Leprosárium Marana se rozprostírá na svazích jednoho
z nesčetných
kopečků v okolí města Fianarantsoa, největšího města na jihu
madagaskarské
centrální vrchoviny. Krajina tu má nezaměnitelný ráz. Díky nadmořské
výšce
je klima docela příjemné. Všude se to hemží nespočetnými malými
a oblými
kopečky, porostlými nejčastěji jen svěže zelenou travou. Drobná
údolíčka
se zelenají ještě svěžejšími rýžovišti a s tyrkysovým pozadím
ostře kontrastuje jasná oranž cest, chýšek a erozních rýh. Všude
je
plno domků, políček, dobytka i lidí. Není na Madagaskaru hustěji
osídleného
kraje.
Marana je sice spíš okrajovou čtvrtí, ale rozhodně se nedá říct,
že je to nějaký vystrkov, kam se nemocní „uklidí z dohledu“.
Navazuje
hned na městskou zástavbu, jezdí sem městská doprava
a v okolí
je docela rušno. Zřejmě tomu tak ale nebylo vždy. Tradice leprosária ve
Fianarantsoy je velmi stará. Již v 19. století tu existoval útulek
pro malomocné. Ležel však prý velmi blízko pramenů zásobujících město
pitnou
vodou, a musel být proto r. 1891 přestěhován. Otec Bardon, který
jej
tehdy vedl, vybral novou lokalitu na návrší Marana. O rok později
přibyl na místo Otec Beyzym, rodák z Polska, který je dnes
považován
za skutečného zakladatele misijní nemocnice. Ihned započal
s výstavbou
nového komplexu, který dokončil a slavnostně otevřel r. 1911.
Necelé
dva roky nato Otec Beyzym zemřel.
V čele leprosária se pak vystřídalo mnoho lidí. V letech
1984–1987 tu působil jako lékař i potomek slavného Františka
Palackého
Jan Palacký (nezaměňovat s Janem Palackým, profesorem pražské
přírodovědecké
fakulty, který byl v roce 1906 vyslancem na Madagaskaru). Dnes
o Maranu
pečují řeholní sestry řádu St. Joseph de Cluny; matkou představenou je
Marie Dominique Rakatotozafy. Většina ze sedmi sester je malgašského
původu,
jen jedna nebo dvě pocházejí z Evropy. Kromě nich se
o nemocné
i nemocnici starají čtyři chirurgové, jeden anesteziolog
a pět
dalších pomocníků.
Nemocnice pojme 110 až 120 pacientů, ale obvykle jich je tu méně.
Výše po svahu je malá budova s překvapivě dobře vybaveným
operačním
sálem a lůžkovým oddělením. Nechybějí ani některé „podpůrné“
ordinace
– například stomatologická. Opodál je kostel a škola pro děti
nemocných.
O něco níže po svahu jsou větší budovy, v nichž žijí lidé,
kteří
jsou již vyléčeni a prodělávají rekonvalescenci. Má dvě oddělení,
ženské a mužské. Součástí areálu jsou také skromné domky, v nichž
mohou žít rodiny nemocných. Na protějším svahu jsou malá políčka
a záhony.
Řádové sestry zdaleka nejsou zaměstnány jen péčí o nemocné.
Starají se o chod nemocnice, vyučují děti, zabezpečují financování
nemocnice a vedou bohoslužby. Snaží se postižené vrátit do
normálního
života, a proto s nimi pracují na polích, učí je domácím
pracím,
samostanému pohybu ap. Ke každému je nutno přistupovat individuálně,
neboť
každého poznamenala lepra jiným způsobem.
A nevěsty Kristovy mají ještě jeden úkol, který je možná těžší
než všechny jejich ostatní práce. Vyjíždějí do bližších
i vzdálených
lesů a hledají nemocné. V zapadlejších končinách
o existenci
leprosária pochopitelně nemá nikdo ani tušení. Lepra je tu obávanou
chorobou.
Jestliže se objeví ve vesnici, jsou postižení obvykle vyhnáni do
neobydlených
končin a ponecháni svému osudu. Čas přitom hraje významnou roli
a nebezpečí
z prodlení je veliké. Sestry se proto snaží nemocné co nejdříve
vypátrat
a dopravit do nemocnice.
Dnes je malomocenství poměrně snadno léčitelné. Například současné
podávání rifampicinu, clofazinu a dapsonu, které se v Maraně
používá nejčastěji, zaručuje téměř stoprocentní účinnost léčby,
a navíc
v kterémkoli stadiu nemoci. Tragédií je právě okolnost, že cesta
k lékaři
je v chudé zemi, jakou je Madagaskar, velmi dlouhá
a křivolaká.
Než se pacientovi dostane odpovídající péče, postižení jeho organizmu
bývá
nevratné. Vlastní nemoc lze sice vyléčit, ale část těla, o niž
přišel,
vrátit nejde.
Madagaskar nemá na léčení malomocenství dostatek prostředků –
ostatně
jako na mnoho jiných věcí a jako mnoho jiných zemí. Naprostá
většina
postižených proto končí v misijních zařízeních podobných nemocnici
v Maraně. Ta jsou z největší části financována ze zahraničí.
Prostředky, které umožnují provoz leprosária Marana, pocházejí výhradně
z drobných darů věřících. V mnoha zemích po celém světě
působí
organizace, které shromažďují příspěvky dárců, nakupují za ně léky
a zařízení
a posílají je konkrétním misiím. V Čechách se této bohulibé
činnosti
věnuje sdružení Likvidace lepry, které každoročně do leprosárií po
celém
světě rozesílá nemocniční materiál v hodnotě mnoha desítek tisíc
korun.
Snímky z leprosária Marana
Naděje vyhoštěných (článek Libora
Kunteho o leprosáriu Marana)
|
|
| Domovská stránka Pavla Hoška | Domovská stránka Expedice LEMURIA |