Každý, kdo někdy zavítal na Madagaskar, jistě brzy shledal, že jsou tu lidé velmi upovídaní a že povídání doslova milují. Ba co víc, mluvení povýšilo mezi múzy a stalo se národním uměním. V Imerině se nejvytříbenější formy řečnictví institucionalizovalo do specifického žánru zvaného kabary. Nejspíše by se dal připodobnit proklamaci, disputaci či veřejnému řečnickému vystoupení. Vznikl a rozvinul se v časech panování krále Andrianampoinimeriny na přelomu 18. a 19. století. Původně sloužil jako způsob, jímž král oznamoval lidu své úmysly a plány, dotazoval se na názor veřejnosti a očekával připomínky, kritiku nebo souhlas. Vždyť samo slovo kabary pochází zřejmě z arabského khabar, zpráva. Ještě Václav Bojer
,
význačný český botanik působící na Madagaskaru, píše ve svých
cestopisných
črtách (1836) o řečnických vystoupeních panovníka, známých pod jménem khabar
či khabary.
Kabary se proslovovaly na početných shromážděních. Řečník, který na nich chtěl vystoupit, musel své umění ovládat vskutku brilantně, aby si neuřízl ostudu. Jeho řeč musela být vzletná a květnatá. Vysoce se cenilo, když byla hojně „proplétána“ ohabolana (přísloví; viz VII. díl) a hainteny (viz V. a VI. díl), či alespoň úryvky z nich.
„Nekvalitních“ řečníků je na Madagaskaru vskutku velmi málo. Snad jen lidé s vrozenou vadou řeči tu neumí dobře mluvit. Povídání, řečnění, mluvení, žvanění a klábosení je vášní všech ostrovanů a věnují se mu pilně i při nejnepatrnějších příležitostech. Takových drobných epizod jsem byl na Madagaskaru svědkem každý den. Často nás na cestách doprovázeli různí místní průvodci, řidiči, nebo jen náhodní spolucestující. Mnohdy se pochopitelně stávalo, že bylo třeba se zeptat na správný směr nebo kde se dá koupit to či ono, kde se lze ubytovat, ap. V takovém případě jsme zastavili náhodného chodce a mezi ním a naším malgašským společníkem se začal odvíjet slovní duel hodný jevišť těch nejproslulejších divadel. Pro slabé znalosti malgašského jazyka jsem vždy pochytil tak akorát pozdrav, pár prvních slov a už jsem se topil ve vodopádu slabik, slov a vět, které se sypali jako z kulometu.
Z Čech – a vlastně z Evropy vůbec – jsme zvyklí, že podobný dotaz se odbyde jednou dvěma větami, mávnutím ruky a úsměvem. Když někdo začne moc povídat a rozebírat detaily cesty, máme snahu se raději rychle rozloučit a vyklidit pozice. Ne tak na Madagaskaru. Dotázaný se začne vyptávat na podrobnosti; kam, proč, odkud, kdy, … Zvažuje správnost našich rozhodnutí, nabízí jiné varianty. Ptá se, kde už jsme byli, co jsme zažili, jak se nám vede. Vše proplétá spoustou zdvořilostních frází a vzletných obratů. Hovor plyne a plynou i minuty. Oba malgaští řečníci se neopomenou informovat o nás, exotických cizincích. Náhodného chodce vždy zajímá odkud vazahové (tak se na Madagaskaru říká bělochům) jsou, co dělají, proč to dělají, jací jsou, co hodlají podnikat, atakdále, atakpodobně.
Úvodní dotaz může znít asi následovně:
Dobrý den, pane. Nejsem z těch jejichž slova plynou líně jako voda řeky u mořských břehů, ale život je jako vůně vařícího hrnce; když je odkrytý, vůně uniká. Vaše cesta i vaše záležitosti jsou jistě důležité. Avšak když už je výprava na cestě, nemůžeme ji zastavit a člověk je sám sobě vůdcem. Nechť tedy vaše myšlenky plynou chvíli po boku našich. Jen na malou chvilku, vždyť přeci jeden strom ještě nedělá les. A díky této vaší přízni se jistě dozvíme, kde tu koupíme buráky.1)
A odpověď se nese v podobném duchu. Zpočátku jsem podobným rozhovorům moc nerozuměl – ne jazyku, ale jejich podstatě. Ba vadilo mi to dlouhé tlachání, které ne a ne jít k jádru věci. Ale jak jsem přivykal pomalému a rozvážnému rytmu života místních lidí, začínaly se mi dlouhé hovory líbit. Postával jsem nebo posedával a labužnicky vychutnával ty nikdy nekončící kaskády slov. A hřálo mě u srdce, kolik času si tu lidé vzájemně věnují. Však také Madagaskařané často něvěřícně kroutí hlavami nad počínáním nás, vazahů. Stále nám něco chybí, stále máme něčeho málo. A na lidi kolem sebe nemáme vůbec čas. Na druhou stranu musím přiznat, že krásu perutných projevů lze vnímat jen po jistou dobu a hlavně pouze tehdy, sleduje-li je člověk „zvenčí“. Kdybych se měl po celý život každodenně účastnit rozvleklých diskusí, asi bych se rychle zbláznil nebo ještě dříve němého blázna začal předstírat.
Pěstění řečnických dovedností se nádherným způsobem projevuje i v moderních sdělovacích prostředcích. Neobyčejným zážitkem jsou třeba každodenní včerní zprávy v televizi, čili pořad, který je u nás doma esencí zkratkovitosti. Jedna událost, dvě tři vysvětlující věty a rychle k dalšímu tématu. Skoro jako pouťové vyvolavačství.
To na Madagaskaru je to jiné. Hlasatelka v krátkosti nadnese problém – to ještě bývá zhruba tak v intencích našich zvyklostí. Pak ale zhusta dostane slovo příslušná odpovědná nebo zainteresovaná osoba – třeba ministr. A rozvine se dlouhý fantaskní monolog vzletného řečnění, který trvá třeba dvacet minut. A protože v Malgašské republice jsou dva úřední jazyky, vše co bylo vyřčeno malgašsky, opakuje se po reklamě ještě francouzsky.
Lidé na Madagaskaru prostě povídání milují. Lze jen těžko vysvětli, proč řečnické rituály kabary vznikly až tak pozdě. Jejich popularitu dokazuje i skutečnost, že jsou dodnes živým uměním, které se hojně pěstuje. Sice již většinou nejde o ony politickospolečenské rozklady z dob Andrianampoinimerinových. Kabary se přesunuly více do soukromí a řečníci je proslovují při pohřbech, slavnostech obřízky a dalších podobných významných událostech v životě jednotlivců. Od svého vzniku prodělaly také jisté formální změny. Nejvýznamnější byl asi vznik profesionálních řečníků zvaných mpikabary, kteří se na veřejné proslovy specializují a bývají pro rozmanité účely najímáni rodinami nebo rodinnými příslušníky.
I moderní kabary hojně užívají ohabolana a hainteny, ale forma přednesu ztratila mnoho ze své spontaneity. Dnes jsou to dlouhá stylizovaná představení založená spíše než na umu improvizace na schopnostech mpikabaryho vybrat co nejpříhodnější ukázky z přebohaté pokladnice merinské slovesnosti.
Ukázka, kterou jsem vybral, je v tomto směru střední cestou; těžko však posoudit, zda zlatou. Jde o kabary určené pro svatební obřad a je adresováno mladému páru. Zaznamenal jej Flavien Ranaivo, význačný malgašský básník první poloviny 20. století, jež proslul i za hranicemi své země. Uveřejnil ji v Revue de Madagascar roku 1946.
