jako Menarandra, které mohou být na jednu stranu zcela vyschlé a vzápětí jimi protéká tolik vody, jako Dunají ve Vídni. Byl zaznamenán případ, kdy hladina Menarandry stoupla během 20 minut o 3 metry.
Madagaskar nemá mnoho velkých jezer. Největší je Alaotra severovýchodně od hlavního města. Během suché části roku zabírá plochu 22 000 ha. Po deštích, kdy se zatopí přilehlé mokřady na jihu a západě, se rozroste na 57 000 ha. Maximální hloubka v době sucha je pouze 2 metry. Další velká jezera – Kinkony, Ihotry, Itasy, Tsimanampetsotsa.

Příroda

Madagaskar je jedním ze světových center megadiverzity, tedy místem s nějvětší světovou koncentrací rostlinných a živočišných druhů. Díky dlouhodobé ostrovní izolaci se příroda Madagaskaru vyvíjela téměř nezávisle na okolí: z 12 000 druhů vyšších rostlin je endemických více než 80 %; ze 100 000 živočišných druhů je endemických odhadem 75 %.
Na Madagaskaru se vyvinuly všechny základní typy biotopů – deštné lesy, savany, horské lesy, pouště a polopouště, suché poloopadavé a opadavé lesy, mokřady atd. Nejnápadnějšími rostlinami jsou baobaby (rod Adansonia), které mají na ostrově centum svého výskytu. Národním stromem Madagaskarské republiky je ravenala (Ravenala madagascariensis), rostlina z příbuzenstva banánů. V suchých oblastech roste řada sukulentních rostlin (např. rody Didierea, Alluaudia, Pachypodium, Aloe, Kalanchoe, Euphorbia ad.). Dominantní složkou sklerofytních porostů v pohoří Isalo je tapia (Uapaca bojeri), strom v jehož latinském názvu se skrývá jméno světoznámého českého botanika, který jako první přírodozpytec probádal střed ostrova.
Madagaskar neobývají – v kontrastu k Africe – žádní velcí živočichové. Pomineme-li člověkem zavlečené divoké prase (Potamochoerus larvatus), jsou největšími savci lemuři. Dnes jich známe již přes 40 druhů. Známější jsou např. Lemur catta, Eulemur fulvus či druhy rodů Propithecus a Microcebus. Madagaskar je doménou obojživelníků a plazů. Vynikají např. chameleoni (rody Furcifer, Calumma a Brookesia). V suchých oblastech žijí velké druhy suchozemských želv (rod Geochelone). Drobným klenotem zejména deštných lesů jsou pestře zbarvení gekoni rodu Phelsuma.
Ochraně madagaskarské přírody se celosvětově věnuje značná pozornost. Přírodní rezervace a národní parky tu vznikaly již záhy a také v posledních letech bylo zřízeno mnoho nových. Malgašský prezident M. Ravalomanana r. 2003 vyhlásil, že do pěti let hodlá plochu chráněných území ztrojnásobit, což by znamenalo, že zhruba 10 % rozlohy ostrova bude pod ochranou.

Obyvatelstvo a osídlení

Madagaskar je posledním rozlehlejším kusem naší planety, kam přišli lidé. Stalo se tak někdy před 2000 lety a první obyvatelé přicestovali z Asie. Ostrov obývá jediný národ Malgašů, který se rozpadá asi na 20 kmenů. Všichni mluví společným jazykem s několika nepříliš odlišnými dialekty. Malgaština patří do austronézské jazykové rodiny. Více než polovina ze zhruba 16,5 milionu obyvatel (sčítání z r. 2003) se hlásí k původní domorodé víře, jíž dominuje kult předků. Přes 40 % je křesťanského vyznání, malá část (1–2 %) jsou muslimové.

Dostupnost a možnost cestování

Řada význačných pohoří je dobře dostupná, neboť leží nedaleko několika málo madagaskarských silnic – např. Isalo, Ankarana, Montagne d’Ambre, Ankaratra. Ostatní se nachází stranou lidských cest, a je třeba se k nim dostat pěšky, po řece nebo s využitím volského potahu. K takovým „nesnadným“ cílům patří i nejvyšší pohoří Tsaratanana, jež patří k jedné z nejhůře dostupných oblastí. Výprava do Tsaratanany vyžaduje několikadenní jízdu taxi-brousse („taxík z buše“ – forma dálkové přepravy) a poté několikadenní pochod. Výstup na horu Moromokotra nebo i pobyt v pohoří Tsaratana jsou natolik neobvyklou záležitostí, že se o nich turistické průvodce vůbec nezmiňují.

Literatura

Fiedler A., 1976: Madagaskar, krutý čaroděj, Mladá fronta, Praha
Goodman S. M., Benstead J. P., Schutz H., 2003: The Natural History of Madagascar, University of Chicago Press, Chicago
Jenkins M. D. (ed.), 1987: Madagascar: An Environmental profile, IUCN, UNEP, WWF, Gland, Switzerland
Jolly A., 1980: A World Like Our Own; Man and Nature in Madagascar, Yale University Press, New Haven, London
Preston-Mafham K., 1991: Madagascar: a Natural History, Facts on File, Oxford & New York


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA