published in: Nový Orient 4, 2001: XIII–XVI

Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

IV. Jak si lidé na Madagaskaru povídají

Pavel Hošek

/předchozí část/
Každý, kdo někdy zavítal na Madagaskar, jistě brzy shledal, že jsou tu lidé velmi upovídaní a že povídání doslova milují. Ba co víc, mluvení povýšilo mezi múzy a stalo se národním uměním. V Imerině se nejvytříbenější formy řečnictví institucionalizovalo do specifického žánru zvaného kabary. Nejspíše by se dal připodobnit proklamaci, disputaci či veřejnému řečnickému vystoupení. Vznikl a rozvinul se v časech panování krále Andrianampoinimeriny na přelomu 18. a 19. století. Původně sloužil jako způsob, jímž král oznamoval lidu své úmysly a plány, dotazoval se na názor veřejnosti a očekával připomínky, kritiku nebo souhlas. Vždyť samo slovo kabary pochází zřejmě z arabského khabar, zpráva. Ještě Václav Bojer , význačný český botanik působící na Madagaskaru, píše ve svých cestopisných črtách (1836) o řečnických vystoupeních panovníka, známých pod jménem khabar či khabary.
Kabary se proslovovaly na početných shromážděních. Řečník, který na nich chtěl vystoupit, musel své umění ovládat vskutku brilantně, aby si neuřízl ostudu. Jeho řeč musela být vzletná a květnatá. Vysoce se cenilo, když byla hojně „proplétána“ ohabolana (přísloví; viz VII. díl) a hainteny (viz V. a VI. díl), či alespoň úryvky z nich.
„Nekvalitních“ řečníků je na Madagaskaru vskutku velmi málo. Snad jen lidé s vrozenou vadou řeči tu neumí dobře mluvit. Povídání, řečnění, mluvení, žvanění a klábosení je vášní všech ostrovanů a věnují se mu pilně i při nejnepatrnějších příležitostech. Takových drobných epizod jsem byl na Madagaskaru svědkem každý den. Často nás na cestách doprovázeli různí místní průvodci, řidiči, nebo jen náhodní spolucestující. Mnohdy se pochopitelně stávalo, že bylo třeba se zeptat na správný směr nebo kde se dá koupit to či ono, kde se lze ubytovat, ap. V takovém případě jsme zastavili náhodného chodce a mezi ním a naším malgašským společníkem se začal odvíjet slovní duel hodný jevišť těch nejproslulejších divadel. Pro slabé znalosti malgašského jazyka jsem vždy pochytil tak akorát pozdrav, pár prvních slov a už jsem se topil ve vodopádu slabik, slov a vět, které se sypali jako z kulometu.
Z Čech – a vlastně z Evropy vůbec – jsme zvyklí, že podobný dotaz se odbyde jednou dvěma větami, mávnutím ruky a úsměvem. Když někdo začne moc povídat a rozebírat detaily cesty, máme snahu se raději rychle rozloučit a vyklidit pozice. Ne tak na Madagaskaru. Dotázaný se začne vyptávat na podrobnosti; kam, proč, odkud, kdy, … Zvažuje správnost našich rozhodnutí, nabízí jiné varianty. Ptá se, kde už jsme byli, co jsme zažili, jak se nám vede. Vše proplétá spoustou zdvořilostních frází a vzletných obratů. Hovor plyne a plynou i minuty. Oba malgaští řečníci se neopomenou informovat o nás, exotických cizincích. Náhodného chodce vždy zajímá odkud vazahové (tak se na Madagaskaru říká bělochům) jsou, co dělají, proč to dělají, jací jsou, co hodlají podnikat, atakdále, atakpodobně.
Úvodní dotaz může znít asi následovně:
Dobrý den, pane. Nejsem z těch jejichž slova plynou líně jako voda řeky u mořských břehů, ale život je jako vůně vařícího hrnce; když je odkrytý, vůně uniká. Vaše cesta i vaše záležitosti jsou jistě důležité. Avšak když už je výprava na cestě, nemůžeme ji zastavit a člověk je sám sobě vůdcem. Nechť tedy vaše myšlenky plynou chvíli po boku našich. Jen na malou chvilku, vždyť přeci jeden strom ještě nedělá les. A díky této vaší přízni se jistě dozvíme, kde tu koupíme buráky.1)
A odpověď se nese v podobném duchu. Zpočátku jsem podobným rozhovorům moc nerozuměl – ne jazyku, ale jejich podstatě. Ba vadilo mi to dlouhé tlachání, které ne a ne jít k jádru věci. Ale jak jsem přivykal pomalému a rozvážnému rytmu života místních lidí, začínaly se mi dlouhé hovory líbit. Postával jsem nebo posedával a labužnicky vychutnával ty nikdy nekončící kaskády slov. A hřálo mě u srdce, kolik času si tu lidé vzájemně věnují. Však také Madagaskařané často něvěřícně kroutí hlavami nad počínáním nás, vazahů. Stále nám něco chybí, stále máme něčeho málo. A na lidi kolem sebe nemáme vůbec čas. Na druhou stranu musím přiznat, že krásu perutných projevů lze vnímat jen po jistou dobu a hlavně pouze tehdy, sleduje-li je člověk „zvenčí“. Kdybych se měl po celý život každodenně účastnit rozvleklých diskusí, asi bych se rychle zbláznil nebo ještě dříve němého blázna začal předstírat.
Pěstění řečnických dovedností se nádherným způsobem projevuje i v moderních sdělovacích prostředcích. Neobyčejným zážitkem jsou třeba každodenní včerní zprávy v televizi, čili pořad, který je u nás doma esencí zkratkovitosti. Jedna událost, dvě tři vysvětlující věty a rychle k dalšímu tématu. Skoro jako pouťové vyvolavačství.
To na Madagaskaru je to jiné. Hlasatelka v krátkosti nadnese problém – to ještě bývá zhruba tak v intencích našich zvyklostí. Pak ale zhusta dostane slovo příslušná odpovědná nebo zainteresovaná osoba – třeba ministr. A rozvine se dlouhý fantaskní monolog vzletného řečnění, který trvá třeba dvacet minut. A protože v Malgašské republice jsou dva úřední jazyky, vše co bylo vyřčeno malgašsky, opakuje se po reklamě ještě francouzsky.
Lidé na Madagaskaru prostě povídání milují. Lze jen těžko vysvětli, proč řečnické rituály kabary vznikly až tak pozdě. Jejich popularitu dokazuje i skutečnost, že jsou dodnes živým uměním, které se hojně pěstuje. Sice již většinou nejde o ony politickospolečenské rozklady z dob Andrianampoinimerinových. Kabary se přesunuly více do soukromí a řečníci je proslovují při pohřbech, slavnostech obřízky a dalších podobných významných událostech v životě jednotlivců. Od svého vzniku prodělaly také jisté formální změny. Nejvýznamnější byl asi vznik profesionálních řečníků zvaných mpikabary, kteří se na veřejné proslovy specializují a bývají pro rozmanité účely najímáni rodinami nebo rodinnými příslušníky.
I moderní kabary hojně užívají ohabolana a hainteny, ale forma přednesu ztratila mnoho ze své spontaneity. Dnes jsou to dlouhá stylizovaná představení založená spíše než na umu improvizace na schopnostech mpikabaryho vybrat co nejpříhodnější ukázky z přebohaté pokladnice merinské slovesnosti.
Ukázka, kterou jsem vybral, je v tomto směru střední cestou; těžko však posoudit, zda zlatou. Jde o kabary určené pro svatební obřad a je adresováno mladému páru. Zaznamenal jej Flavien Ranaivo, význačný malgašský básník první poloviny 20. století, jež proslul i za hranicemi své země. Uveřejnil ji v Revue de Madagascar roku 1946.

Jen pár slůvek pánové, jen skromná rada dámy. Nejsem ten, který často vstupuje2)  jako lžíce která nabere jen málo a hned míří k ústům, ani ten, který dlouze mluví každý den, jako voda poskakující po kamenech ve špinavém potůčku. Jsem ten, který mluví ke svým bližním s láskou. Nejsem právě štíhlou pirogou, která tiše klouže po hladině, ale ani tykví, která na kresbě vyhlíží jako břicho. A i když nedokážu uplést velký koš, umím udělat alespoň malý.3) Klas a dům jsou si v mnohém podobné. Jeden i druhý dávají plody; první nese semena, druhý myšlenky. Nejsem ten, který tančí, aniž byl pozván, nejsem ani člověk svobodný, který dává rady manželům, neboť nejsem slepcem, za nějž by shlížel na svět někdo jiný. Nejste hlupáci, kterým by bylo třeba kázat. Jste urozeného rodu, jste voara4) v hustém listí, jste lekníny zdobící hladinu jezera.
Jste milovaní, kteří společně vyrůstali. Nikomu již nečiníte starosti. Vaše láska, to nejsou slzy vyvolané štiplavým kouřem, ani hrozny změklé v prstech dítěte. Lpěte na své lásce, jako na zřítelnici svého oka. Avoko5) kvetoucí třikrát ročně a luna zářící dvanáctkrát do měsíce osvětlují a připomínají vaši lásku.
Sladká láska je jako bavlna: měkká a přesto se nikdy nerozbije,
je jako voda vylitá z břehů: lidé čekají až vyschne a vrátí se do svého řečiště,
je jako pěšinka: když se po ní často chodí, je větší a živější,
není jako skalisko a oblázek, kde velký zůstává němý a menší se nezvětšuje,
není jako divoký býk, který se hrdě vzpřímý, ale lásku nevyvolá,
je jako vařené batáty: jsou měkké, ale nikdo je nerozbije.
Láska je mocné lano splétající manželství. Buďte proto jako stromy z Ambohimiangary: jejich větve jsou ohebné, ale plody nepomíjejí. Buďte spojeni jako sůl v krystalech, které jsou pevné, ale zuby nepoškodí. Buďte jako koření, které dodává masu na chuti. Až vás sevře únava, položte se na břeh. Až vás budou trápit bolesti kloubů, položte se na slunce. Udeří-li vás bambus, ulehněte pod ravenalou6). Hrnky z hlíny země Amboanzobe se rozbijí během týdne, ale manželství je jako maso, teprve smrt ho oddělí od kostí. Příležitostí k hádkám bude vždy jako zrnek písku. Proto vám radím, nebuďte jako zpráskaný pes, který svou bolest vykřičí do všech stran: příběhy z domácnosti se nevyzrazují.
Každá věc má svou příčinu. Hora je úkrytem mlhy, údolí slouží za útulek komárům, říční rameno je doupětem krokodýla a člověk je svatyní rozumu. Vy, mladí lidé, nebuďte „lidmi proslulými statečností“, které však strach ihned přemůže, když jsou sami v noci na poušti. Život v kurníku je nepříjemný; kohout zpívá, zatímco slepice kdákají. Jestliže je provaz napjatý, netahejte za něj. Neřiďte se radami Zlosti, která hned jedná, ale hned je také následována Lítostí. Nechoďte sklízet zelené ovoce, vrátíte se nemocní. Prchlivost vás daleko neunese. Chroptění nezmění výšku nosu. Nejhorší neštěstí jsou slzy. Nesoulad je jako nežit na čele, hyzdí vzhled a je bolestivým přírůstkem. Nelovte ryby vrší z příliš velké hloubky, naberete bahno – přehnaná přání budou vaší chorobou. Z moudrosti utkejte lambu7). Tou se přikryjete, když budete živi a ona vám bude i rubášem, až zemřete.
Nebuďte jako kočky, které jsou žádostivé ryb, ale nenávidí plavání. Práce je přítelem živých. Pracujte! Pracujte, neboť chudí jsou břemenem lidstva. I když jsou krásní, přece jsou obtížní. Mluvíte, ale oni vás neposlouchají. Po cestě jdou vždy za ostatními. Jsou jako dítě, které nechce pracovat; v sadu je z něj zloděj, ve vesnici žebrák a v domě překáží. Práce, mí přátelé, jediná dělá člověka – ženu, která celý den prosedí u práce na bobku, muže, který se na poli protáhne ve slunci.
Tak přikročte! A když se štěstí nedostaví, netrapte se. Bůh vám pomůže.
 

1) Kurzívou jsou vyznačena ohabolana (přísloví; viz VII. díl), jimiž mluvčí propletl svou řeč.
2) Kurzíva vyznačuje sousloví, která jsou v malgaštině uvedena jako jedno jediné slovo, obvykle jméno. Mluvčí tu sám sobě i jiným osobám dává různá jména, která jsou celým přirovnáním.
3) Míněn koš upletený z listů vakoa či vakona (Pandanus spp.), který se používá pro nošení nákupů na tržnicích. Zároveň je tato věta (jakož i následující a mnohé další) pěknou ukázkou užití ohabolana v souvislém projevu.
4) Druh fíkovníku (rod Ficus).
5) Vigna angivensis, rostlina z čeledi bobovitých či motýlokvětých, která se na Madagaskaru užívá co luštěnina.
6) Ravenala madagascariensis je národním stromem Malgašské republiky. Patří do příbuzenstva banánu. Její veliké vějířovitě rozprostřené listy z ní dělají velmi dekorativní rostlinu.
7) Lamba je tradiční malgašský oděv – čtverec nebo obdélník látky, která se nosí uvázán kolem pasu, přehozen přes ramena jako tóga ap.
 
/pokračování/


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA