published in: Koktejl 6, 1993: 6–13

Madagaskar – kouzelný ostrov?

!!!! POZOR !!!! Následující text byl redakcí časopisu zásadně změněn, doplněn a upraven, čímž vzniklo velké množství faktických chyb. Osobně bychom jej nejraději neviděli, ale uvádíme ho zde pro úplnost... A možná také pro výstrahu, aby bylo možné si udělat představu o tom, co dokáží z původně správného (možná až na nepatrné drubnosti) rukopisu vytvořit nekvalifikovaní novináři či redaktoři.

Pavel Hošek, Libor Kunte

Na každou otázku dotýkající se obrovských možností přírody můžete najít odpověď na Madagaskaru. Musí být datlové ptáci? Na Madagaskaru jejich funkci vykonává poloopice aye-aye. Ohledává stromy, jestli v nich nejsou larvy brouků. Objevuje je sluchem, pomocí netopýřích uší a dobývá se do jejich chodeb bobřími zuby. Ven je dostává pomocí kostnatých prstů.
Musí mít oblasti s podobným klimatem stejný druh vegetace? Madagaskarský prales je stejně zelený jako amazonský nebo africký, ale čtyři pštiny všech rostlin, které tu rostou, nenajdete nikde jinde. Polopoušť jihu ostrova    je porostlá trnitými sukulenty, které na první pohled vypadají jako mexické kaktusy, ale jsou zcela jedinečné a s kaktusy nijak příbuzné. Po celém světě používají rostliny a zvířata k adaptaci podobných metod, ale na Madagaskaru hrají v přírodním divadle uplně jiní herci.
Madagaskar je domovem pro 10 000 druhů kvetoucích rostlin , které většinou nerostou nikde jinde. Jenom asi tucet ze zdejších 400 druhů obojživelníků  a plazů  žije i jinde. Najdete zde polovinu všech žijících chameleonů  celého světa, malých ještěrek, které mění barvu a mohou otáčet jedním okem nezávisle na pohybu druhého. Více než polovinu ptáků  a prakticky všechny zde žijící savce  najdete pouze na Madagaskaru. (snímky zvířat)

Expedice LEMURIA aneb šedesát dní na Madagaskaru

Ani nevím, kdy to začalo. Blbej nápad spadnuvší na úrodnou půdu. Jet na Madagaskar zkoumat kytky a zvířata. Pro normálního smrtelníka idea nesvéprávného cvoka. Shovívavé úsměvy, ťukání na čelo a obavy našich známých. Velká výdrž nebo alespoň neremcání od našich nejbližších. Tisíce hodin věnovaných přípravám, finanční pomoc od lidí, kteří mají peníze, ale ne čas a najednou je tu začátek.
V Zürichu nasednete do kouzelné krabičky Boing 747, usnete a probudíte se v Nairobi. V hlavním městě Keni děláme první mezisoučet zapomenutých věcí, který se nebezpečně rozrůstá a my máme pocit, že naše batohy jsou úplně prázdné, byť váží téměř 30 kg. Odlétáme a po pravé straně se ihned po startu objevuje Kilimandžáro se sněhem na vrcholu a stády žiraf, antilop a slonů při úpatí. Sotva se stihneme nasnídat a letadlo jde na přistání. Z reproduktorů se ozývá: „Milí cestující, za pšt minut přistaneme v Antananarivu, kde je 26 °C a oblačno. Děkujeme za Váš let a společnost Air Madagascar se těší na shledanou.“

Madagaskar – ostrov snů, hlavní město – zlý sen

Při průjezdu městem nás jímá hrůza. Nepřekonatelný pocit marnosti lidského bytí. Snažíme si ze všech sil uvědomit, že nejsme v Evropě, ale na Madagaskaru. Rozbité silnice, zničené chýše, špína tisíce nuzáků, žebrající děti, to jsou bohužel prvními obrázky z ostrova. Srovnáváme se zeměmi, ve kterých jsme již byli a shodneme se v konstatování, že Mexiko, Alžír či Egypt jsou jen slabý odvárek. A to ve všech směrech.
*** Pokud by Malgašové (obyvatelé ostrova) záviseli plně na penězích při zajišťování svého živobytí, dávno by již museli zahynout, protože jejich příjem je velmi malý. Přežívají pouze proto, že 85 % z nich pracuje v zemědělství a ještě vyšší procento si pěstuje vlastní potravu a obydlí si staví z materiálu, který je při ruce.
Občas zavírám oči. Nikoliv strachem z šílené jízdy taxíkáře. Je toho na mne nějak moc. Oblbuju sám sebe. Nejsem slabá nátura, ale přece jen, co oči nevidí, ...

Jih a sucho

Cílem naší expedice je především biologický průzkum lokality Hatokaliotsy na jihozápadě ostrova. Toliara – jediné větší město – je nám odrazovým můstkem. Zde se potkáváme s madame Rivert. Její tatínek byl zástupcem Bati pro Afriku a tak ji osud po roce 1948 zavál až sem. V Toliaře má společně s manželem dva pěkné hotely a o čtyři zbloudilce z Čech se starala opravdu jako o vlastní. Je znalá zdejších poměrů a to je pro nás cenná deviza.
Cesta do Hatokaliotsy trvá terénním vozem skoro čtyři dny. Silnice, byť na mapě značená silnou červenou čarou, má úroveň špatné turistické stezky. Náš řidič přesně ví, kde je možné přespat a kde je to nebezpečné díky bojovnějšímu naturelu domorodců, podrobně zná cestu, zdroje vody i nafty. Ráno se napije jako velbloud. Celý den nic nejí, ani si ničeho nelokne, večer hodí do hrnce dvě tykve, které uvaří a s „plným žaludkem“ spokojeně usne.
Po 8 měsíců v roce je kraj poblíž Morondavy na západním pobřeží Madagaskaru, kde žije kmen Sakalavů, bez deště. V této suché a hladové sezóně snědí Sakalavové poslední zásoby obilí a začnou lovit lemury a vykopávat divoké kořínky. Toto je období mezi sklizněmi, kdy umírají děti - na dehydrataci po těžkých průjmech, tak jako 4 miliony dalších dětí po celém světě v uplynulém roce. Děti Sakalavů pijí tak jako jejich rodiče vodu z téměř vyschlé studny a nedokáží se ubránit mikroorganizmům rozmnoženým v páchnoucí vodě. Dehydratace nastává obyčejně během 24 hodin.
Do otevřených hrobů pak házejí truchlící ženy jedna za druhou hrst žlutého písku a poté rychle utíkají, aby je mrtví nemohli pronásledovat. Přesto je smrt nadále nemilosrdná. Jeden muž ztratil tři vnoučata během čtyř dnů. Dehydratace se ale dá snadno léčit. Když připravíte směs cukru, soli a vody, ne slanější než slzy, a butete-li tuto směs podávat dětem v tom množství, jakým tekutinu ztrácí, děti se rychle zotaví. Tento životodárný recept vymítil epidemii v některých vesnicích během 14 dnů, ačkoliv mnoho zdejších rodičů věří, že smrt zahnali nářkem a bubnováním spíš než podáváním prostého roztoku cukru a soli.
Cestou do Hatokaliotsy míjíme mnoho vesnic. Kamkoliv přijedeme, všude je náš průvodce pokládán za váženou osobu, protože on má tu čest doprovázet bělochy. V některých osadách nakupujeme a cítíme pohodu, která zde na rozdíl od hlavního něsta panuje. Postávající muži v krátkých kalhotách a s oštěpem v ruce, ženy neustále kojící hordu potomků – to je nejčastější obrázek ze života prostých lidí, kteří nejsou zasaženi civilizací. Téměř nikdo neměl možnost se zkazit. Mají stále rákosové domečky, oštěpy, měchy na vodu, šamany, klid a úsměv. Dobře vědí, že existují auta, videokamery, peníze, Evropa, války, ale nic z toho jim neschází. Všichni se k nám chovají velmi přátelsky a nikdo z nich nežebrá. Peníze pro ně nemají zdaleka takovou hodnotu, jako obnošené tílko nebo kraťasy. Suchý jihozápad je nejzachovalejším územím, které je možné na Madagaskaru nalézt.
Nepříznivé podmínky pro život jsou stálou překážkou před expanzí člověka, ale... Ani tady není vše v pořádku. Domorodci v některých oblastech pálí dřevěné uhlí. Trnité sloupy rostlin rostou desítky let, možná několik století. V dobách, kdy pokrývali domorodci uhlím pouze vlastní potřebu, nebylo důvodu strachovat se o osud takzvaného trnitého buše. V okamžiku, kdy zjistili, že uhlí lze vyměnit za zboží, které přiveze auto z města několikrát do roka, začalo se schylovat k průšvihu.
Ve všech lesích Madagaskaru rolníci kácí a pálí stromy, aby na uvolněném místě pěstovali kukuřici, maniok nebo rýži. Nová políčka ztratí úrodnost během několika let a potom jsou opět opuštěna. Před třemi desítkami let měl Madagaskar desetitisíce čtverečních kilometrů lesů: Tropický deštný les na vlhkém východě, opadavý les na západě a na suchém jihu trnitý buš. Jejich rozloha se za 30 let zmenšila na polovinu. Lesní půdu Madagaskaru tvoří hlavně železitě rudé hlíny, které na tropickém slunci vyschnou na tvrdost betonu. V průběhu staletí může tropický les opět dorůst, ale v praxi se druhotný les opět vykácí a holá půda je schopna uživit pouze trávy. O Madagaskaru se říkalo, že má tvar, barvu a úrodnost cihly.
Na centrální plošině ostrova jsou každoročně zakládány požáry, aby se stimuloval růst zelených trav pro dobytek. Tyto požáry se šíří i do opadavých lesů na západě, což zmenšuje hlavní zdroj palivového dříví. Dříve byl hlavním palivem petrolej. Dnes je pro širší vrstvy obyvatel příliš drahý. Proto se přeorientovali na dřevěné uhlé, vyráběného ze stále více a více zničeného trnitého buše. Z hořícím pouštním lesem mizí v dýmu také potenciální světová pokladnice léků. Mnoho pouštních rostlin na Madagaskaru se brání jedy proti ptákům a dalším živočichům, kteří by mohli ulomením větve nebo uškubnutím listu způsobit odtékání životodárné tekutiny z těla rostliny. Mnohé z těchto jedů mohou mít léčivé účinky, ale pouze málokteré byly vědecky zkoumány a ještě méně jich bude možno vyzkoušet v budoucnosti, pokud botanikové a biochemici prohrají svůj závod s chudobou a paliči dřevěného uhlí.
Zatracená civilizace! V milířích zmizí mnoho hektarů tohoto jedinečného společenstva. Jeho regenerace na vykácených místech je nepravděpodobná a tak nemusí dlouho trvat a budeme o tomto fantastickém dílku velké přírody mluvit jako o minulosti. Naštěstí máme dost fotek a diapozitivů pro muzea i učebnici „Vzpomínky na přírodu“.

Rezervace

I na severu byla narušena přirozená rovnováha území, vyhubeny byly desítky rostlinných i živočišných druhů. Přesto i zde lze nalézt krásná a jedinečná místa.
Stále více biologů si uvědomuje, že tento zvláštní ostrov potřebuje ochranu přírody více, než kterékoliv jiné místo naší planety. Je to místo s největším počtem unikátních živočišných druhů, které jsou v nejvyšším stupni ohrožení. Madagaskar zřídil jako jeden z prvních států systém přírodních rezervací již roku 1927. V úsilí chránit svoji divočinu jsou mnohé z desítek rezervací přístupné pouze vědcům. V celé zemi mají Malgašové volný přístup pouze do dvou národních parků.2 Toto opatření paradoxně znemožňuje většině Malgašů uvědomit si bohatství a rozmanitost jejich divoké přírody. Zatím by mnozí podvyživení rolníci chráněné ptáky raději snědli. Pouze v nejméně přístupných oblastech Madagaskaru – jako je například pohoří Bemaraha, chráněné svými skalami – mohou mít zdejší zvláštní živočichové a rostliny nějakou naději na přežití. Naděje na zachování zdejší fauny a flory by se ještě zvýšila, kdyby se jim dostalo také zákonné ochrany. Ale chudý Madagaskar může dát ročně pouhých 1000 dolarů na potřeby všech svých třiceti šesti chráněných území. Rezervace Madagaskaru fascinují vědce, ale jeho parky by měli především patřit všem Malgašům, aby do nich mohli vstoupit a obdivovat je. Obdiv vzbuzuje respekt a respekt zase porozumění a ochranu. Bez pralesa, který zadržuje vodu, nebude např. Jantarové pohoří přírodní vodárnou a Velká kaskáda nebude zásobovat hlavní město Antananarivo s 90 000 obyvatel,3 ležící na vyprahlé pláni dole v nížině.
Ne všechny rezervace na Madagaskaru vyžadují takový pragmatický přístup. Vzorná rezervace ostrova je Berenty, výjimečná soukromá rezervace na jihu Madagaskaru. Její majitelé, rodina de Heaulmeova, ji založili již před 50 lety, motivována pouze láskou k přírodě. Rezervace je ale příliš malá, než aby mohla chránit větší populace živočichů. Krása zdejší přírody čím dál tím více přitahuje také turisty. Když před 15 lety někdo řekl „Vaše divočina může do země přilákat turisty,“ většina malgašů by asi odpověděla: „Jak to? Vřdyť nemáme lvy ani slony.“ Dnes odpovídají: „Myslíte jako Berenty?“

Slovo bílého muže

Jedním z krásných a jedinečných míst je i Montagne d’Ambre – 4810 ha tropického deštného lesa. Toto území hlídané černými strážci má statut národního parku. Do něj nás veze terénní automobil WWF, který pro nás zajistil Jaap Schoerl, pracijící zde jako šéf zalesňovacího projektu. Nenapadlo ho nám dát písemné doporučení ke vstupu. Považoval stejně jako my za samozřejmost, že nás ostraha pustí bez řečí dovnitř, spatříce Toyotu se znakem WWF  na dveřích a se čtyřmi bělochy uvnitř. „Nemáme povolení ale máme souhlas Jaapa, jedeme sem točit film a ten bude i pro něj,“ snažíme se vysvětlit. „Ti zabedněnci nás snad nepustí!“ „Ne moci pustit pánové za dřevo. Jaap zakázal nikdo bez povolení za dřevo.“ Neustále ukazují na závoru a směrem do parku. „Vidíte, že máme auto od Jaapa, dal nám i svého řidiče,“ zkoušíme znovu. „Jaap dělá zkoušení. Když mi říci můžeš do parku, Jaap nás už nebude nechat hlídat. Ne ne, pane, nemůžeme pouštět.“ Obracíme se a jedeme rozčíleni za šéfem. Ten se jen usmívá a pochvaluje si jaké že to má šikovné a vycvičené strážníky a my teprve teď chápeme, co znamená slovo bílého muže. Prší tu snad co hodinu. Doporučení znalce místních poměrů a trampingu – dřevo před použitím vyždímej a oheň pro uvaření večeře rozdělávej už od rána.
Poprvé se setkáváme s opravdovými upíry ve formě suchozemských pijavic. Zviřátko připomínající černě zbarvenou trubičku z rosolu, pohybující se píďalkovitým pohybem. Sedí a číhá na listech a větévkách. Při otření se o vegetaci se jejich tělíčko umě přichytí na váš oděv odkud se hravě přesune na nechráněnou část těla. S chutí se zakousne a nechá se napumpovat krví. Poté s plnou trávicí soustavou odpadá a zanechává silně krvácející ránu. Mírně nám otravují život. Neustálé kasání kalhot a sundavání košil nám přijde opravdu stereotypní.

Vesnice písečných blech

Ankarana je další zajímavé místo na severu ostrova. Tady se vegetace mění v sušší společenstva, potkáváme tu madagaskarské poloopice lemury a spoustu písečných blech. Opravdu zvláštní stvoření. Není rozumné škádlit chřestýše bosou nohou a totéž platí o písečných blechách. Jak jsme se přesvědčili, ty není rozumné škádlit ani v botách. Vylezou zřejmě z písku či prachu a zavrtávají se nejčastěji k okrajům nehtů a do chodidel. Kolega Ivoš měl jako jediný štěstí na zavrtanou blechu přímo pod nehtem. Procedura ničení je obzvláště příjemná.
Na noze se objeví žluté podebrané ložisko s tmavým středem, ze kterého kouká nenápadná černá nitka bobků. Vřídek je nutno rozříznout, blechu společně s hnisem vykydat a vzniklý kráter vydesinfikovat Jodisolem. Jemné tělíčko blešky se jehlou často propíchne a v tom případě máte jedinečnou příležitost pozorovat shluky bílých vajíček, z kterých se líhnou stovky nových jedinců.

Opět Tana

Tot ot ale uteklo. Vracíme se znovu do hlavního města. Pocity úplně opačné než při první návštěvě. Připadá nám moderní, civilizované a s rozvinutou dopravou. Jen jednomu nemůžeme privyknout, zdá se nám to stále stejně hrozné – bída lidí. Lidé sem přicházejí z nejrůznějších důvodů. Společným jmenovatelem je touha po lepším bytí. Většina z nich ale nalézá opak.

Ekonomika – kliková skříň v kufru

Úřad pro zemědělství po dlouhou dobu povzbuzoval rolníky, aby káceli a pálili prales a na jeho místě pěstovali kukuřici a jiné plodiny pro vývoz. Když nyní tentýž úřad žádá rolníky o zdrženlivost, rolníci mají pocit, že se vláda zbláznila a ochrana pralesa je nejen připravuje o potravu, ale jejich kapsy i o peníze.
Ekonomika Madagaskaru byla také těžce postižena poklesem poptávky po vanilce, hřebíčku, sisalu a kávě. Zároveň vzrostla cena většiny importovaného zboží, spolu s vysokými úroky na úhradu značného zahraničního dluhu. (Je zajímavé, že Madagaskar vyváží většinu svého hřebíčku do Indonésie, jeho původní vlasti. Ale Indonésie chce dovoz omezit a podporuje své farmáře v rozšiřování vlastní produkce hřebíčku. Bodou mít semenáče vesničanů, kvůli kterým zakládají požáry deštného pralesa, nějako cenu za 7 let, až budou schopné sklizně?) Jedním z důsledků zahraničního dluhu ostrova bylo snížení příjmů na hlavu o 24 % mezi lety 1979 a 1983. Dalším je rozpad dopravního systému Madagaskaru a to i přes zahraniční pomoc. Osobní a nákladní auta se rozpadla na kusy pro nedostatek náhradních dílů. Není nic neobvyklého, když si Malgaš, vracejíce se domů ze zahraničí, přiváží s sebou v zavazadlech např. klikovou skříň.
Postupně začíná vláda Madagaskaru spojovat ekonomický pokles země s ničením životního prostředí. Zastavení ničení přírody může být důležitým krokem k ekonomickému ozdravení. Vládní činitelé Madagaskaru varují před možnými alternativami: „Máme před sebou tragický příklad Etiopie. Tsy misy ala, tsy misy rano, tsy misy vary! Nebude-li prales, nebude voda. Nebude-li voda, nebude rýže!
Nejzajímavějším místem ve větších městech je tržiště. O Antananarivo to platí dvojnásob. Zoma, jak se jmenuje tržiště o velikosti Letenské pláně, funguje každý den, ale největší grády mají páteční trhy. Prodává se všechno od sušených korýšů, živých larev, bot, květin, ovoce, desek, hloupostí, potřebných věcí přes suvenýry, hudební nástroje, koření, až po prázdné lékovky, polyetylenové láhve denní tisk, součástky na kolo, knihy, obrazy nejrůznějších velikostí a úrovně. Smlouvání je povinnost. Počáteční cena je záměrně tak vysoká, že chtě nechtě musíte smlouvat. Bez velké námahy snížíte cenu na polovinu a u dražších předmětů není výjimkou kupní cena, která je desetinou původně navržené.

Madagaskarská mystéria

Ačkoliv leží Madagaskar nedaleko afrických břehů, jeho obyvatele rozhodně nemůžeme označit za černochy. Jejich původ je z části zahalen tajemstvím. Část malgašské krve pochází sice z Afriky, ale větší díl má původ kdesi v jižních částech Asie. Typickým povahovým rysem Malgašů je sklon k pověrčivosti, vymýšlení mnoha tajemných příběhů a legend a k vytváření mnoha rituálů a „fady“ – zlých i dobrých tabu.

Lidožravé stromy

Karel Liche roku 1881 v antananarivské ročence napsal: „...Na území trpasličích lovců Mkodo jsem se poprvé setkal s onou zrůdou rostlinné říše. Bylo to téměř na samém konci mého pobytu v této oblasti, v době, kdy jsem už získal úplnou důvěru vážených mužů vesnice. Jednoho zamračeného odpoledne mne vyzvali, abych je následoval.
Na dotazy o cíly cesty odmítli odpovědět. Z jejich výrazů ve tváři jsem usoudil, že půjde o velmi vážné fady o kterém nemůže mluvit ani samotný ombiasy – kouzelník. Několik hodin jsme postupovali do nitra pralesa. Až k večeru se před námi rozprostřela neveliká mýtina s ohromným stromem uprostřed. Z tenkého kmene trčely ostny jako hřebíky a až dolů k zemi se skláněly dlouhé mečovité listy opatřené zahnutými háčky. Z vrcholku stékala na zem tmavá lepkavá tekutina o níž jsem se nejprve domníval, že krev pouze připomíná. Pak jsem ale přistoupil blíže a v samém středu listové růžice spatřil zbylý chuchvalec napolo stráveného masa. U úpatí kmene leželalebka a několik vybělených kostí...“
V barvitém líčení pokračoval Liche i na dalších stránkách svého příspěvku, ale toto vyprávění o stromu, jenž prý domorodci nazývají tepe, se s největší pravděpodobností na pravdě nezakládá, neboť o kmeni Mkodo dodnes nikdo na Madagaskaru ani mimo něj nemá potuchy. O mnoho věrohodněji vyhlížejí zprávy z území kmene Sakalava, kde údajně rostou stromy nazývané kumangy, které mohou člověka uspat omamnou vůní svých květů. Nešťastník upadne do hustého, nízko při zemi ležícího větvoví a je postupně potřísněn trávicími šťavami rostlin a vysán četnými šlahounovitými výhonky.
Na jihovýchodě ostrova roste podivná rostlina nazývaná domorodci andrindritra, neboli strom s drápy. Vědeckému světu je známa pod latinským názvem Harpagophytum grandidieri.
Vyznačuje se dlouhými až k zemi splývajícími větvemi, na jejichž konci vyrůstají po odkvětu tobolky se semeny opatřené ostrými pevnými háčky. Rozhoupe-li větve vítr, mohou se kolem zvířete nebo člověka dokonale ovinout. Snaží-li se oběť vyprostit, dopadne podobně jako moucha v pavučině – ještě více se zamotá. Jsou známy případy, kdy ve smrtelném obětí harpagofytů zahynuli nejen drobní hlodavci, ale i divoká prasata. Je tedy celkem dobře možné, že se občas něco podobného přihodí i člověku. Není to ideální výchozí bod pro legendy o lidožravých stromech?
Dva měsíce, které byly vyměřeny naší expedici, byly velmi krátké na to, abychom mohli ověřit všechny právě uvedené údaje. Marně jsme však pátrali alespoň po rostlině andrindritra. Špatný stav silnic nedovolil navštívit právě ony popsané lokality. Je to důvod, proč o těchto podivných příslušnících zelené říše víme tak málo a proč jsou pověsti o nich tak živé? Nepřístupných končin je na Madagaskaru zatím stále mnoho.

Potomci krokodýlů

Rytmická píseň nesoucí se dosud hlasitě nad hladinou jezera rázem umlkla. Jezerní zrcadlo pokroutila první nesmělá vlnka. Sílila a stále se blížila k pobřeží. Na špičce peřejovitého trojúhelníku se vynořil drobounký hrbolek a hned za ním pár studených očí. A vzápětí kousek dál vlevo další. Pak se již vynořoval jeden pár za druhým a rychlemířily ke břehu.
Přihlížející dav v hrobovém tichu fascinovaně sledoval nadcházející divadlo. Na bahnité plošině u samotné vodní hladiny stál osamělý vysoký starý  vodu muž a za ruku držel chvějící se dívenku s široce otevřenýma očima hledícíma na jezero. Dvojici v širokém půlkruhu obstupovali muži opření o tenké dlouhé oštěpy.
Drobounké vlnky letící jako šíp po vodě ke břehu se náhle zvedly. Čirou zelenkavou vodu zakalilo zvířené bahno a voda na mělčině se vířivě zpěnila. První hrozivé šupinaté končetiny se dotkly země. Na tuto chvíli trpělivě čekal vrásčitý vyzáblý muž – mpisikidy, mág kmene Antankarana. Přinutil dívku pokleknout a hrozivě zahřímal svá zaklínadla do stále panujícího ticha. Horký vzduch prořízla řada ostrých zubů a hlasité chňapnutí slyšeli i lidé v zadních řadách. Šlo vedle. Další však již neomylně zachytilo ještě skoro dětské stehno.
Během několika vteřin bylo po všem. Dívčino tělo zmizelo a na břehu zbylo jen bahnisko s hlubokými šlápotami krokodýlých nohou. Duchové předků mohou být spokojeni. Tak tocítili i lidé stojící na břehu. Radostně sledovali poslední zpěněné vlny pozvolna se rozplývající na hladině.
Podobnou podívanou můžete na severu Madagaskaru spatřit i dnes. Odehrává se však před zraky desítek a stovek turistů a osmahlé děvče je nahrazeno vyhublou kravkou, obvykle tou nejposlednější ze stáda.
Rituál lidské oběti, který se konal ještě začátkem tohoto století, vychází z původní víry Antankaranů. Jsou přesvědčeni, že krokodýli jsou jejich dávnýmipředky. Zejména příslušníci bohatých rodin jsou dodnes pyšní na svou spřízněnost s mohutnými plazy.
Legenda praví, že kdysi dávno v těchto místech nebylo jezero, ale kvetoucí ůdolí, uprostřed něhož stála vesnice. Její bohatí obyvatelé byli v širokém dalekém okolí proslulí svou lakotou a nepohostinností. Jednou šel kolem vsi kouzelník Antaimorona. Zaklepal na první dům, aby poprosil o doušek vody, ale tam mu ani neotevřeli dveře. Zkusil to u druhého, tam mu však vynadali. Ze třetího jej vyhnali a ve čtvrtém na něj poslali psy. Prošel tak celou vesnici, až stanul před nejubožejší chýší, kde žila velmi chudá žena. Dala mu najíst a napít a poskytla místopro odpočinek. Muž se však dlouho nezdržel. Před odchodem ještě varoval ženu před strašlivou pohromou, která na vesnici dolehne. Poté stařec odešel doprostřed údolí a zvedl ruce nad hlavu. Hory se zachvěly a po jejich úbočí se začala valit voda, pod kterou zmizela celá vesnice a její obyvatelé se proměnili v krokodýli. Jen žena a její děti byly ušetřeny. (jiné legendy)
Od těch dob, postihne-li Antankarany nějaké neštěstí, vyšlou k jezeru procesí a dary pro krokodýly. V závažných případech se v minulosti mohl takovým dárkem stát i člověk.

Tromba

Již samo slovo Afrika v nás vyvolává představy čehosi tajemného a neznámého. Naše fantazie nám před očima vykreslí horkou tropickou noc s tajuplným duněním rozechvívajícím celou černou Afriku.
V tomtosměru patří Madagaskar k Africe každým svým kousíčkem. Vždyť se zaposlouchejte jen do toho slova Madagaskar. Cítíte to tajemno? A domorodý obrat pro toto slovo již zní jako hotové zaklínadlo – Madagasikara.
Sami jsme pociťovaliono zvláštní napětí, když jsme večer usínali pod hvězdnou oblohou s jižním křížem a Magellanovými mračny nad hlavou a zdálky k nám doléhal tlumený zvuk bubnu. Často zněly údery celou noc. Síla těch zvuků byla neuvěřitelná. Člověk celým tělem cítil, že toto je pravá černá Afrika.
Jedním z nejpodivuhodnějších obřadů je tromba. Tromba je něco jako kolektivní trans nebo masová histerie.V malgašských kronikách se dochovalo množství dokladů o nejrůznějších formách tohoto ceremoniálu u jednotlivých etnických skupin. Nejčastěji to bývá jakási místní spiritistická seance, při níž domorodý mistr okultních věd obcuje před zraky všech přítomných s duchem některého ze svých předků. Pomocí hypnózy a náboženského fanatizmu uvede lidi do transu a přitom jim sdělí vůli předků v záležitostech, které se týkají budoucnosti určitého rodu nebo dokonce kmene. Tyto seance bývaly mezi Sakalavy a Bary velmi oblíbené a to zvláště mezi vojáky. Jejich cílem bylo uvolnit nervové napětí před nadcházejícím bojem a vštípit vojákům víru ve vítězství. Někteří zaříkávači také tímto způsobem zbavovali děti koktání a jiných neduhů.
Tromby se však často stávaly i nebezpečnou politickou zbraní, poněvadž mohly ovlivnit vůli tisíců a desetitisíců lidí. V roce 1910 byla tímto způsobem vyprovokována tzv. „epidemie bilo“ u Betsileů, která se projevovala masovým simulováním pomatenosti a odepřením poslušnosti koloniální vládě. Desetitisícelidí o době prohlašovaly, že trpí „nemocí bilo“ a odmítaly vykonávat práce, k nimž je úřady nutily. Podobný charakter mělo i hnutí posedlých, které se později rozšířilo mezi Mahafaly a bylo také namířeno proti kolonizátorům.
Od 20. let tohoto století byly tromby povoleny jen jako léčebné procedury při léčení některých nemocí a to pouze mezi obyvateli jedné vesnice. A protože koloniální vláda nechtěla ztratit kontrolu ani nad těmito akcemi, byli kouzelníci mpisikidy povinni včas oznámit datum a místo jejich konání. V případě, že tromba byla povolena, přijel do vesnice četník a vybral od účastníků po padesáti francích. Nakonec se tedy i tento starobylý ceremoniál stal pro francouzské kolonizátory zdrojem příjmů.
Dnes se tromba koná jen zřídka a většinou bývá přísně střežena před zraky cizinců. Ani náš malgašský řidič nebyl ochoten nás na žádnou trombu zavést. Tvrdil, že se nyní v blízkosti žádná nekoná...
Dnes, kdy je Madagaskar spojen leteckou dopravou s celým světem, tajemná mysteria pomalu mizí. Lidé z Evropy a Ameriky pronikají do nejodlehlejších koutů a pozvolna sebou přinášejí techniku a pohodlí. Staré obřady jsou zapomínány. Za pár desítek let zmizí z ostrova poslední ombiasy (kouzelník), již nikdy se nebude opakovat tromba. Z Madagaskaru se stane „civilizovaná“ země.

Pravda, Madagaskar ještě stále hoří, ale je to zoufalství, ne chtivost. Těžce zkoušení rolníci nevidí jinou možnost, než pokácet nebo zapálit les, aby získalimožnost obživy. Ale Malgašové již možná vědí, že co ztratili, ztratili navždy. Tucet druhů gigantických lemurů  , trpasličího hrocha, želvy tak velké, jako jsou na Galapágách, a také „sloního ptáka“ – aepyornise . Ti všichni vyhynuli na Madagaskaru během uplynulého tisíce let .
Aepyornis žije, ale jen jako legendární Sindibádův pták Noh. První vlna vyhubení živočichů na Madagaskaru zahrnula relativně málo druhů. Dnešní situace je ale mnohem drastičtější, ohrožuje přežití samotných Malgašů. Pro vlastní blaho musejí mít na paměti moudrost jejich vlastního přísloví: „Buďte jako chameleon - mějte jedno oko obrácené do minulosti a druhé do budoucnosti.“

Au revoir

Jak je to možné, dnes opravdu odlétáme? Rychle zabalit, nakoupit, vyřídit povolení. Zmatek jako při odjezdu z Čech. Letištní kontrola byla poslední zatěžkávací zkouška nervů. Nějakou zvláštní náhodou jsme všichni čtyři ukazovali třikrát batohy ipříruční zavazadla. Všechno v pořádku.
Je noc a letadlo se lehce odlepilo od země. Poznali jsme krásnou zemi. Zajímavou svou přírodou, lidmi i osudy. Snažíme si urovnat v hlavách kupu nabytých poznatků. Snad časem, snad při příští cestě. Otvírám francouzsképivo, abych lépe usnul. Za chvíli bude Evropa a jiné starosti. Už teďvím, že semi bude stýskat po bezelstných domorodcích z jihu, po barevných chameleonech, zvědavých lemurech,pralesních velikánech, trnitých didiérách, po atmosféře tržišť. Je nám smutno, určitě se vrátíme. Sbohem ostrove!
 

*** Původního text, který jsme s Liborem pro Koktejl napsali, proložila redakce úryvky přeloženého článku z National Geographic. Jsou zde zvírazněny netučným písmem, aby bylo na první pohled zřejmé, čeho nejsme autory. (Pavel Hošek)
2 Jde zřejmě o špatný překlad pořízený redakcí. V době, kdy vyšel tento článek, byly na celém Madagaskaru pouze dva národní parky, takže lidé vlastně nebyli nijak omezeni a měli přístup do všech. Byl (a zůstává) však omezen přístup do některých rezervací a chráněných území jiného typu. Jen výjimečně jsou však znepřístupněna celá území. Častější je situace, kdy je vyhražena určitá část rerevace a do ni je přístup buď regulován nebo zakázán.
3 Opět hrubá chyba. Město v té době mělo (i podle skromnějších odhadů) již dost přes milion obyvatel. Navíc Antananarivo neleží na vyprahlé pláni v nížině, ale v horách cca 1400 metrů nad mořem. Samo město je mimořádně kopcovité. Zejména v době dešťů ale i během ostatních částí roku tu celkem vydatně prší.
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA