published in: Nový Orient 9, 2001: XXIX–XXXII

Z dějin merinské literatury

aneb O zemi, kde lidé rádi povídají

VIII. Epos Ibonia

Pavel Hošek

/předchozí část/
Hainteny jsou bezpochyby žánrovým vrcholem merinské literatury. S jejich symbolikou, metaforami či zvukovou harmonií opravdu nemůže na Madagaskaru soupeřit nic. Kdybychom však měli vybrat vrcholné dílo merinské ústní tradice, bude to bez výhrad Ibonia, epos, který čerpá hned z několika žánrů zároveň. Je zčásti prozaický, zčásti poetický; určité pasáže mají charakter hainteny, často jsou použita ohabolana (přísloví); celek však působí spíše jako legenda. Jsou v něm přítomna všechna „velká témata“ malgašských mýtů a příběhů i reálného života – neplodnost ženy, zásahy kouzelníka a věštce, důraz na mocná (a mnohovýznamová) jména lidí i věcí, boj se živly a s netvorem, rostlina jako symbol lidského zdraví či lidského života, mocné talismany nebo vliv hrdiny na odedávný běh věcí.
Epos Ibonia je však opravdovým vrcholem i v rámci světové literatury. Bývá srovnáván nejen s jinými významnými díly africké lidové tradice, jako je např. Mwindo (Zaire), Sundiata (Mali) či sága Ozidi (Nigérie), ale i s nejslavnějšími díly světové literatury. V některých zahraničních učebnicích se objevuje po boku Iliady či Kalevaly, jinde se o ní hovoří jako o „malgašské Rámájaně“. Srovnání je těžké a v případě vrcholů lidského genia vždy pokulhává opravdu hodně.

Stručný obsah

Obsah eposu se dá ve zkratce shrnout asi následovně:

I
Princové Východu, Severu, Západu a Jihu jdou navštívit svého děda – Nebe. Hlavním hostem je nejstarší z bratrů, princ Středu.
Jejich slavnostní hostinu zkalí neplodnost princovy ženy jménem Nádherný Pták. Na naléhání manžela a zetě Nádherný Pták konzultuje svůj problém s věštcem jménem Ranakombe, jehož tajné znalosti umožní předpovědět budoucí velikost dosud nenarozeného hrdiny.
Ranakombe pošle ženu hledat krásu – saranče, které musí chytit na vrcholu kouzelné hory. Kouzelná skála se zanoří do země a pak se opět vztyčí k nebi i s Nádherným Ptákem na vrcholu. Žena se vrátí do své vesnice, aniž by se dotkla nohou země. Krásu (saranče) si přinese s sebou. Pošle pro věštce, aby asistoval při početí. Věštec saranče očaruje. To skočí do ohně, odtamtud na ženinu hlavu a pak do jejího lůna, kde se promění v dítě. Z lůna své matky pak promlouvá a předpovídá své budoucí nepřátele, svou velikost a vybírá si také ženu. Jeho budoucí manželka je však unesena Kamenným Pánem.
Nenarozený hrdina hledá vhodné místo pro své narození. Vede matku celou zemí, neustále hovoří a nakonec ji usadí na svázaných trámech domu. Přiměje ji, aby spolkla s banánem i břitvu, prořízne si cestu ven z jejího břicha a narodí se v okamžiku, kdy žena umírá.

II
Král vyslal ženy, aby malého chlapce vykoupali. Novorozeně však předvádí svou předčasnou sílu a vyspělost. Věštec se mu pokouší dát dvanáctero čestných jmen, mezi nimi i jména hrdinových bratranců a sestřenic, ale dítě každé z nich vzápětí odmítne. Nakonec si vybere jméno Iboniamasiboniamanoro (Muž jasného třpytu; zkráceně Ibonia).
Když se hrdina vynořil z ohně, přivítaly ho bouře, zemětřesení, přívaly deště i sucho. Mezitím jeho protivník – Kamenný Pán (Raivato) – připravuje bitvu. Věštec se snažil vnuknout hrdinovi devět jmen dávajících sílu, ale on opět všechny odmítl.
Se čtyřmi otrokyněmi přemohl mladý Ibonia místní děti – házel hroudy hnoje a skály, zápasil pažemi. Při závodech ve skákání skočil přes horu na tři dny cesty daleko. Rostl a začal být příliš velký pro svou snoubenku, dívku jménem Dávající Radost. Připravoval se na boj o ni a dával mocná jména svému kopí, noži, sekeře, volovi. Věštec ho také připravoval. Určil, že musí podstoupit duchovní zkoušku a zůstat pod vodou od soumraku do rozbřesku. Hrdina vše zdárně absolvoval. Pak ještě porazil krokodýla, divokého býka, silného muže a obludu. Stále touží po dívce a odmítne tři jiné princezny.

III
Ibonia zasadí banánovník jako symbol svého zdraví a života a vydá se na cestu za svou láskou. V řece ho kus cesty sveze krokodýl, zbytek vzdálenosti mu pomůže překonat žralok. Potká starého otroka, který patří jeho protivníkovi. Dozví se od něj, že i když je cílem jeho výpravy hlavní žena Kamenného Pána, nestráví s ní příští noc. Zabije otroka a ukryje se v jeho kůži. Kamenného Pána upozorní talisman na blízké nebezpečí. Ibonia je sice v přestrojení, ale aby se neprozradil zničí i své věci – rozbije mísu a lžíci a rozřeže svou rohož na spaní.
Příštího rána porazí Ibonia Kamenného Pána ve fanoroně. Po prohrané hře Kamenný Pán zmizí. Ibonia je napaden býkem a přemůže jej. Pak se postupně promění v ptáka, kočku a ve vítr, aby našel a zničil Kamenného Pána.

IV
Té noci se Ibonia zjevil dívce jménem Dávající Radost. Ráno se Kamenný Pán pokouší zničit dům i lidi. Oba protivníci – Ibonia a Kamenný Pán – se vychloubají. Ibonia má šaty své paní v celé jejich kráse. Otevře okno ve stejný okamžik jako dveře. Kamenný Pán se vrhne na ženu, ale jeho kopí zmizí.
Ibonia zápasí s Kamenným Pánem a zvítězí nad ním – zatlačí ho do země. Pak vezme dívku a vrátí se přes stejnou řeku. V ní se voda díky jeho kouzlu rozestoupí a oni mohou projít.
Doma jsou náležitě přivítáni.
Po deseti letech manželství Ibonia předpoví svou smrt, k níž dojde za tři roky. Ustaví ještě zákon proti rozvodům, založí zvyk měnit jméno mrtvým a dá vzniknout příslovím. A za tři roky opravdu zemře.

Historie objevování eposu

L. Haring ve svém obsáhlém díle Malagasy Tale Index (1982) i ve svém anglickém překladu eposu Ibonia (1994) uvádí, že dnes je známo celkem sedm verzí výše uvedeného příběhu. Tři se uchovali v tradici jiných malgašských národů – Tanalů, Barů a Antankaranů –, které je od Merinů převzaly. Zbývající čtyři byly sesbírány misionáři a etnology přímo v Imerině.
Jako první zaznamenal epos misionář Lars Dahle v 70. letech 19. století a poprvé ho vydal tiskem r. 1877. Byl zařazen do kapitoly Angano sy arira (Příběhy a legendy) rozsáhlé sbírky příběhů, poezie, mýtů, písní a dalšího folkloru nazvané Specimens of Malagasy Folk-Lore. Tato tištěná verze eposu Ibonia byla pořízena podle rukopisu, který vznikl někdy mezi lety 1825 a 1855. Nejčastěji bývá uváděn rok 1830, ale vždy s velkým otazníkem. Další osud rukopisu však není znám – buď se ztratil nebo jen nebyl dán k dispozici vazahům čili bílým cizincům.
Zprávy četných dalších badatelů 19. století potvrzují, že příběh byl dobře znám široké vrstvě lidí v Imerině. I terénní práce L. Dahlea potvrdily orální charakter rukopisu. Nebyl to sice ani doslovný přepis vyprávění ani vlastní zápis vypravěče, ale s nějvětší pravděpodobností text nadiktovaný.
Norský misionář Lars Dahle přicestoval na Madagaskar roku 1870 a usadil se v Antananarivu. Více než misijní činnosti se však věnoval etnografii. Inspirovali jej k tomu jeho krajané, folkloristé P. Ch. Asbjornsen a J. Moe. Již v roce 1874 napsal dílko Madagaskar og dets beboere (Madagaskar a jeho lidé), které bylo publikováno o dva roky později. Roku 1877 pak vychází druhý díl této práce ale zejména zmiňované „Specimens…“ Velmi rychle se staly a po všechny další časy i zůstaly vyhledávanou a nepostradatelnou publikací pro každého, kdo se hodlá jen trochu vážněji zabývat předkoloniální malgašskou kulturou.
Ibonia měla v tomto vydání 46 stran. Ty se (spolu s ostatními Dahleho materiály) objevily i v novém revidovaném vydání, které podnítila nově založená Academie Malgache a jehož autorem je britský kvakerský misionář John Sims. Vyšlo roku 1908 a jmenuje se Anganon’ny Ntaolo: tantara mampiseho ny fomban-drazana sy ny finoana sasany nananany (Dávná vyprávění: příběhy sepsané na základě zvyklostí předků a podle jejich víry). Tato druhá tištěná verze eposu Ibonia byla gramaticky a jazykově revidována. Sims v ní také poprvé použil dnes nejužívanější jméno hlavního hrdiny – Iboniamasiboniamanoro (existují i jiná – Andrianarisainaboniamasoboniamanoro, Bonemasibonemanoro, Boniamasoboniamanoromanoronianimanoroniaty ap.).
Potřetí se Ibonia objevila v dalším anonymním a revidovaném vydání Simsovy knihy. V této podobě pak byla celá sbírka vydávána opakovaně po celé 20. století.
Čtvrtý text je reedice, kterou vytvořil ve 30. letech 20. století R. Becker. Tiskem vyšla r. 1939. Becker se projevil jako mimořádně kvalitní a precizní editor a komentátor. Podle něj Sims svévolně rozdělil příběh na kapitoly, korigoval gramatiku, potlačil repetice (tak charakteristické pro malgašskou tvorbu), změnil pořadí odstavců a upravil styl. Becker se proto vrátil k původní Dahleho práci. (rukopis již byl ztracen a tak nebylo možno jít hlouběji do minulosti). Vytvořil jiné dělení na kapitoly a v přesvědčení, že legenda je sakalavského původu, zrestauroval v textu některé formy sakalavského dialektu. Becker také převedl celý epos do francouzštiny a učinil tak první krok k tomu, aby se o něm dozvěděl celý vzdělaný svět.
Anglický překlad vznikl překvapivě až roku 1994. Pořídil ho L. Haring a podkladem pro jeho práci se stala právě Beckerova edice z r. 1939. Stalo se tak více než sto let poté, co J. Sibree napsal: „Je velká naděje, že překlad kompletní verze tohoto bohatého díla madagaskarské obrazotvornosti bude jednoho dne publikován, takže angličtí čtenáři budou mít možnost posoudit význam této Rámájany Madagaskaru…“

Sakalavský původ?

Velice zajímavá je Beckerova domněnka o sakalavském původu příběhu. Ibonia podle něj obsahuje některá slova – například jména ptáků – jež pocházejí z dialektu Sakalavů, národa žijícího západně od Imeriny. Takové výrazy dle něj představují časné jádro příběhu pronikající k povrchu merinskou formou. Antropologičtí filologové by to nejspíš dokázali odhalit srovnáním prózy (zaznamenané Dahlem, Birkelim, Deschampsem, Duboisem a dalšími) či poezie a písňové lyriky (sbírané týmiž sběrateli a také Paulhanem, Razafimbahym či Foxem).
Takové výzkumy však prozatím chybí. Textové studie malgašských lingvistů, zdá se, potvrzují přítomnost nemerinského dialektu. Ukazuje se, že text je bidialektický. Avšak ani to ještě nemusí ukazovat na sakalavský původ. Přítomnost sakalavských slov lze vysvětlit mnoha způsoby. Informátor, podle jehož slov vznikl původní rukopis, mohl být sám bidialektický. Třeba proto, že měl merinskou matku a sakalavského otce. Nebo mohl mít sakalavskou manželku.
Pokud by Ibonia vskutku byla sakalavského původu, byla by to jen další položka na dlouhém seznamu historických vlivů mezi Sakalavy a Meriny.

Závěr

Dnes je Ibonia, která bývala živou orální tradicí, již asi 130 let tištěnou literární klasikou. Vydala se i do světa. Její první krůčky byly nesmělé a velmi, velmi pomalé. Dnes ale již existuje francouzská i anglická mutace a obě jsou v několika vydáních snadno dostupné – třeba i na internetu. Proto nebude jistě dlouho trvat a Ibonia se usídlí i v knihovnách mnoha dalších národů.
Vyprávěná podoba eposu sice stále ještě žije mezi lidmi svým životem se vší jeho nestálostí a mnohotvárností, ale prožívá krušné časy. Právě v několika minulých desetiletích se o jejím osudu rozhodovalo a v několika dalších se ještě rozhodovat bude. Ibonia – a s ní i celá přebohatá kulturní tradice Imeriny – buď zahyne nebo přežije. Osobně bych tipoval druhou možnost, s tou výhradou, že přežití bude vykoupeno dalekosáhlou proměnou. Jakou? To si budeme muset počkat.
 

Ilustrace pocházejí z nejnovějšího vydání eposu Ibonia, jež pořídil Noel Razafintsalama (Le mythe d’Ibonia, Foi et justice, Antananarivo 1993; dvojjazyčné malgašsko-francouzské vydání, podle překladu R. Beckera upravil François Noiret)
obrázek 1., obrázek 2., obrázek 3., obrázek 4., obrázek 5., obrázek 6., obrázek 7.
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA