published in: Nový Orient 9, 2001: XXIX–XXXII
Z dějin merinské literatury
aneb O zemi, kde lidé rádi povídají
VIII. Epos Ibonia
Pavel Hošek
/předchozí část/
Hainteny jsou bezpochyby žánrovým vrcholem merinské literatury.
S jejich symbolikou, metaforami či zvukovou harmonií opravdu nemůže na
Madagaskaru soupeřit nic. Kdybychom však měli vybrat vrcholné dílo
merinské
ústní tradice, bude to bez výhrad Ibonia, epos, který čerpá hned z
několika
žánrů zároveň. Je zčásti prozaický, zčásti poetický; určité pasáže mají
charakter hainteny, často jsou použita ohabolana (přísloví); celek však
působí spíše jako legenda. Jsou v něm přítomna všechna „velká témata“
malgašských
mýtů a příběhů i reálného života – neplodnost ženy, zásahy kouzelníka a
věštce, důraz na mocná (a mnohovýznamová) jména lidí i věcí, boj se
živly
a s netvorem, rostlina jako symbol lidského zdraví či lidského života,
mocné talismany nebo vliv hrdiny na odedávný běh věcí.
Epos Ibonia je však opravdovým vrcholem i v rámci světové
literatury.
Bývá srovnáván nejen s jinými významnými díly africké lidové tradice,
jako
je např. Mwindo (Zaire), Sundiata (Mali) či sága Ozidi (Nigérie), ale i
s nejslavnějšími díly světové literatury. V některých zahraničních
učebnicích
se objevuje po boku Iliady či Kalevaly, jinde se o ní hovoří jako o
„malgašské
Rámájaně“. Srovnání je těžké a v případě vrcholů lidského genia vždy
pokulhává
opravdu hodně.
Stručný obsah
Obsah eposu se dá ve zkratce shrnout asi následovně:
I
Princové Východu, Severu, Západu a Jihu jdou navštívit svého děda
– Nebe. Hlavním hostem je nejstarší z bratrů, princ Středu.
Jejich slavnostní hostinu zkalí neplodnost princovy ženy jménem
Nádherný Pták. Na naléhání manžela a zetě Nádherný Pták konzultuje svůj
problém s věštcem jménem Ranakombe, jehož tajné znalosti umožní
předpovědět
budoucí velikost dosud nenarozeného hrdiny.
Ranakombe pošle ženu hledat krásu – saranče, které musí chytit na
vrcholu kouzelné hory. Kouzelná skála se zanoří do země a pak se opět
vztyčí
k nebi i s Nádherným Ptákem na vrcholu. Žena se vrátí do své vesnice,
aniž
by se dotkla nohou země. Krásu (saranče) si přinese s sebou. Pošle pro
věštce, aby asistoval při početí. Věštec saranče očaruje. To skočí do
ohně,
odtamtud na ženinu hlavu a pak do jejího lůna, kde se promění v dítě. Z
lůna své matky pak promlouvá a předpovídá své budoucí nepřátele, svou
velikost
a vybírá si také ženu. Jeho budoucí manželka je však unesena Kamenným
Pánem.
Nenarozený hrdina hledá vhodné místo pro své narození. Vede matku
celou zemí, neustále hovoří a nakonec ji usadí na svázaných trámech
domu.
Přiměje ji, aby spolkla s banánem i břitvu, prořízne si cestu ven z
jejího
břicha a narodí se v okamžiku, kdy žena umírá.
II
Král vyslal ženy, aby malého chlapce vykoupali. Novorozeně však
předvádí svou předčasnou sílu a vyspělost. Věštec se mu pokouší dát
dvanáctero
čestných jmen, mezi nimi i jména hrdinových bratranců a sestřenic, ale
dítě každé z nich vzápětí odmítne. Nakonec si vybere jméno
Iboniamasiboniamanoro
(Muž jasného třpytu; zkráceně Ibonia).
Když se hrdina vynořil z ohně, přivítaly ho bouře, zemětřesení,
přívaly deště i sucho. Mezitím jeho protivník – Kamenný Pán (Raivato) –
připravuje bitvu. Věštec se snažil vnuknout hrdinovi devět jmen
dávajících
sílu, ale on opět všechny odmítl.
Se čtyřmi otrokyněmi přemohl mladý Ibonia místní děti – házel hroudy
hnoje a skály, zápasil pažemi. Při závodech ve skákání skočil přes horu
na tři dny cesty daleko. Rostl a začal být příliš velký pro svou
snoubenku,
dívku jménem Dávající Radost. Připravoval se na boj o ni a dával mocná
jména svému kopí, noži, sekeře, volovi. Věštec ho také připravoval.
Určil,
že musí podstoupit duchovní zkoušku a zůstat pod vodou od soumraku do
rozbřesku.
Hrdina vše zdárně absolvoval. Pak ještě porazil krokodýla, divokého
býka,
silného muže a obludu. Stále touží po dívce a odmítne tři jiné
princezny.
III
Ibonia zasadí banánovník jako symbol svého zdraví a života a vydá
se na cestu za svou láskou. V řece ho kus cesty sveze krokodýl, zbytek
vzdálenosti mu pomůže překonat žralok. Potká starého otroka, který
patří
jeho protivníkovi. Dozví se od něj, že i když je cílem jeho výpravy
hlavní
žena Kamenného Pána, nestráví s ní příští noc. Zabije otroka a ukryje
se
v jeho kůži. Kamenného Pána upozorní talisman na blízké nebezpečí.
Ibonia
je sice v přestrojení, ale aby se neprozradil zničí i své věci –
rozbije
mísu a lžíci a rozřeže svou rohož na spaní.
Příštího rána porazí Ibonia Kamenného Pána ve fanoroně. Po prohrané
hře Kamenný Pán zmizí. Ibonia je napaden býkem a přemůže jej. Pak se
postupně
promění v ptáka, kočku a ve vítr, aby našel a zničil Kamenného Pána.
IV
Té noci se Ibonia zjevil dívce jménem Dávající Radost. Ráno se
Kamenný
Pán pokouší zničit dům i lidi. Oba protivníci – Ibonia a Kamenný Pán –
se vychloubají. Ibonia má šaty své paní v celé jejich kráse. Otevře
okno
ve stejný okamžik jako dveře. Kamenný Pán se vrhne na ženu, ale jeho
kopí
zmizí.
Ibonia zápasí s Kamenným Pánem a zvítězí nad ním – zatlačí ho do
země. Pak vezme dívku a vrátí se přes stejnou řeku. V ní se voda díky
jeho
kouzlu rozestoupí a oni mohou projít.
Doma jsou náležitě přivítáni.
Po deseti letech manželství Ibonia předpoví svou smrt, k níž dojde
za tři roky. Ustaví ještě zákon proti rozvodům, založí zvyk měnit jméno
mrtvým a dá vzniknout příslovím. A za tři roky opravdu zemře.
Historie objevování eposu
L. Haring ve svém obsáhlém díle Malagasy Tale Index (1982) i ve svém
anglickém
překladu eposu Ibonia (1994) uvádí, že dnes je známo celkem sedm
verzí
výše uvedeného příběhu. Tři se uchovali v tradici jiných malgašských
národů
– Tanalů, Barů a Antankaranů –, které je od Merinů převzaly. Zbývající
čtyři byly sesbírány misionáři a etnology přímo v Imerině.
Jako první zaznamenal epos misionář Lars Dahle v 70. letech 19.
století a poprvé ho vydal tiskem r. 1877. Byl zařazen do kapitoly
Angano
sy arira (Příběhy a legendy) rozsáhlé sbírky příběhů, poezie, mýtů,
písní
a dalšího folkloru nazvané Specimens of Malagasy Folk-Lore. Tato
tištěná
verze eposu Ibonia byla pořízena podle rukopisu, který vznikl někdy
mezi
lety 1825 a 1855. Nejčastěji bývá uváděn rok 1830, ale vždy s velkým
otazníkem.
Další osud rukopisu však není znám – buď se ztratil nebo jen nebyl dán
k dispozici vazahům čili bílým cizincům.
Zprávy četných dalších badatelů 19. století potvrzují, že příběh
byl dobře znám široké vrstvě lidí v Imerině. I terénní práce L. Dahlea
potvrdily orální charakter rukopisu. Nebyl to sice ani doslovný přepis
vyprávění ani vlastní zápis vypravěče, ale s nějvětší pravděpodobností
text nadiktovaný.
Norský misionář Lars Dahle přicestoval na Madagaskar roku 1870 a
usadil se v Antananarivu. Více než misijní činnosti se však věnoval
etnografii.
Inspirovali jej k tomu jeho krajané, folkloristé P. Ch. Asbjornsen a J.
Moe. Již v roce 1874 napsal dílko Madagaskar og dets beboere
(Madagaskar
a jeho lidé), které bylo publikováno o dva roky později. Roku 1877 pak
vychází druhý díl této práce ale zejména zmiňované „Specimens…“ Velmi
rychle
se staly a po všechny další časy i zůstaly vyhledávanou a
nepostradatelnou
publikací pro každého, kdo se hodlá jen trochu vážněji zabývat
předkoloniální
malgašskou kulturou.
Ibonia měla v tomto vydání 46 stran. Ty se (spolu s ostatními
Dahleho
materiály) objevily i v novém revidovaném vydání, které podnítila nově
založená Academie Malgache a jehož autorem je britský kvakerský
misionář
John Sims. Vyšlo roku 1908 a jmenuje se Anganon’ny Ntaolo: tantara
mampiseho
ny fomban-drazana sy ny finoana sasany nananany (Dávná vyprávění:
příběhy
sepsané na základě zvyklostí předků a podle jejich víry). Tato druhá
tištěná
verze eposu Ibonia byla gramaticky a jazykově revidována. Sims v ní
také
poprvé použil dnes nejužívanější jméno hlavního hrdiny –
Iboniamasiboniamanoro
(existují i jiná – Andrianarisainaboniamasoboniamanoro,
Bonemasibonemanoro,
Boniamasoboniamanoromanoronianimanoroniaty ap.).
Potřetí se Ibonia objevila v dalším anonymním a revidovaném vydání
Simsovy knihy. V této podobě pak byla celá sbírka vydávána opakovaně po
celé 20. století.
Čtvrtý text je reedice, kterou vytvořil ve 30. letech 20. století
R. Becker. Tiskem vyšla r. 1939. Becker se projevil jako mimořádně
kvalitní
a precizní editor a komentátor. Podle něj Sims svévolně rozdělil příběh
na kapitoly, korigoval gramatiku, potlačil repetice (tak
charakteristické
pro malgašskou tvorbu), změnil pořadí odstavců a upravil styl. Becker
se
proto vrátil k původní Dahleho práci. (rukopis již byl ztracen a tak
nebylo
možno jít hlouběji do minulosti). Vytvořil jiné dělení na kapitoly a v
přesvědčení, že legenda je sakalavského původu, zrestauroval v textu
některé
formy sakalavského dialektu. Becker také převedl celý epos do
francouzštiny
a učinil tak první krok k tomu, aby se o něm dozvěděl celý vzdělaný
svět.
Anglický
překlad vznikl překvapivě až roku 1994. Pořídil ho L. Haring a
podkladem
pro jeho práci se stala právě Beckerova edice z r. 1939. Stalo se tak
více
než sto let poté, co J. Sibree napsal: „Je velká naděje, že překlad
kompletní
verze tohoto bohatého díla madagaskarské obrazotvornosti bude jednoho
dne
publikován, takže angličtí čtenáři budou mít možnost posoudit význam
této
Rámájany Madagaskaru…“
Sakalavský původ?
Velice zajímavá je Beckerova domněnka o sakalavském původu příběhu.
Ibonia podle něj obsahuje některá slova – například jména ptáků – jež
pocházejí
z dialektu Sakalavů, národa žijícího západně od Imeriny. Takové výrazy
dle něj představují časné jádro příběhu pronikající k povrchu merinskou
formou. Antropologičtí filologové by to nejspíš dokázali odhalit
srovnáním
prózy (zaznamenané Dahlem, Birkelim, Deschampsem, Duboisem a dalšími)
či
poezie a písňové lyriky (sbírané týmiž sběrateli a také Paulhanem,
Razafimbahym
či Foxem).
Takové výzkumy však prozatím chybí. Textové studie malgašských
lingvistů,
zdá se, potvrzují přítomnost nemerinského dialektu. Ukazuje se, že text
je bidialektický. Avšak ani to ještě nemusí ukazovat na sakalavský
původ.
Přítomnost sakalavských slov lze vysvětlit mnoha způsoby. Informátor,
podle
jehož slov vznikl původní rukopis, mohl být sám bidialektický. Třeba
proto,
že měl merinskou matku a sakalavského otce. Nebo mohl mít sakalavskou
manželku.
Pokud by Ibonia vskutku byla sakalavského původu, byla by to jen
další položka na dlouhém seznamu historických vlivů mezi Sakalavy a
Meriny.
Závěr
Dnes je Ibonia, která bývala živou orální tradicí, již asi 130 let
tištěnou
literární klasikou. Vydala se i do světa. Její první krůčky byly
nesmělé
a velmi, velmi pomalé. Dnes ale již existuje francouzská i anglická
mutace
a obě jsou v několika vydáních snadno dostupné – třeba i na
internetu. Proto nebude jistě dlouho trvat a Ibonia se usídlí i v
knihovnách
mnoha dalších národů.
Vyprávěná podoba eposu sice stále ještě žije mezi lidmi svým životem
se vší jeho nestálostí a mnohotvárností, ale prožívá krušné časy. Právě
v několika minulých desetiletích se o jejím osudu rozhodovalo a v
několika
dalších se ještě rozhodovat bude. Ibonia – a s ní i celá přebohatá
kulturní
tradice Imeriny – buď zahyne nebo přežije. Osobně bych tipoval druhou
možnost,
s tou výhradou, že přežití bude vykoupeno dalekosáhlou proměnou. Jakou?
To si budeme muset počkat.
Ilustrace pocházejí z nejnovějšího vydání eposu Ibonia, jež
pořídil
Noel Razafintsalama (Le mythe d’Ibonia, Foi et justice, Antananarivo
1993;
dvojjazyčné malgašsko-francouzské vydání, podle překladu R. Beckera
upravil
François Noiret)
obrázek 1., obrázek
2., obrázek 3., obrázek
4., obrázek 5., obrázek
6., obrázek 7.
