published in: Nový Orient 3, 2001: IX–XII

Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

III. Madagaskařané si rádi vypravují příběhy

Pavel Hošek

/předchozí část/
I přes nesporný význam všech psaných pramenů, měla na Madagaskaru ústní tradice hlavní slovo až do 19. století, a dá se říci, že v mnoha směrech jej má dodnes. Byla vždy neobyčejně bohatá a rozmanitá jak v prozaických tak poetických formách. Ačkoliv byla mnohá vyprávění zaznamenána, je dnes značná část nenávratně ztracena.
Na rozdíl od mnoha jiných zemí měl Madagaskar celkem štěstí na sběratele a „zapisovatele“ lidové slovesnosti. Zároveň však právě na nich leží odpovědnost za mnohou nenahraditelnou ztrátu. V 19. století působily na ostrově misie četných křesťanských církví. Významné postavení měli především protestanti (viz I. díl). Na jednu stranu se význačnou měrou zasloužili o shromáždění a publikování mnoha pokladů ústně tradované literatury, na straně druhé však na jejich hlavy padá i odpovědnost za „cenzuru“.
Puritánský duch viktoriální morálky velel všem jinak pečlivým a pilným sběratelům, aby ze svých unikátních sbírek nemilosrdně odstranili vše, co by se snad jen náznakem vztahovalo k erotice, hygieně či dalším tématům, která byla pro tehdejší Evropany tabuizována. Stačila třeba jen zmínka o ptačím trusu – zcela nepodstatná ve stavbě příběhu – a celé dílo bylo zavrženo jako nečisté. Vzhledem k tomu, že se značná část merinské prózy a ještě více poezie vztahuje k ústředním tématům lásky (a k ní erotika neodmyslitelně patří), muselo být „nečistých“ příběhů a básní nezměrné množství.
Norský misionář reverend Lars Dahle v předmluvě k Specimens of Malagasy Folk­lore (Antananarivo, 1877) píše: „Ačkoliv je tato sbírka vydávána jen pro účely soukromého využití, domnívám se přesto, že bylo nutné vymýtit vše, co by mohlo být chápáno jako špinavé. Tím se ovšem sbírka značně zredukovala, zejména co se týče pořekadel a hádanek. Přesto si nejsem zcela jist, zda na některých místech nečíhají skryté nečisté věci, neboť je někdy nanejvýš obtížné odhalit, jaké asociace a dojmy se mohou skrývat v záhybech zdánlivě zcela nevinných slov a frází.“
Smutné je, že takový přístup vedl nejen ke ztrátě mnoha hodnot, ale ve svém důsledku navíc i k nepochopení nebo zcela chybné interpretaci některých oblastí života a myšlení lidí z Madagaskaru.

Merinská próza

V krajích Imeriny se rozvinuly dva hlavní prozaické žánry – angano a tantara. Při zběžném povrchním pohledu je význam obou slov takřka totožný. Zatímco angano bývá používáno ve významu příběh, bajka, povídka; tantara bývá překládán výrazy historka, příběh, legenda, vyprávění. Struktura a obsah bývá u obou žánrů vskutku v zásadě stejný. Výrazný rozdíl je ovšem v tom, že tantara je vždy spojen s nějakým konkrétním vládcem a s dobou jeho vlády, byť šlo často jen o panovníka místního významu. Tím je de facto zasazen do skutečnosti a mívá jistou historickou hodnotu. Angano nejsou takto omezeny a mívají spíš mytologický charakter. Obsah obou typů vyprávění může být vysoce rozmanitý, od hrdinských příběhů až k pohádkám pro děti.
Třetím narativním typem literatury jsou arira – směšné příběhy, vtipy, bajky o zvířatech ap. Nemají rozhodně takovou kulturní a náboženskou váhu jako angano a tantara.
Dodnes nejvýznamnější sbírku příběhů a legend shromáždil francouzský misionář otec Callet v poslední třetině 19. století. Jmenuje se Tantara ny andriana eto Madagasikara, což znamená Příběhy králů Madagaskaru. Obsahuje neskutečné množství informací sesbíraných od lidí žijící v době, kdy tradice ústního předávání příběhů byla ještě živá. Dozvídáme se z ní historické a genealogické údaje spojené s panováním všech králů a vládců. Je v ní i spousta údajů snad skutečně o všech aspektech života Merinů. Najdou se v ní tak odlišná témata jako je pěstování rýže a zakládání rýžovišť, medicína a farmakologie, právní otázky, astrologie, metalurgie, fanorona , věštění osudu, atd., atd. Jednoznačně lze říci, že Tantara ny andriana (jak bývá název zkracován) jsou dnes nejhodnotnějším a nejbohatším zdrojem informací o Imerině, jaká byla před příchodem Evropanů a křesťanství.
Na Madagaskaru nikdy nevzniklo něco, co by se dalo označit za svaté písmo; nic na způsob súter Koránu nebo knih Bible. Náboženské věrouce Malgašů se prostě nikdy nedostalo písemné kodifikace. Nouze o duchovní texty ovšem nikdy nebyla. Omezují se však hlavně na modlitby (tonombavaka) užívané při různých rituálech. Někdy bývají přeříkávány jen vduchu nebo sotva slyšitelným šepotem, jindy naopak hlasitě deklamovány nebo vyzpěvovány.
Příležitosti k použití modliteb mohou být rozmanité. Některé jsou určeny spíš do rodinného kruhu. Tradiční malgašské domy jsou k takovým soukromým rituálům uzpůsobeny. Jejich prostorová orientace je přesně určena a podle ní jsou i jednotlivé stěny a rohy domu vyhrazeny různým úkonům a účelům. Modlitbám slouží kout severovýchodní, který se jmenuje zorofirarazana.1)
Jiné modlitby jsou určeny k veřejným ceremoniálům. Pronášejí se např. při obřízce nebo během famadihany (rituální exhumace mrtvých předků). Mohou být také použity při obětování zvířat. Asi nejdelší modlitby se používaly při rituálu tangena (rozsuzování sporu pomocí jedu, boží soud) nebo na ochranu bojovníků jdoucích do kmenových válek.

Příklad několika legend (angano):

Ukázky arira , příběhů, které bychom u nás nazvali nejspíše pohádkami nebo bajkami.

1) Prostorové uspořádání domu, vesnice a světa vůbec, na to napojený kalendář a vnímání času, s tím spojené rituály, věštby, astrologie ap. jsou další velice zajímavou a složitou stránkou merinského života.
 
/pokračování/


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA