Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

II. Jak se naučil psát král a poté i jeho lid

/předchozí část/
Pokud jde o literaturu, vynikají Merinové nad všemi národy Madagaskaru. Těžiště jejich slovesné tvorby je v ústním podání – ostatně podobně jako všude jinde na ostrově. Přesto ale hrálo v historii kultury významnou úlohu i písmo. Zejména v posledních dvou stoletích vděčíme mrtvému záznamu za uchování mnoha tradic; hlavně těch, které by bez psané podoby už dávno zmizely ze světa.
První, kdo začal na Madagaskaru používat písmo nebyli Merinové. Vyplývá to i z logiky věci, uvědomíme-li si, že Madagaskařané nikdy nevytvořili vlastní zápis jazyka, ale vypůjčili si abecedu z ciziny. A Merinové jakožto národ vnitrozemský měli vždy do světa trochu dále než jejich přímořští sousedé.
Pokud je známo, nejstarší rukopisy v malgaštině jsou psány arabským písmem a pocházejí od Antanosů a zejména Antaimorů, dvou národů žijících při jihovýchodním pobřeží ostrova. Přišli na Madagaskar jako jedni z posledních a svůj původ odvozují od Arabů. K arabskému odkazu se živě hlásí zejména dva význačné klany Antaimorů – Antaionové a Antalaotrové. Právě oni stáli u kolébky náboženských a věšteckých tradic Antaimorů. O něco později v historii se v královské linii prosadil i klan Anakara, který dodnes používá vlastní tajný jazyk založený na arabštině.
Přesněji stanovit příchod Antaimorů na Madagaskar není zřejmě možné. Musel se však odehrát někdy mezi 13. a 17. stoletím. Nejstarší psané literární památky Madagaskaru však ukazují spíše k prvnímu číslu v uvedeném rozmezí. Jmenují se sorabe (čili velké spisy nebo významné spisy; z arabského surat a malgašského be – velký) a byly psány arabským písmem na zvláštním papíře vyrobeném z kůry stromu havoha.¹⁾ Dodnes jich existuje velké množství. Velmi vzácné jsou však sorabe starší než 300 let. Dva vůbec nejstarší rukopisy jsou z náboženských důvodů přísně střeženy a nikdy prozatím nebyly zapůjčeny k prozkoumání historikům či etnologům. Odhaduje se, že pocházejí z 15. nebo 16. století.
Umění zápisu malgaštiny v arabském písmu se dochovalo až do našich dnů. Např. O. M. Chapman se ve svém zasvědceném cestopise z roku 1944 (cestu podnikl r. 1939) zmiňuje o sorabe, které mu před jeho zraky sepsal a pak i daroval malgašský přítel. Je pravděpodobné, že ještě dnes žijí lidé, kteří umějí napsat sorabe. Jejich řemeslo však jistojistě zaniká.
Texty sorabe jsou dvojího typu – historické a náboženské. V historických se nejčastěji píše o arabském osidlování Madagaskaru, o životě usedlíků a o vztazích v jejich rodinách. Hodná pozoru jsou některá genealogická sorabe. Obsahují precizní datování mnoha historických událostí. Je zajímavé, že kromě patrilineárního záznamu, který je pro Araby obvyklý, jsou v nich někdy zapsány i matriarchální rodové linie. Některé z historických rukopisů se také zmiňují o prvních kontaktech s Evropany a popisují i boje a půtky Antaimorů s okolními kmeny.
Duchovní a náboženská sorabe obsahují výňatky z Koránu a příslušné konentáře. Spíše než čistým poselstvím islámské víry jsou však pestrou koláží úryvků ze svatého písma a tradiční malgašské věrouky. Stěžejní množství sorabe se však věnuje magii. Popisují různé okultní praktiky, zaznamenávají magické formule a zaříkadla (soratsy) či magická čísla (talasimo a matsaraba). Početné jsou také rukopisy astrologické a texty týkající se sikidy.²⁾
 

Ukázky z původních sorabe

Za vlády Andrianampoinimeriny (1783–1810; viz I. díl) Antaimorové významně zasáhli i do života Imeriny. Mnoho osob z klanu Anakara přicházelo ke dvoru merinského panovníka a přinášeli s sebou znalost písma. Psát arabským písmem se naučil i Andrianampoinimerinův následník Radama I. Od evropských misionářů však získal také znalost angličtiny a pronikl i do tajů latinské abecedy. Spolu s reverendem D. Jonesem vypracoval první malgašskou gramatiku a stanovil ortografická pravidla pro zápis své rodné řeči latinkou.
Malgaština dostala své písmo. Stalo se tak s konečnou platností dne 26. března 1823, kdy panovník zvláštním dekretem ustanovil hovštinu jako úřední jazyk království. Hovština je malgašský dialekt, kterým se hovoří v centrálních částích ostrova, zejména v zemi Merinů, jimž se také někdy nesprávně říká (a hlavně říkalo) Hovové. Původně však výraz Hova označoval v merinské společnosti pouze některé kasty. V každém případě – dialekt z madagaskarské centrální vrchoviny dal základ spisovnému jazyku, který se užívá dodnes.
Ortografická pravidla zavedená panovníkem vypovídají i o jeho diplomatickém nadání. Musel čelit tlakům z mnoha stran, neboť do jeho země houfně přicházeli misionáři různých církví z různých států. Nejsilnější hlas měli tehdy ještě Angličané, ale hned za nimi v těsném závěsu byli Francouzi. Radama proto rozhodl, že se souhláskami se bude nakládat po anglicku, ale samohlásky s výjimkou „o“ se budou užívat jako ve francouzštině.
V Antananarivu začaly vyučovat misionářské školy a během čtyř let (do roku 1827) umělo číst a psát již asi 4000 Malgašů. Od té doby počet písmaznalých neustále stoupá. Dnes má Madagaskar na africké poměry překvapivě malou negramotnost – jen asi 10–15 % v závislosti na pohlaví, na konkrétním regionu ap.
Jak bude ještě zřejmé z následujících pokračování, malgaština stojí a padá s mluveným projevem. Je květnatým a bohatým jazykem, který dává řečníkovi netušené možnosti. Lze si s ní pohrávat, využívat jemných nuancí, splétat a rozplétat předlouhá slova a využívat skrytých dvojsmyslů. I všední hovor může v malgaštině znít jako báseň a mnohdy tak také opravdu zní. Lidé z Madagaskaru jsou povídaví, rádi řeční a rozprávějí. Asi právě proto je malgaština tak bohatá a ohebná. Povídaví lidé takový jazyk potřebují.
Psaná podoba jazyka bude na Madagaskaru vždy druhořadá. Přesto nelze její význam podcenit. Dnes, v době, kdy citliví lidé s hrůzou sledují, jak mizí osobitá kultura jednoho národa za druhým, plní písmo nenahraditelnou archivní funkci. I na Madagaskaru již lecos zachránilo. Mnohé příběhy, legendy, verše či přísloví přežily do dnešních dnů jen díky tomu, že mohly být uchovány v knihách. Osobně se ale domnívám, že psaná legenda, už vlastně není legendou a psané kabary je jen stínem toho vyprávěného.

1) Strom rodu Rhopalocarpus z čeledi Rhopalocarpaceae. K výrobě papíru byly zřejmě využívány různé druhy, nejčastěji však asi R. coriaceus.
2) Sikidy je systém věšteckých praktik, který předvídá budoucnost podle semen fano (Entada chrysostachys). Ta jsou rozhozena věštcem (mpisikidy), který pak vykládá budoucnost podle obrazce, jejž rozhozená semena vytvoří. Vše se opírá o složitý systém sudeb (vintana) v nichž má svůj symbolický význam prostorové uspořádání předmětů ve světě. Do všeho se zaplétá kalendář, periody dne, ap. Celý systém je velmi složitý a vyžadoval by vlastní podrobné pojednání.
 
/pokračování/

Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA