published in: Nový Orient 6, 2001: XVII–XX

Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

V. I hádka může být poetická

Pavel Hošek

/předchozí část/
Značná část merinské ústní tradice je uschována v rozmanitých prozaických žánrech. Nejvýznamnější úlohu však přesto hraje poezie, podobně jako ve většině tradičních společností. Její největší a nejhodnotnější díl představují hainteny. Pro specifičnost, složitost a hlubokou kulturní zakotvenost však byly po dlouhou dobu okolním světem opomíjeny a přehlíženy. Teprve v nejnovějších dobách začínáme pronikat do tajů jejich formy, metriky a významové hloubky.

Dějiny objevování hainteny

Nejstarší známá sbírka hainteny vznikla za časů panování královny Ranavalony I. (1828–1861; viz také I. díl). Zůstala však po dlouhou dobu jen v rukopisné podobě, ukrytá v soukromé knihovně na Madagaskaru. K vydání ji připravila teprve roku 1968 Bakoly Domenichini-Ramiaramananová. Takřka všechny hainteny ve sbírce byly zapsány v letech 1835 a 1836, pouze tři, zdá se, byly přidány dodatečně roku 1838. Na rukopisu pracovalo nejméně pět lidí, ale dochovala se jména jen dvou z nich – Raharolahy a Raharo. Velmi dobře ovládali psaní latinskou abecedou, která se na Madagaskaru začala používat jen o několik let dříve. Z toho lze vyvodit, že šlo téměř jistě o studenty Royal Missionary College založené během panování Radamy I. Sestavování sbírky řídila přímo královna Ranavalona. Za uchovávání tradic si ostatně získala velký respekt u celého národa.
Vlastní rukopis sestával z 328 stránek z nichž se dochovalo 88. Obsahoval nejrozmanitěší literární záznamy. Hainteny se nacházely na stranách 59–119 z nichž se asi 27 stránek ztratilo. Zbytek obsahuje asi 152 hainteny, některé ovšem na poškozených listech a tudíž nekompletní.
Prvním Evropanem, jež zaznamenal hainteny byl Edward Baker, anglický misionář, který se zajímal o malgašskou poezii. Neznal sice ještě jméno tohoto žánru, ale již roku 1832 upozorňoval na jeho poetické prvky. Naopak mnozí z jeho následovníků, často dokonce zasvěcení znalci merinské literatury, považovali hainteny za prózu a jako takovou ji i překládali.
Prvním, kdo uvedl slovo hainteny ve známost mimo Madagaskar byl reverend J. J. Freeman. V dodatku k prvnímu dílu Ellisovy Historie Madagaskaru z roku 1838 mimo jiné i píše, že výraz hainteny znamená schopnosti slov nebo také krása jazyka. Dnes se názory na výklad slova hainteny různí. Nejčastěji bývá překládáno jako věda o jazyce, moudrost slov, zkušená slova ap., neboť hay znamená možný, schopný, známý a teny je řeč, slovo, výraz. Básník Flavien Ranaivo odvozuje hainteny od výrazu haitra (často také haitratra), což znamená vrtoch nebo žert (-tra se ve složeninách ztrácí). Jacques Faublée a Gabriel Ferrand zase upozorňují na malajské kaya – bohatství, moudrost. V 17. století se tento výraz v malgaštině mění na hai. Přední znalkyně merinské ústní tradice B. Domenichini-Ramiaramananová připomíná i jiné významy slůvka hay, totiž žár, oheň, plamen, jež by snad mohly poukazovat na plamennost slov o lásce a tužbách, které se v hainteny tak přečasto vyskytují. Zmiňuje rovněž další malgašské autory, kteří vidí podobnost se slovem ainteny (od aina – život, dech, síla) a o hainteny mluví jako o dechu života či životě slov.
První hainteny vyšly tiskem roku 1877 v knize norského misionáře Larse Dahleho Specimens of Malagasy Folk-lore (ovšem značně poznamenané cenzurou – viz III. díl). Sbírka byla vydána v nepatrném nákladu a malgašské texty nebyly přeloženy. Naštěstí ale roku 1908 John Sims knihu revidoval, opravil a znovu vydal pod názvem Anganony’ny Ntaolo. V této podobě se dočkala mnoha dalších vydání a dodnes ji lze na Madagaskaru koupit.
Rok 1908 byl shodou okolností i rokem, kdy na Madagaskar dorazil čtyřiadvacetiletý Jean Paulhan a začal působit jako učitel francouzštiny v Antananarivu. Později se stal jednou z nejvýznamnějších postav literárního kriticizmu 20. století. Vynikal nejen individualizmem a myšlenkovou genialitou, ale také nezvyklou mírou lidskosti. Nikdy nezapadl do francouzské koloniální společnosti, která se utápěla v ignoranci ba dokonce v odporu k tradiční malgašské kultuře. Dával přednost společnosti malgašské a na rozdíl od svých krajanů se naučil místnímu jazyku. To mu na jedné straně získalo respekt u všech Madagaskařanů s nimiž se dostal do kontaktu, na druhou stranu však získal i opovržení a nenávist mnoha svých francouzských kolegů.
Paulhan byl fascinován ústní tradicí Imeriny, hlavně ohabolana a hainteny. Zaznamenal několik set hainteny z nichž 164 publikoval ve dvojjazyčné sbírce Les hain-teny merinas (1913). Všechny ostatní bohužel zůstaly dodnes pouze v rukopisné podobě. Lze jen doufat, že správce Paulhanova majetku tyto materiály někdy v budoucnu zpřístupní všem, kteří merinský literární odkaz studují.
Roku 1910 Paulhan opustil Madagaskar a již nikdy se na „červený ostrov“ nevrátil. Zájem o malgašskou poezii ho však neopustil. I po padesáti letech dokázal z hlavy recitovat mnohé hainteny a ohabolana. V 60. letech se znovu pustil do práce. Připravoval rozsáhlou studii o hainteny, kterou mu však nebylo dáno dokončit. Zemřel roku 1968.
Od roku 1913 vyšly jen dvě nebo tři nevelké sbírky hainteny. Komplexní dílo, které by přineslo srovnání a rozbor všech známých hainteny však dosud chybí. Roku 1990 se k této vytoužené metě přiblížil Leonard Fox (Hainteny: The Traditional Poetry of Madagascar). Shromáždil a do angličtiny přeložil většinu do dnešních dnů dochovaných hainteny a doplnil je zasvěceným komentářem.

Hainteny v minulosti – poetické spory

Za časů Jeana Paulhana neexistovaly hainteny izolovaně jako samostatný poetický útvar. Byly součástí ritualizovaných milostných dialogů mezi mladým mužem a ženou. Podobný typ dialogů známe také z Vietnamu či Tibetu a velice podobné jsou slovní výměny pantuns, které se odehrávají mezi milenci v malajských hikayatách. Hainteny však také mohli recitovat dva lidé stejného pohlaví při tzv. poetických přích. Oba soupeřící řečníci (na Madagaskaru se jim říká mampiady hainteny) se při nich střídaly v přednesu, dokud jeden z nich nebyl „přemožen“.
Aby Jean Paulhan mohl sbírat hainteny, byl nucen se mnohé z nich naučit zpaměti. To mu umožňovalo účastnit se veřejných poetických klání při nichž zaznamenával další hainteny, které dosud neznal. Jinak mu jeho informátoři nebyli příliš ochotní něco sdělovat.
Ve sporech vždy jeden z účastníků převzal roli muže, druhý úlohu ženy a střídavě deklamovali jednu hainteny za druhou. Průběh byl vždy zhruba podobný: první mluvčí („muž“) se vyznal ze své lásky k ženě, ale druhý recitátor („žena“) se vyslovil odmítavě. V úspěšných kláních „muž“ dobude „ženu“ svou výmluvností a „spor“ vyhraje. Může se však stát, že lepším řečníkem je „žena“, která odmítá „muže“ natolik pádnými argumenty, že není schopen získat její přízeň.
Stává se, že si oba recitátoři úlohu muže a ženy nestanoví předem, ale přistupují na ni až v průběhu rozepře. Malgaština to usnadňuje, neboť nezná mluvnický rod. Řečníci rovněž mohou svou roli ženy nebo muže během projevu zatlačit do pozadí a vkládají do přednesu hainteny jimiž jakoby promlouvala další nezávislá osoba – otrok, příbuzný, přítel ap. Získá-li některý z řečníků během klání převahu, mohou si své role vyměnit. Pře končí, když jeden ze soupeřících není schopen odpovědět svému soupeři vhodnou hainteny. Prostě už nenalézá repliku, kterou by mohla pře pokračovat.
Paulhan ve svých studiích význam hainteny při poetických přích zdůrazňoval. Nejde však o fenomén jedinečný pro Madagaskar. Je znám v mnoha formách z různých končin světa – z Číny, od Berberů a Basků atp. Uvědomíme-li si, že jde o vysoce vyvinuté umění s výraznou estetickou hodnotou, je zjevné, že užití hainteny v poetických přích bude relativně pozdním projevem kultury. Zdá se, že hainteny jako tvůrčí literární forma sloužily k řešení konfliktů, k ritualizovanému uvolnění napětí, které by jinak mohlo degenerovat do násilí. Vskutku, usměrnění agresivity do tvůrčí činnosti je pro merinskou společnost charakteristické.
Datování vzniku hainteny je dodnes problematické vzdor vynikající práci mnoha badatelů, zejména B. Domenichini-Ramiaramananová. Počátky hainteny zůstávají neznámé docela. Stylisticky jsou nejstarší známé verše stejně dokonalé, jako všechny ostatní. Jakoby na čase jejich vzniku vůbec nezáleželo. Samozřejmě, že umění skládat hainteny je velmi staré, neboť poetické techniky takové dokonalosti a rafinovanosti se nemohou zjevit nenadále a spontánně. Nemáme ani žádný způsob, jak určit, kdy se hainteny začaly používat při poetických přích. Zdá se, že si Merinové přivezli hainteny jako malajsko-polynézskou tradici, která již zahrnovala jisté principy metaforických a symbolických technik. Ty pak Merinové upravili a rozvinuly svým vlastním tvůrčím géniem.

Čím jsou hainteny dnes

Obsah velké většiny hainteny je zaměřen na lásku ve všech jejích podobách a stádiích, od prvních letmých pohledů a tužeb až po opuštění a odloučení. Nevyhýbá se ani negativním a nepříjemným zážitkům – odmítnutí, rivalitě, žárlivosti. A nezaměřuje se rozhodně jen na lásku mezi mužem a ženou. Často opěvuje i vztah matky a dětí, otce a syna, vztah k prarodičům, mezi přáteli ap.
Hainteny ovšem nejsou jen milostnou poezií. Mnohé skladby se věnují nejrůznějším univerzálně všelidským tématům jako je bůh a ďábel, dobro a zlo, svoboda a otroctví, moudrost a tupost, hrdinství ba i smrt.
Formálně jsou hainteny básně téměř libovolné délky, avšak převažují krátká čtyřverší nebo pětiverší. To zřejmě souvisí s využíváním hainteny v poetických přích, při nichž bylo třeba krátkých a „zdrcujících“ replik. V poetické formě využívají hainteny specifických konvencí v jazyce a asonanci, které zůstávaly cizincům dlouho skryté. Nepřítomnost rýmu (i ten se však vzácně vyskytuje a může hrát i významnou roli) dlouho utajovala, že jde o poezii. Struktura hainteny však není založena na rýmování ani na počtu slabik, jak tomu bývá v „klasické“ poezii evropské, ale na počtu a časování přízvuků (příklad bude uveden v VI. díle). Je nepřevoditelná do jiných jazyků. V každém verši se začíná počítat od první přízvučné slabiky. Verš obvykle končí pauzou, která zakončuje i metrickou stopu. Někteří autoři dokonce používají k recitačnímu záznamu notový zápis.
Jak už to ale u poezie bývá, technika není to nejpodstatnější. Poetická síla hainteny spočívá ve významu a metaforách. O nich bude i příští část našeho seriálu.

Několik příkladů hainteny

/pokračování/


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA