published in: Nový Orient 1, 2001: I–VI

Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

 

I. Jak se z malé vesničky stalo mocné impérium a jak bylo ukradeno aneb Historické pozadí

Pavel Hošek

Když Hitlerův pacholek Adolf Eichman dumal o konečném řešení židovské otázky, jednou z metod, kterou vážně zvažoval, byla madagaskarizace. Totální vysídlení Židů na Madagaskar se pro něj rovnalo jejich přesunu na samý konec světa. (Později však nacisti vymysleli ještě konečnější řešení, zprovoznili vyhlazovací tábory a madagaskarizace se nekonala.)
Při tahanicích o majetkové podíly televize Nova místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek v jeden okamžik prohlásil, „My jsme tak díky zákonu ztratili jakoukoli kontrolu a oni mohou své podíly prodat třeba na Madagaskar“
Madagaskar byl pro člověka euroamerické západní civilizace vždy tak trochu synonymem čehosi velmi vzdáleného, čehosi na samém kraji světa. A s krajem světa už máme jaksi podvědomě spojenu představu nedokonalosti, zaostalosti a primitivnosti.
Madagaskar, lidé, kteří na něm žili a žijí, i kultura, kterou vytvořili, je však vším možným, jenom ne něčím primitivním, zaostalým a nevyvinutým. Naopak, Madagaskar je průsečíkem mnoha kultur. Po staletí se v něm střetává Asie s Afrikou, obě zlehka ovlivňované i melanézskými prvky. V některých dobách měli na kulturní vývoj ostrova silný vliv Arabové (viz II. díl). Také Evropané navštěvují a osidlují ostrov po více jak 5 staletí, i když výrazněji se to projevuje až posledních 150–200 letech. Malgaští básníci, řezbáři, malíři a spisovatelé tvoří pod vlivem Evropy teprve několik posledních generací. Přitom již v dobách, kdy se Evropa o existenci obrovského ostrova v Indickém oceánu teprve dozvídala, vykvétala kultura na Madagaskaru do těch nejkrásnějších květů.
I přesto, že se situace v posledních desetiletích trochu zlepšuje, zůstává kulturní bohatství Madagaskaru Západu dosti skryté a málo známé. Možná je to právě tím, že na něj měl křesťanský svět tak malý vliv. Proto je nám svět Malgašů cizí a záhadný. Mnoha jeho projevům vůbec nerozumíme nebo je chápeme jen stěží. Druhou, pragmatičtější příčinou je jazyk. Většina děl madagaskarské literatury existuje samozřejmě jen v malgaštině, bohatě strukturovaném a květnatém jazyce, pro nějž máme i dnes jen poskrovnu překladatelů.
České země jsou v tomto směru opravdovým extrémem. Kromě několika titěrných ukázek ve dvou nebo třech antologiích africké poezie1) nebylo u nás z přebohaté malgašské literatury publikováno zhola nic. A v oněch antologiích to byli vždy jen moderní básníci; špička ledovce, který pod hladinou skrývá obrovitou masu. Krátký seriál, který se počíná tímto článkem je prvním poodhalením světa v Čechách dosud neznámého a neprobádaného. Světa pro nás možná i obtížně pochopitelného, ale o to krásnějšího a tajemnějšího.
 
VÝSLOVNOST 

Pro lepší srozumitelnost textu by bylo vhodné zmínit se o výslovnosti malgašských výrazů. Není nijak složitá. Stačí si zapamatovat pár odchylek od psané podoby jazyka:  
o = [u], 
ao = [o], 
j = [dz] nebo [dž]; liší se podle kraje. 
Koncové hlásky nebo celé slabiky se vyslovují nezřetelně či vůbec ne. Zvláště ve větách, kde se slova při řeči vážou, často zůstane mnohé z napsaného nevyřčeno. Souvislejší fonetický přepis bude uveden v VI. díle. 
(podrobněji o malgaštině)

 
Madagaskar obývá několik svébytných národů. Hovoří stejným jazykem, mají společný původ, ale jejich kultury se liší. Někde méně, jinde více, podle historie té které části ostrova a jejích obyvatel. V mnoha pojednáních o Madagaskaru se často na tyto odlišnosti nebere zřetel. Jejich autoři směšují zvyky a tradice různých národů do jediného kadlubu. Populární jsou zejména pohřební zvyklosti Mahafalů, jejich výstavné hroby s pestrými malbami a krásně vyřezávanými kůly aloalo (podrobně viz Vesmír 77, 494–501, 1998/9). Takřka vždy se k nim však jedním dechem přiřadí i famadihana – rituální exhumace nebožtíků (viz např. Nový Orient  3, 1998, s. 102). To je ale zvyk Merinů a některých dalších národů z centrální vrchoviny.
Aby i v tomto pojednání o literatuře nedošlo k podobnému omylu, budiž hned v úvodu řečeno, že bude řeč o merinské kultuře, o merinských zvycích a o merinské literatuře. Krátké výlety do okolního světa mimo hranice Imeriny (Imerina – země, stát; Merina – obyvatelé Imeriny) budou vždy vyznačeny.

Vznik, vzestup a sláva Imeriny

Úplné počátky Imeriny mají nejasné obrysy a ztrácejí se v mlhách dávných věků úplně stejně jako počátky snad všech zemí světa. Ústní tradice (malg. lovan-tsofina) vypráví o třech po sobě jdoucích panovnících ve 13. století následovaných dalšími sedmi nebo možná jedenácti. Poslední v této řadě byly královna Rafohy a její dcera Rangitra, která dala království i jeho dnešní jméno – Imerina. Další panovník Imeriny, syn Rangitry Andriamanelo, vládl v letech 1540–1575. Ve své zatím stále ještě maličké říši (obr. 1) zavedl některé správní instituce, díky nimž organizace společnosti začínala připomínat skutečný stát. Vylepšil také stávající metody pěstování rýže.
V následujících letech 1575–1610 vládl Andriamanelův syn Ralambo. Rozšířil panství svého otce a vydobyl pro Imerinu také uznání okolních národů. Mnohem významnější než politické úspěchy a aktivity však byl jeho vliv na hospodářský a sociální život země. Říká se, že byl prvním Malgašem, který jedl hovězí maso. Na tom, zda je to pravda, mnoho nezáleží. Rozhodující je, že zavedl chov zebu (druh skotu), který byl do té doby v zemi zcela neznámý. Vytvořil a upevnil také hierarchický systém státní moci. V něm byl král absolutní autoritou podporovanou a ospravedlňovanou posvátností svého úřadu. Posvátnost krále a jeho úřadu se opakovaně upevňovala vysvěcením královského talismanu sampy a řadou pravidelných rituálů. Nejznámější z nich byla fandroana, symbolická posvátná koupel panovníka, která se konala každý Nový rok.
Ralambo měl dva syny. Starší se jmenoval Andriantompokoindrindra a legenda praví, že je tvůrcem stolní deskové hry fanorona , jež si svou složitostí a myšlenkovou propracovaností pranic nezadá s hrou v šachy. Fanorona se brzy stala národní zábavou a v jisté míře i ritualizovanou činností u dvora merinských králů. Užívala se i jako rozhodovací mechanizmus při některých soudních přích. Pro svého tvůrce však byla osudná. Prý právě Andriantompokoindrindrova vášeň pro hru způsobila, že Ralambo zvolil jako následníka trůnu svého druhého syna Andrianjaka. Tan vládl v letech 1610–1630 a pokračoval v díle svého otce. Opět trochu popostrčil hranice říše a dále zintenzivňoval pěstění rýže. Nechal změnit tok několika řek a vybudoval množství zavlažovacích kanálů s propustěmi. Za své sídlo si zvolil Antananarivo, které je od těch dob hlavním městem Imeriny (a později celého Madagaskaru). Jeho okolí proměnil doslova v jedno obrovské rýžoviště. Za Andrianjakovy vlády se mocně rozvíjejí i řemesla a mnozí řemeslníci se specializují. Vznikají kovářské a hrnčířské dílničky, ve městě pracují tkalci a zedníci.
 
1. Za časů prvních merinských králů byla Imerina opravdu malou zemičkou. Dala se přejít pěšky za jediný den. Jen málokdo by tehdy hádal, že se z ní v budoucnu vyklube mocné imperium, které si podrobí téměř všechny národy Madagaskaru.
Po Andrianjakovi převzal vládu jeho syn Andriantsitakandriana a pak i jeho vnuk Andriantsimitoviaminandriandehibe. Následoval Andriamasinavalona, který se zapsal do historie další konsolidace království. Zorganizoval nejvlivnější rodové klany v Imerině do čtyř hlavních skupin – Avaradrano, Marovatana, Ambodirano a Vakinisisaony. Každé z nich svěřil správu čtvrtiny země a do jejího čela dosadil jednoho ze svých synů. Ostatní příslušníky nobility (andriana) rozdělil do šesti kast.
Po Andriamasinavalonově smrti se jeho bezpečnostní organizace samovolně rozpadla a s ní se i dosud jednotné království rozdělilo do čtyř více nebo méně samostatných částí. Tři z nich podlehly útokům okolních národů, zejména Sakalavům z Boiny. Pouze severní teritorium s hlavním městem Ambohimanga a pod vládou Andriamasinavalonova syna Andriambelomasiny dále zůstávalo suverénní, ba naopak ještě rozšiřovalo svou rozlohu na úkor sousedů.
Roku 1783 byl za krále povolán Andriambelomasinův vnuk, který nesl jméno Andrianampoinimerina. S jeho nástupem na trůn se historie Imeriny a celého Madagaskaru převratným způsobem změnila. Andrianampoinimerina je dodnes nejvýraznější postavou madagaskarských dějin, postavou uznávanou, milovanou až skoro zbožštělou. Jeho vliv na dějiny ostrova se dá srovnat s významem Karla IV. pro historii Českých zemí – je pro Malgaše něco jako „otec vlasti“.
Andrianampoinimerina díky promyšleným spojenectvím, dobře naplánavaným valečným tažením ale zejména chytrým vyjednáváním znovu sjednotil země Imeriny a obnovil hranice v rozsahu, který měly za vlády jeho praděda. Během několika následujících let pak rozlohu země ještě podstatně zvětšil. Podrobil si i některé dosud mocné sousedy. Země Betsileů a Sakalavů se stávají vazalskými státy. Mohou si sice podržet své dosavadní panovníky, ale jinak jsou zcela v područí Imeriny (viz obr. 2).
Andrianampoinimerina zároveň posiluje absolutistický statut svého úřadu. Na druhou stranu však do království zavádí jisté demokratické principy – např. kabary, veřejná shromáždění na nichž král předloží své plány a úmysly a od svých poddaných očekává, že se k nim vyjádří. Časem se kabary stávají vysoce vyvinutým řečnickým uměním vypilovaným ke speciálním příležitostem (podrobněji v IV. díle). Nové státní uspořádání přineslo také funkci poradců krále a byla zřízena i rada se 70 členy ze všech tříd společnosti. Rada zastupovala krále ve věcech práva a státních financí. Jednotlivé klany byly opět zorganizovány do skupin, tentokráte zvaných fokonolona. Skupiny byly odpovědné za uskutečňování panovníkových výnosů a nařízení a za udržování veřejného pořádku.
Andrianampoinimerina rovněž zrevidoval a standartizoval trestní zákoník. Dohlížel nad pozemkovou reformou a usiloval, aby každá rodina měla dostatek půdy a prostředků k placení daní formou odvádění části výnosu rýže. Výše daně se odvozovala od výměry obhospodařovaných polností. Pozoruhodné bylo taktéž Andriamanpoinimerinovo úsilí o zachování přírodních zdrojů (zakázal např. vypalování lesů). Zavedl standartizovaný systém měr a vah pro všechna tržiště a jejich dodržování spolu s dodržováním cen také kontroloval.
Andrianampoinimerina zemřel r. 1810. Ze svých 24 dětí vybral jako svého nástupce Radamu. Ten po svém otci zdědil vzkvétající království dosud nevídané rozlohy a přihlásil se k jeho dávným ambicím. Nejlépe je vyjadřují slova překvapivě zkratkovitého sloganu jako vystřiženého z moderní doby: „ny riaka no valamparihiko,“ – „hranicí mých rýžovišť je moře“. To bylo také poprvé, co některý z madagaskarských vůdců vyslovil představu o sjednocení ostrova.
 
2. Jak se rozrůstalo merinské království za vlády krále Andrianampoinimeriny a jeho nástupců, tedy právě v časech, kdy se z provinčního státečku, stávala velká, silná a mocná země. 
Radama šel plně ve šlépějích svého otce. Nastoupil do úřadu, potlačil několik povstání a upevnil  ústřední pozici svého království na ostrově. Za pomoci tří zdatných Evropanů reformoval armádu a započal s úspěšnými výboji na východ i na západ. Jeho nejvýznamnějším počinem však bylo otevření Madagaskaru okolnímu světu, které lze trochu přirovnat ke konci japonské izolace zhruba v téže době (konec feudálního období tokugawa a počátek reformního údobí meidži asi v první polovině 19. století). Lze tomu rozumět i tak, že povolil neomezenému počtu cizinců – hlavně Evropanů – usídlit se v jeho zemi. Důsledky pro merinskou kulturu byly značné. Neomezily se však pochopitelně jen na kulturu. Evropané přivezli na ostrov i různé nové průmyslové postupy a techniky – know-how, jak bychom řekli dnes. V hlavním městě se začaly brzy objevovat cihelny, manufaktury na výrobu mýdla a třísla ap.
Roku 1828 Radama ve věku 35 let zemřel a na trůn nastoupila jeho sestřenice a zároveň i první žena Ramavo, která po korunovaci přijala jméno Ranavalona. Třiatřicetileté období její vlády bylo ve všech směrech návratem k tradičním hodnotám s důrazem na moc monarchie. Královna byla zarytou odpůrkyní křesťanství a Evropy vůbec. Obávala se ztráty nezávislosti a uplatňovala proto politiku izolacionalizmu. Mnoha významným Evropanům zakázala pobyt v zemi. „Práce“ na rozšiřování království však nezanedbávala. V čase její smrti (1861) byly zhruba dvě třetiny Madagaskaru pod merinskou kontrolou. Pouze některé oblasti na jihu a západě zůstávaly nedobyty (obr. 2).
Nástupcem Ranavalony se stal princ Rakoto, který panoval pod jménem Radama II. Byl to nepraktický snílek, který sice postupoval s dobrým úmyslem, ale úplně převrátil matčinu politiku. Získal si tím mnoho vášnivých nepřátel z řad vládnoucí oligarchie a roku 1863, dva roky po nástupu k moci, byl zavražděn. Protože královská krev byla fady (čili tabu), byl otráven a uškrcen hedvábným šátkem. U moci jej vystřídala jeho sestřenice a první manželka Rasoherina. Její panování spadá do doby, kdy začínala kariéra jedné z nejpozoruhodnějších postav malgašské historie, kariéra Rainilaiarivonyho.
Rainilaiarivony dosáhl záhy významného postavení ve státní správě, až se nakonec stal ministerským předsedou a manželem Rasoheriny. Ta však roku 1868 zemřela a na trůn dosedla druhá Radamova žena Ranavalona II. Již o rok později byli ona i Rainilaiarivony pokřtěni a oddáni v protestantské misii. Bylo to v dobách, kdy o přízeň dvora usilovaly různé misie; katoliské i protestantské, anglické i francouzské. Konverzi panovnické rodiny provázela celá řada reforem v armádě, v zákonodárství i v uspořádání společnosti. Všechny změny inicioval a uskutečňoval Rainilaiarivony, který využíval postavení své ženy.
Když roku 1883 zemřela i Ranavalona II., stala se její nástupkyní Ranavalona III. A i ona se zakrátko stala manželkou pilného a schopného premiéra. Naneštěstí pro něj i pro celý Madagaskar byl konec 19. století spjat s razantní expanzí Francie a s její snahou získat ostrov jako kolonii. Imerinou proběhlo několik rozsáhlých nepokojů, až roku 1895 vtrhli Francouzi do hlavního města a 30. září sesadili královnu. Následovaly represe. Rainilaiarivony byl ihned vyhnán do exilu do Alžírska, kde rok nato umírá. Roku 1897 byla vypuzena i Ranavalona III., která zůstávala nepohodlným symbolem merinského (a v té době vlastně již celomadagaskarského) nacionalizmu a inspirovala k četným revoltám. Krátký čas pobyla bývalá královna na Reunionu, odkud byla nakonec také odvezena do Alžírska. Již nikdy nedostala svolení k návratu na Madagaskar. Zemřela v roce 1917, ale teprve roku 1935 byly její ostatky navráceny do rodné země a uloženy v královské hrobce v Antananarivu.
Francouzská nadvláda nad Madagaskarem trvala až do roku 1960, kdy ostrov opět dosáhl nezávislosti.
 

1) Kupříkladu: Černý Orfeus, Československý spisovatel, Praha 1977; Černošská poezie, Naše vojsko, Praha 1958.
 

/pokračování/ 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA