Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

I. Jak se z malé vesničky stalo mocné impérium a jak bylo ukradeno aneb Historické pozadí

Když Hitlerův pacholek Adolf Eichman dumal o konečném řešení židovské otázky, jednou z metod, kterou vážně zvažoval, byla madagaskarizace. Totální vysídlení Židů na Madagaskar se pro něj rovnalo jejich přesunu na samý konec světa. (Později však nacisti vymysleli ještě konečnější řešení, zprovoznili vyhlazovací tábory a madagaskarizace se nekonala.)
Při tahanicích o majetkové podíly televize Nova místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek v jeden okamžik prohlásil, „My jsme tak díky zákonu ztratili jakoukoli kontrolu a oni mohou své podíly prodat třeba na Madagaskar“
Madagaskar byl pro člověka euroamerické západní civilizace vždy tak trochu synonymem čehosi velmi vzdáleného, čehosi na samém kraji světa. A s krajem světa už máme jaksi podvědomě spojenu představu nedokonalosti, zaostalosti a primitivnosti.
Madagaskar, lidé, kteří na něm žili a žijí, i kultura, kterou vytvořili, je však vším možným, jenom ne něčím primitivním, zaostalým a nevyvinutým. Naopak, Madagaskar je průsečíkem mnoha kultur. Po staletí se v něm střetává Asie s Afrikou, obě zlehka ovlivňované i melanézskými prvky. V některých dobách měli na kulturní vývoj ostrova silný vliv Arabové (viz II. díl). Také Evropané navštěvují a osidlují ostrov po více jak 5 staletí, i když výrazněji se to projevuje až posledních 150–200 letech. Malgaští básníci, řezbáři, malíři a spisovatelé tvoří pod vlivem Evropy teprve několik posledních generací. Přitom již v dobách, kdy se Evropa o existenci obrovského ostrova v Indickém oceánu teprve dozvídala, vykvétala kultura na Madagaskaru do těch nejkrásnějších květů.
I přesto, že se situace v posledních desetiletích trochu zlepšuje, zůstává kulturní bohatství Madagaskaru Západu dosti skryté a málo známé. Možná je to právě tím, že na něj měl křesťanský svět tak malý vliv. Proto je nám svět Malgašů cizí a záhadný. Mnoha jeho projevům vůbec nerozumíme nebo je chápeme jen stěží. Druhou, pragmatičtější příčinou je jazyk. Většina děl madagaskarské literatury existuje samozřejmě jen v malgaštině, bohatě strukturovaném a květnatém jazyce, pro nějž máme i dnes jen poskrovnu překladatelů.
České země jsou v tomto směru opravdovým extrémem. Kromě několika titěrných ukázek ve dvou nebo třech antologiích africké poezie¹⁾ nebylo u nás z přebohaté malgašské literatury publikováno zhola nic. A v oněch antologiích to byli vždy jen moderní básníci; špička ledovce, který pod hladinou skrývá obrovitou masu. Krátký seriál, který se počíná tímto článkem je prvním poodhalením světa v Čechách dosud neznámého a neprobádaného. Světa pro nás možná i obtížně pochopitelného, ale o to krásnějšího a tajemnějšího.
 

VÝSLOVNOST  Pro lepší srozumitelnost textu by bylo vhodné zmínit se o výslovnosti malgašských výrazů. Není nijak složitá. Stačí si zapamatovat pár odchylek od psané podoby jazyka:   o = [u],  ao = [o],  j = [dz] nebo [dž]; liší se podle kraje.  Koncové hlásky nebo celé slabiky se vyslovují nezřetelně či vůbec ne. Zvláště ve větách, kde se slova při řeči vážou, často zůstane mnohé z napsaného nevyřčeno. Souvislejší fonetický přepis bude uveden v VI. díle.  (podrobněji o malgaštině)

 
Madagaskar obývá několik svébytných národů. Hovoří stejným jazykem, mají společný původ, ale jejich kultury se liší. Někde méně, jinde více, podle historie té které části ostrova a jejích obyvatel. V mnoha pojednáních o Madagaskaru se často na tyto odlišnosti nebere zřetel. Jejich autoři směšují zvyky a tradice různých národů do jediného kadlubu. Populární jsou zejména pohřební zvyklosti Mahafalů, jejich výstavné hroby s pestrými malbami a krásně vyřezávanými kůly aloalo (podrobně viz Vesmír 77, 494–501, 1998/9). Takřka vždy se k nim však jedním dechem přiřadí i famadihana – rituální exhumace nebožtíků (viz např. Nový Orient  3, 1998, s. 102). To je ale zvyk Merinů a některých dalších národů z centrální vrchoviny.
Aby i v tomto pojednání o literatuře nedošlo k podobnému omylu, budiž hned v úvodu řečeno, že bude řeč o merinské kultuře, o merinských zvycích a o merinské literatuře. Krátké výlety do okolního světa mimo hranice Imeriny (Imerina – země, stát; Merina – obyvatelé Imeriny) budou vždy vyznačeny.

Vznik, vzestup a sláva Imeriny

Ralambo měl dva syny. Starší se jmenoval Andriantompokoindrindra a legenda praví, že je tvůrcem stolní deskové hry fanorona , jež si svou složitostí a myšlenkovou propracovaností pranic nezadá s hrou v šachy. Fanorona se brzy stala národní zábavou a v jisté míře i ritualizovanou činností u dvora merinských králů. Užívala se i jako rozhodovací mechanizmus při některých soudních přích. Pro svého tvůrce však byla osudná. Prý právě Andriantompokoindrindrova vášeň pro hru způsobila, že Ralambo zvolil jako následníka trůnu svého druhého syna Andrianjaka. Tan vládl v letech 1610–1630 a pokračoval v díle svého otce. Opět trochu popostrčil hranice říše a dále zintenzivňoval pěstění rýže. Nechal změnit tok několika řek a vybudoval množství zavlažovacích kanálů s propustěmi. Za své sídlo si zvolil Antananarivo, které je od těch dob hlavním městem Imeriny (a později celého Madagaskaru). Jeho okolí proměnil doslova v jedno obrovské rýžoviště. Za Andrianjakovy vlády se mocně rozvíjejí i řemesla a mnozí řemeslníci se specializují. Vznikají kovářské a hrnčířské dílničky, ve městě pracují tkalci a zedníci.

1. Za časů prvních merinských králů byla Imerina opravdu malou zemičkou. Dala se přejít pěšky za jediný den. Jen málokdo by tehdy hádal, že se z ní v budoucnu vyklube mocné imperium, které si podrobí téměř všechny národy Madagaskaru.

2. Jak se rozrůstalo merinské království za vlády krále Andrianampoinimeriny a jeho nástupců, tedy právě v časech, kdy se z provinčního státečku, stávala velká, silná a mocná země.

1) Kupříkladu: Černý Orfeus, Československý spisovatel, Praha 1977; Černošská poezie, Naše vojsko, Praha 1958.
 

/pokračování/ 

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA