Beandriake, skvělý námořník

Žil byl jednou jeden muž. Všem byl znám jako obratný a zkušený námořník. Jmenoval se Lahindrano a měl syna, kterému dal jméno Beandriake. Když Beandriake vyrostl a zmužněl, začal jezdit na moře s otcem.
Jednoho dne však Lahindrano zemřel a tehdy řekl Beandriake lidem:
„Zemřu-li na souši, nechte můj prach rozfoukat větrem. Zastihne-li mne smrt na moři, pochovejte mne tak, jak má být pochován muž.“
Lidé se ho ptali, co ho vede k takovému podivnému přání a on odpověděl:
„Když jsem byl malý, otec mi řekl: »Beandriake! Žijeme na moři a na moři také zemřeme!«“
Jak získával zkušenosti, stával se z Beandriakeho znamenitý námořník a kráčel ve šlépějích svého otce.
Jednou najal neznámý cizinec pět námořníků na svůj koráb a zeptal se jich:
„Koho zvolíte za svého kapitána?“
Námořníci odpověděli:
„Nikdo z nás nechce být kapitánem, chceme aby jím byl Beandriake.“
„Vyhledejte jej!“ přikázal cizinec.
Přivedli tedy Beandriakeho a cizinec mu řekl:
„Jsi zkušený námořník, vezmu tě sebou.“
„Dobrá,“ odpověděl Beandriake. „Neodmítám. Kdy se však vrátíme zpět?“
„Za šest měsíců,“ odpověděl majitel lodi.
„Dobře,“ přitakal znovu Beandriake. „Za šest měsíců odejdu z lodi ať bude kdekoliv, u břehu nebo na moři.“
I vydali se na cestu. Pluli dlouho, velice dlouho...
Za pět a půl měsíce se majitel nakonec rozhodl obrátit koráb zpět. Čas neúprosně běžel a kolem lodi bylo stále jen moře. Skončil šestý měsíc a začal sedmý.
Jednoho dne Beandriake povídá: „Končím svou službu a odcházím z lodi.“
Majitel korábu překvapeně odvětil: „Jak to chceš udělat? Vždyť není vidět kouska země. Kam se poděješ?“
„To mne příliš neznepokojuje,“ pokrčil rameny Beandriake. „Dej mi jen malou loďku, trochu vody, suchary a tabák. Pak nezahynu.“
„Jak myslíš,“ souhlasil cizinec a dal Beandriakeovi vše, oč požádal. Pak plul dále svou cestou a Beandriake také svou.
Plaví se Beandriake a povídá sám sobě: „Říkají mi Beandriake, jsem výborný mořeplavec, otec mne na plachetnici vychoval, zmám moře dobře.“
Zvedl se vítr, ale Beandriake také zafoukal a vítr se před jeho loďkou zastavil. Plul tak dlouho, až uviděl ostrov a na něm kamennou chýši. Byl to dům Itrimobeho, zlého lidojeda. Beandriake u něj uviděl i dvě děvčátka – sestry. Šel tedy k chýši, dívky mu vyšly naproti na práh.
„Odkud jsi,“ zeptaly se.
„Pocházím z moře,“ skromně odpověděl Beandriake.
Sestry začaly křičet: „Rychle, odejdi odsud. Přijde Itrimube a sní tě.“
„To mne neznepokojuje,“ odvětil Beandriake. „Počkám tu na něho.“
I přišel Itrimobe
„Co tu pohledáváš?“ ptá se.
„Pocházím z moře,“ odpověděl mu Beandriake.
„Dnes tě sním,“ oznámil Itrimobe.
„Jistě, ale mne to neznepokojuje,“ odpověděl Beandriake. „Pojď, bude lépe zahrajeme-li si. Jestliže mne třikrát obehraješ, sníš mne. Jestli třikrát obehraji já tebe, udeřím tě.“
Beandriake šel k loďce, vzal hru a Itrimobe třikrát prohrál.
„Teď tě udeřím, protože jsi prohrál,“ povídá Beandriake a udeřil lidojeda za ucho železným prutem tak silně, že na místě zemřel.
„Rozřež mu ještě břicho,“ radily sestry. „Je v něm mnoho lidí i zvířat.“
A skutečně. Z břicha Itrimobeho vyšlo velké množství lidí a zvířat. Mezitím se Beandriake zeptal sester odkud pocházejí ony.
„Jsme z vesnice Inohona,“ odpověděly dívky. „Náš otec je tam náčelníkem.“
„A jak se váš otec jmenuje?“
„Rabemaneka, a naší matkou je Ramihanta,“ odpověděly sestry.
„Znám vaše rodiče, pocházím také z onoho kraje. A vy jste jistě děti o nichž se říká, že je unesl zlý duch.“
„Ano,“ odvětily sestry. „Unesl nás Itrimobe. Tady jsou naše lamby s vyšitými jmény.“
„Jak vás přinesl až do těchto vzdálených končin?“
„Pohltil nás a když dorazil domů, opět nás vyplivl.“
„Dobrá,“ pokýval hlavou Beandriake. „Popluji k náčelníkovi a jeho ženě a ukáži jim vaše lamby. Za měsíc se pro vás vrátím i s korábem.“
„A proč nemůžeme odjet s tebou už nyní?“ ptaly se sestry.
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Beandriake. „Bylo by to příliš nebezpečné. Počkejte tu, za nedlouho se vrátím.
A Beandriake odplul. Plavil se dlouho, velice dlouho... Třetí den uviděl loď. Převrhl svou loďku dnem vzhůru a sám si sedl nahoru. Lidé z lodi jej spatřili a vzali k sobě na palubu.
„Odkud jsi,“ ptal se ho kapitán.
„Jsem námořník,“ odpověděl Beandriake. „Náše piroga se potopila a já jediný jsem zůstal na živu.“
„A jak se jmenuje vesnice odkud pocházíš?“
„Inohona,“ znovu odpověděl Beandriake.
„Výborně,“ pravil kapitán. „Odvezu tě tam.“
Za mnoho dní dopluli k zemi. Beandriake a deset námořníků odešli na břeh. Beandriake zamířil rovnou k náčelníkovu domu a povídá: „Odveďte mne ke svému náčelníkovi. Musím mu něco ukázat.“
Ukázal mu obě lamby. Jakmile je náčelník uviděl, slíbil Beandriakeovi: „Jestli se mé dcerky vrátí domů, dostaneš starší z nich – Itsiboakabao – za ženu.“
Náčelník svolal své muže a zavelel jim spolu s Beandriakem plout k ostrovu. Vypluli na velkém korábu a vzali sebou i šperky a nové lamby pro sestry.
Pluli dlouho, velice dlouho, ale mi pospíšíme. Vždyť je to jen příběh a jeho čas se přiblížil k samotnému konci.
Za mnoho a mnoho dní nalezli ostrov. Beandriake a všichni lidé vyšli na břeh. Darovali sestrám šperky a lamby a všichni společně odpluli zpět. Opět za mnoho a mnoho dní dorazili do vesnice Inohona. Rabemaneka uviděl své dcerky a upadl do bezvědomí.
Sestry vykřikly: „Jsi-li bez sebe zlobou, zemři; jsi-li bez sebe láskou, oživni!“
V ten okamžik přišel náčelník k sobě, ale tehdy upadly do mrákot dcerky.
A rodiče také vzkřikli: „Jste-li bez sebe zlobou, zemřete; jste-li láskou, obživněte!“
Při těch slovech sestry skutečně rázem obživly.
Poté svolal náčelník všechen svůj lid a řekl: „Lidé, chtěl bych vám říci, že dnes dám svou nejstarší dceru Itsiboakabao za ženu Beandriakovi. Jestliže on řekne »Zemři!«, zemře; poví-li však »Žij!«, bude ona šťastně a rodostně žít. A nemá-li někdo z vás Beandriakeho v lásce, znamená to, že nemiluje ani mne.“
I odpověděli lidé: „Nikdo v ničem neodmítá Beandriakeho: ani les, ani voda, ani oheň, ani nebe, ani země, ani lidé!“
 
 

Sny tří bratrů

Žil byl starý Rangaha se svými třemi syny. Jednoho dne onemocněl a povolal své syny k sobě. Když přišli, řekl jim otec:
„Chtěl bych vám říci, synové moji, že Andriamanitra na mne seslal zlou chorobu a nevím zůstanu-li na živu nebo ne. Vraťte se nyní do svých domovů ke svým ženám a dětem a každému z vás se dnes bude zdát sen. Až nastane jitro, přijďte znovu ke mě. Budete mi vyprávět co se vám zdálo.“
Když se ráno slunce vyšvihlo nad obzor, přišli všichni tři bratři a hovořili o tom, jaké měli v noci sny.
Nejstarší řekl:
„Zdálo se mi drahý otče, že se v řece žení kajman s krokodýlem“
Prostřední syn řekl:
„Já jsem, drahý otče, viděl, jak nesu sedm trsů banánů.“
A nejmladší syn vypráví:
„Já jsem, otče, viděl ve snu, jak splétám stébla rákosu.“
Vyslyšel otec sny svých dětí a řekl:
„Jděte, synové moji, a přiveďte lidi z vesnice, budu mezi vás rozdělovat svůj majetek.“
Když se shromáždila celá vesnice, řekl starý Rangaha:
„Pomozte mi lidé a buďte svědky toho, jak naložím se svým majetkem. Rozdělím jej mezi své syny podle toho, jaké měli sny. Poslouchejte všichni. Dvě třetiny dám nejmladšímu a jen jednu třetinu prostřednímu a nejstaršímu. Nejstaršímu nedám mnoho, protože jsem pochopil, že si chce vzít i díl druhých; je chamtivý jako krokodýl. Proto také viděl ve snu krokodýla s kajmanem. Prostřednímu synovi také mnoho nedám, neboť jsem z jeho snu poznal, že se stane lakotným člověkem. Bude chtít vlastnit majetek druhých, neboli nésti najednou sedm trsů banánů, což není v silách jednoho člověka. Vždyť více než tři trsy člověk neuzvedne a to jen tehdy, dá-li si jeden na hlavu a druhé dva do rukou. Nejmladšímu synovi odkáži nejvíce, protože jsem z jeho snu poznal, že je dobrým člověkem. Bude žít s lidmi přátelsky, jako stébla rákosu ve střeše, neboť je splétal ve snu. Bude se vždy s lidmi radit a dělat jen to, co je ostatním příjemné. On může čestně nést mé jméno a vystřídat mne na zemi. Neopustí své blízké, bude je chránit a bude také ochraňovat bohatství shromážděné předky.“
Od těch dob, říká se, tak zůstalo podnes. Nejmilejším synem je vždy ten nejmladší.
 

Hrdinové

Jednoho dne se dva slavní malgašové – Andriamanankasina a Itongotrandriana – vypravili spolu se svým služebnictvem hledat zlé zvíře. Chtěli jej prostě jen zabít a ukázat tak všem svou sílu. Cestou potkali pastevce a ptali se ho:
„Řekni nám, kde bychom našli velké a zlé zvíře. Chtěli bychom s ním poměřit své síly.“
„Pastevec jim odpověděl: „Hledáte jistě hrocha, zvíře ohromné, hrozivé a zlé. S ním můžete poměřit svou sílu.“
Šli tedy podle jeho rady dále, týden a ještě déle až konečně spatřili hrocha; zvíře ohromné, přeohromné.
Hroch je uviděl a ptá se jich:
„Hej, vy! Proč jste přišli do těchto míst? Co tu pohledáváte?“
A jen tak mezi řečí ukázal svou sílu. Odtrhl velký kus skály a rozdrtil jej v mžiku tak, že se sypal jen prach. Oba hrdinové to viděli, k smrti se polekali a odpověděli:
„Co bychom hledali, příteli. Nešli tudy náhodou naše ovce?“
 

Jak tvrdohlavost zahubila Rafotsibe

Bída a chudoba nedělají lidi lepšími. Naopak, kazí je a někdy dokonce i zahubí.
Vypráví se, že se jednou stará Rafotsibe radila se svým synem, jak zbohatnout. Oba žili skutečně velice chudě a proto Rafotsibe povídá synovi:
„Zajdi, synku, na trh a zjisti kolik které zboží stojí! Dobře si zapamatuj, které je nejdražší a které lidé nejvíce kupují.“
Syn tedy šel na trh a poznal, že není nic dražšího než zuby krokodýla a že je o ně také veliký zájem. Vrátil se tedy domů a matka se ho ptá:
„Pověz! Které zboží je nejdražší?“
„Na trhu je mnoho drahých věcí, maminko,“ odpověděl syn, „ale není nic dražšího než krokodýlí zuby.“
Rafotsibe se zaradovala. Získat krokodýlí zuby musí být maličkost. A ptala se syna dále:
„Kolik dávají za jeden zub?“
Syn odpověděl, „Tři, čtyři ariary a za špičák sedm i osm. Ty nejkrásnější jsou ještě dražší. Některé stojí dokonce devět ariary.“
Že jsou krokodýlí zuby skutečně cennou ozdobou, to je pravda.
O něco později proto povídá Rafotsibe synovi:
„Končíme s chudobou, synku. Půjdeme k řece pro krokodýlí zuby, které jsou tak ceněny.“
I odešli spolu k řece.
Právě v tom čase ležel na břehu ohromný krokodýl, hřál se na slunci a zíval ukazuje tak všechny své zuby. Rafotsibe se tak zaradovala, až se začale smát. Uviděla dvě řady překrásných krokodýlých zubů a začala si je v duchu přepočítávat na peníze: „Po pěti ariary? Ty menší méně než za sedm nedám!“
A zatímco takto uvažuje, povídá synovi: „Připrav váček! Uložíme do něj zuby toho lenocha. Ale nejprve ho zabiju.“
Rafotsibe se přikrčila a tichounce se kradla ke krokodýlovi. Přiblížila se k němu skutečně velmi blízko, aniž si krokodýl něčeho všiml. Náhle ho rychle popadla za přední tlapu. Krokodýl je na souši skoro bezbranný a je lehké se ho zmocnit. Rafotsibe ho však nedokázala udržet a krokodýl ji táhl k vodě. Když byla již po kolena ve vodě, uviděl to syn, polekal se a křičel:
„Pusť ho, maminko moje, vždyť ho neudržíš!“
Matka odvětila: „Jak ho mohu pustit, synku, vždyť nemám ještě ani jeden jeho zub.“
Avšak krokodýl táhne Rafotsibe stále hlouběji. Je ve vodě již po pás a syn ji znovu povídá:
„Nepotřebuješ pomoc, maminko?“
„Ale kdepak, synku, nepotřebuji. Ať si mne táhne, kam je mu libo. Chci mu jen vytrhnout alespoň dva nejdelší zuby.“ A vrhla se na špičáky krokodýla. Nemohla je však vyvrátit a krokodýl ji táhl stále hlouběji do vody.
Rafotsibe je již po krk ve vodě, když syn znovu volá:
„Nemám zavolat lidi na pomoc, maminko?“
Jak to matka uslyšela, skutečně se na syna rozlobila:
„Co jsi to za hlupáka? Najdeš bohatství a chceš volat lidi!? Ty jsi se opravdu pomátl, synku!“ a znovu se začala prát s krokodýlem, ale nepřemohla jej. Synovi strachy spadlo srdce až do kalhot a úpěnlivě matku prosil:
„Vzpamatuj se přeci, maminko! Zavolám lidi.“
Matka ho však zapřísahala:
„Počkej ještě chvilku.“
Ale kdeže jí už byl konec. Krokodýl doplaval na hlubokou vodu a Rafotsibe přestalo být do smíchu. Chvíli je nad vodou, chvíli pod hladinou, jen bubliny je vidět.
Syn zaplakal a znovu začal volat:
„Pospěš, maminko, zachraň si život!“
Zesláblá Rafotsibe žalostně prosí:
„Zavolej rychle lidi, nebo mne krokodýl zabije!“
Synek zakřičel, co mu síly stačily:
„Pomozte, lidé! Krokodýl chytil moji matku. Kdo ji pomůže, tomu bude otrokem.“
Lidé se v mžiku seběhli na břehu, ale Rafotsibe již nevidí. Krokodýl ji stáhl pod vodu.
 

Jak si člověk oblíbil psa

Byl jednou jeden malinkatý ostrůvek uprostřed řeky. Přesto, že se doslova hemžil krokodýli, zasadil na něm jednoho dne Rangaha tykve. Až do té doby nikdo nikdy na onom ostrůvku nebyl. Žádný odvážlivec nikdy nevstoupil do oné řeky. Rangaha se však krokodýlů nebál. Měl mocný talisman, který jej ochraňoval.
Jednou ráno se Rangaha vypravil jako obvykle okopávat tykve. Ale jen vkročil do vody, krokodýl chňap, a stáhl ho na dno. Krokodýl byl velmi hladový a talisman na něj nepůsobil.
Ve stejnou dobu běžel okolo řeky pes a viděl, co udělal krokodýl člověku. Rozhodl se krokodýla oklamat i řekl mu:
„Hej, příteli! Přizvi mne na hostinu, jsem již velice hladový!“
„Nu což,“ odvětil krokodýl, „pojď sem, sníme kořist spolu.“
Na to mu pes odvětil: „Díky příteli. Ale já neumím plavat. Popotáhni, prosím, kořist blíže ke břehu.“
Krododýl souhlasil, ale upozornil psa:
„Dej pozor,“ povídá mu, „člověk by mohl utéci.“
„Kdo to kdy viděl,“ diví se pes, „aby jídlo uteklo od úst.“
Krokodýl tedy vytáhl Rangahu na souš a pes člověka propustil.
„Vrať se,“ promlouval za ním, „ke své ženě a k dětem.“
Krokodýl se hrozně rozlobil, ale nedalo se nic dělat. Nadávaje vrátil se do vody a proklel psa. Zapřísahal se, že mu již nikdy nedá svou kořist a že ji nedá ani jeho dětem ani vnoučatům.
Rangaha měl velikou radost, i řekl svým dětem a vnukům:
„Mějte psy opravdu rádi. Nikdy jim neudělejte nic zlého!“
 

Ivorombe, vysoce vážená husa

Chcete-li, uvěřte
Nechcete-li, nevěřte
Uvěříte – dobře
Nevěříte – dobře
Neříkám to já
Předkové mi vyprávěli

Jednoho dne se Ivorombe, vysoce vážená husa, vypravila na ostrov. Postavila si tam chýšku a své děvečce – otrokyni jménem Ingoria poručila, aby se starala o hospodářství. Pak obešla celý ostrov a vzala si domů vše, co na něm nalezla cenného.
Potom snesla vejce a vyseděla je. Vylíhlá ptáčata zamávala křídly a ulétla. Jedno vejce však zůstalo netknuté. Ivorombe si myslela, že je zatuchlé a odložila ho stranou, aby jej později snědla. Vejce zůstalo zapomenuté v koutě.
Za nějaký čas povídá Ingoria:
„Zatuchlé vejce je stále ještě tu, paní. Zapoměla si na něj. Brzy se zkazí a nebude k jídlu.“
Ivorombe odvětila:
„Sním ho zítra. Na dnešek mi postačí rýže.“
Ale vajíčko prasklo a vyšlo z něj krásné maličké děvčátko. Ivorombe pyšně povídá:
„To je mé děťátko a bude se jmenovat Imantsoala. Podívej, Ingorio, krásnějšího nad něj není. Půjdu najít krávu, aby mé dcerce dala mléko.“
Postavila v chýšce kolébku a byla velice šťastná a hrdá. Děvčátko rostlo a rostlo až z něj vyrostla krásná dívka. Jen jedno nemohla její matka pochopit. Proč její dcerka nechodí tak krásně kolébavě, jako všechny husy.
Každý den chodila vážená husa Ivorombe pro jídlo a každý den se vracela i s nějakou parádou. Přicházejíce k chýši, zpívala:

?????????????? (doplnit)

Mezitím se Imantsoala stávala den ode dne krásnější. Často se vyhřívala na slunci, až ji jednoho dne spatřili dřevorubci a lovci ptáků. Chtěli si s dívkou popovídat, ale ona utekla do chýše. Zpráva se však rychle rozkřikla neboť dřevorubci všude vyprávěli o tom, že na ostrově žije dívka nevídané krásy.
Vysoce vážená husa byla stále více znepokojena. Často říkávala:
„Přišli sem lidé ... Kdo to chodí za moji dcerkou?“
Ingoria jí vždy odpovídala:
„Nebyl tu nikdo mimo tebe a tvé otrokyně.“
Ale lidé opravdu k chýši přicházeli a široko daleko vyprávěli:
„Ach! Žije tam taková krasavice, ta-ko-vá krasavice ...“
Pověst o její kráse se nakonec donesla až k samotnému panovníkovi severní země. I vypravil se panovník i se svými ženami k řece. Pohlédl ze břehu a řekl:
„Co to vidím? Na ostrově nežije husa, ale překrásné děvče. Sežeňte rychle pyrogu, zajedu tam.“
Přeplavili se na ostrov. Imantsoala seděla na kameni a v údivu si zakryla rukou ústa.
„Kdo je ta krásná dívka?“ ptá se panovník. „Chci si ji odvézt a oženit se s ní.“
„Je to dcera vysoce vážené husy,“ odpověděla malá otrokyně Ingoria. „Její matka není žena, ale krutý pták. Musíte odsud odjet; noc se blíží a zvedá se vítr. Rychle utečte. Ivorombe se už už vrátí.“
Náčelník se tedy vrátil domů.
Ivorombe krátce nato dorazila do chýše a povídá:
„Byli tu lidé... Kdo sem přišel?“
„Kdo by sem mohl přijít kromě tebe a tvé otrokyně?“ odpověděla Ingoria.

 + + +

V té době řekl panovník ze severní země svým třem ženám:
„Na ostrově žije velmi krásná dívka. Co byste řekli tomu, kdybych se s ní oženil? Souhlasíte-li, vypravím se za ní a vrátím se nejpozději za měsíc. Vy mezitím oloupejte rýži a oškubejte drůbež. Až se vrátím se svou mladou ženou, uspořádám velkou hostinu.“
Panovníkovy ženy nedaly znát pobouření a odpověděly:
„Šťastný a zdravý se vrať, pane náš. Ať tě štěstí provází.“
Vydal se tedy král na ostrov. Znovu připlul na piroze, došel k Imantsoale hřející se na slunci a řekl:
„Chovám k tobě lásku nesmírnou a chtěl bych si tě vzít za ženu.“
„Děkuji ti za krásná slova,“ odpověděla dívka, „ale musím tě odmítnout.“
„Proč,“ zeptal se panovník.
„Moje matka je zlý pták,“ odpověděla Imantsoala, „jestli tu zůstaneš, zabije tě.“
„Vezmu tě s sebou zlatovlasá,“ odvětil panovník. „Mám mnoho žen, ale miluji jen tebe.“
„Chceš-li si ji vzít za ženu, pane,“ ozvala se náhle Ingoria, „musíš počkat na její matku a vyžádat si její souhlas.“
Ale král si nevšímal slov otrokyně a řekl:
„Půjdeme, má zlatovlásko. Tvá matka bude hrdá na to, že si její dceru vzal za ženu sám panovník severního království.“
Když odcházeli, vzali sebou rýži, kukuřici a fazole.
Zanedlouho po jejich odchodu se vrátila Ivorombe, vysoce vážená husa s jídlem pro svou dcerku. Volala ji jako obvykle:

 „Hej, Imantsoalo, Hej!
 Proč nevyjdeš na práh?
 Proč se neukážeš, tvá matka se vrací?“

Odpověděla však jen plačící Ingoria:
„Imantsoala tu není. Odvedl ji panovník ze severu a chce se s ní oženit.“
„Jak se mohl opovážit odvézt mou dceru?!“ zanaříkala zlostně Ivorombe a začala se chystat k pronásledování. Již téměř dostihla prchající, ale tu Imantsoala povídá králi:
„Sviští vítr!... To letí má matka. Ukaž, vysypeme rýžová zrna.“
Vysypali rýži na zem a běželi ještě rychleji.
„Ale, ale. Chtějí se vzít bez požehnání a ještě rozhazují mé hospodářství,“ divila se husa vidouc rýžová zrna.
Sebrala všechna zrníčka do jednoho, odnesla je domů do chýše a teprve potom pokračovala v pronásledování.
Již se znovu blížila k Imantsoale a panovníkovi. Již po nich téměř sahala, když tu – hle!... Na zemi se válí kukuřice. Posbírala tedy i kukuřici a opět ji odnesla do chýše. Pokračovala v pronásledování a vidí rozsypané fazole. Tak létala husa tam a zpátky a nemohla dceru s panovníkem dohonit.

 + + +

Král mezitím nechal shromáždit svůj lid, aby přivítal tu, která se stane jeho novou ženou. Lidé však neposlechli svého panovníka. Nechtěli vítat dceru husy.
Tehdy konečně dorazila do severní země i Ivorombe. Hněvala se převelice a ihned se vrhla na svou dceru, vyškrabala ji oči a sedřela všechnu kůži. Pak se vrátila na ostrov a mlčky seděla ve své chýši před posvátnou soškou.
Také Imantsoala byla velice nešťastná. Řekla svému manželovi:
„Povídala jsem ti, že má matka je zlý pták a že mne před ní nedokážeš uchránit.“
Král ji utěšoval:
„To nic. Vždyť můžeš stále zůstat se mnou. Pořád tě miluji.“
„Ajaj,“ stěžovaly si ostatní manželky radující se z hoře Imantsoaly, „co je to za ženu; oči vyškrábané a bílé kosti na všechny strany svítí. Dokud tu nebyla měli jsme se dobře!“
Zacházely s Imantsoalou jako s otrokyní. Nechávaly ji dělat všechnu špinavou práci a musela plést rohože. Pletla tedy a pletla a z prázdných očních důlků ji kanuly slzy.
Jednou si Ivorombe vařila rýži a slzy její dcery se dokoulely až doprostřed chýšky a uhasily její oheň.
Ivorombe se zamyslela:
»Byla jsem na svou dcerku příliš zlá. Musí být velice velice nešťastná, když tam mnoho pláče...«
I nemeškala a vypravila se vysoce vážená husa znovu na sever do panovníkova sídla.
„Copak ti schází?“ zeptala se husa dcerky. „Proč tolik pláčeš? Tvé slzy se dokutálely až do mé chýše a uhasily oheň pod mým hrncem.“
„Jsem velice nešťastná, maminko,“ odpověděla Imantsoala. „Starší panovníkovy ženy mne nechávají dělat nejtěžší práce a já přitom nic nevidím.“
„Co jsem to jenom udělala?!“ zanaříkala náhle husa celá nešťastná.
Sama se pustila do práce. Vyspravila všechny rohože a odletěla na svůj ostrov.
Starší panovníkovi ženy viděly, že jsou všechny rohože spletené a rozlobily se ještě více. Přinesly jemné hedvádí a přikázali Imantsoale utkat z něj sváteční lambu.
Imantsoala se rozplakala tak, že její slzy znovu dotekly k chýšce její matky a uhasily oheň.
Ivorombe přiletěla a ptá se:
„Jaké nové neštěstí tě potkalo, dcerko?“
„Ach, maminko. Staré náčelníkovy ženy jsou tak zlé. Nechaly mne tkát sváteční lambu ze samých jemných hedvábných vláken.“
Utkala tedy Ivorombe lambu a vrátila se zpět domů.
Když ženy viděly, že Imantsoala neutekla z panovníkova domu, jak chtěli, a že sváteční lamba je již hotová, rozhněvaly se ještě více a vymyslely další příkoří.
„Je potřeba,“ řekly svému muži, „abychom se mohly ukázat lidu. Tvá nejmladší žena nás však zahambí a zneuctí. Ponech na národu, aby vše posoudil. Lidé si myslí, že je krásná a my vidíme, že z ní trčí bílé kosti a místo očí má prázdné důlky.“
Panovník nemohl svým ženám dost dobře odmítnout a rozhodl se proto pro veřejný soud.
Imantsoala opět proplakala tolik slz, že se dokutálely až do chýšky její matky a uhasily oheň pod kotlíkem s rýží.
Ivorombe opět rychle přispěchala na pomoc a když poznala, že Imantsoala má předstoupit před lid, jenž bude rozhodovat o tom, která z náčelníkových žen je nejkrásnější, řekla:
„Neplač dítě. To by bylo, abych nepomohla své dcerce. Přinesu ti toho dne ty nejkrásnější šperky.“
Zanedlouho se vrátila zpět a přinesla své dceři oči a kůži, perly, lambu, talisman chránící od všeho zla, stříbrnou čelenku, náramky na ruce i na nohy a zlatou stoličku na sezení.
Když nastal onen významný den, ustrojila husa svou dceru, vrátila ji kůži i oči, ověsila ji drahocennostmi, posadila na zlatou stoličku a přikryla závojem.
Zbylé tři panovníkovi ženy seděly v jedné řadě s Imantsoalou. Seděly upjatě ověšeny vší svou parádou a věřily v úspěch.
Shromáždili se všichni lidé – celý národ. Imantsoala odkryla svou tvář a tehdy lidé pochopili, že jedině ona je tou nejkrásnější. Dávali najevo svůj obdiv hlučným potleskem a ostatní ženy s ostudou utekly. Vyhnal je sám náčelník.
Radost panovníka byla převeliká. Nechal Imantsoalu u sebe a stala se jeho jedinou ženou.
 

Ifaramalemi a Ikotobekibo

Byla jednou jedna rodina s mnoha dětmi. Nejmladší dcerka se jmenovala Ifaramalemi, což znamená mrzáček. Měla jednu nohu dřevěnou. Na nejmladšího syna volali Ikotobekibo, tedy tlustobřichý. Měl totiž břicho tak velké, že neviděl na zem.
Rodiče neměli své nejmaldší děti kvůli jejich vadám rádi. Často se Ifaramalemi smáli a říkali:
„Ta holka se na nic nehodí, vždyť nedokáže splétat ani dva svazky palmových vláken. A kolik jich jen je, kolik jich jen je.“
A při pohledu na nejmladšího syna říkávali:
„Tenhle tlusťoch nedokáže přehodit ani jedinou lopatu hlíny.“
Jednoho dne vykopali rodiče hlubokou jámu. Děti se jich ptaly:
„Proč jste vyhloubili takovou jámu?“
Rodiče odpověděli:
„Budeme tam ukládat banány, aby dozrály.“
„Kde vezmete banány?“ ptaly se znovu děti udiveně.
Na to jim rodiče neřekli nic.
Ikotobekibo, nejmladší syn, řekl sestře:
„Naši rodiče tu nechtějí skladovat banány, ale chtějí nás tu zakopat.“
Proto bratr a sestra raději v noci opustili rodný dům. Ifaramalemi vláčela svou dřevěnou nohu a Ikotobekibo se plazil, protože se mu břicho pletlo pod nohy. Dostali se tak až na první návrší.
Ikotobekibo si tam sedl a zaplakal. Ifaramalemi se ho ptala:
„Proč pláčeš, můj nejmladší bratře? Neutekli jsme snad tomu nejstrašnějšímu osudu? Seber se, musíme jít ještě velmi daleko.“
Ikotobekibo ji odpověděl:
„Nemohu dále.“
Ifaramalemi jej tedy zvedla, posadila si ho na záda a šla dále, jen jen zdvíhala nohy. Když to Ikotobekibo viděl, řekl:
„Polož mne zpátky na zem, sestřičko. Raději opět trochu popolezu. Jsi velice unavená.“
Sestra však nic neodpověděla a se slzami v očích pokulhávala dále.
Za tři dny přišli do jisté překrásné země. Postavili si z větví a trávy chatrč a zabydleli se v ní.
Ikotobekibo vyrostl. Začal chodit lovit zvěř a ptáky. Sestru již na nic nepotřeboval a přestal ji mít rád. Ifaramalemi však nic nepoznala. Vždyť člověk to je nádoba z černého skla - není vidět, co je uvnitř.
Až jednou, když se vrátil z lovu, řekl sestře: „Vyjdi z chatrče, Ifaramalemi, a odejdi odsud!“
Sestra tedy odešla z chatrče a bratr snědl sám vše, co donesl - tenreky i ptáky. Potom vyšel před stavení a řekl sestře: „Nesmíš vícekrát chodit do míst, kde lovím. Jestli mne budeš sledovat, zabije tě a zaházím kamením.“
Ifaramalemi klidně odvětila: „Dobře. Budu chytat jenom kobylky v okolí domu a co si chytím, to také sním.“
Jednou však zašla sestra trochu dále, protože nemohla nalézt nic k snědku. Došla až k chýšce Itrimobeho. Lidojed však nebyl doma. Ifaramalemi si tedy vzala všechno jídlo, které u něj našla a vrátila se zpět.
Bratr se jí ptal: „Kde jsi byla, Ifaramalemi, že jsi se vrátila tak pozdě?“
„Byla jsem velmi daleko. Hledala jsem potravu a žádnou jsem nenašla,“ odpověděla sestra a schovala vše, co s sebou přinesla.
Ikotobekibo si uvařil jídlo a opět povídá sestře: „Odejdi z chýše, Ifaramalemi!“
Ifaramalemi odešla, sedla si stranou a začala jíst. Potom oddělila část rýže a mléka, které přinesla od lidojeda a nepozorovaně je položila do chatrče.
Ikotobekibo se podivil a povídá: „Podívejme! Zanachari mě přinesl rýži a mléko!“
Ifaramalemi mlčela, nic neodpověděla. Vzala několik žhavých uhlíků, které s sebou také přinesla a položila je opět nepozorovaně do chatrče.
„Oj, oj,“ zavýskl Ikotobekibo, „jaké žhavé uhlí mi seslal Zanachari!“
Ifaramalemi opět mlčela. Nalila si ze džbánu med a začala jíst. Vůně medu pronikla až do chýše. Itrimobe vyskočil a ptá se: „Odkud jsi vzala med?“
Ifaramalemi mlčela. Bále se, že Ikotobekibo půjde k Itrimobemu, bude odhalen a nedokáže včas utéci.
Ikotobekibo však začal zasypávat sestru otázkami, vyhrožoval a tak mu sestra nakonec řekla pravdu.
Ikotobekibo se tedy vypravil k chatrči Itrimobeho. Ifaramalemi šla tajně za ním a sledovala jej. Tlustobřichý se však brzo zastavil, lehl si a usnul si na cestě. Ifaramalemi jej zvedla, posadila si ho na záda a odnesla.
Šli takto dále spolu a sestra se znovu a znovu ptá bratra, zda vidí chatrč Itrimobeho.
Konečně odpověděl: „Vidím! Tam je!“
Sestra jej varovala: „Bratře můj nejmladší, až tam přijdeme nejez mnoho. Nemohli bychom se rychle vrátit a lidojed by nás dohonil.“
Cestou našla Ifaramalemi roh zebu, dala jej bratrovi. Našla lopatu, dala ji bratrovi; našla železnou tyč, dala ji bratrovi.
„Proč mi to všechno dáváš?“ udivil se Ikotobekibo.
Sestra nic neodpověděla, šla dále a nesla bratra na zádech.
Nakonec přišli k domu velikého lidojeda. Byla tam jen jedna z jeho žen.
„Kampak, děti, putujete?“ ptala se jich.
„Přišli jsme tě navštívit, matičko,“ odpověděla Ifaramalemi.
„A víte vy, kdo je hospodářem v této chatrči?“
„Nevíme matičko.“
„Velký lidojed. Jesti vás uvidí, sní vás.“
„A jak se jmenuje?“ ptá se Ifaramalemi. „A všechno to bohatství tady je jeho?“
„Říkají mu Itrimobe a vše tady je jeho. On dokáže sníst i celičkou vesnici.“
„A jakou má zbraň?“ ptá se Ifaramalemi znovu.
„Nemá žádnou zbraň. Chytá své oběti zubama a rovnou je pojídá.“
„Matičko, dovol nám chvilku si tu oddechnout. Vidíš, můj nebohý bratr nemůže jít dále a i já samotná jsem dost unavená,“ prosila Ifaramalemi.
Zastavili se tedy v chatrči Itrimobeho.
„Musíme se ukrýt,“ povídá Ikotobekibo. „Přijde lidojed a sní nás.“ A vlezl do velkého hliněného džbánu.
Přišel Itrimobe. Vše se třáslo od jeho kroků.
„Člověk! Je tu cítit člověk!“ zakřičel a jeho hlas se podobal hromu.
„Jsem tu pouze já,“ povídá Ifaramalemi. „Tvá lidojedka s ocasem.“
„Ukaž mi svůj zub!“ povídá Itrimobe.
Ifaramalemi mu ukázala roh zebu: „Tak co, není to snad zub ženy s ocasem, Itrimobe?“
„Ukaž mi své ucho!“
Ifaramalemi ukázala lopatu.
„Vidíš,“ ptá se, „cožpak to není ucho lidojedky s ocasem?“
„Ukaž mi tedy svou ruku!“
Ifaramalemi zahřála železnou tyč nad ohněm a ukázala ji lidojedovi.
Itrimobe zakřičel strašným hlasem. Tehdy Ikotobekibo rozbil hliněný džbán, vylezl a spolu se setrou zakřičel hlasem ještě mocnějším. Velikán viděl před sebou sedět podivné dvouhlavé stvoření a utekl.
Tehdy se Ikotobekibo vrhl do chatrče a snědl vše co v ní našel. Najedl se tak, že jej sestra nemohla unést.
„Jestli se Itrimobe vrátí,“ povídá sestra, „sní nás.“
Ifaramalemi přemýšlela a přemýšlela až přišla na to, co udělat. Našla velký ostrý kůl, kopí a nůž. Přikryla bratra rohoží a řekla mu: „Jakmile přijde Itrimobe, seď a buď zticha. Jesti bude volat ženu, hoď před něj kopí. Jesti bude chtít, aby jsi mu ukázal jazyk, vystrč nůž. A bude-li se chtít na tebe vrhnout, strč ho do jámy. Tam jsem na něj nastražila ostrý kůl.“ A odešla domů.
Po krátkém čase se Itrimobe vrátil zpátky do své chatrče. Bál se ale podivného stvoření, které by tam ještě mohlo být.
„Cítím člověka!“ zakřičel opět. „Člověka!“
Sedl si a Ikotobekibo před něj vrazil kopí.
„Kdo jsi,“ ptá se velikán. „Ukaž svůj jazyk!“
Nabodl se na nůž, vylekal se a chtěl utéci, ale Ikotobekibo jej strčil do jámy a lidojed se nabodl přímo na kůl.
Když Ifaramalemi zjistila, že veliký lidojed zahynul, vrátila se k bratrovi a společně mu sebrali veškeré Itrimobeho bohatství. Uslyšeli to jejich rodiče a přišli pozdravit své děti.
Ne nadarmo se říká: »Jsi-li sláb a bez bohatství, nikdo po tobě nezapláče; jsi-li krásný a bohatý, všichni tě mají rádi«.
 

Itoerambolafotsy – dívka čekající na muže

Povídá se, že král Střední země měl dceru, kterou velice miloval. Pojmenoval ji Itoerambolafotsy, což znamená „stříbrná“. Splnil ji každé přání, které jen vyslovila.
Dcerka vyrostla a král pocítil, že jeho dny se nachýlily a on umírá. Sezval své tři ženy a řekl jim: „Zanechávám tu Itoerambolafotsy. Bude-li mít hlad, nakrmte ji. Bude-li chtít pít, napojte ji. Poraďte ji, nebude-li ji stačit vlastní rozum. Braňte ji před vším zlým a neprodejte ji do otroctví. Nezacházejte s ní jako se sirotkem. Jestli ji ale budete milovat a ona vás ne a bude si hledět jen sebe, zkrátka bude-li krokodýlem vysezeným slepicí a bude kousat ty, co ji přivedli na svět, bude-li býkem v rýžovém poli, nemilujte ji, nechvalte. To je vše, co jsem vám chtěl říci, milé ženy moje.“
Zakrátko zůstala Itoerambolafotsy sama se třemi královskými manželkami. Byly k ní laskavé, děvče se ale nudilo, protože jedna žena celý den jen seděla a škrábala se ve vlasech, druhá od rána do večera tloukla rýži a třetí se jen procházela a chichotala.
Jednou poslalo děvče otroka a otrokyni – Ikoto a Ikalu – na hráz, která se táhla dole pod rýžovištěm. Měli vyhlížet, nejde-li někdo, kdo by si ji vzal za ženu. Ale otroci se vrátili a tvrdili, že širokodaleko neviděli nikoho. Následujícího dne Itoerambolafotsy znovu povídá svým otrokům: „Ty, Ikalo, i ty, Ikutu, podívejte se pozorně, nejde-li po hrázi člověk!“
Otroci odešli ke hrázi, uviděli cizince, vrátili se a řekli:

 Itoerambolafotsy, viděli jsme dva muže
 jeden jde ze severu – už je blízko
 druhý jde z jihu – ještě je daleko

Itoerambolafotsy si namazala vlasy tukem zebu.
„Pospěš a učeš mne!“ řekla své otrokyni.

 Povídám ti Ikalo,
 Povídám ti Ikoto,
 Oni mne hledají, oni mne hledají,
 Po mě se ptají.
 Dejte jim vodu v tykvi,
 Dejte jim vodu v rohu zebu!

První dorazil syn vysoce urozeného Severního krále. Zastavil se před vraty a řekl:

 Ptám se tě Ikalo,
 Ptám se tě Ikoto,
 Kde je Itoerambolafotsy.

Syn severního krále přišel ohlásit návštěvu svého otce.
Otroci odpověděli: „Vejdi, vážený pane. Itoerambolafotsy odpočívá na svém lůžku.“
Itoerambolafotsy přikazuje ze svého lože přinést královskému synu vzácný pokrm, aby lépe poznala jeho úmysly: „Přines Ikalo, vařené jídlo, přines Ikutu smažené!“
Ikala přistupuje k poutníkovi a dává mu vařené jídlo, Ikutu přináší smažené. Mnoho snědl královský syn a potom řekl:

 Říkám ti Ikalo,
 Říkám ti Ikoto,
 Výborné bylo jídlo!

Itoerambolafotsy povídá:

 Ó, Ikalo! Ó, Ikoto!
 Nechce mne, chce mé bohatství!
 Ať jde pryč.

Nedlouho poté přišel k vratům zámku syn Jižního krále.
„Vejdi. Jen vejdi, vážený pane!“ zvou jej otroci. Ale on vskřikl:

 Ikala, konečně, překrásná.
 Ikoto, také krásný.
 Nechtěl jsem ale vidět Ikalu.
 Nechtěl jsem potkat Ikoto!

Otroci odešli k Itoerambolafotsy a povídají: „Pán chce odejít jestli nesejdeš ze svého lůžka a nesetkáš se s ním. Dívka opustila své lože a šla naproti královskému synu. Vzala ho za ruku a odvedla do paláce. Posadila ho na severní stranu od krbu – na čestné místo. Když se všichni shromáždili, řekli otroci:

 Proč mu nedáš vařené jídlo?
 Proč mu nedáš smažené jídlo?
 Přišel královský syn, tvůj i náš pán!

Ale královský syn odpověděl:

 Není třeba, Ikalo!
 Není třeba, Ikoto!
 Nechci vařené jídlo.
 Nechci smažené jídlo.

Vrátil se k Itoerambolafotsy a řekl jí: „Nediv se Stříbrná paní, přišel jsem pouze pro svou lásku k tobě. Chceš-li být mou ženou zůstanu. Pokud ne, vrátím se do své země. Nejprve se však zeptám tvého národa.“
Lidé radostně souhlasili se sňatkem Itoerambolafotsy a syna Jižního krále. A všichni byli šťastni. Jen syn Severního krále se strašlivě rozhněval. Ale o tom již je jiný příběh.
 

Královský syn onemocněl

Synovi severního krále se donesla zpráva o tom, že se syn Jižního krále jménem Itoeramachamali oženil se Stříbrnou – dcerou krále prostředního království, kterou si chtěl vzít sám za ženu, ale u níž neuspěl. Pocítil silnou žárlivost a začal uvažovat. Pak přikázal otrokům vyrobit ostré kůly z palmy Anivony* a nastrojil léčku. Když nastala noc, zakopal kůly v okolí sídla jižního krále a sám silně zaklepal na stěnu. Sluhové se vylekali, přiskočili ke královským dveřím a král si myslel, že dům přepadli zloději. Ale jen stanul na prahu, nabodl se na kůl, který jím projel od nohou až po záda. Došlápl královský syn druhou nohou a znovu ho kůl probodl od chodidla až po rameno.
Itoeramachamali zakřičel ze všech sil: „Pomožte! Otče můj a matko, umírá vám syn!“
Stříbrná uslyšela jeho křik, polekala se a nařídila rozžehnout oheň. Když sluhové přinesli světlo, uviděla všechnu tu hrůzu. Králův syn byl velmi těžce raněn. Itoerambolafotsy zaplakala a muž její pravil: „Neplač, ženo má, to se pouze sudba vyplnila. Rozhodl jsem se takto: Přikaž, aby mne odnesli k mým rodičům, k otci a k matce. Mé rány jsou vážné a bojím se, že zemru, tebe nadarmo zarmoutím a hoře mých rodičů bude veliké.“
Itoerambolafotsy, ostatní příbuzní i celý národ – všichni upadli do hlubokého smutku. Žena odpověděla muži: „Nu což, pane můj, přikáži odnést tě k tvým rodičům.“
Vzala věci muže, svázala je do uzle a slyší jak ji Itoaramahamali povídá: „Dej mi, ženo, svou lambu, ta má je celá od krve. Dej mi také tvůj opasek, svůj musím zahodit.“
„Oblékl si lambu, zapnul opasek a rozloučil se se ženou. Odešel pozdravit otce i matku.
Následujícího dne odešla Itoerambolafotsy ke své staré tetě pro radu. Povídá jí: „Ach, vážená tetičko. Co mi poradíš, co mi povíš? Nemám jít ošetřovat Itoeramachamaliho? Bojím se, že zemře a jeho rodiče mi to budou vyčítat proto, že se poranil u mne. A padouch? Jestli ho nechytíme... Řekneš mi, co musím udělat, abych ho chytla?“
Tetička ji odpověděla takto: „Vždyť je to všechno hloupost. Nemiloval tě, a proto tě opustil. Vinu si přičítáš zbytečně!“
Následujícího dne se Stříbrná vypravila k prostřední tetičce a povídá jí: „Ach, vážená tetičko! Co si myslíš, co mi povíš: mám jít ošetřovat svého muže?“
Tetička ji odpověděla: „Nevím, dcerko, možná, že by jsi měla, možná ne. Počkej chvíli, popřemýšlím trochu.“
Následujícího dne Itoerambolafotsy znovu odešla, tentokráte k nejmladší tetičce a ptá se jí: „Ach, vážená tetičko! Můj muž, Itoeramachamali odešel k rodičům. Svou zkrvavenou lambu a opasek mi zanechal a vzal si mé.“
Tetička odpověděla: „Ano, dcerko, velmi tě miluje a jestli můžeš, jdi k němu, jdi.“
Vypravila se tedy..., ale nejprve si potřela líce sazemi a oblékla zablácenou lambu a takto ustrojena šla dnem i nocí.
Nějaký čas nato přišla k chatrči lidojeda Itrimobeho. Strčila do dveří a Itrimobeho žena se jí ptá: „Odkud pocházíš, paní? Proč jsi se rozhodla odejít v tak daleký kraj? Nevíš, že toto je dům Itrimobeho, který zabíjí a pojídá lidi?
Když to slyšela, odvětila: „Vím to, vážená paní. Přišla jsem, požádat tě o amulet, protože můj muž, Itoeramachamali, je těžce raněn.“
„Vejdi a sedni si na sever od krbu,“ povídá Itrimobeho žena. Usadila Stříbrnou a nakrmila ji. Potom povídá: „Pojď sem, schovám tě.“ A schovala ji.
Zanedlouho přišel Itrimobe a čichá: „Člověk, cítím člověka!“
Žena na něj pohlédla, usmála se a řekla: „Mlč, Itrimobe. Zbytečně hledáš. Víš snad o někom, kdo by se osmělil přijít do tvého domu?“
Ale Itrimobe stále vedl svou: „Člověk, cítím člověka!“
Žena se na něho upřímně rozlobila: „Hloupost! Když budeš chtít, člověka sníš. Zbytečně tlacháš, praštím tě žhavým pohrabáčem.“
Itrimobe tedy stichl a žena mu praví: „Poslyš, Itrimobe, když jsi byl pryč, zdřímla jsem si na chvilku a zdálo se mi, že Itoeramachamali byl raněn. Rozpustila jsem tedy na znamení zármutku své vlasy (Itrimobe neměl rád rozpuštěné vlasy – to věděla). Nevíš náhodou o něčem, co by ho uzdravilo? Když zemře, tehdy my, celý jeho národ, budeme muset nosit smutek a rozpuštěné vlasy. Jestliže ještě nezemřel, pověz mi něco o jeho sudbě. Řekni, jaké kouzlo jej může vyléčit. Brzy k nám přijde člověk prosit o toto kouzlo.
Itrimobe vyložil sudbu královského syna, vysvětlil, jak připravit léčebný lektvar a odešel na lov.
Jakmile odešel objasnila jeho žena Stříbrné, jak připravit lék. Poradila jí: „Vezmi si na sebe tuto kůži stařeny, aby tě nikdo nepoznal. Jdi tímto směrem, ale dávej pozor, ať nepadneš do rukou mého Itrimobeho!“
Stříbrná přišla až k městu, zastavila se u městské brány a řekla lidem, aby ve městě pověděli: »U městské brány stojí stařena a chce připravit lektvar pro Itoeramachamaliho.«
„To je skvělé, opravdu skvělé!“ zaradovali se rodiče královského syna, „pozvěte ji rychle do města.“
Itoerambolafotsy vešla do města a připravila lektvar tak, jak poradil Itrimube. Itoeramachamali vypil lék a v ten okamžik kůly palmy Anivuny vypadly z jeho těla a na třetí den byl již zcela zdráv.
Když vyzdravěl, vystrojili jeho rodiče a celé město velikou slavnost.
Tehdy Stříbrná pravila: „Nu, půjdu domů, vážení lidé. Královský syn je již zdráv. Jen pojďte ještě všichni z paláce. Musím se s jeho chorobou vypořádat s konečnou platností.
A jen vyšli všichni z paláce, sejmula ze sebe kůži staré ženy. Itoeramachamali ji uviděl, hořce zaplakal od radosti a rozplakala se i Itoerambolafotsy. Otec a matka se zaradovali, zaradoval se i celý národ a hodovali ještě veseleji.
A to je konec pohádky.

Co na to řeknete, pánové?
Stačí tleskat dámy: Já pokračuji
 


* Některá z palem Orania longisquama, Ravenea julietae, R. xerophila, R. sambiranensis, R. madagascariensis, R. robustior.
 
 
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA