published in: Koktejl 37, 1999: 38–40

Naděje vyhoštěných

Libor Kunte

Filmové zpracování slavného románu Henry Chariera - Motýlek, viděl svého času snad každý zletilý návštěvník kina. Mnohé scény si již vůbec nevybavujeme, některé lovíme z šedé kůry mozkové velmi lopotně, ale na setkání hlavního hrdiny s malomocnými si jistě pamatujeme všichni. V mnohých tropických zemí světa není tento zážitek, bohužel, žádnou vzácností ani v současné době... Různé epochy vývoje lidstva s sebou nesly i různé choroby, které v dané době sužovaly člověka „víc než bylo zdrávo“. Mor, tuberkulóza, tyfus, v tropech pak například malárie, spavá nemoc, žlutá zimnice a také lepra. Lepra, nebo-li malomocenství asi nikdy neměla projev klasické epidemie, ale dějinami se táhne jako „černá“ nit, která zamotala, zauzlovala a nakonec zpřetrhala osudy a životy miliónů lidí. O její nechvalné proslulosti svědčí i to, že Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO - World Health Organization) vyhlásila celosvětovou kampaň k omezení výskytu lepry.

Stále existuje?!

Nahlížet na lepru jako na problém dávné minulosti jasně svědčí o prakticky nulových informacích pronikajících o této závažné chorobě dneška na veřejnost. V roce 1993 se pohyboval odhad leprou nakažených okolo 3,1 milionu lidí, ale ještě před deseti lety byl počet případů lepry celosvětově odhadován na 10 - 12 milionů. Obrovské snížení onemocnění leprou během několika posledních let je připisováno na vrub účinné léčbě, kterou se snaží experti WHO zavádět jak v jednotlivých leprosáriích, tak i v běžné praxi lékařů. Jedná se vlastně o trojkombinaci antibiotik slangově nazývanou „koktejl“. Pravidelným podáváním dapsonu, rifampicinu a clofazinu během léčebné kůry, dochází takřka ke sto procentní úspěšnosti léčby. Odborníci proto věří, že je pouze otázkou času, kdy bude ještě výrazněji omezena, ne-li téměř zlikvidována.
 
Invalidní končetiny již nelze doléčit stejně jako trvalou ztrátu inervace tkáně.
Původce lepry (Mycobacterium leprae) bývá také někdy označován po svém objeviteli jako Hansenův bacil. Tato tyčinkovitá bakterie je velmi podobná bakterii způsobující tuberkulózu (Mycobacterium tuberculosis). I když o nakažlivosti lepry kolují mezi lidmi ty nejčernější zvěsti a představy, skutečnost je však jiná. Nakazit se touto bakterií předpokládá delší kontakt s nemocným, sdílení společných věcí a prostor nebo výrazné oslabení organismu. Faktem však zůstává, že lepra vytváří dva odlišné typy, přičemž lepromatózní je více nakažlivý než typ tuberkuloidní.
Klinickým obrazem prvního typu jsou známé kožní léze tzv. lepromy, končící bez léčení znetvořením orgánu. Velmi nepříjemné je pokud lepromy zasáhnou končetiny a zvláště pak obličejovou část. Pacienti s tímto postižením ztrácejí zcela své původní rysy a lékaři je označují jako lidi mající lví tvář - facies leonina. Tuberkuloidní typ je nakažlivý o mnoho méně a projevuje se ložisky se ztrátou citlivosti, způsobenou postižením nervů. V případě zasažení očních nervů může vést tuberkuloidní typ až k úplné ztrátě zraku.

Lepra všude?!

Před mnoha sty lety byly i naše země zasaženy leprou, kterou však později „vytlačila“ její blízká příbuzná - tuberkulóza. Ta pak zasáhla Evropu daleko citelněji než lepra tropické oblasti. V Evropě jsou dodnes ojedinělé případy lepry každoročně diagnostikovány ve Španělsku, v bývalém Sovětském svazu v okolí Astrachně a v Karakalpašské autonomní republice. Vzhledem k počtu obyvatel je nejvíce postižených v Indii a nejpromořenější jsou zase africké státy Gabun a Středoafrická republika, které udávají více než 5 případů prokázané lepry na 1000 obyvatel. Celosvětově se lze setkat s leprou prakticky všude. Každý rok dokonce vykazuje přibližně 120 zemí světa více než 100 registrovaných případů malomocenství.

Pomoc odjinud

Sloužit jako řádová sestra, lékař nebo jako misionář v některém leprosáriu byla v minulosti nezáviděníhodná služba. Situace současných center malomocných je diametrálně odlišná od té, třeba před padesáti, neřku-li sto lety. K celkovému zlepšení přispěly nejen moderní léky, fundovaný zdravotnický personál, ale také řada funkčních dobrovolných občanských iniciativ. Jejich zastřešující organizace má zkratku ILEP ( volně přeloženo - Mezinárodní asociace pro pomoc malomocným). V západní Evropě fungují tato občanská sdružení při četných farnostech. Obzvláště v Německu existuje řada spolků s charitativním zaměřením pro nemocné leprou, ale asi nejaktivnější organizace v celosvětovém měřítku je DAHW (Deutsche Aussätziegen Hilfwerk - Německá pomoc malomocným) se sídlem ve Würzburgu. Známá německá misionářka Dr. Ruth Pfau pracuje mezi malomocnými v Pakistánu již více než 35 let. Navzdory vysokému věku slouží dodnes neúnavně v odlehlých končinách od Karáčí až po Himaláje. Podobných příkladů bychom našli stovky. Za všemi se skrývají lidé, které oslovil Bůh a zavedl je do některého řádu, kongregace či přímo misie. Z ostatních evropských zemích vynikají velikou misionářskou aktivitou na poli léčby malomocných především Poláci.
I u nás existuje teprve před sedmi lety založené, přesto však velmi aktivní občanské sdružení označované zkratkou LL - Likvidace lepry. LL spolupracuje především s nejrůznějšími řády v postižených oblastech, kterým posílá peníze na nákup léků proti malárii. Finanční dary pro nákup léků získává LL především mezi věřícími nejrůznějších církví působících na našem území.

Marana

Leprosárium, jak už to tak bývá, neleží ani v centru či na periferii města. Většinou je situováno v dostatečné vzdálenosti od lidí. Dříve byla centra pro malomocné nejčastěji budována v odlehlých oblastech hlavně kvůli obavám z šíření infekce. V současnosti se vzdálenosti leprosárií od lidských sídel zmenšily jaksi samovolně z prostých demografických faktorů, ale také znalosti moderní medicíny vylučují hrozbu lavinovité nákazy a tak zmenšují strach z této nemoci. Přesto jsou leprosária v relativní vzdálenosti od lidí především z důvodů etických a také kvůli klidu pro pacienty. Jedním z takových je i misie Marana u města Fianarantsoa pečující o malomocné z centrálních oblastí Madagaskaru.
Za oficiálního zakladatele nemocnice pro léčení malomocných je považován až roku 1902 Otec Beyzym - původem Polák, který stavěl „své“ leprosárium více než osm let, aby ho v roce 1911 slavnostně otevřel. Před Jeanem Beyzymem však toto místo vybral Otec Bardon aby sem přesunul útulek pro malomocné, jelikož přibývalo stížností na stávající leprosárium ve Fianarantsoa, protože bylo prý situováno příliš blízko pramenů zásobujících město pitnou vodou.
Rok a půl po otevření nemocnice v Marana Otec Beyzym zemřel a od té doby se v čele misijního leprosária vystřídala řada lidí. V současné době pečují o Maranu řeholní sestry řádu St. Joseph de Cluny. Matka představená Marie Dominique Rakatozafy a spolu s ní sedm dalších sester se stará o 110 pacientů. Pomáhá jim ještě pět dobrovolných spolupracovníků. Leprosárium také pravidelně navštěvuje leprolog a k plánovaným operacím dojíždějí až čtyři chirurgové, anesteziolog a několikrát týdně je k dispozici dermatolog.
Obrovskou předností Marany je i fungující vesnička pro příbuzné a škola pro děti pacientů. Obě tato zařízení leží v těsné blízkosti leprosária a ulehčují pacientům, ale i rodinným příslušníkům již tak složitou životní situaci.
 
Ve společné kuchyni se připravuje jídlo pro celé leprosárium.
Vesnička pro příbuzné je úhledná a udržovaná v čistotě
 
Pobyt v Maraně je pro zasažené leprou určitým vysvobozením. Dostává se jim zde komfortu o jakém se valné většině v běžném životě ani nesní. Ať už je to pravidelná strava , tekoucí voda, elektrický proud nebo i obyčejná postel.
Současné znalosti medicíny dávají naději, že lepra by se mohla brzy stát v podstatě neznámou chorobou. Z výsledků posledního zasedání WHO, které se problematiky lepry také úzce dotýkalo, dokonce vyplývá předpoklad, že by v roce 2015 mohlo dojít k eradikaci lepry podobně, jako tomu bylo u pravých neštovic. Tato prognóza je však plně závislá na dodržování postupů a časového harmonogramu stanoveného Mezinárodní zdravotnickou organizací. Příliš optimistickému výhledu však brání především úroveň zdravotní péče v zemích nejvíce postižených leprou. Zakořeněné představy a neinformovanost ostatních lidí o této chorobě jsou dalším faktorem, který výrazně ztěžuje podchycení pravdivého obrazu o počtu nakažených touto baktérií. Nemocní jsou dodnes vyháněni z vesnic a místo vyhledání lékařské pomoci, se ukrývají v co nejopuštěnějších koutech přírody, kde na ně dříve nebo později čeká smrt. Té uniknou pouze v případě, že nemocný je dopraven do některého leprosária. Dnes se snaží lékaři aktivně vyhledávat ranná stádia nemoci přímo v odlehlých vesnicích, v oblastech s vysokou pravděpodobností výskytu lepry. Do jaké míry se podaří snížit alarmující čísla záleží na mnoha faktorech, ale lékaři se vzácně shodují, že zřejmě hlavní roli bude v tomto nerovném boji s leprou hrát zdravotní osvěta mezi domorodým obyvatelstvem, které tvoří poslední, bohužel, nejpočetnější, nejohroženější a tím pádem i nejdůležitější článek spletité soustavy.

Další snímky z leprosaria Marana

Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Expedice LEMURIA