published in: Koktejl 11, 1998: 60–80

MADAGASKAR 

ostrov kontrastů

Napsali a vyfotografovali Jiří Bálek a Libor Kunte

Červený ostrov či ostrov-kontinent, to jsou přízviska, kterými bývá často označován čtvrtý největší ostrov na světě – Madagaskar. První pojmenování získal podle červené lateritové půdy a k tomu druhému přišel díky své rozmanitosti. Najdete tu vedle sebe nejrozličnější typy krajiny. Lidé si tu dodnes uchovali své zvyky a tradice. Mnoho míst na ostrově je těžko přístupných a jsou taková, na něž noha bělocha ještě nevkročila.

UNIKÁTNÍ ARCHA

Madagaskar se před 165 milióny lety, během rozpadu prakontinentu Gondwana, oddělil od východní Afriky. I nyní se stále pohybuje rychlostí téměř dva centimetry za rok jihovýchodním směrem. Jeho dlouhodobá izolace z něj učinila v biologickém světě něco ojedinělého: 64% zdejších ptáků  , 98% palem   , 95% plazů   a téměř všechny druhy madagaskarských žab  nenajdeme nikde jinde na světě. A to jsem uvedl jen malý příklad, vysoký stupeň endemismu se týká prakticky všech forem madagaskarské přírody.
Na ostrově o rozloze osminásobku České republiky se můžeme setkat s horským i nížinným deštným pralesem, se suchým opadavým lesem, chladnými horskými borovými háji, krajinou posetou rýžovišti, s banánovými plantážemi, savanou s termitišti a baobaby, ale i s naprosto vyprahlou oblastí pokrytou tzv. trnitým bušem. Na samém jihu ostrova, u mysu Sv. Marie, jsou i vysoké bílé písečné duny.
 
 
Přestože je Madagaskar od Afriky oddělen jen 400 km širokým Mozambickým průlivem, má s Afrikou pramálo společného. Nežijí na něm sloni, žirafy, antilopy, hroši, lidoopi ani velké dravé šelmy. Největší šelmou tu je fosa, cibetkovitá šelma jen o málo větší než kočka. Nejsou tu ani klasičtí jedovatí hadi, jako zmije či chřestýši, pouze některé zdejší užovky mají žlázu s nepříliš nebezpečným jedem. Díky všem těmto skutečnostem se na Madagaskaru mohla příroda opravdu vyřádit ve svých kreacích.

BOJ O MADAGASKAR

V květnu 1500 zavinila bouře, která vypukla nad oceánem, že se koráb portugalského kapitána Diego Diaze, plující s flotilou kolem mysu Dobré naděje, odpoutal od ostatních. O tři měsíce později, 10. srpna 1500, vplul do obrovské zátoky neznámého ostrova.
Prvním Evropanem, který stanul na Madagaskaru, byl zločinec. Portugalci totiž měli ve zvyku vozit sebou na lodní výpravy trestance odsouzené k smrti. Pokud loď připlula k neznámému pobřeží, kapitán vždy jednoho z nich vyslal na pobřeží napospas neznámým divokým kmenům. V případě, že se mu nic nestalo, mohli se vylodit i ostatní námořníci.
Posel kapitána Diaze měl štěstí. Vrátil se živý, a navíc bohatě obdarovaný ovocem. Zpráva o velkém a pohostinném ostrově se brzy rozletěla do světa. Ještě mnoho Portugalců se pokoušelo podmanit si Madagaskar, ale protože volili hrubé metody (vypalovali vesnice a pobíjeli domorodce), nepodařilo se jim to.
Po marných snahách Holanďanů, kterým tamní nezdravé podnebí tak vadilo, že mnohá zákoutí na pobřeží vešla do dějin jako pohřebiště Holanďanů, projevili nevětší vášeň pro Madagaskar Angličané. V první polovině 17. století se v Anglii staly doslova bestsellery tři knihy o Madagaskaru. Jedna z nich, psaná rukou lodního lékaře Waltera Hammonda, nesla dokonce název Madagaskar, nejbohatší a nanejvýš plodonosný ostrov na světě. Knihám uvěřil i král a celá Anglie, a tak se v roce 1655 vydalo na vysněný ostrov 140 vybraných kolonistů i s rodinami. V zálivu Svatého Augustina, nedaleko místa, kde dnes leží město Toliara, se však setkali s divokým kmenem, nehostinným stejně jako tamní příroda. Pastýři Mahafalyové, odchovaní tvrdým životem ve vyprahlé madagaskarské pustině, nebyli zrovna přátelsky naladěni vůči cizincům, tím spíš, že loupeže a vraždy nepovažovali za nic špatného. Malgašská kopí sagaje, nemoci a hlad způsobily, že ze všech kolonistů zbylo jen devět zubožených chudáků. Jeden z nich se pak chopil pera a sepsal nelítostnou kritiku knih oslavujících Madagaskar. Po mnoha bojích byli Angličané z pobřeží vyhnáni.
Nakonec přišli na řadu Francouzi. Psal se rok 1895, když jejich válečné tažení porazilo legendární armádu kmene Hova, dobře vycvičenou anglickými důstojníky. O rok později již byl Madagaskar francouzskou kolonií. Tou zůstal (s krátkou přestávkou během druhé světové války, kdy ostrov obsadili Britové) až do roku 1960. Tehdy vyhlásila Malgašská republika nezávislost.
Bohatství ostrova však ve skutečnosti zdaleka nespočívá v zásobách zlata a jiných vzácných nerostů. Zlata bylo málo a brzy se vytěžilo, a tak nakonec musela zachraňovat malgašské hospodářství káva, byť horší jakosti. Také úspěšný vývoz kvalitní rýže, vanilky a hřebíčku patří dnes spíše minulosti. Hospodářsky je dnes Madagaskar jednou z nejchudších zemí světa. Z Německa, USA, Francie, Japonska a mnoha dalších zemí proudí na tento ostrov desítky miliónů dolarů, ale Madagaskar je v tomto směru bezedný.
Ale pryč od ekonomiky, věnujme se opravdovému bohatství ostrova – přírodě.

DUCHOVÉ PRALESA

„Chcete-li něco vidět, kupte maso a banány“, upozornili nás průvodci, když jsme se s nimi v novém národním parku Ranomafana domlouvali na noční výpravě do jižní části pralesa. Prales u vesnice Ranomafana získal na popularitě především díky jedenáct let starému objevu lemura zlatého Hapalemur aureus. Jeho fotografie oběhly světové agentury a dokázaly, že i v dnešní době je možné na Madagaskaru objevit tak velké zvíře jakým je tato poloopice. A jak se později ukázalo, nebyl to zdaleka poslední objevený lemur.
Začíná se stmívat a my vyrážíme s průvodcem, masem a banány do pralesa. Cestou obdivujeme na keřích tzv. žirafí brouky, zejména jejich samečci vypadají díky své prodloužené hlavohrudi opravdu bizarně. V podrostu hlučně, podobně jako náš ježek, pobíhá jeho místní obdoba – tenrek. Po padlém kmeni se nehlučně šine deseticentimetrový plž oblovka. Z jedné postranní stezky si nás chvíli prohlíží Galidia elegans, červená cibetkovitá šelmička. Celým pralesem se ozývají stovky žab, kterým konkuruje snad jen nedaleký vodopád na řece Namorona.
 
 
Po půlhodině přicházíme na světlinku, místními nazývanou Belle Vue. Průvodce rozdělává oheň a zatímco se opéká maso (určené k nalákání cibetek), rozmazává banány po větvích jednoho keře. Neuplyne ani pět minut a z již úplné tmy se jako přízrak vynořují dvě kukadla. Patří jednomu z nejmenších lemurů   – maki hnědému Microcebus rufus. Brzy se objevuje další jedinec a tak po větvích poskakují jako dvě miniaturní éterická strašidýlka. Dychtivě lížou banán a nedůvěřivě se po nás ohlížejí.
Lemuři jsou typickými obyvateli Madagaskaru. Žijí jich tu dnes tři desítky druhů a většina z nich je ohrožena ničením jejich přirozeného působiště. Vypalování pralesů pro získání zemědělské půdy je na Madagaskaru závažným problémem. Od roku 1950 zbyla do dnešní doby jen pětina původní rozlohy lesů. Jsou to jen jakési ostrůvky v moři „zkulturněné“ krajiny. Odhaduje se, že pokud budou lesy ubývat tímto tempem, za dvacet let již na Madagaskaru žádné nebudou.
 

NOČNÍK MADAGASKARU

Většina vláhy přichází na Madagaskar z východu, od Indického oceánu. Pohoří Ankaratra, táhnoucí se od severu k jihu, způsobí, že nejvíce prší právě na východním pobřeží. Jednomu místu se zde dokonce přezdívá Nočník Madagaskaru. Spadne tu totiž ročně až 9000 mm srážek! V praxi to znamená, že prší téměř neustále a pokud ne, tak alespoň mrholí. To místo se jmenuje záliv Antongil.
Přilétáme sem malým dvanáctimístným letadélkem. V době dešťů je to jediná možná doprava. Mosty na cestě po východním pobřeží jsou totiž strhané, ze severu je možno přijít jen několikadenním pěším pochodem a lodě sem už dávno žádné neplují. Přístav v Maroantsetře je po mnoho let zanesen bahnem z mnoha místních řek.
Naším cílem je malý ostrůvek vzdálený jen pět kilometrů od pobřeží. Nemá žádné stálé obyvatele, jen občas se na něm zastaví rybáři, aby si na břehu opekli rybu. Vstup na tento ostrov podléhá povolení z hlavního města. Nosy Mangabé je totiž od roku 1965 zařazeno mezi tzv. speciální rezervace. První naše cesta tedy vede k úředníkovi v jedné zapadlé chýši v Maroantsetře. „Pomohu Vám sehnat rybáře, kteří Vás na ostrov odvezou. Domluvíte se s nimi, kdy pro Vás mají zase přijet,“ dozvídáme se od úředníka, když se ho ptáme, jak se na Nosy Mangabé dostaneme.
 
Chameleoni 
Centrem výskytu chameleonů  je právě Madagaskar. Z více než 130 druhů jich zde žije přibližně polovina. Herpetologové je dnes rozlišují do dvou podčeledí: na pravé chameleony (Chamaeleoninae) a brokesie (Brookesiinae). Mezi pravé chameleony řadíme madagaskarské rody Calumma a Furcifer. Jsou to zvířata specializovaná na život na stromech. Najdeme mezi nimi jak malé druhy, tak i toho největšího – chameleona obrovského Furcifer oustaleti, dorůstajícího s ocasem délky kolem sedmdesáti centimetrů. Naproti tomu brokesie jsou drobní ještěři žijící na zemi v pralesní listovce. Brokesie nejmenší Brookesia minima dosahuje v dospělosti jen velikosti kolem tří centimetrů (i s ocáskem, který tvoří třetinu délky těla!).
 
Druhý den ráno nakládáme naši bagáž do vratké loďky, proplouváme deltou řeky Antanambalana a po dvou hodinách divoké plavby proti větru vyskakujeme na břeh vysněného ostrova. Loučíme se s rybáři a jen doufáme, že na nás nezapomenou a po čtyřech dnech pro nás opravdu přijedou.
Ostrov je sopečného původu, což dokládají strmé kopce šplhající prakticky už od moře do výšky až 332 m. Po jejich úbočích se primárním deštným pralesem řítí k moři desítky malých potůčků. Na své cestě tvoří řadou tůněk, obývaných spoustou zajímavých živočichů. Kromě různých druhů krabů nás zaujal zvláštní druh ještěra – Amphiglossus astrolabi. Tento scink tráví většinu života ponořen pod vodou. Pohybuje se velice pomalu a teprve při vyrušení rychle odplave pod nejbližší kámen. Malgašové se ho bojí a považují jej za jedovatého tvora.
Nosy Mangabé proslul zejména jako útočiště jednoho z nejzvláštnějších tvorů jaké tato planeta hostí. Aye-aye Daubentonia madagascariensis vypadá jako živočich z jiného světa. Před více než sto lety o něm psali: „Jaké je to podivné zvíře! Světla se štítí jako málokterý jiný tvor, tak že teprvé pozdě v noci při úplné tmě opouští svou temnou komoru, při tom se však ještě strachem na celém těle třese a nedůvěřivě kolem sebe pohlíží, zdali odněkud nějaký ten slabý kmit světla neproniká… Avšak ani zevnějšek zvířete není mnoho příjemný, jest to pravá nestvůra. Třesoucí se postava podoby dílem opičí, dílem veverčí se širokou hlavou, s velkýma ušima, s chvostnatým ocasem, s neobyčejně dlouhými prsty a s chrupem hlodavců na způsob zobáku papouščího. Kam náleží prapodivný ssavec tento?“ To byla otázka, která trápila vědce opravdu dlouho. Někteří ji řadili k hlodavcům jiní k poloopicím. Dnes již víme, že patří mezi poloopice lemury. Na Nosy Mangabé však není původní. Byl sem vysazen z pevniny teprve v roce 1966 a zjistilo se, že se mu tady náramně daří.
Po setmění jsme si uvědomili, že tento ostrov patří hlavně žábám  . Tak pestrý koncert si lze jen těžko představit.
 

UNIKÁT S PICHLAVÝM JMÉNEM

Stejně jako existuje na světě pouze jedna Cheopsova pyramida v Egyptě nebo je pouze jediný originál Discobola, v přírodě se setkáte s jedinečným ekosystémem trnitého buše jen a jen na Madagaskaru. A i toto tvrzení je příliš zobecňující. Trnitý buš  totiž roste pouze na Madagaskaru jižním nebo snad úplně přesně jihozápadním. Nejkrásnější porosty se rozprostírají jižně od správního centra jihozápadního Madagaskaru - Toliary a pokrývají rozsáhlá území směrem k nejjižnějšímu cípu ostrova, téměř až po město Taolagnaro, ležící na východním pobřeží. Trnitý buš známý v literatuře pod anglickým označením thornbush nebo francouzským bush epineaux, je opravdový šperk přírody. Jeho jedinečnost a originalita spočívá v obrovské koncentraci zvláštních druhů endemických rostlin na relativně malém území. Tak odpoví erudovaný botanik přičemž se o slovo hlásí i obyčejný milovník přírody, který ze sebe vychrlí "Rostliny, které tvoří společenstvo trnitého buše jsou neobyčejně bizarní, krásné a vynikají řadou perfektních přizpůsobení, kterými je obdařila matka příroda pro přežití v tak drsných podmínkách". Scvrknout ovšem povídání o takto jedinečném světě do několika málo řádků je zhola nemožné a tak nezbývá než si udělat krátkou exkurzi.....

..... MEZI TRNY A OSTNY    

Začínat povídání školní otázkou "Jaký je rozdíl mezi ostnem a trnem?" je možná trošku troufalost a zároveň přiznání mé kantorské minulosti, nicméně málokdo tuší, že růže má ostny (nikoliv trny jak se častěji říká) a naopak kaktus je trnitý! Je-li pichlavá část utvořena z povrchových či podpovrchových buněk pokožky jde o osten a pakliže si rostlina přeměnila celý orgán v pichlavou část jde o trn. Pravdou však zůstává, že pokud se prodíráte porostem trnitého buše nemáte příliš náladu zkoumat, zda přívlastek trnitý je užíván po právu... Každá rostlina ať již má trny či ostny vám znepříjemňuje nebo přímo znemožňuje postup vegetací a ošacení se za krátký čas mění na fáborky pro orientační běh, ulpívající proti vaší vůli na okolních rostlinách.
Horko, jaké postihlo jihozápad Madagaskaru letošní rok nemělo prý obdoby. I když maxima jsou udávána pro jihozápad okolo 40 stupňů Celsia většinou jsou i v těchto oblastech vnímána jako nesnesitelné vedro trvající několik dní nanejvýš pár týdnů v roce. Od počátku letošního roku až do konce března byly teploty nad čtyřicítkou běžným dennodenním jevem! A ke všemu! V nejsušších oblastech jihozápadního Madagaskaru naprší ročně méně než 350 milimetrů srážek. Aby nebyl všem špatným zprávám konec, dlužno podotknout, že srážky naprší v několika málo prudkých nepravidelně rozdělených  lijácích, přicházejících pouze v jarním období roku. Pak nastává nejkrušnější doba pro zvířata, rostliny, ale především pro člověka. Na jihozápadě však existují místa, kde některý rok nezaprší vůbec, ale kde sluníčko rozdává paprsků každý den dost a dost. I tady jsou schopna žít zvířata a rostliny, člověk už ale ne.
O vražedných klimatických podmínkách pro našince jsme se přesvědčili letos již podruhé. Před pěti lety byl jihozápad Madagaskaru postižen katastrofálním suchem a vysokými teplotami, letos byla příroda na vodu méně skoupá. Naši přátelé z Francie a Belgie žijící v Toliaře již dlouhá léta však shodně tvrdili, že ještě jeden takový rok a budou vážně uvažovat o návratu na starý dobrý kontinent.
 
 
Rostliny tvořící základ společenstva trnitého buše jsou těmto nepříznivým klimatickým poměrům vcelku dobře přizpůsobeny. Příroda jim pomohla mnoha šikovnými zlepšováky, bez kterých by byl život pro rostliny v takto extrémních podmínkách takřka nemyslitelný. Prakticky všechny zde rostoucí druhy zbavila příroda velkých listů a u dřevin je nahradila tuhými lístky s chlupatým či voskovým povrchem. Proto je také naprostá většina tamních keřů či malých stromů na pohled velmi elegantní.
Asi nejzajímavější skupinu však tvoří sukulenty. Ty obdařila prozřetelná příroda všelijak velkým a v těle různě uloženým rezervoárem vody. U baobabů   nebo pachypodií slouží jako zásobárna vody stonek, respektive kmen. Jak vyplývá z vědeckých měření největší kmeny baobabů vyplněné měkkou dužninou jsou schopny nashromáždit najednou až přes dva tisíce litrů vody! Pachypodia mají sice stonek o poznání menší, ale i jim stačí uložená zásoba vody přežít nejsušší období roku. Dokonce jen deset centimetrů vysoké, drobné rostlinky rodu Stapelianthus přežívají díky vodě uložené v dužnatých stoncích. Stejnou funkci zásobárny vody však mohou plnit i listy. Nejrůznější kalanchoe nebo vzdálený příbuzný nám známé okurky Xerosycios danguyi, využívají s výhodou možnosti ukládat si vodu v listech. Ty jsou většinou tužší, dužnaté, na průřezu velmi silné, „masité“ a zřejmě proto pro ně má čeština výstižný název tučnolisté rostliny. Vodu však mohou některé druhy schraňovat i v kořenových hlízách, dosahujících často úctyhodných rozměrů. Obvykle jemné, liánovitě popínavé rostliny mají pod povrchem půdy mohutnou hlízu, ze které vyrazí v době dešťů několik metrů dlouhý stonek namotaný na blízké keře. Během velmi krátké doby vykvete, přinese semena a zasychá. O založení nove generace je postaráno a rostlina pak přežije nejnepříznivější období roku ukryta pod zemí.
Jakmile přijdou deště, které většinou spadnou na začátku roku, celá příroda se dá jako by do pohybu a nejen rostliny, ale i zvířata dobře vědí, že období relativní hojnosti bude jen krátké. V této době se také většina zvířat páří a snaží si zlepšit tělesnou kondici. Travnaté plochy mezi keři se zazelenají a poskytují pastvu krásným želvám paprsčitým. Tento druh patří mezi nejpřísněji chráněná zvířata Madagaskaru a zdá se, že jeho počty v posledních letech neklesají. Dokonce existují optimistické prognózy o stoupající populaci těchto želv na některých lokalitách. My jsme se s nimi setkávali na jihozápadě prakticky každé ráno, kdy z houštin vyrazily na pastvu černožluté obrněné krunýře. Při ranní jízdě terénem jsme museli mnohokrát zastavovat a přenášet želvy, křižující cestu našeho vozu. Vzhledem k téměř nulovému provozu jim prozatím nehrozí motoristické nebezpečí. I kdyby se v budoucnu počet aut v této oblasti zvýšil, stav cest je natolik katastrofální, že želvy paprsčité stejně nikdo rychlou jízdou neohrozí.
Trnitý buš obývá celá řada vzácných zvířat  . Především plazi jsou hojně zastoupeni a tak vás doprovázejí prakticky na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou drobné ještěrky Chalarodon madagascariensis patřící mezi zemní leguánky. Během celého dne čile pobíhají a často v párech sedí i za největšího žáru na termitištích, přičemž si vás nechají přiblížit do minimální vzdálenosti. Vzduchem poletuje množství pestrobarevných motýlů, na květech jsou často k vidění nejrůznější další zástupci hmyzí říše a občas se zpod kůry stromu či ze škvíry pod kamenem ozve zvláštní zlověstné cvrčení. Být na americkém kontinentu jsem přesvědčen, že v mé blízkosti je chřestýš. Tady na Madagaskaru se tímto hlasitým zvukem projevuje největší šváb světa Gromphadorhina  . Obrovské až dvanáct centimetrů dlouhé, robustní tělo budí respekt, ale jinak je šváb neškodný. Kdo se v tropech bojí setkání s jedovatými živočichy, měl by jezdit na Madagaskar, jelikož tady nežije kromě štírů, žádný jiný jedovatější druh. I když ve společenstvu trnitého buše žije méně hadů než v tropickém deštném lese ani tady není kontakt s hady nijak vzácný.
Všichni si tady přijdeme na své. Pavel Hošek entomolog, Jirka Bálek herpetolog a Libor Kunte botanik. Každý den nové objevy, pokaždé jiné místo a stále další a další zážitky. Tentokrát se přesouváme směrem na východní pobřeží k městu Taolagnaro.

PODŘEZÁVAČI KRKŮ

Krajina se pomalu začíná halit do tmy a rtuť teploměru konečně sešplhala k rozumné cifře někde kolem třicítky. Vytřeseni celodenní jízdou po stezkách, které snad nelze ani silnicemi nazvat, hledáme místo k večernímu zabivakování. Ve vesničce Amboasary máváme rozdováděným dětem, které zažívají při průjezdu našeho terénního automobilu velkou, nezapomenutelnou událost a po pár kilometrech se rozhlížíme kde zastavit. Ujeli jsme asi pět kilometrů a vesnice není již dávno vidět. Všude v okolí roste mezi keři spasený trávník a kam oko dohlédne je pusto, liduprázdno. Několika naučenými tahy vyndáváme z hloubi zavazadlového prostoru stany. Už skoro poslepu a jakoby mimoděk je stavíme. Hladové žaludky s blízkou vidinu jídla - nutno podotknout, že jediného za den - zpívají árie. Konečně! Plechovka teplých sardinek a zjevně unavená bageta se rozdělí na tři díly. Tyto pidiporce spadnou do našich útrob bez větší odezvy. Čaje máme dost. A najednou! Odkudsi se začínají vynořovat tmavé siluety postav. Tři, pět, deset, dvanáct, patnáct. Z jejich gestikulace, hlasu i válečnické výbavy je jasné, že nepřišly jen tak na kus řeči. Atmosféra houstne, jelikož nikdo z nás není schopen reagovat na souvislý tok malgaštiny. Náš řidič Erik - Malgaš ovládající i francouzštinu a něco anglických slov, se snaží situaci řešit. Lesklá vypracovaná těla budí respekt sama o sobě natož pokud vám dvacet centimetrů od obličeje vydává bojový ryk kudrnatá hlava posazená na svalnatém krku. Tušíme, že vyhrocenou situaci tlumí Erik. Z ničehož nic naskáče všech patnáct Malgašů do našeho Range Roveru a Erik musí kamsi odvézt. Naprostá tma podtrhuje strašidelnou atmosféru. Všichni tři se asi poprvé na cestách bojíme. Černý humor se střídá s chvilkami obav o další vývoj situace. Žertovaná poznámka typu "Asi odjeli pro koření" nebo glosa mých hubenějších kolegů "Snad vědí z koho by byla nejlepší pečínka"  mi v tomto momentě připadají jako neskutečně přiblblé. V naprostém tichu je snad slyšet i zrychlený tep našich srdcí. V dálce se ozval zvuk motoru. Kdo jiný by to tady byl než Erik! Reflektory prořízly tmu a polechtaly černou oblohu. S čím se asi vrací? Jede vůbec k nám? Obavy rozptyluje až sílící hluk.
Erik se vrátil s úsměvem na tváři. Unaven si sedá na rozprostřenou plachtu, zapaluje si cigárko a vypráví... „Malgaši od malá vesnic auto vidět ne, slyšet ale. Podívat se kdo. Když vidět Vazaha mít strach. Oni myslet, že Vazaha vesnicové ženy hlavu uříznout! Proto tady a chtít udělat to s vámi!“ Skvělá představa. Snažíme se vyzvědět, jestli je tahle obava podložena nějakým hrůzným činem z minulé doby nebo jde-li o nepopsatelný strach z bílého muže. Naštěstí se Erikovi podařilo přesvědčit domorodce, že jsme novináři, že pozorujeme přírodu, že nemáme žádné zlé úmysly a hlavně, že máme oficiální povolení k naší činnosti potvrzené ministerstvem z Antananariva. Řečí diplomatů se poslední informace nezakládala na pravdě, ale zřejmě strach prostého lidu před úřednickým šimlem přispěl k záchraně naší zdravé kůže. Erik odjel společně s rozdivočenými domorodci oznámit všechny skutečnosti náčelníkovi vesnice, který nám pak udělil osobní souhlas k přespání na jejich pozemku. Obvykle usínám s ještě nedopnutým látkovým spacákem, dnes nemohu zahmouřit oka a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Chvilky radosti z jedné příhody se šťastným koncem, střídá svíravý pocit z dalších nepředvídatelných peripetií cestovatele. Již ráno pojedeme zase o kus dál, tentokrát bohatší o velké životní poznání.

HURIKÁN NEBO SARANČATA?

Cesta do Taolagnaro ubíhala líp než která jiná. Pominu-li občasný průjezd neutěšenou rádoby zemědělskou krajinou a asi stokilometrový úsek za Ampanihy, kdy i slušný terénní automobil má velké problémy, byla to asi nejzajímavější etapa naší výpravy. Trnitý buš nabývá trošku jiných podob než ten pod Toliarou a tak je zase co obdivovat a pozorovat. I tady jsou k vidění zástupci asi nejbizarnější madagaskarské čeledi Didiereaceae. Z porostu ční k nebi sloupy aluaudií, které nás už provázejí řadu dní. Poprvé tady vidíme i kvetoucí pachypodia honosící se rozevřenými sněhově bílými květy.
Při vjezdu do města se nám zdá, že jsme opustili Madagaskar. Čistě oblečení lidé korzují po ulicích, na místním fotbalovém hřišti se právě odehrává zřejmě důležitý zápas, kterému přihlíží několik set mladých lidí, míjíme mnoho moderních aut řízených Indy... Obrázky jak z jiného světa. Po tolika dnech v pustině jsme dorazili pravděpodobně do nejkrásnějšího madagaskarského města, které jsme doposud viděli.
 
 
Náš cíl cesty je na dosah ruky. Najít lokality s masožravými láčkovkami Nepenthes madagascariensis. Podle informací jaké máme by to neměl být problém, což se nám potvrzuje hned druhý den, ale nepředstavitelná vzdušná vlhkost v kombinaci s vysokou teplotou činí z každého pohybu namáhavý výkon. Láčkovky rostou skoro u silnice a procházka mezi nimi je nezapomenutelný zážitek. Jejich konvice jsou plné napadaného hmyzu. Rozkladem hmyzích těl si rostlina vylepšuje příjem živin, kterých se v půdě nedostává.
Cestou zpět nám popřálo štěstí a dostáváme se do migrujícího mraku sarančat. Chápu, že ne každý by tuhle příležitost kvitoval s potěšením, ale pro přírodovědce je taková šance těžko kdy opakovatelná. Domorodci tvrdí, že sarančata se přemnoží rok po té, kdy východní pobřeží Madagaskaru nezasáhnou hurikány přicházející skoro každoročně v měsíci dubnu. Hustota dospělých sarančat je v některých chvílích tak obrovská, že zakrývá horizont i pohled na nebe. Nikdo z nás nedokáže odhadnout jestli můžeme hovořit o stovkách miliónů nebo snad o miliardách jedinců. Místo na které migrující mrak dosedne se během několika hodin mění v měsíční krajinu bez takřka bez jediné živé rostlinky. V případě nedostatku rostlinné potravy jsme pozorovali i kanibalistické projevy. Po průjezdu auta zůstávaly stovky mrtvých dospělců na zemi a jejich těla posloužila za potravu těm, kteří měli větší štěstí a automobil je neusmrtil. Vesničané nám dokonce vyprávěli, že sarančata zkonzumovala nemluvně ležící v trávě. 
Všichni dobře vědí, že po sarančatech přijde doba bídy a půstu, takže v době kdy jich je nadbytek, je chytají a vylepšují si jimi svůj jídelníček. Tělo, od  kterého předem oddělí nohy a hlavu, obalí v maniokové mouce a osmaží na oleji. Vznikne tak křupavá pochoutka, kterou mají všichni ve značné oblibě.
Život je tady na první pohled příliš drsný - buď ničivý hurikán nebo nálet sarančat. I přesto by nikdo neměnil. Taolagnaro i jeho okolí je příliš krásné na to aby bylo možné ho na věky opustit.
 

TRADICE AŽ ZA HROB

Na nepříliš velké rozloze Madagaskaru žije vedle sebe osmnáct etnických skupin, které si podnes zachovávají své tradice a zvyky. Je to patrně způsobeno horšími komunikačními možnostmi. Cestovat po ostrově vyžaduje hodně času a trpělivosti a pro domorodce je často finančně nedostupné. Jednotlivé oblasti tak zůstávají stále poměrně izolované. Určitě v tom hraje roli i velká chudoba prostých lidí.
Díky tomu, že předci dnešních Malgašů přišli před téměř dvěma tisíci lety z indomalajské oblasti a po mnohá staletí na ně měli vliv také Afričané, mají řadu rysů jak asijských tak afrických. Každý Malgaš vypadá trochu jinak, určit typického Malgaše je nemožné. Dokonce lze dodnes pozorovat, že na lidech z východního pobřeží je vidět větší vliv Asie, na těch ze západu zase Afriky.
Prim na Madagaskaru hráli vždy Merinové. Žijí na náhorní plošině, tam kde se dnes rozkládá hlavní město. Z jejich středu se rekrutovali panovníci. Trochu jižněji žijí Betsileové, dřevořezbáři a zemědělci. Vezové při jihozápadním pobřeží se živí mořským rybolovem, Betsimisarakové na východním pobřeží jsou jejich sladkovodním protějškem.
Malgašové věří v posmrtný život a tak spousta jejich tradic se točí kolem pohřbívání a uctívání zemřelých. Na první pohled vás upoutá propastný rozdíl mezi malými polorozpadlými jednoduchými chýšemi či v lepším případě domky z nepálených cihel a na druhé straně velkými honosnými hrobkami z kvalitního betonu. Je to prý proto, že chýše jsou obydlím pouze dočasným, jen na dobu života, zatímco hrobka je napořád.
 
 
Asi nejzajímavější hroby mají Mahafalyové  . Narazili jsme na ně několikrát v trnitém buši, někdy i daleko od vesnic. Častěji je ale staví na kopci hned za vesnicí. Jsou to stavby asi metr vysoké, o rozloze většinou pět krát pět metrů. Obvod tvoří betonová či kamenná zeď. Vnitřek je pak vyložen kamením sesbíraným často z obrovské plochy. Na vrcholu hrobky jsou pak vztyčeny dřevěné hole aloalo, které znázorňují výjevy vztahující se k životu zemřelého (podobné hole Sakalavů mají často erotické motivy). Kolem jsou poskládány lebky či jen rohy zebu. Jejich počet značí movitost zemřelého, jejich poloha pak jeho oblíbenost. Jestliže jsou rohy uloženy špičkami nahoru, byl zemřelý oblíben a jeho duch může navštěvovat vesnici. Pokud jsou špičky zabořeny směrem do hrobky, není přítomnost ducha zemřelého ve vesnici žádoucí, duch by se na hroty napíchl.
Famadihana je pro Evropana snad nejzvláštnějším zvykem Malgašů. Je to v podstatě exhumace, často i několik let po smrti. Dochází k ní tehdy, když se některému z příbuzných zjeví duch zemřelého a postěžuje si, že se mu stýská a jeho pohřební roucho se již rozpadlo. Tehdy se sejde rodinná rada a stanoví datum obřadu. Před vlastním obřadem přijdou vyslanci příbuzenstva k hrobce a oznámí zemřelému, že se bude konat famadihana. Aby se ostatní zemřelí nerozlobili, řeknou jim, že brzy dojde i na ně. Celou noc pak připravují jídlo pro slavnost – maso zebu, slepice a kuřata. Vše musí být jen vařené, cokoliv pečeného je zakázáno. Druhý den ráno sestoupí nejbližší příbuzní do hrobky, vyjmou ostatky a nad hlavami je vynesou ven. Obřadu přihlíží většinou celá vesnice a teď přichází okamžik, kdy všichni přítomní, jeden po druhém, zdraví zemřelého. Ten je pak odnesen do domu svých příbuzných, jeho ostatky jsou očištěny a zabaleny do nové honosnější látky. Dbá se o to, aby nebožtík byl s obřadem spokojen. Všichni se mu celý den věnují, zpívají mu, tančí a vyprávějí příběhy. Pak s ním jeho nejbližší obejdou celou vesnici, místa, která znal a ukáží mu i co je nového. Nakonec s ním třikrát obejdou hrobku, aby zabránili smrti dostat se ven, a uloží ho zpět.
Tento až neuvěřitelný obřad je na Madagaskaru velmi rozšířen, a to i přesto, že úřady omezili jeho pořádání na období sucha a také vydávají, pochopitelně za příslušný poplatek, povolení. Tradice je tak silná, že před časem začali bohatší domorodci využívat i leteckou dopravu, aby ukázali nebožtíkovi vzdálenější místa. Není divu, že se v leteckých pokynech objevil bod s následujícím zněním: Je zakázáno cestovat se svými mrtvými.
 

MĚSTO KRÁLŮ

Každý kdo měl příležitost navštívit jakékoliv neevropské hlavní město jistě potvrdí, že jde o zcela mimořádný zážitek. Jedinečnost všech těchto metropolí však bývá bipolární. Na jedné straně se zde většinou promítá kultura a historie daného národa spojená s řadou budov, památek, institucí. Najdeme zde honosná sídla a mnohdy služby či servis nefungující jinak v celé zemi. Bohužel, hlavní města však bývají obrázkem nepředstavitelné nuzoty a nedůstojného bytí tisíců mnohdy milionů obyvatel, kteří nezvládli pravidla života v lidské džungli. Antananarivo - Mekka všech malgašských národností je přímo učebnicovým příkladem výše popisovaného stavu.
Asi dvacet kilometrů od Tany jak zkracují Malgaši krkolomné jméno své metropole, se nachází městečko Ambohimanga - původní sídlo krále Merinů a sjednotitele celého Madagaskaru. Palác zřejmě nejvýznamnější postavy dějin ostrova je nepředstavitelně skromný a dá se soudit, že on sám nežil v o mnoho větším "přepychu" než prostý lid. Od lidu v pohradí se však lišil třeba délkou svého jména. Všichni mu říkali Andrianampoinimerina, což je silně zkrácená verze jeho pravého jména Andrianampoinimerinandriantsimitoviaminandriampanjaka. Jeho palác je dodnes velmi navštěvovanou památkou a jeho osoba příkladem rovnosti a spravedlnosti.
Sídlo minulých králů - palác Rova v hlavním městě lehl minulý rok popelem a dnes z něj zbyly pouze obvodové zdi. Je až příliš symbolické, že se nad městem plném lidské bídy a příšerných poměrů tyčí ohořelá stavba kdysi vzkvétajícího království.....
Lidé v Antananarivu nejsou běžní Malgaši, protože se snaží oprostit se od svých návyků, zděděných po předcích a odcházejí do města, kde neumějí žít. Bohužel, drtivá většina obyvatel hlavního města funguje stylem přeneseného způsobu života z vesnice, který se nedá ve stísněných podmínkách velkoměsta uplatnit.  A proto je také Antananarivo takové, jaké je.  Nefungující kanalizace, hromady tlejících odpadků, nepopsatelná špína, kouř z neseřízených motorů a do toho všeho žebrající děti, dospělí, starci, kapesní zloději, mumraj, hluk a odevšud doléhající bída. Zajímavé je, že Tana nemá žádnou luxusní čtvrť a honosné vily jsou často roztroušeny mezi chudinskými obydlími jen s tím, že okolo boháčova sídla je vysoký zděný plot.
Scény jak ze špatného filmu. Je lepší se Taně buď vyhnout a nebo si přivyknout a žít v ní déle. Nejhorší varianta potkala asi nás. Tři poslední dny před odletem v Taně! Natěšeni na své blízké po dvouměsíční cestě, téměř bez peněz v pokoji nejnuznějšího hotelu a na ulici zase v deprimujícím prostředí.
Ovšem i v Taně jsou místa kde se člověk cítí lépe a bez starostí. Pár zahrad soukromých hotelů, zoologická a botanická zahrada. Do odletu zbývá jen pár hodin a poslední tři dny v hlavním městě už jsou jen minulostí, na kterou snad brzy zapomeneme. Celý život však budeme vzpomínat na unikátní, fascinující přírodu a na krásné zážitky z čarokrásného ostrova Madagaskaru.

OHROŽENÉ DĚDICTVÍ

Má vůbec Evropan morální právo vyjadřovat se k ochraně přírody kdekoliv v Africe či v jiných zemích, kam jeho prodloužená ruka zasáhla a výrazně ovlivnila další vývoj v oblasti? Madagaskar patří totiž mezi státy, kde se vliv Evropanů projevil víc než kde jinde. Jednotlivé koloniální vlády se pak zasadily o určitou změnu prostředí nejen těžbou přírodních zdrojů, ale také nepřímo zvýšením počtu obyvatelstva. To je zřejmě největší problém ostrova. Asi každému je již zřejmé, že madagaskarská příroda nemá srovnání co do počtu endemických druhů a čeledí, ale také to, že je nesmírně křehká a snadno zranitelná. Tropické deštné lesy zmenšily svou rozlohu o více než 75 % a jak vyplývá z posledních průzkumů celých padesát procent z celkové ztráty připadá na posledních čtyřicet let. Na devastaci mají jistě velký podíl některé evropské těžařské společnosti, ale samotní domorodci vyvíjejí na lesy tak velký tlak, že úbytek původních ploch je každoročně dobře zaznamenatelný. Dřevní hmotu přemění v milířích na dřevěné uhlí, které v domácnostech prakticky stoprocentně nahrazuje hnědé uhlí či zemní plyn. Odlesnění nejen, že přímo ohrožuje osud některých druhů rostlin a živočichů, ale podílí se také negativně na změně klimatu lokality. Svahy bez rostlinného pokryvu podléhají účinkům vodní eroze a tak není vzácností, že celé části kopců odnese voda do moře. Často se stává, že destrukci podlehne i asfaltová silnice a strhnuté úseky musíte objíždět i několik hodin po ještě méně kvalitních cestách.
Nedaleko biologicky velmi známého místa Perinetu existují sídla a sklady některých dřevařských firem. Osobně jsme navštívili vedení jedné francouzské společnosti a vzhledem k přísným pravidlům a nařízením malgašské vlády jsme dokonce nabyli dojmu, že takto sledované podniky napáchají menší škody než soustava vesnic, kde se organizovaně vyrábí dřevěné uhlí pro směnný obchod.
 
 
Tisíce hektarů původních ploch ať již lesů nebo trnitého buše změnily svu tvář zcela k nepoznání. Tam kde došlo k vykácení lesa byl porost často nahrazen nepůvodními druhy blahovičníků (Eucalyptus), které potřebují dosti lidské péče do té doby než budou pokáceny. V aridních oblastech na jihu ostrova je situace s introdukovanými druhy daleko složitější. Šíří se totiž už bez kontroly člověka. Zřejmě Evropané si přivezli s sebou na ostrov možná jako okrasné či jako užitkové, některé druhy kaktusů z amerického kontinentu. Opunciím i cereusům se v suchých podmínkách neobyčejně daří a ze záměrně osázených ploch se už "rozprchly" do původních porostů, které na některých lokalitách dosti utlačují.
Většina ploch, které jsou doposud  biologicky cenné, je dnes podchycena mezinárodními ochranářskými organizacemi. Asi největší vliv má v zemi Světový fond na ochranu divoké přírody WWF  známý svým znakem s pandou velkou v trojúhelníku. Všichni už dobře vědí, že pracovat na záchraně jednoho druhu je sysifofská práce končící většinou bez valného úspěchu. Směr a strategie dnešní ochranářské politiky na ostrově, ale i jinde ve světě, jsou jednoznačné. Zachránit přírodní prostředí ve kterém druh žije, zachovat jeho původní lokalitu. Teprve tento model má význam v celosvětovém ochranářském úsilí. Madagaskarská příroda si zaslouží pozornost jako cenné dědictví.

    

Tento materiál, fotografie a videokazeta vznikly při expedici LEMURIA 98, kterou uspořádal magazín KOKTEJL společně s časopisem Vesmír, podpořily Spolek pro chemickou a hutní výrobu a. s. a firma Evžen Vodrážka Autoslužby z Ústí nad Labem.


Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA